Každý krizový scénář má své oběti, Michail Chazin
Každý krizový scénář má své oběti
Michail Chazin • 16. listopadu 2019
Které země nebudou existovat?
Následující článek, nebo spíš mluvený text, souvisí s čerstvě vydanou knihou ruského ekonoma Michaila Chazina „Vzpomínky na budoucnost“. Text je to docela depresivní – ve srovnání s „tanečkem na Titaniku“, kterým nás zatím krmí europáni… (překl.)
Následky cílevědomé likvidace rodiny
Dnešní struktura společnosti v kapitalistických zemích, které se dnes nazývají vyspělými, má velmi specifický ráz. Jde o to, že v nich co do objemu a rozsahu naprosto obrovskou roli plní střední třída. Střední třída nemá víceméně jasnou specifikaci, nicméně, relativně ji lze nazvat jako lidi s typovým spotřebitelským chováním, kteří si mohou dovolit určitý standard, což lze poměrně snadno určit, sledujeme-li reklamu. V tomto souboru jsou základní věci, jako vlastní bydlení, auto, možnost dovolené, určitý soubor domácích spotřebičů, různorodého oblečení. Množství lidí této vrstvy není vysoké zase tak dávno. Ještě v 70. letech bylo lidí, kteří si mohli dovolit takto žít, cca 15-25 % populace státu. V USA byli do střední třídy zařazováni lidé s vlastním bydlením, což bylo cca 50 % populace – ovšem, podíváme-li se blíž, zjistíme, že toto bydlení patřilo bankám, kvůli zatížení hypotékami, atd. V roce 1981 se v důsledku „reaganomiky“ objevilo cca 60 % lidí, kteří nebyli tak bohatí s hlediska příjmů, ale byl vytvořen systém podpory výdajů – a životní úroveň občanů se měří jejich výdaji – proto rostlo zadlužení. Mezi léty 1981-2008 stoupla zadluženost domácností dvakrát – ze 60 % na 120 %. Příjmy přitom zůstaly na úrovni roku 1957. Tato střední třída je neuvěřitelně zainteresována na podpoře státu, protože veškerý její majetek lze ochránit jen s pomocí státu (policie, tajné služby). Bohatí lidé si mohou dovolit bezpečnostní služby, bodyguardy, atd.
Protože ale se tato společnost, tento stát dostal pod kontrolu bankéřů (po roce 1944 a zejména po r.1981), kteří se od samého počátku věnovali boji proti tradičním hodnotám. V rámci kterékoli konzervativní společnosti bankéře v lásce neměli. Proto po roce 1981 rozvinuli program rozkladu rodiny jako základní konzervativní instituce, zajišťující stabilitu společnosti. Po roce 1981 to začalo být možné, protože stabilitu začala podporovat masová střední třída, která začala volit standardní politiky, kteří zase začali podporovat standardní normy života atd.
Které země za 15-20 let nebudou?
V důsledku pak začala bakchanálie rozkladu rodiny (vidíme v Evropě – a teď si přesně nevzpomínám, zda v Holandsku, či v Belgii). Dochází to tak daleko, že už v mateřské škole pořádají ankety, ve kterých mají děti vyjádřit svůj vztah k homosexualitě – a pokud se dítě přikloní k normální heterosexuální rodině, je automaticky konfiskováno, posláno na tříměsíční přeškolení, aby pak skončilo v cizí rodině… Takže juvenální justice tam pracuje intenzivně. To ale znamená, že tato země (tedy v historické představě o Holanďanech jako mořeplavcích, či obchodnících) končí, tato země a tito lidé za nějakých 15-20 let přestanou existovat. Podobně dopadnou Švédsko nebo Norsko, které se stanou zeměmi „africkými“. Tato logika je pochopitelná s hlediska bankéřů. Všimněte si, že takové věci lze dělat jen s chudými rodinami, protože v bohatých rodinách neprodleně vznikne otázka dědictví a následnictví. Pokud dítě rodině odeberou, jak může dědit majetek, jestliže neví, kdo jsou jeho skuteční rodiče (a to vědět nesmí)? Jak může obhájit svá práva? A souhlasí vůbec rodiče s odevzdáním rodového majetku někomu, koho neznají – i kdyby byl pozitivní genetický test? Navíc podřízení akcionáři by nikdy nesouhlasili s přechodem vlastnictví kontrolního balíku člověku, který se nikdy v životě ničím takovým nezabýval a navíc byl vychován bůhvíkde.
Co znamená propad efektivnosti emisních mechanizmů?
Sama kritičnost situace ale spočívá v tom, že už skoro 40 let v podmínkách krize a rozkladu poptávky dochází k propadu efektivity emisních mechanizmů. Tento mechanizmus fungoval tak, že centrální banka (FED) tiskla dolary, které šly komerčním bankám, a ty je půjčovaly – mj. i fyzickým osobám a umožňovaly jim refinancování svého dřívějšího dluhu, což vlastně udržovalo v chodu celý ten obrázek prosperity. Došlo ale k situaci, kdy už další peníze tisknout nelze, protože je není kam dát vzhledem k rostoucí inflaci a celá dluhová pyramida byla postavena špicí dolů tak, že na každém následujícím stupni bylo třeba víc peněz.
Dva scénáře krize s různými oběťmi
Tak byly vyčerpány všechny možnosti legalizace těchto emisních peněz, a dál už jsou dvě varianty: Buď peníze už netisknout, ale pak se začnou sypat banky, protože občané nebudou mít peníze, anebo tisknout, ale roztočit inflaci, růst cen a znehodnocení aktiv. S hlediska zdravého rozumu je obojí stejně špatné. To proto, že poptávka přijde v souvislosti s příjmy, a to znamená zánik střední třídy vytvářené po 40 let. Rovnovážný bod mezi poptávkou a příjmy se nachází zhruba dvakrát pod současnou úrovní. Anebo 1,5krát pod úrovní dnešních příjmů. Propad 1,5krát jsme viděli už víckrát, jak před Velkou depresí počátkem 30. let v USA, nebo v Evropě po 2. světové válce, takže to „není smrtelné“, ale těžké určitě. Ale dvojnásobný propad mezi příjmy a výdaji, to už je sociální katastrofa, protože obrovská část obyvatelstva (přes 50 %) navždy ztratí možnost zachovat si obvyklý životní styl. U nás jsou jisté vnitřní obranné mechanizmy, nehledě na to, že propad bude menší, protože podstatnou část jsme překonali už v 90. letech.
Jaká část obyvatelstva planety padne do sociální katastrofy?
Co ale bude v Číně, Západní Evropě nebo v USA je těžké si představit, protože nefungují sociální mechanizmy. Důležité je, že lidé obvykle v podmínkách takových krizí přežívají prostřednictvím rodiny – ale tu liberální ideologie posledních 40 let rozbíjela, a proto rodina buď není, nebo neumí v takových podmínkách fungovat. Kromě toho jednopohlavní rodiny rodinami nejsou, takže lze předpokládat, že ve městech bude 30-50 % osamělých lidí (mj. matky či otcové samoživitelé), jejichž jedinou šancí na přežití bude dobytí jídla. Přitom budou žít v bytech, ale protože peníze na služby v dnešní podobě nebudou, což povede k velmi specifickému životu (mohou nefungovat, nebo jen částečně – občas fungovat výtahy, atd). Jak si představíte v takových podmínkách život rodiny s dítětem, která žije v moskevských podmínkách někde ve 24. patře?
Proč bude krize nejtěžší pro Západ a proč budou lidi vyhánět z měst?
Jsou jistě různé varianty, různé předpovědi, nicméně nesporně životní úroveň prudce poklesne. Hlavně ale celý systém zásobování přestane fungovat, protože lidé budou mít peníze jen na jídlo a v lepším případě na nějaké oblečení. Sice to velmi zlepší jisté společenské klima, protože pokud jsou lidé stejně chudí, tak je to velmi sbližuje… To je případ naší země, ale co se bude dít v USA nebo v Evropě, to si dost dobře představit nedovedu. Kromě toho existují jisté velmi pevné závislosti mezi životní úrovní obyvatelstva a jeho koncentrací do měst. Čím vyšší životní úroveň, tím větší koncentrace – protože města jsou zdrojem poptávky. Proto se ve středověku dvaceti až třicetitisícové město považovalo za velké, což není srovnatelné s dnešními mnohamilionovými aglomeracemi.
Proto pokud klesá životní úroveň obyvatelstva, tak je třeba ho z měst vyhánět. Proč? Protože při nízké životní úrovni obyvatelstva se infrastruktura stává kriticky drahou, takže tuto infrastrukturu je třeba přeložit na obyvatelstvo. Obecně vzato, jestliže má rodina malý domek na venkově, musí se sama postarat o to, zda má teplo, vodu, atd. Co ale tito lidé budou jíst a co budou dělat? Před 60-80 lety u nás každý člověk věděl, že pokud zjara zryje zahradu, zasadí brambory a bude se o ně řádně starat, tak při logice, že 1 ar brambor stačí člověku na rok, hlady nezemře. Ale dnes? Lidé nevědí, kde vzít sadbu, ani jak ji sázet a ošetřovat. To vše vytváří velké problémy, což neznamená, že tyto problémy nelze řešit. Nejspíš lze, ale k tomu jsou potřeba lidé, kteří by o tom problému přemýšleli a tyto konstrukce vytvářeli. Kromě toho se každý stát vyznačuje tím, že vytváří systém správy a řízení velkých mas lidí. Bankéři stvořili střední třídu a k jejímu řízení vymysleli liberální soubor metod řízení, ve kterých kromě cukru (v podobě relativně vysokých výdajů a závazné úrovně spotřeby) byly zařazeny i biče (v podobě např. odnímaní dětí a dalších nepěkných věcí). Ale jaké biče a jaký cukr na nové lidi – to zatím také nikdo neví. Protože zastrašit jednoho, pět lidí lze, ale pokud máte polovinu obyvatelstva země žijící v podmínkách, o kterých ani nevíte, jak vypadají, vznikají jisté problémy, se kterými si zatím nikdo neví rady.
Proč je střední třída Latinské Ameriky bohatší než střední třída na Západě, a proč začaly problémy v Latinské Americe?
Zatím jsem hovořil o sociálních problémech spojených s krizí, ale jsou jiné problémy, spojené nejen s krizí, ale s východem z ní. Srozumitelně to lze vysvětlit na Latinské Americe. Vidíme problémy v Ekvádoru s jeho masovými nepokoji, vyvolanými zdražením jízdného v metru, s podobným problémem souvisí i nepokoje v Chile, přičemž jsou to bouře vážné, protože do ulic jdou miliony lidí, zapalujících mrakodrapy, demolujících stanice metra. Vláda se lekla a vzala ceny zpátky, přičemž ale je třeba chápat, že po těch pogromech bude nutné kompenzovat škody napáchané demonstranty na infrastruktuře. Davy už volají po demisi prezidenta, který byl stoupencem gen. Pinocheta.
Jižní Amerika zpočátku byla pod nadvládou Španělů, pak na cca 150 let upadla do závislosti na USA, pro které plnila roli, kterou dodnes plní Čína a Jihovýchodní Asie. Vzniklá struktura obyvatelstva se výrazně liší od obyvatel USA, Evropy i Ruska. Je to struktura kompradorská – počítající s vývozem kapitálu a zahraničními investicemi. Její podstata je následující: Nepodstatná část (0,5 až 1%) jsou oligarchové, tedy lidé disponující podílem (velcí majitelé půdy, nalezišť surovin), podstatně větší (10-15krát) je obsluha. To jsou vzdálení příbuzní, nezákonní potomci, profesoři, učitelé, lékaři, architekti, důstojnický sbor, což jsou obdoby střední třídy USA a Evropských zemí, nicméně se liší od nich dvěma okolnostmi. Je jich procentuálně méně než v USA a Evropě, jejich příjmy jsou ale podstatně vyšší. Zbývajících cca 85 % obyvatel je lůza – levná pracovní síla bez vzdělání, v níž jsou zpravidla minimálně 2-3 uchazeči o jedno pracovní místo. Tato struktura existovala, jen s malými výkyvy, vcelku dobře 150 let.
Základní problémy nastaly až v 70. letech, kdy USA našly nový region s levnou pracovní silou – jihovýchodní Asii. Proč výkyvy? Protože pokles zahraničních (zejména amerických) investic znemožnil reprodukci, a začaly hospodářské problémy. Střední třída – především vojáci – začali požadovat od oligarchů, aby chybějící investice kompenzovali vlastními zdroji. Ti ovšem veškeré své zisky převáděli za hranice. Tlak šel jak zprava (např. diktatura Pinochetova), tak i zleva (diktatura Cháveze). Oběma tendencím šlo o zachování sociální struktury.
Zlověstný význam liberálních reforem v Rusku. Proč se nepodařilo obyvatelstvo Ruska přeměnit v lůzu?
V Rusku na počátku 90. let Gajdar a spol. usilovali o lantinskoamerickou cestu. Oligarchům předávali veškerý majetek rozkradený v procesu privatizace, dále pak byla obsluha a lůza. Právě ve snaze o změnu společnosti v lůzu probíhala reforma školství a zdravotnictví (K čemu je lůza potřebuje, že ano? A oligarchové školství nepotřebují, protože se učí v zahraničí.). Proto u nás tak prudce stoupl počet úředníků (oproti SSSR třikrát) a důstojníků tajných služeb. Úředníků proto, že každý z nich ví, které skupině oligarchů slouží. Tam, kde v SSSR byli 2-3 výkonní úředníci, dnes je 20-30 kontrolorů a vykonavatelé žádní. Pokud by to praktikovali takových 100 let, nejspíš by se jim to podařilo, ale nestihli to. Protože je stále naživu mnoho lidí, kteří žili v SSSR, mnoho lidí se sovětským vzděláním a navíc jsou tu už obavy z mládeže, a to z banálního důvodu. Jde o to, že mládež, kterou z hlediska vzdělanosti a chápání světa pěstovali jako lůzu, přesto se jí prostřednictvím babiček a dědečků a částečně i rodičů dostalo sovětského smyslu pro vlastní důstojnost, což lůza mít nemůže. Proto budovatelé této společnosti začali postupně odcházet do stínu, a jiní se dokonce upili a zdechli.
Proč země Latinské Ameriky přestanou být kompradorské?
V Latinské Americe lidé sociální důstojnost nemají. Nelze je do očí urážet, jinak okamžitě sáhnou po zbrani. Ale sociální důstojnost nemají, zatímco u nás zůstala. Problém je v tom, že ani Latinská Amerika ani my nemůžeme být kompradorskými zeměmi, prostě proto, že u kompradorské země se předpokládá existence určitého zdroje, který zajišťuje pravidla určující určitou úroveň zahraničních investic. Pokud nejsou, pak začíná vzpoura, a Latinská Amerika je příkladem.
Jakou daň platí každoročně Rusko?
My dnes každoročně platíme našim „pánům“ (na Západě – pozn.překl.) kolem 200 miliard dolarů daň prostřednictvím minfinu a centrální banky (na podporu stability západní měny“ – pozn. překl.). Problém je ale v tom, že se už jasně ví, že zahraniční investice nebudou, a to nejen kvůli sankcím, ale protože nebudou za pár let peníze. Takže je třeba měnit sociální strukturu ruské společnosti. Všimněte si, že Putin, soudě podle hromady různých detailů, viditelných i neviditelných, buduje velké impérium. Problém je ale v tom, že velké impérium potřebuje vykonavatele (realizátory), a nikoli dozorce. Nejsou zapotřebí dozorci za každou oligarchickou skupinu, především proto, že to stojí moc peněz, za druhé – kdo jsou to ti oligarchové? V imperiální struktuře být nemohou, tam je vše nastaveno jinak, a peněz dost mít nebudou. A dál bude co? To, co v 90. letech, kdy například náměstek ministra financí v roce 1995 přišel pozdě na jednání k ministrovi ekonomiky, protože kvůli platební neschopnosti sebrali ministerstvu služební auto… Chápete, že lidé zvyklí žít v rámci oligarchických rozpočtů (oni přece nežijí na pouhou výplatu) všichni ti šéfové úřadů, náměstci ministrů, atd. začínají mít velké problémy. Protože oligarchové jim peníze už dávat nebudou, protože začínají žít podle instrukcí zadaných svrchu, a podíly, které budou vynakládat na sebe a svoji obsluhu, budou prudce klesat, a krom toho jsou potřeba vykonavatelé. Ale ti nejsou a není je kde vzít. Jsou sice ještě lidé ze sovětské školy, ale těm už je přes 50, takže na vysoké funkce je lze vzít jen na pár let, a to hlavně proto, aby proškolili mládež. Ale mládež jsou už lidé vychovaní v rámci vzdělávacího systému připraveného pro lůzu, takže nejsou schopni přijímat podložená a rozumná rozhodnutí, protože neznají historii, neznají geografii (tím méně hospodářskou) – nic neznají.
Jak se vrátíme do situace před sto lety?
Takže nám vychází návrat do 20.-30. let, kdy rozhodovali komisaři v zaprášených helmách. Obdobně tomu bylo v soudním systému – ovšem dnešní „komisaři v zaprášených kloboucích budou mnohem spravedlivější než dnešní, o kterých škoda mluvit – nevím, je-li v Rusku aspoň jeden soudce žijící za svou výplatu, alespoň soudě podle vynášených rozsudků. Je třeba si ale uvědomit, že tito „komisaři“ budou mnohem spravedlivější, humánnější, atd., se budou se řídit revolučním cítěním, ale protože jsou lůzou, budou zuřivě nenávidět celou tu armádu ouřadů vzniklou za posledních 25 let. Ovšem, nevzít je nelze – protože dosavadní pracovat nebudou, protože neumějí a nechtějí – ale ponechat dosavadní také nelze, protože bude třeba rozhodovat, a tedy brát ty mladé, což vytvoří neuvěřitelně silný sociální konflikt, který má absolutně objektivní charakter. Pokud se tím konfliktem zabývat nebudeme, vznikne naprosto obvyklá ruská vzpoura, nesmyslná a nelítostná, kde půjde jen o záchranu kůže, protože utéci se nepodaří – nebude kam, protože Západní Evropa bude mít svoje problémy a budou tam „noví chudí“.
Demokraté vedou USA k občanské válce
A v USA to vůbec může přerůst v občanskou válku, kde budou mezi sebou bojovat „demokratické“ a „republikánské“ státy. Když jsem tam o tom slyšel před 10 lety, zdálo se mi to být nanejvýš nepravděpodobné. Přede dvěma lety jsem o tom začal hovořit jako o teoreticky možném. A dnes už o tom, s prominutím, začal i Trump s tím, že Demokraté vedou USA k občanské válce. Samozřejmě že ne Demokraté, ale bankéři, u nichž jsou Demokraté na výplatnici. Situace se tam v tomto smyslu stále zhoršuje.
My jsme se dnes ocitli v situaci nazrávání neuvěřitelně silného konfliktu, který byl v historii vždy završen vítězstvím mladé generace (v podobě oněch slavných „komisařů v zaprášených kloboucích“).
Jiná situace bude za nějakých 5 let, kdy starším v generaci bude ke třiceti, doroste generace mladších, nicméně někteří z nich nebudou mít civilizační bariéry, které tu byly za SSSR a navíc protože přijeli z národních okrajin. Bude nutné vyřešit mnoho problémů…
Překlad: st.hroch 191111
Outisidermedia.cz
