Kanovník Msgre Bohumil Stašek podléhal dlouhodobě vlivu svého klerofašisticky orientovaného spolupracovníka Jana Scheinosta 3

Z díla „Literární politika aneb odpustek a heroizace místo mementa“,

Prof. PhDr. Jan Rataj, CSc.

Šrámkovo demokraticky orientované křídlo katolické politiky z období první republiky bylo odstaveno od moci jako ideově nevěrohodné a nedostatečně výkonné vzhledem k snahám katolické církve o supremaci ve společnosti. Šrámkova demokratická katolická politika prý v koaličním kompromisu opustila celonárodní duchovní základ a soustředila se na "reálpolitiku" přízemních ekonomických zájmů a podporu prezidenta E. Beneše. Navíc poškozovala katolickou církev u věřících jiných stran, zejména agrární.

V nové státostraně - SNJ katolická církev a politika získaly určující vliv v kulturní komisi. Jejím předsedou se stal kanovník Msgre Bohumil Stašek, podléhající dlouhodobě vlivu svého klerofašisticky orientovaného spolupracovníka Jana Scheinosta. Politická hvězda Jana Scheinosta dostoupila v tehdy vrcholu; byl pověřen rovněž vypracováním programové platformy státostrany - SNJ. Kulturní komise SNJ, která měla v gesci kulturu, školství, mládež aj. měla sehrát významnou úlohu při ideologické očistě a jednotné hodnotové převýchově společnosti. Tradicionalistická myšlenková indoktrinace s fašizujícími inovacemi byla vnášena s pateticky budovatelskou dikcí a revoluční očistně násilnou stylizací.

Katoličtí literáti a publicisté byli v první republice uznáváni jako tvůrci, svobodně psali, získávali státní literární ceny, ale v mladé demokracii tvořili jakési fundamentální nepřátelské ghetto. Před moderní demokratickou kulturou a zlaicizovaným světem se uzavřeli sami do sebe a prožívali pocit exulantů ve vlastní zemi, k níž jakoby moderním spiknutím cizích jiných konfesí ztratili oprávněná dědická práva. "Jen a jen katolictví má právo, jen katolictví musí vládnouti, poroučeti, určovati, vésti, mluviti a tvořiti a všechno ostatní musí být velmi uctivě a pokorně zticha, chce-li, aby vůči tomu byla zachována tolerance. Stát se musí dostati pod protektorát katolictví", nastínil Jaroslav Durych již roku 1924 své politické kredo 5.

Za nového sepětí katolické církve s autoritářským státem v druhé republice se katoličtí literáti s pocitem zadostiučinění a odvety rychle ujali role intelektuálních vůdců v demokracii zbloudilého a demokracií zrazeného národa. Vytvořili za mimořádného zájmu předsedy státostrany Rudolfa Berana spolu s agrárními ruralisty Národní kulturní radu - direktivní organizaci usilující o dozorové řízení veškeré kultury s celo společenským převýchovným politickým zadáním. NKR spjatá se SNJ, byla imitací podobných kulturně glajchšaltujících institucí tehdejších nedemokratických režimů. Konzervativně tradicionalistický program deklaroval vymýcení moderní, nevěrecké, cizácky světové a demokratické, "pakultury". Lidu srozumitelná, realistická forma, vyhlašující moderní styly dvacátého století za paumělecké deviace, odpovídala žádoucímu propagandistickému poslání kultury. Svoboda tvůrce v druhé republice měla být usměrněna ve jménu služby "Bohu, vlasti, národu, kázni, hrdinství". Spisovatelé a umělci jiných tvůrčích ambicí, jiného pohledu na svět, jiné ideologie či "krve" měli být z české kultury vytěsněni. Proti oslavě „přízemního, průměrného" čapkovského člověka drobných, občanských a demokratických ctností byl nastolen ideál intolerantního bojovníka a průkopníka.6) Stejně jako v pozdějším socialistickém realismu, prodchnutém odlišnou ideologií, realistické obsahové ztvárnění mělo spočívat nikoli v tom, jaký český člověk je, ale jaký by měl podle ideálního doktrinálního převýchovného konceptu být.

Součástí instalace prorežimní kulturní platformy nebyla tvůrčí debata, ale ofenzivní brutální kampaň známých osobností katolické české literární scény proti českým spisovatelům zastávajícím jiná názorová východiska, odlišné formy ztvárnění či dokonce majících odlišný rasový původ. Fundamentalismus katolických literátů seriózní polemiku s "nehodnými a nepřáteli" vůbec nepřipouštěl: „Katolictví je univerzální pravdou, která nepřipouští polemiku, neboť vede ke spáse“ (Jaroslav Durych). Místo tvůrčí debaty používal metodu běsnících zničujících pamfletů. Slovníkem zášti a očistného násilí, který mimo jiné vyhrožoval mimořádnou tvrdostí, koncentračními tábory a pálením knih kolegům - tvůrcům jiných názorů v době, kdy tyto excesy byly součástí každodennosti v německé střední Evropě, pod jejíž dominací se Češi po Mnichovu ocitli, klesli v daný okamžik někteří katoličtí literáti na samé literární dno. Misijní posedlost, militantní představa, že s pomocí autoritářského státu se lze přiblížit ke svatému katolickému společenskému ideálu na zemi a hned, ospravedlňovaly diktátorské prostředky. Podle Zdeňka Kalisty kulturu a intelektuální kruhy v těchto časech čistky „ovládal všude zbabělý strach před muži, nastupujícími k moci, kteří nechávali ve svých tiskových i řečnických projevech rozeznívat slova výhružná“ 7) .