Kam kráčíš - Bezpečnostní informační službo?

(Několik vět k výroční zprávě BIS za rok 2020)

4.1.2022 Jan Schneider Komentáře

 Bezpečnostní analytik Jan Schneider hodnotí poslední Výroční zprávu BIS za rok 2020. Jaká jsou její silná a jaká naopak slabá místa?

Bezpečnostní informační služba (BIS) publikovala koncem listopadu 2021 veřejnou část své Výroční zprávy za rok 2020, referující jako obvykle o poznatcích rok až téměř dva roky starých.

Ředitel Michal Koudelka se v úvodu pokusil obhájit skutečnost, že zpravodajská služba publikuje veřejnou část své výroční zprávy. Zákon však službě nic takového neumožňuje.

Můžeme snad mluvit o pokračování v jakési tradici, která ovšem vznikla v době, kdy byla naděje, že studená válka skončila. Mnoho zpravodajských služeb po celém světě se mimo jiné i touto formou „otevíralo světu“ s tím, že do budoucna jim společné úsilí s podporou veřejnosti umožní efektivněji čelit anticivilizačním hrozbám, podílet se na zmírňování napětí ve světě, ukončování konfliktů tak, aby současně neobsahovaly zárodky konfliktů nových (což se například bohužel nestalo v roce 1919 ve Versailles) a na zvyšování důvěry mezi státy. K tomuto vývoji však nedošlo, studená válka po malé přestávce pokračovala a publikované výstupy zpravodajských služeb se postupně změnily na jednu z používaných „hybridních“ zbraní.

Nicméně platné zákony, upravující činnost zpravodajských služeb, komunikaci zpravodajských služeb s veřejností neumožňují. A státní instituce, jak známo, nesmějí dělat nic jiného, než co jim nařizuje zákon.

Zákon č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, v platném znění, upravuje v § 1 „podávání zpráv těmito službami“, a v § 8 uvádí výčet adresátů zpráv: prezident republiky, vláda, předseda vlády, příslušní členové vlády, státní a policejní orgány. Zpravodajské služby též poskytují informace v zákoně vyjmenovaným orgánům, které kontrolují jejich činnost. Veřejnost mezi adresáty výstupů zpravodajských služeb prostě není.

Další problém je, že jakékoliv publikované informace z bezpečnostní oblasti, zejména týkající se ochrany zájmů států, prostě z principu nemohou nesouviset s politikou státu. Zpravodajské služby však též z principu musí být přísně apolitické.

Shrnuto, sečteno – vydáváním výročních zpráv zpravodajské služby překračují zákon.

Zpravodajci, kteří slyší „trávu růst“

Řediteli Koudelkovi k tomu všemu ještě v úvodu výroční zprávy „freudovsky“ uteklo, že se mu více líbil název „Úřad na ochranu ústavy a demokracie“ (tak se jmenovala nástupnická organizace po Státní bezpečnosti, vzniklá v létě roku 1990 a ještě v prosinci toho roku zrušená). Podle Koudelky, což je pro další výklad symptomatické, její název více vystihoval poslání služby.

Nicméně § 5 platného zákona neobsahuje ustanovení o tom, že BIS „chrání ústavu a demokracii“, nýbrž že BIS „zabezpečuje informace o záměrech a činnostech namířených proti demokratickým základům, svrchovanosti a územní celistvosti České republiky“. Tato formulace je důležitá z několika důvodů.

Za prvé, zpravodajské služby nemají žádné výkonné pravomoci, což znamená, že BIS tyto informace předává exekutivě, která onu ochranu provádí. Zpravodajská služba se tedy na ochraně „demokratických základů, svrchovanosti a územní celistvosti České republiky“ podílí nepřímo, poskytováním utajené informační podpory exekutivě (nikoliv tedy ovlivňováním veřejnosti).

Za druhé, ředitel Koudelka by měl být vzorem souladného chápání aktivit služby se zákonem. V úvodu výroční zprávy však můžeme číst jeho slova: „Pokud tedy upozorňujeme na hrozby ohrožující demokratické, bezpečnostní a ekonomické základy této země, pak tak činíme v souladu s platnými zákony, které naši činnost definují …“. Zákon však hovoří o ochraně ekonomických zájmů, nikoliv ekonomických základů republiky, což je rozdíl asi jako mezi vodou a vodkou. Ne tak pro ředitele Koudelku, což pouze zvyšuje podezření, že znění zákonů ředitele Koudelku pouze inspirují k jeho vlastním improvizacím na toto téma, což nemůže nemít neblahý vliv i na zákonnost aktivit celé služby.

Za třetí, BIS zákon vykládá extenzivně, což je zjevné ze dvou příkladů. BIS v úvodu zprávy mezi hlavní zpravodajská témata zařadila i „dezinformační působení mající potenciál oslabit demokratické základy právního státu“. V zákoně to je ovšem jinak, BIS do svého textu svévolně vložila pojem „potenciál“ a atribut „právní“.

Každý stát se dopouští chyb, což slouží některým politikům či médiím jako více či méně oprávněná záminka ke zpochybňování státu coby „právního“. Naše republika není výjimkou. Usoudí-li zpravodajci – nebo pod jejich vlivem i politici –, že v našem případě nejde o právní stát, budou se pak chovat jinak? Budou nebo nebudou chránit základy takového státu?

Co se týče onoho „potenciálu“, zákon zpravodajské službě ukládá zabezpečovat „informace o záměrech a činnostech namířených proti demokratickým základům, svrchovanosti a územní celistvosti“, nikoliv však o aktivitách, které mají podle něčího názoru pouze již takový „potenciál“. To už je velmi tenký led! Proč?

Protože domyšleno do důsledků, chybné vyhodnocení bezpečnostních hrozeb zpravodajskou službou by nesporně mělo potenciál oslabit demokratické základy republiky! Bylo by tedy zajímavé zjistit, zda i o tomto „potenciálním ohrožení demokratických základů státu“ informuje BIS vedení státu!?

Vrbětický pomník

A bylo by to zcela na místě, protože s každým uplývajícím dnem bez jakéhokoliv předloženého důkazu, který by zdůvodnil obvinění zahraničního aktéra, se zvyšuje riziko, že BIS chybně vyhodnotila kauzu Vrbětice, přičemž dokonce přiznává, že tímto prizmatem hodnotí celou bezpečnostní situaci naší republiky:

 „BIS se i v roce 2020 věnovala doplňování informací o subverzním útoku na areál ve Vrběticích, za kterým podle šetření bezpečnostních složek ČR stojí příslušníci zpravodajské služby Ruska. Veškeré zpravodajské poznatky, které BIS v uplynulém období získala, je proto nutno zasadit do kontextu zjištění, že se ČR stala cílem útoku cizího státu.“

Chybným vyhodnocením kauzy Vrbětice by tedy BIS mohla znehodnotit celou svou činnost!

Zvláštní je, že až do letošního roku BIS ve svých veřejných výročních zprávách výbuch ve Vrběticích vůbec nezmínila, takže pasáž o doplňování informací k tak zásadní události, kterou by „subverzní útok“ nepochybně byl, vyznívá velmi podezřele.

Přitom policejní šetření vrbětických výbuchů není ukončené, protože ani po sedmi letech nevedlo k obvinění z úmyslného trestného činu. Ani na Interpol nikdo nepodal žádost o vydání mezinárodního zatykače na údajně podezřelé Rusy.

Domněnka BIS o „subverzním útoku“ tedy zůstává pouhou domněnkou, protože ostatní vyšetřovací verze nebyly vyloučeny. Ony ale prý ani nebyly prověřovány! Tato velmi chatrně zdůvodněná hypotéza, ne-li přímo „konspirační teorie“ o ruském subverzivním útoku, je přitom prezentována na veřejnosti, a vláda z ní dokonce už vyvrbila mezinárodněprávní zápletku s velmi reálnými důsledky. Vrbětický případ tedy vejde do historie zpravodajských služeb jako vládními činiteli trapně odpapouškované „dogma o jedné jediné variantě“.

Celou situaci dobře vystihuje lidové pořekadlo o tom, že z exkrementu nelze uplést bič, a když, pak s ním nelze zapráskat, ale když i to se podaří, pak se nelze divit následnému ukrutnému smradu.

Na ředitele Koudelku padá celá tíže odpovědnosti za to, že se odvolává na výsledky šetření, které není dokončeno – a i kdyby bylo, dokud není potvrzeno platným soudním výrokem, není z něj možno vyvozovat nic, co by službu opravňovalo činit z něj kontext „veškerých zpravodajských poznatků, které BIS v uplynulém období získala“. Člověk, který takovou fušeřinu a šmíru vydává za „zpravodajské“ postupy, nemá z profesionálního hlediska být vůbec zpravodajským důstojníkem, natož ředitelem.

Tento stav velmi připomíná dlouholetou praxi, kdy – zejména, ale nejen američtí – politici odůvodňovali vojenské agrese na Středním východě „zpravodajskými informacemi“ o údajném spojení Usámy bin Ládina s útokem na World Trade Center v New Yorku v roce 2001 (tzv. „9/11“). Avšak FBI, tedy jediná instituce, která z toho bin Ládina mohla obvinit, ho sice obvinila z mnoha jiných zločinů, ale nikoliv z tohoto útoku, který by byl zdaleka nejvýznamnější. To až do bin Ládinovy smrti  neudělala, jak se lze dodnes přesvědčit přímo na webu FBI.

Tato schizofrenní situace má počátky v době, kdy ředitel CIA byl současně nejvyšším představitelem a koordinátorem celé rozsáhlé americké zpravodajské komunity (DCI), tedy hlavním zpravodajským poradcem prezidenta Spojených států a Národní bezpečnostní rady (NSC). V této funkci byl tehdy George Tenet, po němž pojmenovanou medaili dostal Michal Koudelka, ředitel BIS. Náhoda, či symbol?

Kovid pomáhá kontrarozvědce

Ředitel Koudelka už v úvodu výroční zprávy zmínil zajímavou věc, že totiž pandemie kovidu způsobila pokles všech službou sledovaných hrozeb. Taková kategorická tvrzení vždy vzbuzují pozornost a inspirují k poznámkám typu, jestli ta úroveň hrozeb nevypadá jako snížená pouze z pohledu BIS?

V první kapitole se k této premise výroční zpráva vrací a vyvozuje další závěr, kterým zřejmě míní obohatit teorii zpravodajství. BIS totiž má za to, že „pandemická omezení např. ukázala, že tradiční diplomatické krytí cizích zpravodajských důstojníků má právě v krizových obdobích klíčový význam, protože legální rezidentura se stává během nich nenahraditelnou.“

Zpravodajští teoretici BIS možná úmyslně zvolili pojem „zpravodajští důstojníci“, když píšou o jejich krytí z „oficiálních“, tedy diplomatických pozic. O nelegální agentuře to však neplatí, protože ta se musí obejít bez vysledovatelného kontaktu s diplomaty. BIS tak zřejmě chce vejít do dějin špionáže historkou o tom, jak nejprve těžce oslabila rezidenturu na ruském velvyslanectví a jak ji pak kovid dorazil.

Poloslepá, polohluchá

V ideologicky kontaminovaných částech výroční zprávy BIS by stála za kritický komentář téměř každá věta, tak hluboko BIS klesla. Například tvrdí toto:

„Ačkoliv šiřitelé dezinformací pragmaticky rozšiřují svůj rámec o jakákoliv nová témata vzbuzující emocionální reakce u veřejnosti, jejich dlouhodobé příběhy se ve vztahu k ČR víceméně ustálily. Jedná se o kontinuální kritiku politického uspořádání a politické reprezentace, členství v EU a NATO, kritiku fungování těchto organizací a diskreditaci obecných liberálně demokratických hodnot. Tematické zaměření dezinformační produkce je tak dlouhodobě zcela v souladu se zájmy Ruské federace.“

Tato „normalizační“ dikce silně připomíná temné okamžiky minulého režimu, kdy zpochybňování „nezpochybnitelného“ téměř automaticky dostávalo přídomek „protistátní“. Obecně liberální hodnoty, mezi něž patří zejména svoboda kritizovat a mít i naprosto základní pochyby o všem a neustále je zkoumat, však BIS „dezinformátorům“ právě ve jménu údajné ochrany těchto hodnot upírá, čímž je paradoxně diskredituje sama a působí tak podle své vlastní definice jako aktér, konající v souladu s údajnými zájmy Ruské federace, jak je sama chápe. Z textu ale současně vyplývá, že svoboda pochybovat o čemkoliv a kritizovat cokoliv (tedy ony obecně liberální demokratické hodnoty), využívané údajnými „dezinformátory“, jsou dlouhodobě zcela v souladu se zájmy Ruské federace. A i toto ředitel Koudelka podepsal!

Budeme-li na tento případ aplikovat Descartesovo „Pochybuji, tedy myslím; myslím, tedy jsem“, pak dojdeme k závěru, že BIS hlásá nebytí a sama vlastně není, což budiž ministru financí jako možné vodítko, kde uspořit.

Jak je možno číst zprávu užitečně

BIS ve zprávě popisuje údajné zpravodajské praktiky Ruska, Číny a Íránu. Jako by jiné státy na našem území zpravodajskou činnost nevyvíjely – a to včetně těch údajně spřátelených, jako například Spojených států, jejichž představitelé však prosluli historií mnohokrát ověřeným výrokem, že Spojené státy nemají přátele, ale pouze zájmy.

Proto lze doporučit číst tuto pasáž výroční zprávy se „zmizíkem“, a všechny jmenované konkrétní subjekty vymazat. Zobecněná zpráva pak poskytne mnohem užitečnější poučení, protože tak, jak jednostranně popisují zpravodajské aktivity konkrétních zemí na jedno oko slepí, na jedno ucho hluší „BISoni“, chovají se v podstatě zpravodajské služby všech států.

Výjimkou z tohoto zobecňujícího čtení je ale naprosto unikátní „ricinová historka“, která již dnes patří do skript studijních oborů, týkajících se zahraničních vztahů a zpravodajštiny. Tam ale vyzní jinak, než si BIS přála, když ji „naprášila“ spolupracujícím novinářům a společně tak vystrojili mediální kabaret, úrovní hodný výložek s odpuštěním snad rotného, ale nikoliv generálských.

Při zmínce o kovidu se BIS nevymanila z hybridního modu operandi a naznačila, že Čína se snažila přenést vinu za pandemii covid-19 na západní země – jako by tu vinu prokázaně měla Čína. Strach zřejmě „bisonům“ nedovolil zmínit, že čínské laboratoře ve Wuhanu, zmiňované v souvislosti se vznikem pandemie, jsou financované též ze Spojených států, že kovid za sledovanou dobu zmutoval mnohokrát na různých kontinentech, kde žádné čínské laboratoře nejsou, a že jeho šíření silně připomíná situaci před sto lety, kdy američtí vojáci přivezli do Evropy nákazu, která však byla nazvána „španělskou chřipkou“ nikoliv podle místa vysledovatelného původu, ale podle místa, kde se o ní poprvé zmínila necenzurovaná média neválčícího státu.

Přesměrovaná kybernetika

Pokud jde o oblast kybernetických útoků, BIS se ve svém odborném pojednání vyhnula informaci, kterou zveřejnilaČTK v květnu 2020:

„Nejčastějším zdrojem kybernetických hrozeb pro české organizace jsou Spojené státy, ze kterých pochází 33 % hrozeb, 22 % je od domácích hackerů, 17 % pochází z Irska, 8 % z Nizozemska, 7 % z Německa a 5 % ze Španělska.“

Tuto skutečnost však výroční zpráva BIS bohorovně pomíjí, tedy neinformuje úplně, čili dezinformuje.

Ideologie versus skutečnost

V části zprávy, věnované ekonomickým zájmům státu, se BIS in puncto energetiky ocitla úplně v autu. Svou ideologickou zaťatostí – nehledě na ekonomické zájmy státu, které má ze zákona chránit – přispěla k vyřazení Číny a Ruska z tendru na dostavbu jaderné elektrárny v Dukovanech, s následujícím „zdůvodněním“:

„Největší hrozbu pro projekt představovala potenciální účast subjektů, u kterých existovalo odůvodněné riziko, že budou zneužívat své postavení k prosazování vlastních zájmů nebo zájmů třetí strany (typicky geopolitické zájmy cizí státní administrativy) na úkor zájmů českých.“

Kdysi byl jeden ředitel této služby označen za „člověka z Marsu“ – nyní z něj přistála snad celá část služby, která se na této formulaci podílela. Zcela opomněla skutečnost, že ruské dodávky energetických celků i energie samotné jsou dlouhodobě stále spolehlivé, a to i přes všechno to až pubertální štengrování z naší strany. Takto, jak to předvedla BIS, se skutečně ochrana ekonomických zájmů státu neprovádí!

Na rozdíl od této velmi nepovedené a ideologicky kontaminované části jsou ostatní sledované jevy v ekonomice ve výroční zprávě popsány dostatečně obecně, aby poskytly jistou míru poučení a vedly čtenáře k ostražitosti, tentokrát ovšem v žádoucím celokruhovém spektru.

O extremismu a terorismu nehystericky

Nebývalo tomu tak vždycky, ale v pasáži věnované extremismu, paramilitárním a domobraneckým sdružením vyznívá zpráva BIS velmi střízlivě, přitom však patřičně vědoucně. Poukazuje na to, že větším nebezpečím, než organizované skupiny (které zaplaťpánbůh nemá tendenci vymýšlet), jsou aktivity „osamocených vlků“, což je problém celosvětový a případným excesům lze zabránit pouze velkou dávkou profesionální předvídavosti a štěstí.

Pasáž, týkající se násilných aktivit (terorismu) s náboženským pozadím, je tradičně velmi kvalitní a věcná. Jsou-li výtky prezidenta Miloše Zemana vůči řediteli Koudelkovi motivovány touto skutečností, pak cítím povinnost v této záležitosti ředitele Koudelku a příslušný odbor BIS hájit.

Nestarání se vymstí

Optimální je, když exekutiva vyžaduje pro svou činnost od zpravodajských služeb kvalitní a diskrétní informační podporu, a je si vědoma toho, že nejcennější jsou špatné zprávy, avšak ověřené a dodané včas správnému adresátovi, aby mohl využít informačního náskoku. Na politicích pak je, aby udržovali zpravodajské služby v takové kondici, aby se na ně mohli spolehnout.

Jakmile však začnou politici na veřejnosti šermovat odkazy na informace od zpravodajských služeb, které jsou procesně neověřitelné, dávají tím najevo, že nemají v ruce vůbec nic. V takových případech jde často dokonce o hybridní manipulaci, kdy je goebbelsovsky kdosi opakovaně osočen a rychle jsou oproti němu vyvozeny sankce, aniž by dostal prostor k obraně. A pak se jen doufá, když už je po všem, že veřejnost na celou záležitost vbrzku zapomene, takže případné vyvrácení původní zpravodajské informace už zcela zapadne mimo pozornost médií i veřejnosti.

Takový postup byl použit v kauze Vrbětice, a těsně před volbami v protibabišovské kauze Pandora Papers. Zbývá jen řečnická otázka, zdali si expremiér Andrej Babiš postěžoval témuž Babišovi, že Babiš dopustil takový stav zpravodajské komunity a veřejnoprávních médií, aby se to mohlo takto spektakulárně odehrát.

Závěr

Profesionální slabina BIS je zřetelná všude tam, kde se ve výroční zprávě projevuje ideologie (čehož by se naopak služba měla striktně vyvarovat). Na druhou stranu – pokud se z veřejné části výroční zprávy dá soudit – je BIS dobrá v oblastech ryze odborných (ekonomika, kupodivu extremismus, terorismus).

Důvodem je to, že působnost zpravodajské služby zákon definuje jevově, nikoli subjektově. Jinými slovy, zpravodajská služba má působit proti kritickým jevům a hrozbám, ať je s nimi spojen kdokoliv. Ke konkrétním „zpravodajsky zajímavým“ subjektům může zpravodajská služba dojít pouze přes ony zákonem vymezené jevy, nikoliv obráceně. Proč je to tak důležité?

Protože tím, že BIS v rámci kontrarozvědné činnosti jmenuje pouze Rusko, Čínu a Írán, a tuto informaci sdělí veřejnosti, vzniká tak chtě-nechtě dojem, že nikdo jiný u nás neslídí. Přitom kontrarozvědná činnost není omezena pouze na politickou či vojenskou špionáž, ale především na hospodářskou a vědecko-technickou špionáž. Pracovníci odvětví, která disponují informacemi, které by mohly být předmětem zájmu cizích stran, tak mohou nabýt dojmu, že když se budou mít na pozoru před Rusy, Číňany a Íránci, učiní ochraně cenných informací zadost. A když přijde někdo s perfektní angličtinou, mohou ho pustit důvěřivě třeba s vlastní manželkou do ložnice.

To je velká past, kterou BIS mnoho let buduje, a otázkou je, zda cíleně, nebo jen z ideologické tuposti. Nejen, že tak otevírá zadní vrátka čínským, ruským či íránským službám, aby vešly do chráněných oblastí „pod třetí vlajkou“, ale hlavně deformují povědomí všech pracovníků, disponujících cennými informacemi, o tom, jak se tyto informace mají chránit. Protože ochrana duševního bohatství země patří mezi základní zájmy státu. Ochrana nikoliv jen před někým, ale všeobecně. Známá skutečnost, že státy nemají přátele, ale pouze své zájmy, se týká především této oblasti. Svědčí o tom urputné zpravodajské aktivity v hospodářské a hlavně vědecko-technické oblasti, a to i mezi členy EU i NATO (o těch ostatních je pak zbytečno mluvit). Ostatně nejedna rozvědka vznikla se záměrem zajistit výhody pro domácí ekonomiku.

Co by bylo možno službě doporučit, co by si daňový poplatník mohl přát?

Aby se BIS konečně začala chovat jako tajná služba. Kdyby o ní nebylo vůbec slyšet, působila by jednak už prostou svou tajemnou existencí, i kdyby to měl být jen placebo efekt. Nepřátelům by zavdávala důvod ke starostem, co všechno ví, a veřejnosti by poskytla důvod dělat si o její činnosti iluze.

Problém je, že ze stejného důvodu není zvykem skutečně dobrou tajnou službu veřejně chválit. A tak si musel ředitel Koudelka vypomoci sám, podle hesla, že „když se sám nepochválím, nikdo to za mě neudělá.“ A napsal, že veřejnou výroční zprávou chtěli poskytnout veřejnosti trochu jiný vhled do činnosti nejvýznamnější české zpravodajské služby.

K tomu snad komentáře netřeba. Jen otázka – do jakých vod pluje Koudelkou řízená BIS?

V této dosti přelomové době, kdy se kumuluje a vzájemně ovlivňuje několik velkých krizí, by Česká republika měla disponovat skutečně kvalitním zpravodajským systémem. Je zřejmé, že v případě BIS bude práce jako na kostele (i když na něčem stavět lze).

Foto: Juandev, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons

 http://casopisargument.cz/?p=40017