K Wiesbadenské úmluvě
K Wiesbadenské úmluvě
Bernd Posselt, mluvčí sudetoněmeckého landsmanštu, ve svém projevu na 61. sjezdu odsunutých Němců z Československa, zdůrazňoval „historický“ význam Wiesbadenské dohody, uzavřené dne 3. srpna 1950 mezi sudetskými Němci a svobodnými Čechy v exilu, reprezentovanými, jak říká B. Posselt, vlasteneckým českým generálem Lvem Prchalou.
Zmocněnec Rady svobodného Československa pro Německo a Rakousko, generál František Dastich, v minulosti kromě dalšího zastával též funkci československého vojenského atašé v Moskvě, sbíral údaje o odštěpeneckých hnutích v poúnorovém čs. exilu, tedy také o hnutí generála L. Prchaly. V informaci podané americkým úřadům tvrdil, že páteří Prchalovy organizace jsou bývalí čeští fašisté, kteří po válce hledali v západních zónách Německa azyl.
Generál Prchala spolu s novinářem Petrem Prídavkem založil své hnutí již v r. 1940 pod jménem Československý národní výbor. Již v tu dobu prchalovci nejen nekomunikovali s československým odbojem vedeným čs. londýnskou vládou a prezidentem dr. E. Benešem, nýbrž se stavěli proti němu. Prchalovci byli jen nepatrnou, zcela okrajovou skupinou. Pozdější Českou národní jednotu Prchala koncem roku 1944 přebudoval na Český národní výbor. V březnu 1948 prchalovci vytvořili Českou národní skupinu pro Západní Německo (ČNS).
Generál Dastich ke své zprávě připojil též seznam a popis 26 osob, které pracovaly pro ČNS. Až do října 1951 Prchala úzce spolupracoval s Vladimírem Pekelským. Tento bývalý člen fašistické Vlajky začal v r. 1941 studovat v Německu medicínu. V květnu 1945 byl zatčen pro kolaboraci. V r. 1946 uprchl z vězení. K dalším známým prchalovcům patřili zejména: Ing. František Šulc, za války redaktor Vlajky, před trestem za kolaboraci utekl do Německa, v Praze v nepřítomnosti byl odsouzen na pět let vězení; Antonín Vlach, odsouzen v Praze na osm let pro kolaboraci s Němci, v srpnu 1949 utekl do Německa.
Prchalovci jak v druhém, tak v třetím odboji představovali malou fašizující skupinu, která s českým a slovenským národem neměla nic společného. Jejich vliv na politické dění byl zcela okrajový, prakticky bezvýznamný. Toto věděli i Němci odsunutí z Československa. Byla to však jediná „česká“ skupinka, která byla ochotná s nimi podepsat dohodu. Počátkem srpna 1950 generál Prchala a Vladimír Pekelský za Český národní výbor v Londýně uzavřeli smlouvu s Arbeitsgemeinschaft zur Wahrung sudetendeutscher Interessen, zastoupeným Dr. Rudolfem Lochmanem von Auen, Richardem Reitznerem a Hnasem Schuetzem. „V této dohodě“, jak uvádí ve svém díle „Politici bez moci“ Bořivoj Čelovský (Tilia, Šenov u Ostravy, r. 2000, str. 95-96) „se návrat sudetských Němců prohlašuje za spravedlivý a proto samozřejmý“.
Představitelem svobodných Čechů a Slováků v exilu byla Rada svobodného Československa (RSČ), která vznikla v únoru 1949. Předsedou předsednictva se stal dr. Petr Zenkl, místopředsedou dr. Jozef Lettrich. Dalšími členy předsednictva byl Václav Majer, Dr. Adolf Procházka, Dr. Josef Černý, Dr. Jozef Dieška. Dr. Štefan Osuský, Ferdinand Peroutka, Dr. Juraj Slávik. Již tato a další jména členů pléna Rady svědčí o tom, přestože i sama RSČ procházela v průběhu let mnohými změnami, včetně rozsáhlých organizačních, že právě zde byli politici, kteří představovali více než převážnou část české a slovenské veřejnosti v zahraničí. Jak tito reagovali na již zmíněnou tzv. Wiesbadenskou dohodu? Již od počátku zcela negativně. RSČ zdůraznila, že věta v jejím programu vystěhování Němců z Československa se pokládá za definitivní. Jednomyslně byla schválena i věta prohlašující „nedělitelnou republiku Československou v jejích předmnichovských hranicích“, jež byla vložena do programu RSČ (c.d., str.114).
K předmětné otázce se vyslovil i dr. Lettrich: „Jsou věci, kde můžeme debatovat, a kde ne. Je třeba rozlišovat způsob odsunu a odsun samotný. … V druhé části však neexistuje kompromis. V této věci na vyrovnání není místo. Pokud bychom jen náznakem dali najevo, že je nutné ve věci jednat, měli bychom hotový galimatyáš. S jedním nespravedlivě vystěhovaným Němcem, by se nám jich vrátilo deset tisíc…
Ani Hitlerovi a Henleinovi s Frankem nešlo o to, uspokojit se okleštěním Československa, neschopného života, ale šlo jim o zničení ČSR, oloupit ji o národní a státní svobodu. Spekulovat s návratem Němců znamená bezpodmínečně riskovat československou státní samostatnost. My, Slováci, bychom nikdy nesouhlasili s návratem Němců do českých zemí.“ (C.d., str. 113-114)
„Členové Rady svobodného Československa, a to zejména politici čeští, pokládali vyhoštěné sudetské Němce za nejvážnější hrozbu československého státu po jeho případném osvobození od komunistického jařma. Tento postoj byl bezpochyby živen vědomím, že domov nebyl naladěn na jakékoliv ústupky v této otázce. Mezi vedoucími členy Rady svobodného Československa bylo nadprůměrné množství členů domácího a zahraničního odboje a mnozí z nich prošli koncentračními tábory. Odsun byl považován za nezvratitelný a schvalován takřka všemi, s výjimkou republikána Dr. Josefa Černého…
První zmínku o sudetoněmecké otázce na schůzi Rady svobodného Československa neučinil 16. července nikdo jiný než Dr. Josef Černý. Ne snad, jak by se dalo očekávat, aby odsoudil odsun, nebo alespoň způsob jeho provedení, nýbrž aby upozornil na „nebezpečnou“ činnost sudetských Němců v americkém okupačním pásmu, probíhající „nejspíš též s vědomím amerických úřadů“. Této činnosti, řekl Černý, je nutno věnovat pozornost a využít zpráv, podle nichž dochází „ k rozkolům mezi sudetskými Němci v důsledku počínání opozice vůči Jakschovi“…
Lettrich předvídal, že se vzrůstajícím významem Němců se otázka odsunu obyvatel Sudet s německou národností stane aktuálnější. „Problém bude vleklý, řekl, „ a zůstane problémem pro příští generace. Nebude to Zápotocký se svoji vládou, kdo bude řešit tuto otázku, nýbrž někdo jiný. Je na Radě, aby byla připravena“…(C.d., str.103-104)
„Zdá se, že Peroutka uznal Griffithovy důvody, neboť 23. června prohlásil na schůzi předsednictva Rady, že „v souvislosti c činností RFE (Svobodná Evropa) byl otevřen velký útok na čs. státní věc ze strany koalice sudetských Němců, separatistů a prchalovců. Tyto elementy popírají právo exilu zastávat čs. stát“. (C.d., str. 109)
Na schůzi zastupitelstva RSČ Zenkl, bývalý vězeň z Buchenwaldu, poukázal na zločiny německých nacistů: „ Němci v Československé republice vědomě se zřekli loajality vůči Československé republice, přešli na stranu nacistických nepřátel republiky a umožnili jim dosáhnout jejich brutálních cílů. V tomto směru našli spojence také v neloajální maďarské menšině na Slovensku a bohužel i ve zrádných živlech našich vlastních řad. Za těchto okolností a proto, že v západní Evropě nabyly vrchu kapitulantské a poraženecké vlivy, byl možný Mnichov a jeho katastrofální důsledky pro Československou republiku. Československo bylo obětováno v klamné naději, že tím bude zachráněn mír. Mír však zachráněn nebyl, ale byly na chvíli uspokojeny jen světovládné aspirace nacistického a fašistického imperialismu…
V těchto tragických chvílích Němci a Maďaři z Československé republiky stáli na straně našich nepřátel a utlačovatelů. Tímto svým postojem rozhodli nejen o poměru Čechů a Slováků k nim, ale také o svém budoucím osudu.“
Na schůzi výkonného výboru RSČ koncem září roku 1952 dr. Hubert Ripka přednesl hlavní referát: „Na jedné straně bojujeme proti SSSR a na druhé straně nám zároveň vzniká velké německé nebezpečí,“ čímž se „naše situace, v které jsme nikdy dosud nebyli, stává neobyčejně obtížná.“ (C.d., str. 118-119)
Po uzavření tzv. Wiesbadenské smlouvy sami představitelé odsunutých Němců chápali, že generál L. Prchala jako smluvní partner je málo dostačující. Proto se rozhodli hledat mezi Čechy důvěryhodnějšího partnera. „Dne 20. dubna 1953 pověřenec předsedy sudetoněmeckého landsmanšaftu Dr. Rudolfa Lodgmana jménem Simon navštívil Peroutku v New Yorku. Podle vlastnoručního Peroutkovo zápisu bylo důvodem návštěvy najít nového českého partnera pro jejich politický program, neboť generál Prchala údajně neměl žádnou váhu. …
Dva roky nato se Peroutka za přítomnosti hraběte Jindřicha Kolowrata-Krakovského setkal s Paulem Fialou, reprezentantem dr. Lodgmana v Americe. Účelem Fialovy návštěvy bylo, podle Peroutkova zápisu, přání zahájit jednání mezi Čechy a Němci…Na Peroutkovu otázku Fiala řekl, že sudetoněmecký program je vytvořit „federativní stát Čechů a Němců“, přičemž by se střídali čeští a němečtí prezidenti. Dr. Lodgman podle něj stále čeká na vyjednávání s Čechy. Zatím jednají s Dr. Josefem Černým, který souhlasí s programem federace a přejí si uzavřít formální dohodu s Radou svobodného Československa. (C.d. str. 120-122)
Dohodu s odsunutými Němci o přetvoření ČSR na federativní stát Čechů a Němců, jen do takového byli tito připraveni se vrátit, nepodepsal s nimi žádný další český subjekt. A ani nemohl. Pokud by tak učinil, byl by považován, obdobně jako generál L. Prchala, za zrádce českých národních a státních zájmů a přisluhovače tzv. sudetských Němců.
Z hlediska uvedených údajů se nám Wiesbadenská dohoda jeví jako nikoliv významný historický dokument, jak se jí pokusil na 61. sjezdu líčit Bernd Posselt, nýbrž jako dvoustranný akt málo důvěryhodných smluvních partnerů, kteří ani nemohli, vzhledem ke své politické relevanci, řešit vztahy mezi Čechy a Němci. Uzavřená dohoda proto neměla žádný skutečný politický ani jiný význam.
Připravil: J. Skalský
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz
Ještě k wiesbadenské dohodě
Bernd Posselt ve svém projevu na 61. sjezdu odsunutých Němců z Československa poměrně široce mluvil i o wiesbadenské dohodě. Označil ji za vizionářský dokument, jímž sudetoněmecká národnostní skupina učinila velký krok k českému národu a zvláště pak k úpravě budoucích vztahů mezi Čechy a sudetskými Němci.
Dále mluvčí sudetoněmeckého landsmanšaftu zdůrazňuje, že dohoda byla uzavřena mezi svobodnými Čechy v exilu, ti ostatní podle něj byli v tu dobu již zotročení sovětským komunismem, na jedné straně a tehdejšími představiteli národnostní skupiny na straně druhé.
V jednom z následujících svých vystoupení B. Posselt uvedl, že sudetští Němci jsou připraveni k dialogu, jenž by alespoň orientačně měl vycházet právě z wiesbadenské dohody.
I když jsme přesvědčeni, že každý, kdo si alespoň pozorně přečte celý text wiesbadenské dohody, jenž přikládáme, bude vědět, která bije, neodpustíme si alespoň několik zásadních poznámek.
Pokud jde o signatáře dohody, pak především je třeba zdůraznit, že generál Lev Prchala nebyl českým vlastencem, ale pouze, slušně řečeno, fašizujícím generálem, který se obklopil českými kolaboranty s nacisty. Druhým signatářem za „svobodné exilové Čechy“, jak se vyjádřil Posselt, byl Vladimír Pekelský, člen Vlajky, zatčený v r. 1945 za kolaboraci s Němci, jemuž se podařilo v r. 1946 utéct z vězení a dostat se do západního Německa.
Za sudetské Němce wiesbadenskou dohodu podepsal Rudolf Lodgman von Auen, tehdejší mluvčí sudetoněmecké národnostní skupiny. Minulost tohoto pána, jehož Posselt označil za opravdu upřímného a silného vlastence, je velice pochybná. U jeho jména bychom neměli nikdy zapomenout uvést, jak uvádí historici, že šlo o starého protičeského harcovníka, který písemně a s dojetím poděkoval Hitlerovi, že osvobodil sudetské Němce a Sudety od nadvlády Čechů. Nadto ještě zdůraznil, že tak Hitler naplnil jeho dávný sen. Ano, tento snil nejméně již od r. 1918, kdy se stal zemským hejtmanem v tzv. provincii Deutschböhmen. V této funkci zavítal do Prahy, kde při rozhovorech zaujal neústupné stanovisko, že německé provincie jsou nedílnou součástí Rakouské republiky. Vyslání německých zástupců do Národního shromáždění ostře odmítl a vznesl požadavek, aby ČSR uznala vládu Deutschböhmen a jednala s ní jako rovnocenným partnerem. Samozřejmě, že představitelé Národního výboru ukončili jednání prohlášením, že vládu Deutschböhmen neuznávají a nebudou s ní jednat.
Der Spiegel z 22. února 2010 dále uvádí, že R. Lodgman von Auen, rodák z Hradce Králové, nenáviděl Židy, „proslavil“ se svými antisemitskými výpady. V roce 1961 formuloval svou vizi německé východní zahraniční politiky slovy: „Výchozím bodem každé německé politiky na východě jsou reálné hranice Německa z roku 1939, kdy vstoupilo do války: s nimi jsou hranice z roku 1945 identické, a nikoli s hranicemi z roku 1937.“ (Dr. E. Hahnová, dr. Hans Henning Hahn, Sudetoněmecká otázka, str. 2) Jde v tomto případě o revisionismus nebo přímo o revanšismus? Pokud jsou současní soukmenovci R. Lochmana von Auen stejně silnými a upřímnými vlastenci jako byl on, pak panbůh s námi a vše zlé pryč!
Snad právě uvedené kvality katapultovaly R. Lodgmana von Auen do funkce prvního mluvčího sudetoněmecké národnostní skupiny. Ostatně nic zvláštního v tzv. vyhnaneckých organizacích, např. Rudolf Wagner, dlouholetý funkcionář Svazu vyhnanců (Bund der Vertrieben), byl jako SS-obersturmführer na Himmlerově Říšském hlavním bezpečnostním úřadě, který organizoval holocaust. Bělehrad jej vždy považoval za válečného zločince. ( Der Spiegel 22. února 2010).
Spřízněnost generála Prchaly a R. Lodgmana, navozuje jak vztah dlužníka a věřitele, tak i jejich místo odpočinutí. Oba dva spočinuli vedle sebe na mnichovském lesním hřbitově . Není to náhoda!
Vzpomeňme si, jak sudetští Němci o sobě prohlašují, že nacisty byli jen zneužiti. Pravdou však je, že řada z nich nacisty byla nejen smýšlením, ale i svou příslušností k NSDAP nebo dokonce i k SS, gestapu a k různým zpravodajským službám.
Za exilové představitele určité části české a slovenské veřejnosti můžeme považovat pouze Radu svobodného Československa (RSČ), jejímž předsedou byl dr. P. Zenkl. Tato zaujala k odsunu Němců z Československa zcela jednoznačné stanovisko. Označila jej za definitivní. K úmyslům federalizovat republiku s odsunutými Němci čelila programovou větou, že Československá republika je nedělitelná v předmnichovských hranicích.
Odsunutí Němci, kromě několika jednotlivých exilových Čechů, nenašli žádný český a slovenský alespoň částečně reprezentativní exilový subjekt, který by byl ochoten s nimi jednat. A tak se stala wiesbadenská dohoda z nouze téměř „historickým dokumentem“, obsahujícím vizi úpravy vztahů mezi Čechy a sudetskými Němci, kteří mají v úmyslu se do republiky vrátil jako národnostní skupina, přesněji, jak říkají, druhý zemský národ v českých zemích. Vůbec jim nevadí, že nikdy samostatným národem nebyli, nýbrž pouze národnostní menšinou.
Pokud by i další národnostní menšiny v Evropě a ve světě se sebe udělaly národy, prostě by se za národy prohlásily a v souladu s tím i jednali a současně by si vymáhaly postavení národa i právo na sebeurčení, došlo by k rozpadu řady států, krvavým konfliktům, jež by na dlouho zachvátily svět. Normy mezinárodního práva, mezinárodní smlouvy a dohody by se v takovém světě staly, jako za Hitlera, jenom cárem papíru.
Pro svou „státoprávní“ konstrukci můžou odsunutí Němci i v České republice najít stoupence, skupinky kolaborantů, dokonce i ve vyšších funkcích, kteří budou ochotni s nimi na toto téma jednat. I tyto novodobé prchalovce, přes velkou podporu, jíž se těší a budou těšit v řadě sdělovacích prostředků, např. v českém tisku v německých rukou, české televizi, český národ jistě odvrhne. Prchalovci, známí jako přisluhovači sudetských Němců, své místo v našich dějinách již mají. I jejich následovatelé skončí obdobně.
J. Skalský
Wiesbadenská úmluva mezi Českým národním výborem a Pracovním kruhem na ochranu sudetoněmeckých zájmů
Generál Lev Prchala založil v roce 1940, spolu s novinářem Petrem Prídavkem, Československý národní výbor jako formu opozice vůči československému odboji vedenému čs. londýnskou vládou a prezidentem dr. E. Benešem. (1) Pozdější Českou národní jednotu Prchala koncem roku 1944 přebudoval na Český národní výbor. Po únorovém puči v ČSR vznikla v březnu 1948 Česká národní skupina pro Západní Německo. V únoru 1949 byla založena Rada svobodného Československa (RSČ), která se stává představitelkou Čechů a Slováků v exilu.
Předsedou předsednictva se stal dr. Petr Zenkl, místopředsedou dr. Jozef Lettrich. Dalšími členy předsednictva byl Václav Majer, Dr. Adolf Procházka, Dr. Josef Černý, Dr. Jozef Dieška. Dr. Štefan Osuský, Ferdinand Peroutka, Dr. Juraj Slávik. Český národní výbor byl jedinou „českou“ skupinou mající styky se sudetskými Němci a která byla ochotna jednat s nimi o budoucím vzájemném vypořádání se ve svobodné Evropě.
V srpnu před šedesáti léty generál Prchala a Vladimír Pekelský za Český národní výbor v Londýně uzavřeli smlouvu s Pracovním kruhem na ochranu sudetoněmeckých zájmů (Arbeitsgemeinschaft zur Wahrung sudetendeutscher Interessen), zastoupeným Dr. Rudolfem Lochmanem von Auen, Richardem Reitznerem a Hansem Schützem. Úmluva byla ratifikována Pracovní pospolitostí k ochraně sudetskoněmeckých zájmů v Mnichově dne 4. srpna 1950 a Českým národním výborem v Londýně dne 5. srpna 1950. (2)
Lev Prchala (1892-1963)
ÚMLUVA
ujednaná mezi generálem Prchalou za Český národní výbor v Londýně a Pracovní pospolitostí na ochranu sudetskoněmeckých zájmů, zastoupenou Dr. Lodgmanem, Reitznerem a Schützem.
1. Obě smluvní strany vycházejí z demokratického světového názoru a odmítají jakýkoli totalitní systém. Obě strany považují demokratickou úpravu poměru v česko-moravsko-slezském prostoru za součást boje o sjednocenou Evropu. Podle jejich přesvědčení může býti dosaženo tohoto cíle jen tehdy, spojí-li se tyto národy dobrovolně a svobodně rozhodnou o svém právu na sebeurčení.
.
2. Obě strany uznávají zásadu, že v emigraci není nikdo oprávněn zavazovati svůj národ. Jen národ sám je pánem svého osudu a má míti možnost svobodně se rozhodnout, kterou cestou se chce dát. Jen lid rozhodne s konečnou platností.
.
3. Obě strany považují návrat sudetskoněmeckých vyhnanců do jejich domoviny za spravedlivý a tudíž samozřejmý.
Jsou si vědomy toho, že k tomuto návratu muže dojíti teprve tehdy, až také český národ bude osvobozen. Proto učiní vše, aby jeho osvobození bylo uskutečněno.
4. Obě strany odmítají uznati vzájemně kolektivní vinu a v důsledku toho zavrhují myšlenku na pomstu, naproti tomu však požadují náhradu za škody, jež utrpěl jak český, tak sudetskoněmecký lid, stejně jako žádají potrestání duchovních původců spáchaných zločinu i jejich výkonných orgánů. Obě strany považují toto opatření za nezbytné, protože události posledních desetiletí by znemožnily přátelské soužití obou národů, pokud žije dnešní generace, v níž jsou pachatelé i oběti těchto zločinu na majetku i na životě.
Ani při nejlepší vůli by nemohla vymizeti vzpomínka na tyto události z paměti obou stran, pokud nebude u obou národů odloučena ona část, jež je zatížena těmito zločiny. Potrestání těchto zločinů patří - podle názoru obou stran - vždy vlastnímu národu, poněvadž to nebyly zločiny jen na druhém národě, nýbrž i na národu vlastním, jimiž byla těžce poškozena pověst a vážnost každého z těchto národu v očích slušných lidí.
5. Obě strany jsou za jedno, že o konečném státně-politickém uspořádání rozhodnou oba národy ve smyslu ustanovení bodu 2, a to jakmile bude osvobozen český národ a jakmile se vrátí sudetští Němci do svých domovů. Aby mohly býti vytvořeny předpoklady nového soužití obou národů, které v průběhu tisíciletí žily v nejužším svazku a také v něm v budoucnu žíti budou, dohodly se obě strany, že k tomuto účelu ustaví Federální výbor. Obě strany budou v tomto výboru zastoupeny rovným dílem.
6. Tento návrh podléhá ratifikaci jak ze strany Českého národního výboru v Londýně, tak Pracovní pospolitosti k ochraně sudetskoněmeckých zájmu v Mnichově. Text tohoto návrhu - až do té doby přísně důvěrný - bude zveřejněn po ratifikaci.
.
7. Tato dohoda je sepsána v jazyce českém a německém. Oba čistopisy budou podepsány jak presidiem Pracovní pospolitosti k ochraně sudetskoněmeckých zájmů v Mnichově, tak generálem Prchalou v zastoupení Českého národního výboru v Londýně. Oba texty jsou autentické.
München-London pátek 4. srpna 1950
Za pracovní pospolitost k ochraně sudetskoněmeckých zájmu Presidium:
Lodgman, Reitzner, Schütz.
Za Český národní výbor: Prchala, Pekelský
Proti této úmluvě se negativně vyslovila Rada svobodného Československa (RSČ). (3) Ze strany sudetských Němců dochází k pokusu k jednáním o otázce jejich osudů ve svobodné Evropě. Dne 20. dubna 1953 pověřenec předsedy sudetoněmeckého Landsmannschaftu Dr. Rudolfa Lodgmana jménem Simon navštívil Peroutku v New Yorku. Podle vlastnoručního Peroutkova zápisu bylo důvodem návštěvy najít nového českého partnera pro jejich politický program, neboť generál Prchala údajně neměl žádnou váhu. Dva roky nato se Peroutka za přítomnosti hraběte Jindřicha Kolowrata-Krakovského setkal s Paulem Fialou, reprezentantem dr. Lodgmana v Americe. Účelem Fialovy návštěvy bylo přání zahájit jednání mezi Čechy a Němci. Na Peroutkovu otázku Fiala řekl, že sudetoněmecký program je vytvořit „federativní stát Čechů a Němců“, přičemž by se střídali čeští a němečtí prezidenti. Dr. Lodgman podle něj stále čeká na vyjednávání s Čechy. Zatím jednají s Dr. Josefem Černým, který souhlasí s programem federace a přejí si uzavřít formální dohodu s Radou svobodného Československa. (4) Další jednání se však již neuskutečnila. Jak pro československou emigraci, tak pro domácí československé politiky otázka sudetských Němců byla vyřešena jejich vyhnáním. Na těchto pozicích česká politika zůstává dodnes.
Pardubice 7.8.2010
Franz Chocholatý Gröger
Poznámky:
(1) Matoušek Jan, Lev Prchala http://www.narmyslenka.cz/knihy/osobnosti1.pdf
Peter Prídavok (* 27. 11. 1902, Stankovany - † 15.2. 1966, Londýn).Pseudonym: Cyril; Orion; Peter Prešovský R.1939 emigroval Jugoslávie, pak Francie. Zakladatel a tajemník Slovenské národní rady. V emigraci jako representant katolíků byl pro ČSR při zachování autonomie Slovenska. Kriticky se stavěl k Benešově koncepci ČSR. V Anglii se rozešel s čs. zahraničním odbojem, nějaký čas internovaný na základě trestních oznámení podaných Edvardem Benešem. Po válce se nevrátil do ČSR a v letech 1948-1952 byl tajemníkem tzv. SNR v zahraničí. Pak vedoucí slov. vysílání BBC.
(2) Grulich Rudolf prof.dr. , Deutsche Heimatvertriebene: 60. Jahre Charta und Wiesbadener Abkommen, http://www.kirche-in-not.de/aktuelle-meldungen/2010/08-02-deutsche-heimatvertriebene-60-jahre-charta-und-wiesbadener-abkommen
Skalský J. K Wiesbadenské dohodě, 20100707 http://www.ceskenarodnilisty.cz, http://www.zvedavec.org/zdroje_32.htm?PHPSESSID=o3ooa5lbivrl94ksljufotqdd1
Pekelský, Vladimír (1920 – 1975), 1937 člen Vlajky, 1941 studoval v Německu medicínu, květen 1945 byl zatčen pro kolaboraci, 1946 uprchl z vězení a odešel do Německa,do října 1951 spolupracoval s gen. Lvem Prchalou . 15.5.1953 dohoda mezi Rudolfem Kopeckým, Vladimírem Pekelským a Simeonem Ghelfandem o vytvoření Ústředí demokratického exilu jako alternativy k Radě svobodného Československa ,1953 pracuje v českém vysílání západoněmecké rozhlasové stanice Deutsche Welle, na pohřbu Matuše Černáka 12. července 1955 (zavražděný agenty StB) na mnichovském Lesním hřbitově (zavražděný agenty StB) promluvil mimo představitelů německých a dalších utečeneckých organizací i zástupce českých federalistů Vladimír Pekelský. V letech 1953 –1972 evidován jako tajný spolupracovník I. správy MV s krycím jménem „Tonda“. (Ke spolupráci jej pomohla získat jeho žena Marie Pekelská, rozená Tomšů, vdova po Kurtu Blaschtowitschkovi. která spolupracovala již od roku 1946 s čs. vojenskou kontrarozvědkou, v květnu 1946 byla odsunuta do Německa, pracovala jako sekretářka Pekelského, pak se na něj provdala. V roce 1951 byla předána k řízení I. správě MV. Agentkou s krycím jménem „Marina“ byla Marie Pekelská až do roku 1969.)
Suchánek Drahomír, Počátky exilové politiky Československé strany lidové, in. Soudobé dějiny 4/2007 s.656-657 pozn.20
Tomek Prokop, Život a doba ministra Rudolfa Baráka, Vyšehrad 2009 ISBN 978-80-7021-982-9, s.57-58 http://www.ivysehrad.cz/data/products/ukazka-textu-1898.pdf
Špionka z Moravy http://www.televize.cz/scripts/detail.php?id=18588
(3) Čelovský Bořivoj, Politici bez moci, Tilia, Šenov u Ostravy, r. 2000, str. 95-96, 113-114
(4) Čelovský Bořivoj, Politici bez moci, Tilia, Šenov u Ostravy, r. 2000, str. 95-96, 120-122
Skalský J. . K Wiesbadenské dohodě, 2010-07-07 . http://www.ceskenarodnilisty.cz, http://www.zvedavec.org/zdroje_32.htm?PHPSESSID=o3ooa5lbivrl94ksljufotqdd1
Literatura:
Čelovský Bořivoj, Politici bez moci, Tilia, Šenov u Ostravy, 2000 ISBN 80-86101-33-9.
Grulich Rudolf prof.dr., Deutsche Heimatvertriebene: 60 Jahre Charta und Wiesbadener Abkommen, http://www.kirche-in-not.de/aktuelle-meldungen/2010/08-02-deutsche-heimatvertriebene-60-jahre-charta-und-wiesbadener-abkommen
Grulich Tomáš PhDr. Nástup KSČ k moci, Přednáška T. Grulich v Modřanském biografu "Nástup KSČ k moci v roce 1948", http://www.odspraha12.cz/index.php?sel=menu&cntID=24&menuID=25
Chyský Václav: Exil jako důsledek totalitarismu, http://www.cs-magazin.com/2003-03/view.php?article=articles/cs030308.htm
Matoušek Jan, Lev Prchala http://www.narmyslenka.cz/knihy/osobnosti1.pdf
Posselt Bernd, Sudetoněmectví jako „budoucí celosvětový problém“, http://www.blisty.cz/2010/7/9/art53372.html
Skalský J. K Wiesbadenské dohodě,2010-07-07 http://www.ceskenarodnilisty.cz, http://www.zvedavec.org/zdroje_32.htm?PHPSESSID=o3ooa5lbivrl94ksljufotqdd1
Eingestellt von nas.smer@yahoo.de, nas.smer@centrum.cz um 8:23
Labels: Franz Chocholatý Gröger, historie, česko-německé soužití
Novější záznam Starší záznam Domovská stránka
Zvýrazněno redakcí Českých národních listů, prosinec 2010
www.ceskenarodnilisty.cz
