K Táborskému manifestu
28. 5. 2020
K Táborskému manifestu
Táborský manifest
V sobotu 26. října 2019 se z podnětu Klubu českého pohraničí, Veteránů ozbrojených sil, bezpečnostních sborů a dalších spolků sdružených ve Vlasteneckém fóru ČR uskutečnilo v husitském městě Tábor shromáždění občanů ČR, aby připomnělo význam 101. výročí vzniku Československé republiky a podíl prezidenta Budovatele ČSR Dr. Edvarda Beneše na jeho vzniku, obraně a zakotvení ve společenství demokratických států.
přítomní účastníci přijali dokument nazvaný
“ Táborský manifest“
v tomto znění:
Dvacátý osmý říjen 1918 je nejvýznamnějším svátkem všech občanů ČR, kteří uznávají dílo T. G. Masaryka, E. Beneše a M. R. Štefánika jako základ pro zachování odkazu husitů, národních obroditelů, československých legionářů, hrdinů 1. a 2. odboje pro budoucnost českého národa.
Jméno EDVARD BENEŠ je jedním ze symbolů české státnosti získané po 300letém útlaku Čechů v Rakousko–uherské monarchii, při budování a obraně ČSR v letech 1918–1948. Edvard Beneš byl také mezinárodně uznávaným státníkem a představitelem ČSR. Tuto skutečnost vyjádřil prezident Zakladatel ČSR T. G. Masaryk rčením: „Bez Beneše bychom republiku neměli.“
Za mimořádné zásluhy byl E. Benešovi udělen titul „Prezident Budovatel“ a v roce 2004 schválil Parlament ČR zákon „Edvard Beneš se zasloužil o stát“.
Jako pokračování imperiální politiky nacistického Německa a za projev revanšismu považujeme sílící útoky bývalých občanů ČSR a jejich potomků, tzv. sudetských Němců, na významného představitele ČSR prezidenta Dr. E. Beneše a též hrubé urážky, kterými jej častují představitelé sudetoněmeckého landsmanšaftu.
Za závažné a nebezpečné pro český národ a naši vlast považujeme výroky kancléřky SRN A. Merkelové, které pronesla v Berlíně 20. června 2018, když mimo jiné řekla: „Pro vyhnání Němců ze zemí střední a východní Evropy po druhé světové válce neexistovalo morální ani politické ospravedlnění.“
Za skandální považujeme také názory a stanoviska mnohých českých politiků, urážející odkaz a osobnost prezidenta Edvarda Beneše a podporující požadavky sudetoněmeckého landsmanšaftu. Negativním příkladem a dokladem této skutečnosti jsou známé výroky představitelů KDU–ČSL Pavla Bělobrádka a Daniela Hermana, zakladatele TOP 09 Karla Schwarzenberga, bývalého europoslance za ČSSD Libora Roučka, bývalého primátora Brna Petra Vokřála a mnohých dalších českých politiků.
Za akt ponižující suverenitu ČR považujeme vyslání velvyslance ČR ve SRN na letošní sjezd landsmanšaftu v Řezně ministrem zahraničí vlády ČR Tomášem Petříčkem z ČSSD. Jeho dosavadní působení ve významné státní funkci neodpovídá národním a státním zájmům České republiky.
Pro naši vlast a její perspektivu jsou nepřijatelná rozhodnutí soudních orgánů ČR, která jsou de facto prolamováním platnosti prezidentských dekretů zejména v oblasti konfiskace majetku etnických Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a ztráty státního občanství Němců a Maďarů.
Prohlašujeme, že poválečné prezidentské dekrety byly konkrétní aplikací jurisdikce podložené rozhodnutím vítězných mocností SSSR, USA a Velké Británie na Postupimské konferenci 2. srpna 1945 a byly v zájmu demokratického a bezkonfliktního vývoje ČSR v období po druhé světové válce.
Odmítáme obvinění, že odsun bývalých občanů ČSR německé národnosti byl vyhnáním a porušením principu kolektivní viny. V ČSR mohli nadále zůstat němečtí antifašisté a lidé, kteří se neprovinili proti demokratické Československé republice a českému národu.
Do odsunu byli zařazeni Němci, kteří se aktivně podíleli na rozbití ČSR a dopustili se zločinů proti zemi, ve které požívali nadstandardní výsady národnostní menšiny. Ti, kteří pod prapory a hesly „HEIM INS REICH“, „EIN FÜHRER, EIN REICH, EIN VOLK“ vítali v ČSR svého zločinného vůdce, vyháněli z domovů české občany, terorizovali, vraždili a unášeli je na území Velkoněmecké říše, kteří se podíleli na 360 tisících zmařených životů občanů ČSR a na nejkrvavější genocidní válce lidské historie vyvolané nacistickým Německem.
Byli to také ti, kteří se nepoučili ani po prohrané válce a zejména v pohraničních oblastech se dopouštěli ve formacích organizací Wehrwolf, Guttenberg a Zeppelin teroru na českých občanech a sabotovali úsilí československých úřadů k obnově hospodářského a společenského života v českém pohraničí.
Připomínáme fakt, že 1 162 617 sudetských Němců bylo vyznamenáno Adolfem Hitlerem za aktivní podíl na rozbití předválečné ČSR.
POŽADUJEME omluvu sudetských Němců za lidské oběti a materiální škody, na kterých se za nacistické okupace podíleli, ale také za hrubé urážky demokraticky zvoleného prezidenta ČSR Dr. Edvarda Beneše, které považujeme za urážky a opovržení českým národem.
POŽADUJEME – aby vláda ČR zabezpečila výchovu mladé generace a
činnost veřejnoprávních médií v souladu s historickou
pravdou.
POŽADUJEME – aby vláda ČR neumožnila konání sudetoněmeckých sněmů na území ČR a takovou činnost sudetoněmecké kanceláře v Praze a prosudetských spolků v ČR, která nebude v souladu s Česko–německou deklarací z
21. 1. 1997.
POŽADUJEME – aby vláda ČR připravila návrh na zakotvení českého národa a českého jazyka do Ústavy ČR a aby jej parlament po projednání přijal ještě v tomto volebním období.
POŽADUJEME – aby římskokatolická církev ctila zájmy českého národa a výroky svých představitelů nenahrávala revanšistickým zájmům landsmanšaftu.
Nejdůležitějším požadavkem současnosti a budoucnosti je zachování světového míru a přátelských vztahů mezi státy a národy. Vážíme si proto také činnosti mírových organizací ve SRN a jinde ve světě a jsme připraveni k takovým vztahům přispět za předpokladu, že nebude nastolován požadavek likvidace dekretů prezidenta Budovatele ČSR Dr. Edvarda Beneše.
Konstatujeme, že narůstající požadavky landsmanšaftu neprospívají přátelství mezi českým a německým národem, ani míru ve světě.
Cesta ke smíření nemůže vést nastolováním revanšistických požadavků, ale jen vzájemným pochopením a praktickým uplatněním historické pravdy.
V Táboře 26. října 2019
Účastníci manifestace ke 101. výročí vzniku ČSR
Česko–německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji
(Zde naleznete text česko–německé deklarace, který podepsali tehdejší český ministerský předseda Václav Klaus, německý spolkový kancléř Helmut Kohl a oba ministři zahraničí obou zemí v Praze dne 21. ledna 1997.)
Vlády České republiky a Spolkové republiky Německo majíce na paměti Smlouvu mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci ze dne 27. února 1992, kterou si Češi a Němci podali ruku,
oceňujíce dlouhé dějiny plodného a pokojného soužití Čechů a Němců, během kterého bylo vytvořeno bohaté kulturní dědictví působící až dodnes,
přesvědčeny, že spáchané křivdy nelze odčinit, ale nanejvýš zmírnit, a že při tom nesmí docházet k novým křivdám,
vědomy si, že Spolková republika Německo plně podporuje přijetí České republiky do Evropské unie a do Severoatlantické aliance v přesvědčení, že to je ve společném zájmu, přihlašujíce se k důvěře a otevřenosti ve vzájemných vztazích jako předpokladu pro trvalé a do budoucnosti zaměřené usmíření
společně prohlašují:
Obě strany jsou si vědomy svého závazku a odpovědnosti dále rozvíjet česko–německé vztahy v duchu dobrého sousedství a partnerství a přispívat tím k utváření sjednocující se Evropy. Česká republika a Spolková republika Německo dnes sdílejí společné demokratické hodnoty, respektují lidská práva, základní svobody a normy mezinárodního práva a jsou oddány zásadám právního státu a politice míru. Na tomto základě jsou odhodlány přátelsky a úzce spolupracovat ve všech oblastech důležitých pro vzájemné vztahy. Obě strany jsou si zároveň vědomy, že společná cesta do budoucnosti vyžaduje jasné slovo o minulosti, přičemž příčina a následek ve sledu událostí nesmějí být opomíjeny.
II
Německá strana přiznává odpovědnost Německa za jeho roli v historickém vývoji, který vedl k Mnichovské dohodě z roku 1938, k útěku a vyhánění lidí z československého pohraničí, jakož i k rozbití a obsazení Československé republiky. Lituje utrpení a křivd, které Němci způsobili českému lidu nacionálněsocialistickými zločiny. Německá strana vzdává čest obětem nacionálněsocialistické vlády násilí a těm, kteří této vládě násilí kladli odpor.
Německá strana si je rovněž vědoma, že nacionálněsocialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení.
III
Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami, a nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány.
IV
Obě strany se shodují v tom, že spáchané křivdy náležejí minulosti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti. Právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné shodě, přičemž každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.
V
Obě strany potvrzují své závazky z článků 20 a 21 Smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci ze dne 27. února 1992, v nichž jsou zakotvena práva příslušníků německé menšiny v České republice a osob českého původu ve Spolkové republice Německo. Obě strany jsou si vědomy, že tato menšina a tyto osoby hrají důležitou roli ve vzájemných vztazích, a konstatují, že jejich podpora je i nadále v oboustranném zájmu.
VI
Obě strany jsou přesvědčeny, že vstup České republiky do Evropské unie a volný pohyb v tomto prostoru dále usnadní soužití Čechů a Němců. V této souvislosti vyjadřují zadostiučinění, že na základě Evropské dohody o přidružení mezi Českou republikou a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy bylo dosaženo značného pokroku v oblasti hospodářské spolupráce včetně možností samostatně výdělečné a podnikatelské činnosti podle čl. 45 této Dohody. Obě strany jsou připraveny v rámci svých platných právních předpisů brát při posuzování žádostí o pobyt a přístup na trh práce zvláštní zřetel na humanitární a jiné důvody, zejména na příbuzenské vztahy a rodinné a další vazby.
VII
Obě strany zřídí česko–německý fond budoucnosti. Německá strana prohlašuje, že je připravena vložit do fondu 140 miliónů DM. Česká strana prohlašuje, že je připravena vložit do fondu 440 miliónů Kč. Obě strany uzavřou zvláštní dohodu o společné správě fondu. Tento společný fond bude sloužit k financování projektů společného zájmu (jako jsou setkávání mládeže, péče o staré lidi, výstavba a provoz léčebných ústavů, péče o stavební památky a hroby a jejich obnova, podpora menšin, partnerské projekty, česko–německá diskusní fóra, společné vědecké a ekologické projekty, jazyková výuka, přeshraniční spolupráce).
Německá strana se hlásí ke svému závazku a odpovědnosti vůči všem, kteří se stali oběťmi nacionálněsocialistického násilí. Proto mají být projekty, u kterých je to vhodné, ku prospěchu především obětem nacionálněsocialistického násilí.
VIII
Obě strany se shodují v tom, že historický vývoj vztahů mezi Čechy a Němci zejména v první polovině 20. století vyžaduje společné zkoumání, a proto se zasazují za pokračování dosavadní úspěšné práce česko–německé komise historiků.
Obě strany zároveň považují udržování a péči o kulturní dědictví, které spojuje Čechy a Němce, za důležitý příspěvek k budování mostů do budoucnosti.
Obě strany dohodnou zřízení česko–německého diskusního fóra, které bude podporováno zejména z prostředků česko–německého fondu budoucnosti a na němž se bude pod záštitou obou vlád a za účasti všech kruhů, majících zájem na úzkém a dobrém česko–německém partnerství, pěstovat česko–německý dialog.
Diskuse 11. února 1997 v Poslanecké sněmovně o návrhu Česko–německé deklarace, mluví V. Filip :
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Nyní jste v pořadí se svým diskusním příspěvkem, chcete–li ho posílit o to, že jste předseda klubu, máte slovo.
Poslanec Vojtěch Filip: Já bych, pane předsedající, dámy a pánové, přece jen připomněl dvě věci kromě svého vlastního vystoupení, které jsem si k této věci připravil.
Jde o jednu reakci na pana předsedu Maška, který tu hovořil ve svém vystoupení za klub ODA o té jasné hranici mezi mezinárodním právem, veřejným a mezinárodním právem, soukromým. Musím se v tuto chvíli alespoň jednou větou zmínit o tom, že pravý opak je pravdou, pane předsedo, paní kolegyně, páni kolegové. Skutečně v deklaraci je několikrát zamíchána právě zcela nesmyslně a nelogicky otázka mezinárodního práva, veřejného, tzn. vztahů vlád mezi sebou nebo států mezi sebou a občanů těchto států mezi sebou. A myslím si, že to je jedna z vad této deklarace, kdy se diskutuje o tomto problému.
Druhou věcí, kterou chci ještě před vlastním vystoupením říci, a myslím si, že je to potřebné, je otázka nového vyslovení důvěry vládě tímto parlamentem. Takto já posuzuji Česko–německou deklaraci, kterou dnes posuzujeme, protože deklarace má nejasný právní rámec. Shodli se na tom jak zástupci koalice tak opozice, myslím, že konkrétně kolega Borák řekl, že je skutečně zvláštním dokumentem tohoto parlamentu. Proč tedy říkám, že půjde o nové vyslovení důvěry vládě? Protože pro vládu podpisem pana premiéra Václava Klause a pana kancléře Kohla se stala deklarace závazným dokumentem, podle kterého obě vlády mezi sebou komunikují.
Ještě jednu věc na úvod mého vystoupení. Velmi rád jsem slyšel projev pana předsedy Uhdeho, protože se výrazně lišil od jeho projevu, který přednesl ještě jako předseda Poslanecké sněmovny v minulém volebním období v Pasově 27. dubna 1996. Týkalo se to onoho našeho jihočeského, já říkám budějovického, problému trojměstí Budějovice–Linec–Pasov, kdy jeho dnešní tón byl skutečně odlišný a já jsem tomu rád.
Dovolte mi tedy, abych nad tím nejasným právním textem se zamyslel ve vlastním vystoupení.
Pokud jde o ten termín, který mne vede k zamyšlení nad textem Česko–německé deklarace, je to termín vyhnání a je to termín vertreibunk, který je v textu německém, který je stejně autentický jako text český. Proto jsem sám žádal o to, aby ti, kteří mají zájem, a jsem rád, že pan předsedající pochopil moji procedurální poznámku, že nešlo o to, aby to v 10 minutách rozdával, ale abychom se dohodli na tom, kdo chce tento autentický text zkoumat, aby ho měl k dispozici a v tomto ohledu já říkám, že skutečně dochází k matení pojmů, protože ty dva texty jsou pro nás svým způsobem rozdílné, jsou svým způsobem zavádějící.
V souvislosti s touto deklarací se ve stále častějším řádu v našem politickém spektru a mezi některými intelektuály objevují tendence omlouvat se za odsun německého obyvatelstva nebo jeho většiny, někdo říká části, z poválečného Československa. Na rozdíl od těchto hlasů si myslím, že stále ještě existuje historická paměť, jež zkoumá mj. také postoje, které zaujímala německá menšina na našem území v průběhu celého období soužití a které vedly až k jejímu historickému selhání koncem 30. let.
Tato paměť pak nedovoluje zaměňovat příčinu za následek, hodnotit historii bez znalostí reálné dějinné situace a z pohledu dnešního obyvatele střední Evropy je to pro skutečného odborníka naprosto nepřípustné.
Je nepřípustná právě pro ono hodnocení, které se v deklaraci objevuje. Nedávno – a myslím, že řada kolegů v této sněmovně to, o čem budu mluvit, důvěrně zná – vydal Ústav mezinárodních vztahů v Praze Sborník statí českých právních expertů, který nesl název "Právní aspekty odsunu sudetských Němců". Celý ten název je v uvozovkách právě z pohledu pojmu sudetských, protože v samotném sborníku tento pojem je vykládán, a je samozřejmě odmítnut jako součást právní teorie.
Sborník je odborně kritickým pohledem i na současnou diskusi o Česko–německé deklaraci. Závěry obsažené v jednotlivých statích usvědčují autory deklarace z věcných omylů, politické účelovosti a z neoprávněné revize platných mezinárodních smluv. Česko–německá deklarace především zpochybňuje samotný odsun Němců z poválečného Československa. Abych podpořil tento svůj názor, budu citovat pana prof. Potočného, který ve stati Mezinárodní právo a transfer Němců z Československa shodně s ostatními autory uvádí – cituji: "Druhou světovou válku v Evropě vyvolalo Německo svými agresivními činy proti četným státům, nejprve vůči sousedním včetně Československa. Tím se dopustilo zločinu proti míru." Konec citátu.
Na základě mezinárodně právní odpovědnosti, kterou za to Německo po skončení druhé světové války bylo povinno nést, došlo rovněž k odsunu německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska. Všechny tyto kroky byly provedeny v souladu s tehdy platným a dodnes platným mezinárodním právem a mezinárodními smlouvami. Nelze je proto redukovat na pouhý bilaterální vztah mezi Německem a některým tehdejším státem, členem aliance Spojených národů, jak se o to pokouší některé německé kruhy v teorii i praxi.
Musím se zeptat: Jde skutečně jen o hru se slovy, která je na vysoké – řekl bych – teoretické úrovni? Odpověď zní: Ne. Klíčem ke zpochybnění – a deklarace otvírá prostor ke zpochybnění a revizi kontinuity našeho právního řádu – je právě ono slovo, o kterém jsem začal hovořit. Je to slovo vyhnání, resp. slovo Vertreibung a tedy tvrzení, že jsme si nesprávně vysvětlili smysl německého slova vyhánění. A tento náš omlouvačný tón je podle mne z našeho pohledu, naší právní teorie, lživý. Nahlédneme–li totiž do výkladového slovníku Brothaus Waren Deutsches Wörtebuch, dozvíme se skutečný význam slova Vertreibung: jednostranné státní donucovací opatření k trvalému vysídlení části národa neb národnostních skupin. To byl citát. Důraz je položen na slovo jednostranný, a to je právě to, oč v německé diplomacii v souvislosti s odsunem sudetských Němců vždy šlo. Vymanévrovat českou stranu z možnosti opřít se o rozhodnutí velmocí z Postupimi. Toto trestuhodně pominuli čeští vyjednavači, česká vláda a dnes v dalším období – pokud deklaraci schválíme – poneseme před budoucností i my jako poslanci tohoto zákonodárného sboru svou vlastní zodpovědnost.
Prof. Potočný dále uvádí – dovolte mi opět citát: "Je přinejmenším s podivem, že němečtí politikové překládají autentický termín transfer, který je v 13. části berlínské, pro nás Postupimské dohody, jako Vertreibung, což právě jenom česky lze přeložit jako vyhnání. Nejen právnímu a lingvistickému specialistovi, ale i prostému občanu cosi vnitřně říká, že vyhnání nemá nic společného s transferem." Konec citátu. Přes jasnost a zásadní odlišnost termínu přesídlení a vyhnání se žel přihodilo, že v preambuli Smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo z 27. února 1992 je tento termín vyhnání Vertreibung, zatímco o přesídlení transferu tam není ani zmínka. Tedy onen posun z roku 1992 do roku 1996, resp. 1997 je zřejmý.
V prohlášení Německého spolkového sněmu je totiž z 20. června 1992 k řečené Česko–německé smlouvě uvedeno: se také termín vyhnání používá – Jak už jsem uvedl, ono slovo se objevilo poprvé právě v této smlouvě o dobrém sousedství a spolupráci z roku 1992, a to v tomto znění – dovolte mi přesný citát:
"Smluvní strany, vědomy si četných obětí, které si vyžádaly vláda, násilí, válka a vyhnání, a těžkého utrpení, které bylo způsobeno mnoha nevinným lidem, se dohodly takto:". Konec citátu. V souladu s mezinárodním právem tvrdím, že slovo vyhnání a slovo odsun, to jsou dva rozdílné pojmy, které není možno ztotožňovat. Vyhnání je protiprávní výraz od samého počátku a odsun je právní akt, který může mít neprávní průběh a právní průběh. Když hovoříte o vyhnání, tak se to mělo charakterizovat vyhnání českého obyvatelstva v roce 1939.
Proč toto musím tvrdit? Protože v těchto zřejmě ne náhodných souvislostech chci poukázat na další věrolomnost z německé strany. A proč je nezbytné brát zcela vážně i současné výroky v souvislosti s deklarací? Vezmeme–li pořadí slov ve výše zmiňované smlouvě, která deklaraci předchází, je násilí, válka, vyhnání. Potom je jasné, že toto vyhnání se pro německou stranu týká pouze vyhnání Němců, protože to bylo po válce. Ale vyhnání Čechů z pohraničí bylo před válkou. Kde jsou potom příčiny násilí, příčiny války a příčiny odsunu? Nikde se už o nich nehovoří. V deklaraci je už další posun zřejmý. Zejména bod 3 posuzovaný v souvislosti s bodem 2 staví na stejnou rovinu zločiny spáchané na našem národě nacistickým Německem s tím, co se odehrávalo po skončení války v případě odsunu Němců. Masová nacistická zvěrstva jsou ztotožněná s dílčími excesy, které však nebyly součástí politiky československého státu ani jeho vlády, a to ani exilové, ani té, která tady byla po roce 1945. Naopak byly už posouzeny jak prezidentem Benešem, tehdejší vládou a v mnoha případech tyto excesy skončily pro jejich pachatele před soudy a byly tedy trestně postiženy. Je–li někde možno hledat český ústupek, pak podle mne hlavně v této pasáži.
Dnešní vláda vůbec neprojevuje pochopení a úctu k lidem, kteří tato zvěrstva německého nacismu přežili. Museli se denně strachovat o svůj život, o život svých blízkých jen proto, že nebyli Němci. Proto asi těžko, a jestli snad i ano, pak určitě ne bez bolesti pochopí, že jejich oprávněný hněv po válce je nyní označen téměř jako bezpráví. To je něco, nad čím je nynější česká vláda, a pokud dnes nebo zítra parlament deklaraci v tomto znění schválí, vyslovuje jenom politování úctě českého lidu, svým voličům, s čímž nemohu souhlasit.
Pokud jde o houževnatý tlak německé diplomacie, je proti ní postavena – neurazte se nyní – naivita české diplomacie a buď záměrná nebo opravdu nevědomá neschopnost, stejně jako v roce 1992. Totiž tato naivita umožnila nebo umožňuje – abych nebyl obviněn koaličními kolegy v této sněmovně – nikoli hned právní důsledky, ale další postup revize Postupimských dohod a tedy i poválečného uspořádání Evropy a umožňuje ji přímo v textu deklarace.
K těmto závěrům mě vede mimo jiné i stanovisko, které jsem z části tlumočil, našich renomovaných českých právních expertů.
Sám osobně bych takovou expertizu zpracovával mnohem déle než to trvalo jim.
Dovolte mí, abych se na závěr svého vystoupení vyjádřil k jediné věci. Máme před sebou text Česko–německé deklarace. Na začátku schůze minulý týden v úterý jsem požádal, abychom o deklaraci nejednali, protože není zřejmé, jakým způsobem, podle kterého článku Ústavy, podle kterého paragrafu jednacího řádu budeme deklaraci projednávat. Jediným převodovým můstkem – a asi nemusím napovídat vládní koalici, nezpronevěřím se svému poslaneckému mandátu a závěru, že nechci hlasovat ve prospěch deklarace – je, že sněmovna přijme usnesení, ve kterém schválí nebo neschválí česko–německou deklaraci.
Proto si dovolím pro případ, že tímto způsobem někdo navrhne, aby Poslanecká sněmovna usnesením schválila text Česko–německé deklarace, navrhnout jiný návrh usnesení k Česko–německé deklaraci, a to:
1. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky
a) neschvaluje česko–německou deklaraci,
b) trvá na tom, že Mnichovská dohoda ze dne 30. 9. 1938 je nulitní od samého počátku a žádá vládu Spolkové republiky Německo, aby tuto nulitu uznala také v zájmu zlepšení budoucích vzájemných vztahů,
2. trvá na tom, že dekrety prezidenta Beneše jsou nedílnou součástí českého právního řádu. Pro to máme oporu v deklaraci uznáním toho, že stojíme na jiném právním výkladu,
3. Spolková republika Německo je povinna vyplatit České republice válečné reparace podle Pařížských dohod,
4. trvá na tom, že bod 3 Česko–německé deklarace používáním termínu poválečné vyhánění odporuje Postupimské dohodě,
5. trvá na tom, že použitý termín vyhánění je zásadním politickým ústupkem Německu a jeho snahám odmítat Postupimskou dohodu a odsun jako protiprávní a tedy nepřípustný.
Bod 4 a 5 mi dovolte odůvodnit. Jde o hlasování o něčem jiném. První je stanovisko Parlamentu, druhé – bod pět – je můj nesouhlas s vládní politikou, tedy vyjádření nedůvěry k tomu, co vláda dojednala.
6. trvá na tom, že k revizi Postupimské dohody není oprávněno ani Německo, ani Česká republika, která je jedním ze sukcesorů Československa jako jednoho ze signatářů dohod o poválečném uspořádání v Evropě po porážce nacistického Německa,
7. Poslanecká sněmovna trvá na tom, že vztahy mezi lidmi obou zemí musí být vztahy mezi plnoprávnými občany dvou sousedních suverénních států.
Zároveň mi dovolte, aby – až bude hlasováno o tomto usnesení – bylo bráno v potaz, že žádám hlasování o každém bodu zvlášť.
Děkuji vám za klidný průběh a možnost vyjádřit se k této deklaraci.
Z protokolu Poslanecké sněmovny PČR
Memorandum pracovní skupiny k parlamentnímu projednávání Česko–německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji, předané předsedovi Poslanecké sněmovny M. Zemanovi
Vzhledem k závažnosti chystané parlamentní rozpravy o česko–německé deklaraci považujeme za svou povinnost upozornit na některé vady tohoto dokumentu a jejich možné důsledky pro politiku českého národa a státu, na vady, jež činí tento dokument v předložené podobě nepřijatelným.
Z celého komplexu problémů upozorňujeme na své výhrady politické, historické i právní.
V politické rovině by totiž znění navrhované deklarace znamenalo počátek zcela nové politické orientace, rozchod s více než stoletým českým usilováním o vymanění se z neblahé jednostranné závislosti a snahami o vlastní stát. Kromě toho bychom takovým zněním deklarace opustili své spojence v druhé světové válce (spojence, kteří ostatně byli u zrodu naší samostatnosti po světové válce první). Vzdali bychom se opory mezinárodních smluv, jako je především Postupimská dohoda a Pařížská smlouva, o nichž návrh deklarace významně mlčí. Vzdali bychom se možnosti opírat se o solidaritu vítězných mocností a přešli bychom na německou pozici.
Takový krok nejen není v zájmu českého státu a národa, je naopak v příkrém rozporu s národním cítěním a našimi dějinnými zkušenostmi.
Deklarace neuzavírá minulost, jak bylo slibováno, zakládá naopak nejistotu o politických, majetkových i jiných otázkách v budoucnosti.
Historická východiska návrhu deklarace zkreslují česko–německé vztahy v minulosti. Návrh deklarace vychází z nepravdivého předpokladu, že odsun byl pouze dvoustrannou záležitostí Československa a Německa. Dále nesprávně tvrdí, že rozhodujícím hlediskem pro odsun byla příslušnost k sudetským Němcům, zatímco ve skutečnosti se odsun vztahoval pouze na Němce, kteří se provinili proti ČSR.
Právní podoba parafovaného znění deklarace tyto naše názory úplně potvrzuje: V deklaraci není vyslovena neplatnost Mnichovské dohody a nejsou v ní potvrzeny a stvrzeny závazky, které po druhé světové válce přijala německá strana, a to zejména v Postupimské dohodě a v Pařížské dohodě.
Deklarace se vyhýbá jednoznačnému konstatování odpovědnosti a viny Německa a českých Němců za rozbití Československa a vychází dokonce vstříc nepravdivým tvrzením funkcionářů bývalých českých Němců o tom, že tito Němci jsou pouze nevinnými Hitlerovými oběťmi.
Na základě tohoto stanoviska odmítá pak deklarace přímé odškodnění dosud žijících českých obětí nacistického režimu, přestože jeho obětem ve všech jiných státech odškodnění německý stát poskytl.
Pojem „sudetský Němec“, vyskytující se v návrhu deklarace, je prvním uvedením tohoto pojmu do mezinárodního práva, a to se všemi možnými důsledky.
Deklarace dále tím, že užívá nových pojmů pro označení některých politicky i právně legitimních skutečností (např. odsunu), umožňuje, aby byly tyto skutečnosti napříště shledávány v rozporu s právem a aby z toho byly vyvozovány politické i právní důsledky.
Již samy tyto skutečnosti bez přihlédnutí k dalším nesprávným a problematickým pasážím navrhované deklarace jsou dostatečným důvodem k tomu, aby byla deklarace ve svém parafovaném znění shledána nevyhovující a jako taková nebyla přijata.
Při této příležitosti odmítáme tvrzení, že výhrady k deklaraci mají jen tzv. extremistické síly, neboť tím se brání odpovědné analýze, diskusi o předloženém textu, jako problému celého národa a státu. …
PhDr. Lubomír Boháč, dr. Boris Čelovský, generálmajor Josef Hyhlík, dr. Miroslav Ivanov, ing. Slavomír Klazan, dr. Ota Klička, ing. Josef Lesák, univerzitní profesor dr. Radomír Luža, univerzitní profesor dr. Václav Pavlíček, ing. Dalibor Plichta, mgr. Jana Seifertová–Plichtová, generálmajor Antonín Špaček, univerzitní profesor dr. Jaroslav Valenta
Česko–německá deklarace neřeší
všechny sporné otázky
Prof. JUDr. M. Potočný, DrSc.
Co usnadnilo německé straně již od počátku eskamotáž a „vyhnáním“ a „násilným vysídlením“ místo jediného správného transferu? Třeba otevřeně říci, že nesprávný český překlad termínů použitých ve XIII. části Postupimské dohody, který se pak trvale objevuje ve státních a diplomatických dokumentech a prohlášeních československých státních orgánů, totiž jen slovo „odsun“. Přitom se používá tří různých termínů, z nichž jeden je hlavní a základní, totiž transfer (přesídlení). Ten se objevuje v textu čtyřikrát, jednou jako nadpis a pak pro popisování transferů před přijetím Postupimské dohody, a po ní.
Další dva termíny „odsun“ (removal) a „vyhoštění“ (expulsion) pouze jednou. Přičemž vyjadřují dvě stránky přesídlení. Aby mohlo být provedeno, muselo být německé obyvatelstvo odsunuto z území Československa a ještě předtím vyhoštěno, jak se to děje s nežádoucími cizinci. V našem případě součástí vyhoštění bylo zbavení těchto osob československého státního občanství. Přitom bylo s okupačními mocnostmi dohodnuto, že po příchodu na německé území získají tyto osoby automaticky státní občanství.
Takováto československá nesprávná interpretace, která nepřihlédla k účelu těchto ustanovení, jímž byl transfer, a bez přihlédnutí k významu těchto tří termínů zvolila „odsun“. Tím i usnadnila vybrat německé straně z těchto tří termínů pouze jeden, tentokrát však „expulsion“ (vyhoštění), která pro svou revizní potřebu přeložila nejprve jako vypovězení (Ausweisung) a pak vyhnání (Vertreibung). Tečku nad tím interpretačním kolotočem učinila přidáním kodifikačního doplňku „násilné“ a dodatku z „vlasti sudetských a karpatských Němců“.
Na nátlak německé strany česká strana souhlasila se začleněním zvláštního preambulárního ustanovení o „vyhnání“ (Verteibung) Němců z Československa a s ujednáním o vzájemných majetkových nárocích z doby války ve Smlouvě z r. 1992.
Takto vlastně zpochybnila jednoznačná ustanovení XIII. části Postupimské dohody, aniž by ji k tomu zmocnily ostatní zainteresované státy, účastníci této části Postupimské dohody, tj. Francie, Sovětský svaz, Velká Británie, Polsko a Maďarsko.
Další problém vznikl, když po roce 1989 začali tuto nesprávnou německou terminologii bez zábran užívat nejvyšší českoslovenští a později i čeští političtí a státní představitelé, kteří začali hovořit pouze o odsunu a pak již jen o „vyhnání“. Tento postup, při němž se mělo vyjít vstříc německé straně a usnadnit tak smíření, vedl k morálnímu odsouzení odsunu a vyhnání a vyvrcholil názorem premiéra, že jde o „pouhé slovíčkaření“.
Německá strana pochopila však tento vstřícný krok jako přiznání mezinárodně právní odpovědnosti nejvyššími československými a českými činiteli za to, co se stalo „sudetským Němcům“. Přešla do ofenzivy a začala hovořit o uplatňování nároků na odčinění veškeré újmy, kterou „sudetští Němci“ utrpěli. Požadovala navrácení do původního stavu (návrat „sudetských Němců“ do své „vlasti“), kompenzaci za majetek, který jim byl odebrána omluvu za československé protiprávní počínání. Vážnou chybou československé zahraniční politiky byla i neúčast při jednání 4+2, tj. čtyř vítězných velmocí, Spolkové republiky Německo a Německé demokratické republiky v r. 1990, v souvislosti se sjednocením Německa. Tehdy byla ideální příležitost prosadit prosazení správnosti interpretace XIII. části Postupimské dohody. Polsko, jehož se týkala rovněž tato problematika, hlavně však opětovné potvrzení nedotknutelnosti polské východní hranice, prosadilo svou účast na tomto jednání a dosáhlo i tohoto svého cíle.
Při sjednávání první smlouvy Československa se Spolkovou republikou Německo v r. 1973 dosáhlo Československo uznání nedotknutelnosti svých hranic a uznání nulity Mnichova. O „odsunu“ , transferu“ nebo „vyhnání“ v ní žádná zmínka nebyla.
V druhé smlouvě z r. 1992, uzavřené již v nových podmínkách, však československá strana souhlasila v preambuli smlouvy se zavedením termínu „vyhnání“ ve vztahu k německému obyvatelstvu a uzavřením tajného protokolu, v němž se zavázala k jednání o „otevřených“ vzájemných nárocích čítající i odčinění újmy německému obyvatelstvu.
Smlouva z r. 1992 je proto, pokud se týká těchto dvou otázek, faktickou revizí XIII. části Postupimské dohody v neprospěch Československa i ostatních Spojených národů.
Československý ministr zahraničí se snažil obhájit použití termínu „vyhnání“ tím, že prý je obecným pojmem, který kryje jak útěk a vyhnání českých lidí z pohraničí obsazeného Německem na základě tzv. Mnichovské dohody, tak i tzv. divoký odsun Němců a později jejich spořádané přesídlení. Existence protokolu připojeného ke Smlouvě nebyla československé veřejnosti i odborníkům známa.
Navíc došlo k omluvě hlavy československého státu za excesy, ke kterým došlo při neorganizovaném a později při řádném přesídlení německého obyvatelstva.
Tyto změněné postoje československé vlády i parlamentu poskytly „sudetským“ spolkům v Německu a osobám s nimi sympatizujícími příležitost označovat opatření československé vlády vůči německému obyvatelstvu za protiprávní jednání a požadovat odčinění některé majetkové újmy. To značí povolit návrat přesídleným Němcům do Československa, navrátit jim majetek a omluvit se za „vyhnání“.
Je na místě poukázat na to, že českoslovenští znalci mezinárodního práva upozorňovali na nesprávnost a nebezpečnost počínání ministra zahraničí, vlády i parlamentu a požadovali dodržování domovského československého postoje opřeného o jedině správnou interpretaci XIII. části Postupimské dohody, založené striktně na mezinárodním právu, jak ostatně zdůraznily Spojené státy i Velká Británie ve svých stanoviscích.
Vztahuje se to rovněž na přiznání plné odpovědnosti německé strany za jednání, jež vedlo k mnichovské dohodě, k útěku a vyhnání lidí z československého pohraničí a za utrpení a křivdy způsobené českému lidu nacionálně socialistickými zločiny.
Nesprávným a proto i nepřijatelným pro Českou republiku zůstává i nadále používání termínů „vyhnání“ a „nucené vysídlení“ německého obyvatelstva. Pokud by totiž bylo takto kvalifikováno přesídlení, zakládalo by to českou mezinárodně právní odpovědnost a tomu odpovídající nárok na vrácení do původního stavu (tj. návrat přesídlených osob), kompenzaci (tj. vrácení majetku nebo peněžité odškodnění) a satisfakci (tj. omluvu). Podle dosud platné XIII. části Postupimské dohody, vycházejíce striktně z mezinárodního práva (podle názoru vítězných mocností i Polska) šlo v poválečných měsících nejprve o živelný transfer (přesídlení) malé části německého obyvatelstva a pak od konce r. 1945 až do října 1946 o spořádaný a humánní transfer (přesídlení) zbývající velké části německého obyvatelstva.
Jakou povahu má tato Deklarace? Jde o pouhé nezávazné prohlášení, politický dokument nebo o právně závaznou dohodu? Chceme–li odpovědět správně na tuto otázku, musíme zjistit úmysl jednajících stran a analyzovat obsah jednotlivých ustanovení.
Analýza průběhu dvou let úporného a obtížného vyjednávání a pečlivý rozbor textu česko–německého prohlášení, nasvědčují tomu, že tento dokument má v jednotlivých částech všechny tři prvky: morální, politický i mezinárodně právní.
Úvod (preambule) představuje morální ocenění dlouhých společných dějin; politické přihlášení se k důvěře a otevřenosti ve vzájemných vztazích; a mezinárodně právní závazek Spolkové republiky Německo plně podpořit přijetí České republiky do Evropské unie a Organizace Severoatlantické smlouvy.
I vlastní obsah má všechny tři prvky. Morálně politický je zejména Bod 1 o vědomí odpovědnosti obou stran dále rozvíjet česko–německé vztahy v duchu dobrého sousedství a tím přispívat k utváření sjednocující se Evropy, a prvá věta Bodu 4, podle něhož spáchané křivdy náležejí minulosti a zaměří tudíž své vztahy do budoucnosti.
Mezinárodně právní závazky, jak lege lata (tj. podle platného mezinárodního práva), tak lege ferenda (práva, které vytvoří) mají Body 2–8.
V Bodě 2 přiznává německá strana svou odpovědnost za tzv. mnichovskou dohodu, nacionálně socialistickou vládu násilí, utrpení a křivd (což dosud nikdy v takové podobě neučinila!).
V Bodě 3 lituje česká strana činů, kterých se však podle nás nedopustila, s výjimkou excesů při přesídlování.
V Bodě 4 je obsažen vzájemný závazek respektovat vlastní právní názory. Je správný, pokud jde o vnitrostátní právo. Nemůže se vztahovat na mezinárodní smlouvy, protože ty se musí vykládat jen jedním způsobem, nikoliv různými. Existuje–li mezi smluvními stranami spor o výklad, jsou povinny se o správném výkladu dohodnout, anebo předat svůj spor arbitrážnímu nebo soudnímu orgánu, který spor za sporné strany s jejich pověřením rozhodne (podá správný výklad podle mezinárodního práva). Česká republika pochopitelně respektuje názory Německa na různé politické a právní otázky, pokud o nich neexistuje jeden mezinárodně právní výklad.
V Bodě 5 obě strany potvrzují své závazky ze Smlouvy z r. 1992, což bývá běžné ustanovení v četných mezinárodních smlouvách.
V Bodě 6 se kromě jiného zavazují, že v rámci svých platných předpisů budou při posuzování žádosti o pobyt a přístup na trh práce brát zřetel na humanitární a jiné důvody, zejména na příbuzenské a rodinné vztahy.
V Bodě 7 se zavazují zřídit Česko–německý fond budoucnosti . Německá strana se hlásí k závazku odpovědnosti vůči všem, kteří se stali oběťmi nacionálně socialistického násilí.
Konečně v Bodě 8 se zavázaly, že budou společně zkoumat historický vývoj mezi Čechy a Němci, zejména v první polovině 20. století. Rovněž se zavázaly ustavit česko–německé diskusní fórum.
To vše značí nepochybně i o převzetí konkrétních smluvních (mezinárodně právních) závazků. Mýlí se tudíž i významní čeští politici, kteří by deklaraci považovali za pouhé slavnostní politické prohlášení, která nijak nezavazuje smluvní strany ke konkrétnímu jednání, neuvědomují si totiž, že takto by mohli nahrávat těm německým kruhům, které usilovaly, a zdá se, že dále chtějí usilovat o revizi XIII. části Postupimské dohody.
4. Závěry
Podle neoficiálních informací počítaly obě strany s tím, že k Deklaraci nebude přijímat český ani německý parlament žádná dodatečná prohlášení. Nelze však nepřipomenout, že totéž slibovali němečtí poslanci našim v případě Smlouvy z r. 1992, a pak slib porušili. Německý parlament, který jednal o Smlouvě později než náš, šel dál než sama Smlouva v preambuli a jeho prohlášení hovořilo o „sudetských a karpatských Němcích a jejich potomcích vyhnaných z jejich vlasti (domova) v Čechách, Moravsko–Slezsku a na Slovensku“.
Je proto třeba mít na mysli i tuto nečekanou eventualitu a připravit text prohlášení našeho parlamentu, jenž by reprodukoval naše zásadní stanovisko, podle něhož živelné přesídlování a později i spořádané a humánní přesídlování bylo provedeno v plném souladu s tehdy platným mezinárodním právem, zejména s XIII. částí Postupimské dohody, a že nebylo v protiprávním vyháněním a nuceným vysídlením.
V každém případě by mělo projednávání deklarace v parlamentě předcházet prohlášení premiéra o tom, že Deklarace byla sjednána v kontextu Postupimské dohody, zejména s její XIII. částí, a že respektuje současně vzájemné přátelské a dobré sousedské vztahy.
Pozn. red. Autor patří k nejvýznamnějším českým znalcům mezinárodního práva. Byl dlouholetým profesorem a vedoucím katedry mezinárodního práva na UK v Praze, pracoval i v naší delegaci při OSN. Uvedenou stať, kterou autor dopisoval těsně před projednáváním Deklarace v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, nebylo již možné podrobit autorské úpravě a bohužel ani později se k této studii autor nevrátil, aby jí případně doplnil, či aktualizoval. Uvedenou studii by měli znát především všichni čeští diplomaté i politici.
Prof. JUDr. M. Potočný, DrSc.:
„Nejen právnímu a lingvistickému specialistovi, ale i prostému občanovi cosi vnitřně říká, že "vyhnání" nemá nic společného s transferem. Institut přesídleni předpokládá předchozi mezinárodní dohodu zainteresovaných států o spořádaném a humánně uskutečněném transferu osob z jednoho státu do druhého. Vyhnání naopak bývá jednostranným aktem státu. Je–Ii provedeno svévolně a v rozporu s obecným mezinárodním právem nebo smluvními závazky dotyčného státu, představuje jeho protiprávní chování, které může mít za následek jednak jeho mezinárodní odpovědnost a jednak nárok takto vyhnaných osob na odčinění způsobené újmy."
Sborník: Prof. JUDr. M. Potočný, DrSc.:Právní aspekty odsunu sudetských Němců, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1996, str. 18
Prof. Dr. Felix Ermacora:
„D. Katalog požadavků
1. Vyhnání je nutno hodnotit jako nepromlčitelný akt vraždy národa (genocidia). Vyhnání anulovat a prohlásit je za neplatné je mravním příkazem.
2. „Právo na vlast“ není žádným územním státním nárokem, nýbrž individuálním a kolektivním právem na realizaci sebeurčení spojeným s požadavky – svobody přicestování, svobodné volby bydliště, svobody majetkové.
3. Je nutno usilovat o umožnění usnadněného získávání státního občanství.
4. O rozvoj regionalismu, přesahujícího hranice, na němž by se podílely z Německa spolková země Bavorsko a Sasko, z Rakouska Horní a Dolní Rakousy; regionalismus, přesahující hranice, se má utvářet na základě Regionalistické konvence Rady Evropy.
5. Pro (pozůstalou) německou národnostní skupinu v ČSFR je nutno vybudovat účinnou ochranu národnostní skupiny s právem na vlast.
6. Vyvlastňovací dekrety z r. 1945 je nutno zrušit. Totální konfiskace movitého a nemovitého majetku v průběhu vyhnání nese spolu s ním charakter genocidia, a s ohledem na všeobecně uznávaná pravidla mezinárodního práva a právní zásady mezinárodních organizací je nutno totální konfiskaci anulovat a poskytnout náhradu. Ať již má být majetek restituován, anebo za majetkové ztráty poskytnout náležité odškodnění.
7. Za současného právního stavu neprosadí jedinec patřičné právní řízení, ani nenajde kompetentní soud, u kterého by mohl uplatnit majetková práva. To platí i pro Německo a Rakousko. Tyto záležitosti je nutno dojednat.
8. Srovnatelné příklady ukazují, že rámcové smlouvy o odškodnění jsou cestou, jak uspořádat majetkové otázky. V této souvislosti je přednostně důležité objasnit státní příslušnost obětí vyvlastnění v okamžiku vyvlastnění, a podle toho jednat dál.
9. Přestože Evropská konvence lidských práv zaručuje ochranu majetku (čl. 1,I. Dodatečný protokol), nelze v případě stížností zcela vyloučit účinnost námitky „ratione temporis“ (ducha doby). Ledaže by existoval „link“ (spojovací článek) mezi odnětím majetku a jednáním nebo opomenutím Německa. Československé námitce proti platnosti majetkového práva k tíži sudetoněmeckého majetku je nutno odporovat v případě, že Československo ratifikuje přístup k Evropské konvenci lidských práv.
10. Cesta, kterou lze doporučit, je požádat Spolkovou republiku – jako ochrannou mocnost sudetských Němců – aby veškeré dosud trvající otázky, které vyplývají z tohoto komplexu otázek, objasňovala a řešila smluvní cestou. A to za spolupůsobení patronátního Bavorska a legitimních zástupců sudetských Němců.“
Výňatek z díla “Sudetoněmecké otázky, Juristické dobrozdání, Část V.
Závěrečné teze a katalog požadavků, Vídeň – Innsbruck 1991“.
Ke zrodu tohoto díla: „Vláda Svobodného státu Bavorska požádala mezinárodně uznávaného vídeňského juristu prof. dr. Felixe Ermacoru – který je činný jako znalec v otázkách lidských práv také pro OSN – aby vypracoval dobrozdání k otevřeným sudetoněmeckým otázkám, souvisejícím s vyhnáním sudetských Němců z jejich vlasti v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
Předkládáme zde závěrečné teze obsáhlého právního dobrozdání, v němž profesor Ermacora dochází k závěru, že se jedná nejen o nepromlčitelné skutkové podstaty bezpráví, ale že musí následovat obapolné vyjasnění těchto otázek, přičemž závažné klíčové funkce připadají ČSFR a ČR. Pravdě se člověk nemůže, nemá ani nesmí vyhýbat. Z přiznání pravdy vyplývá uznání existujících právních zásad jako základů soužití lidí a národů. Jen ten, kdo právo ctí a podle práva jedná, zajišťuje budoucnost. V tomto smyslu předkládáme tyto shrnující stránky k úvaze českému čtenáři.
Franz Neubauer, ministr v.v., mluvčí sudetoněmecké národnostní skupiny
Trojský kůň v „Táborském manifestu“
Zdůrazňujeme, že v manifestu je řada dobrých a dokonce i znamenitých požadavků. Chceme však mluvit nikoliv o nich, ale jednom zcela konkrétním bodu, který je, jak jsme plně přesvědčeni, kamenem úrazu celého textu a znevážením manifestu. O co jde? Citujeme: “POŽADUJEME – aby vláda ČR neumožnila konání sudetoněmeckých sněmů na území ČR a takovou činnost sudetoněmecké kanceláře v Praze a prosudetských spolků v ČR, která nebude v souladu s Česko–německou deklarací z 21. 1. 1997.“ (Jak lehce lze slova „s Česko–německou deklarací z 21. 1. 1997“ vypustit a nahradit je následujícími slovy: „s českým právním řádem a normami mezinárodního práva“. Samozřejmě lze navrhované ustanovení podle potřeby rozvinout a upřesnit. Pokud ani na tuto navrženou minimální změnu nebudou mít zájem autoři Manifestu přistoupit, pak nebude možné zabránit i výkladu, že zřejmě určitým silám jde o nějaké dalekosáhlejší zájmy, které jsou zatím skryté. Škoda, že text Manifestu neobsahuje i poukaz na to, že někteří němečtí politici, především ti tzv. sudetoněmečtí, ale též i kancléřka A. Merkelová, se nepřípustným způsobem vměšují do našich vnitřních záležitostí, že zcela neoprávněně nás obviňují z válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a dokonce i genocidy.
Celá levice, středové i pravicové vlastenecké subjekty v době projednávání návrhu Česko–německé deklarace (ČND či Deklarace) se postavily proti jejímu přijetí. V. Filip dokonce Poslanecké sněmovně PČR navrhl odmítnutí návrhu ČND . I jeho hlavní vystoupení v Poslanecké sněmovně PČR jsme vyvěsili. Doporučujeme si ho znovu přečíst. Tlumočil totiž zcela zásadní stanovisko komunistů k Deklaraci. Obdobně smýšleli o Deklaraci i funkcionáři a členové Klubu českého pohraničí. Za ta léta, co uběhla od podpisu Deklarace, jsme nezaznamenali pokusy nově definovat vztah levice či dalších vlasteneckých sil k ČND.
Až nyní se objevil poukaz na deklaraci v textu manifestu. Ze souvislostí lze odvozovat, že tvůrci manifestu tímto poukazem na ni ji „rehabilitovali“ a znovu uvedli na politickou scénu. Nikdo nám nevysvětlil důvody tohoto obratu několika „tvůrců“ manifestu a změnu jejich pozic k Deklaraci.
Za středové vlastenecké síly vztah k ČND vyjádřilo nejlépe Memorandum, pracovní skupiny k parlamentnímu projednávání Česko–německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji (dále jen Memorandum), podepsané profesory V. Pavlíčkem, Lužou, Valentou a dalšími osobnostmi českého vlasteneckého života. Z jejich zmíněného dokumentu citujeme: „ V politické rovině by totiž znění navrhované deklarace znamenalo počátek zcela nové politické orientace, rozchod s více než stoletým českým usilováním o vymanění se z neblahé jednostranné závislosti a snahami o vlastní stát. Kromě toho bychom takovým zněním deklarace opustili své spojence v druhé světové válce (spojence, kteří ostatně byli u zrodu naší samostatnosti po světové válce první). Vzdali bychom se opory mezinárodních smluv, jako je především Postupimská dohoda a Pařížská smlouva, o nichž návrh deklarace významně mlčí. Vzdali bychom se možnosti opírat se o solidaritu vítězných mocností a přešli bychom na německou pozici.
Takový krok nejen není v zájmu českého státu a národa, je naopak v příkrém rozporu s národním cítěním a našimi dějinnými zkušenostmi.“
Pokud někdo má pochyby o nutnosti „opravit“ Táborský manifest ve zmíněném bodě i po prostudování Memoranda, doporučujeme věnovat pozornost obsáhlému textu prof. JUDr. M. Potočného, DrSc., který vystupoval i v procesu tvorby a projednávání Deklarace. Citujeme několik vět z jeho článku „Česko–německá deklarace neřeší všechny sporné otázky“:
„Nesprávným a proto i nepřijatelným pro Českou republiku zůstává i nadále používání termínů „vyhnání“ a „nucené vysídlení“ německého obyvatelstva. Pokud by totiž bylo takto kvalifikováno přesídlení, zakládalo by to českou mezinárodně právní odpovědnost a tomu odpovídající nárok na vrácení do původního stavu (tj. návrat přesídlených osob), kompenzaci (tj. vrácení majetku nebo peněžité odškodnění) a satisfakci (tj. omluvu). Podle dosud platné XIII. části Postupimské dohody, vycházejíce striktně z mezinárodního práva (podle názoru vítězných mocností i Polska) šlo v poválečných měsících nejprve o živelný transfer (přesídlení) malé části německého obyvatelstva a pak od konce r. 1945 až do října 1946 o spořádaný a humánní transfer (přesídlení) zbývající velké části německého obyvatelstva.“
Z uvedeného vyplývá, že nemůžeme jinak, než požadovat, aby bolavé a zanícené místo Manifestu bylo řádně ošetřeno, nejlépe z textu vypuštěno. Chybovati je lidské, stejně tak jako chyby napravovat, odstraňovat. Pokud k tomu nedojde, nemůžeme Táborský manifest považovat za dokument, který bychom mohli plně akceptovat. Důvody jsme v krátkosti uvedli. Důsledkem vzniklé situace může proto být rozdvojení vlasteneckých sil. Kdo za něj odpovídá, je jasné. My to nejsme! Naopak i za této situace naléháme na udržení zásadní jednoty vlastenecké fronty.
Dr. O. Tuleškov
Redakce: J. Skalský, připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 663. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, 3. listopadu 2019
Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
