České národní listy

K problematice pangermanismu

Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

l. Historické kořeny pangermanismu

Každý politický směr prozrazuje svůj charakter a své poslání, když v historii hledá pravzory svého programu, jednání, strategie i taktiky. Také pangermánské hnutí se obracelo až do nejstarších dějin a těžilo z historické reality, že germánské kmeny dora­zily až k hranicím římského impéria. Síly jednoho kmene nestačily na překonání hraničního území, ale ani k masivnímu osídlování. Byl tu jeden z motivů vedoucích ke vzniku nadkmenových svazů a raně středověkých států. Vytvořily se dříve než u Slo­vanů, kteří nepřišli do styku s římskou říši ve středoevropském prostoru. Germáni  se usazovali na území římské říše již ve 4 století. V Itálii vznikla říše Ostrogotů (493-555), ve Španělsku říše Vizigotů (395-711). Longobardští králové vládli v letech 561-774. Francká říše se datuje do let 482-843. Germánům tak vznikIy mocenské nástroje k ovládnuti okolního území, kde vývoj tak daleko nepokročil. Pangermánské hnutí se nejvíce zajímalo o zkušenosti Římanů při podrobování cizího území. Vždy se jednalo o aplikaci těchto zkušeností ve prospěch germánských států. Které zkušenosti to byly?

Strategickým cílem bylo trvale získat, podmanit si a germanizovat cizí území, nejčastěji slovanské. Taktický postup byl mnohotvárný:

1) Na ochranu vlastního státu (např. říše francké) se zřizovaly tzv. marky, současně

však jejich úkolem bylo rozšiřovat území vlastního státu na úkor sousedů. Marka byla vojensky organizované pohraniční území, vytvářené na nově ovládnutém území a s perspektivou další expanze. Existovala marka bretašská, zaměřená na Loiře proti Bretoncům, marka španělská, česká, srbská na Sále, východní, později rakouská. Proti Slovanům působila marka míšenská, braniborská apod.

2) Markrabě mohl vést samostatně válku proti sousedům z vlastní iniciativy a císař se mohl k napadené straně chovat neutrálně a nabídnout se dokonce za rozhodčího, soudce apod.  Když markrabí prohrával, dostal pomoc z říše.

3) Organizován byl především útok na cizí kmen, když se octl z nějakých důvodů v izolaci, když měl spory se svými sousedy apod. Němečtí feudálové využívali mezi­kmenových rozporů, které často podnítili. Proces sjednocování v nadkmenový svaz a v raně feudální stát nebyl pokojným procesem, docházelo k boji o hege­monii a tato skutečnost se dala dobře využít.

4) Také spory uvnitř vládnoucí dynastie bylo možno výhodně využit, což se potvrdilo několikrát v případě moravských Mojmírovců a českých Přemyslovců.

5) Útok byl zaměřen na hlavní středisko odporu, na sídlo vládnoucího knížete a ve stejnou dobu byly poskytnuty výhody sousedům a nižším náčelníkům. Podporovala se každá tendence vedoucí k separatismu (snahy o odtrženi Moravy od Čech, vyhlášení pražského biskupství římským územím, které nemělo pod­léhat Přemyslovcům).

6) Poraženi byli pobiti anebo odvedeni do zajetí a násilně usazeni v jiné části říše. Tak vznikly některé osady Slovanů  v oblasti Rýna. Cílem bylo oslabit porobený  kmen početně. (Poznámka autora: Tuto taktiku napodobil A.Hitler, když zabral Rakousko v okamžiku jeho izolace a když podpořil slovenský separatismus v letech 1938 - 1939, měl plány na vyhu­bení části českého národa, likvidoval židovské obyvatelstvo, masově likvidoval Poláky atd.)

7) Ve stejnou dobu byly poskytovány různé výhody sousedům napadeného  kmene

(státu). Cílem bylo zamezit sjednoceni - tak zasahovala říše do vztahů  mezi  Čechy

a Poláky.

     8) V případě, že kníže  byl v boji zajat, byla mu nabídnuta možnost složit přísahu   věr­nosti. Pokud nepřijal, byl mučen, vykastrován, oslepen nebo zabit. Když složil přísahu vazala, odcizil se vlastnímu lidu a musel často být udržován u moci za pomoci vítězného vojska.

      9) V případě. že složil vazalskou přísahu, byla mu jeho vlastni zem propůjčena (udělena) v léno s určitými povinnostmi vůči říši (vojenská pomoc, poplatky). Aby se nemohl vyvázat z poslušnosti, musel poslat na dvůr vítěze svého syna, dceru jako rukojmí. Zacházeli s nimi dobře, snažili se je získat pro politiku říše. Velmi silně a efektivně působila i sňatková politika. Pohanským knížatům byla nabídnu­la vyšší životní a kulturní úroveň, byli pokřtěni apod.  Z řad poražených slovans­kých knížat vznikla poněmčená kolaborantská vrstva, která měla práva feudální vrchnosti. Z dětí vychovaných na dvoře vítězů bylo možno vybrat budoucího vlád­ce, případně ho vojenskou intervencí dosadit na trůn.

10) Poražený kmen (stát) musel platit vysoké poplatky. Byly vyměřeny tak, aby pora­žený vládce nemohl postavit silnou vojenskou družinu. Poplatky naopak pomáha­ly udržovat velké vojenské družiny císaře, případně jiného velkého německého feu­dála (markraběte).

11) Na císařském dvoře se poskytoval azyl všem, kdo byli nespokojeni s vládnoucím knížetem, a to í tehdy, když panovník vzorně plnil své povinnosti k říši. Císař od emigrantů získával informace, vytvářel na vládnoucího knížete nátlak a emig­ranty stavěl do čela intervenčních taženi v případě nového konfliktu. Z emigrantů byla vybírána také nová mocenská reprezentace.

     12) Emigranti pochopitelné na svého panovníka žalovali. Po čase si ho zavolal císař a žádal, aby se ospravedlnil. To umožňovalo vměšovat se do poměrů v sousedním státě. K ospravedlnění (k soudu) se musel dostavit bez vojenského doprovodu a podle úvahy a mocenských zájmů mu císař vrátil právo vládnout anebo ho uvěznil a na jeho místo dosadil vazala.

13) Císař se snažil na území poraženého získat pod kontrolu významné ekonomické zdroje, např. přímořské přístavy, stříbrné doly, naleziště zlata, solné doly apod.

14)  Ztráta suverenity byla dlouhodobá, někdy trvala několik století. Ke zhoršení docházelo vždy za trest. Za neposlušnost, neplnění vazalských povinností, za povstání­ apod.

     15) Současně tato agresivní politika byla doprovázena a kryta šířením křesťanství. Říše vytvářela dojem, že ochrání všechny křesťanské panovníky a zajistí jim mír se sousedy (viz poměr sv. Václava k říši). Církev podporovala a tím i stabilizo­vala moc panovníka. Fyzická likvidace pohanů byla přijímána a hodnocena jako věc práva  a spravedlnosti Proto řada poražených knížat přijímala celkem ochot­ně křesťanství. Agresivní politika říše byla doplněna také kolonizací. Za vojákem přišel osadník. Pohanské náboženství bylo likvidováno jako méněcenné.  Použití všech uvedených taktických prvků znamenalo:

- hospodářské opožďování, - nižší životní úroveň, - vojenskou slabost s cílem vytvořit zaostalý kmen, který by byl získán ke kolaboraci vyšší úrovní říše. Jinou alternativou byla fyzická likvidace.

II. Spor o suverenitu

Česky stát užíval ke své obraně nejen pohraniční pohoří, ale především hluboký les,

táhnoucí se někdy až 100 km cd hranic do vnitrozemí. Pokud ze strany říše římské národa německého nehrozilo válečné nebezpečí, byl tento horský a lesní komplex ne­využitý. Projevilo se to výrazně především v době, kdy česky panovník se stal kurfiřtem a měl tedy právo volit německého císaře. Český stát vstupoval do říše jako do spolku křesťanských panovníků, kteří na sebe nebudou utočit. Pangermánská propaganda však tvrdila, že český stát byl nesamostatnou součástí říše. Nevzala na vědomí tyto skutečnosti:

1) Česká šlechta si volila svého panovníka, případně dynastii, německý císař to mohl nebo nemusel potvrdit, byla to středověká forma mezinárodního uznání. Někteří čeští panovnici byli potvrzeni až po vojenské porážce, což v českém povědomí zanechalo zkušenost, že německý stát chce žít v míru jen když Češi budou ve vazalském posta­vení.

2/ Česky stát měl vlastni zákony a zákony říše v českém statě neplatily; vlastni zákony nebyly odvozeny ze zákonů v Německu.

3) Říšské poplatky se vybíraly jen na říšském území v českém státě jen z rozhodnutí českého panovníka.

4) Nebylo možno se odvolat z rozsudku vyneseného českým soudem k soudu v Německu. Neplatilo tu císařské právo na odúmrť.

5) Český stát měl vlastní armádu, která nepodléhala německému císaři. Občas byla spojencem, ale z vůle svého panovníka.

6) Česky stát měl vlastní zahraniční politiku, nezávislou na Německu. Automaticky nekopírovala německou politiku.

7) Český stát měl vlastni měnu.

Skutečnost, že český panovník měj práva říšského kurfiřta, činila z něho mimořádně  významnou osobu Bylo to privilegium. Proto se snažili Lucemburkové,  ale i Habsburkové,  dostat na český trůn, otevřela se jim tím cesta k hodnostem v říši. ­

V době, kdy česky panovník byl kurfiřtem, většinou nehrozilo z Německa válečné nebezpečí. Nicméně český stát vedl 89 % všech válek s Německem. Poměr sil kolísal v poměru 8, případně 10:1 v neprospěch českého státu.

V době míru byly pohraniční lesy ekonomicky málo výnosné. Proto česky pano­vník, česka šlechta a církev zvali osadníky z okolních zemí. Kolonisté přišli nejen z Bavorska, Saska, Durynska, ale též z Itálie a Holandska, ale v menším počtu. Pokus o vnitřní domácí kolonizaci za pomoci českého lidu nebyl příliš efektivní a výhodný. Český zemědělec již plnil své povinnosti vůči státu formou daní, roboty. naturálních dávek, plnil i své povinnosti vůči šlechtě a církevní organizaci. Nemělo tedy význam ho přesazovat z jednoho místa na druhé, nic by se tím nezískalo. Proto byl výhodný osadník z cIziny, který ještě nepatřil svazku českého státu. Aby se usadil,  bylo třeba mu dát celou řadu výhod, měl privilegované postavení, lepší než ve staré vlasti, ale i lepši než domácí české obyvatelstvo. U německých osadníků to vyvolalo trvalou hrdost na privilegované postavení, u českého lidu pocit křivdy. K budování měst by musela cír­kev i šlechta uvolnit své poddané, to by pro ně byla nevýhoda, proto i k zakládání měst bylo raději zváno cizí obyvatelstvo. Nicméně česky lid se na stavbě měst podílel a města byla od svého vzniku národnostně smíšená. Král používal cizí osadníky, šlechta do svých poddaných městeček přece jen své poddané uvolňovala.