K politologickému mládí T.G. Masaryka III
K politologickému mládí T.G. Masaryka III
Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.
A ve své knize Sociální otázka výstižně napsal: „Buď bude socialismus humanitní nebo nebude vůbec!“ (13) V roce 1895 Masarykova Česká otázka podnítila tříbení názorů na socialismus a dělnickou otázku. Sociální demokraté uvítali jeho stanovisko, že „otázka sociální není pouze otázkou dělnickou, jako roku 1847 nebyla pouze otázkou selského lidu. Otázka sociální není otázkou jedné třídy a kasty, je otázkou všech…“ (14)
T.G. Masaryk se zastal dělnického hnutí proti nesprávnému obviňování z beznárodnosti a nabádal k hlubšímu zájmu o dělnictvo, jehož sociální a politické požadavky prohlásil za spravedlivé. Masaryk se vyslovil proti marxismu, což zavdalo podnět Rovnosti, aby napsala, že se mýlil, když tvrdil, že „sociální demokrati z Marxe činí nedotknutelnou autoritu“ a dodala: „My naopak konstatujeme, že až přijde někdo, kdo teorie Marxovy lepšími nahradí, necháme se přesvědčit.“ V Rovnosti bylo vysloveno přání, aby se Masaryk obíral tímto problémem podrobněji a tím byl vlastně dán jeden z podnětů ke vzniku Otázky sociální“. (15) Dělnictva a sociální demokracie se ujímal proti nařčení ze zrádcovství a z nevlastenectví. V květnu 1899 projevil své sympatie ke stávce brněnských textilních dělníků za zkrácení pracovní doby a za stávky horníků v lednu 1900 navštívil Kladno, kde promluvil o významu hospodářského a sociálního boje. V Praze 12. února 1900 podporoval oprávněnost osmihodinové pracovní doby. S dělníky oslavil i první máj, působil v jejich řadách mnoha osvětovými přednáškami apod.
Vědeckou a pedagogickou práci přerušil v roce 1899, kdy se vyslovil k dalšímu středověkému dogmatu o rituálních vraždách. Na vyzvání a prosbu svého bývalého studenta Sigismunda Münze vedl zápas proti antisemitismu české veřejnosti. T.G. Masaryk udělal to, co nedokázali přední němečtí vědci v době nástupu fašistické ideologie, zastal se Židů a dosáhl, že v obnoveném soudním řízení byla domněnka o rituální vraždě vyloučena.
Za svůj boj proti pověře sklidil urážky, byl vylučován z národa a skandalizován konzervativně smýšlejícími studenty. „Na mé univerzitní přednášky přišli studenti-nestudenti a ukřičeli mě“, napsal o tom později T.G. Masaryk. Teprve později se mu vše zlé obrátilo v dobré. Za světové války se mu židovští novináři odvděčili tím, že psali o národně osvobozeneckém zápasu sympaticky a s porozuměním. Ostatně dodnes je v Izraeli uctívána památka T.G. Masaryka. (16)
K antisemitismu zaujal T.G. Masaryk stanovisko ve své brožuře Význam procesu polenského pro pověru rituální (Praha 1900): „ Celý proces polenský a jeho antisemitské využitkování je atentátem proti zdravému rozumu a lidskosti.“
Milan Machovec v roce 1968 ve své knize Tomáš G. Masaryk vystihl význam hilsneriády v připomínce, že Masaryk „bojoval proti lidské lehkomyslnosti v přisuzování viny a v posuzování motivů, proti principu manipulace veřejného mínění žurnalistickými prostředky a proti nátlaku takto manipulovaného veřejného mínění na soud…“ (17)
T. G. Masaryk se dostal i do sporu s klerikály, například při diskusním mítinku v Hradci Králové s páterem Reylem a Jemelkou. Další konflikt byl ještě vyhraněnější. Na nějaké schůzi uvedl příklad, že jeden katecheta denuncoval učitele. „Ten můj výrok nějak zkřivili a tři sta osm katechetů podalo na mne žalobu, že jsem nařkl všechny katechety z denunciantství nebo špiónství. Proces jsem vyhrál. I zde šlo o ty vzájemné služby církve a státu. Stát chránil církev a církev mu sloužila, byla mu zadarmo duchovní policií.“ (18) Neprospělo to církvi ani českému katolictví. Dnes je už tato aféra zapomenuta, v meziválečných letech se Masaryk nejednou vyslovil o lidové straně velmi příznivě a pozitivně hodnotil i poslání církve. Další potyčky měl s historiky, například s Josefem Pekařem, hlavně o smysl našich dějin. Záznam diskuse uspořádané v Hradci Králové 23. října 1906 vyšel tiskem pod názvem Inteligence a náboženství (1906).
T.G. Masaryk horlivě agitoval za všeobecné hlasovací právo. Když byla volební reforma konečně realizována 30. ledna 1907, byly vyhlášeny volby na 14. květen a v nich Masaryk získal zásluhou sociálních demokratů poslanecký mandát. Členem této strany však nebyl. Spojovala ho s ní však snaha po reformě tehdejší společnosti.
T.G. Masaryk v řadě zápasů pronikl k přesnějšímu poznání politicko-mocenské struktury Rakousko-Uherska a čím více znal taje tohoto systému, tím více se radikalizoval jeho odpor k němu, což se výrazně projevilo ve velkých soudních procesech s Jihoslovany. V procesu záhřebském bylo na základě falešných dokumentů obžalováno z velezrady 53 Srbů a Chorvatů, aby byla ospravedlněna anexe Bosny a Hercegoviny. Masaryk kritizoval vedení procesu, odhalil podvrhy a zabránil tak vynesení rozsudků smrti. Český profesor, placený rakouským státem, se postavil proti vládním zájmům. Vyneslo mu to obdiv a přízeň nejen Jihoslovanů, ale i popularitu v evropských zemích. Využil ji během první světové války. Záhy vstoupil Masaryk i do dalšího procesu, spojeného se jménem Friedjung.
Heinrich Friedjung (18.1.1851 – 14.7.1920) byl rakouský publicista a historik s důvěrným vztahem k vídeňské vládě. Patřil k vyhraněným představitelům velkoněmeckého nacionalismu, budoucnost monarchie spojoval jen s perspektivou prušáckého Německa. Na základě padělaných dokumentů obvinil Srby z protirakouského spiknutí. (19)
Záhřebský proces měl obvinit Srbsko z expanzivních záměrů a tím připravit veřejné mínění i na případnou vojenskou intervenci proti Srbsku. Současně mělo být zastrašeno autonomistické a národně osvobozenecké hnutí Jihoslovanů v Rakousko-Uhersku. Proces se stal velkou blamáží vládní justice a oficiálních úřadů, vysoké tresty byly nakonec zrušeny. T.G. Masaryk na říšské radě odhalil nepravost důkazů a celkovou zaujatost soudního řízení.
Při procesech se Masaryk sblížil s korespondentem Steedem z britských Timesů, za války mu tato známost otevřela dveře do vlivného tisku. (20)
V nových říšských volbách v roce 1911 získal Masaryk ve svém vlašském okresu mandát hned v prvním kole.
T.G. Masaryk byl duchovním vůdcem české strany pokrokové, která vznikla v roce 1900 nejprve pod názvem Česká lidová strana (realisté). Sdružovala čtenáře a stoupence časopisu Čas. Roku 1906 se sloučila se skupinou pokrokářů a změnila název na Českou stranu pokrokovou, sdružující demokraticky orientovanou inteligenci. Obracela se proti konzervativním jevům v politickém i kulturním životě, podporovala zásady reformismu i v dělnickém hnutí a trvala na demokratických cílech i metodách. Žádala zlidovění Rakousko-Uherska, zavedení všeobecného volebního práva, rovnoprávnost všech národů žijících v monarchii, zeslabení centralismu a posílení národní autonomie. Mluvčím strany byl vedle T.G. Masaryka také J. Herben. Oba zdůrazňovali význam drobné politické práce. V roce 1918 strana ukončila činnost, část členů přešla do státoprávní demokracie, část vytvořila v roce 1919 Realistický klub.
Na sjezdu důvěrníků strany referoval Masaryk počátkem roku 1913 o metodách rakousko-uherského režimu a ohrožení evropského míru, nebezpečí války spíše vycítil, zejména když si uvědomil důsledky balkánských válek. V roce 1913 vyšla také jeho kniha Nesnáze demokracie, kde stručně zhodnotil politické zkušenosti své i svých politických přátel.
Těsně před válkou se zabýval obviněním poslance Šviha z konfidentství, žádal veřejné projednání a průkazný důkaz. 4. března 1914 totiž uveřejnily mladočeské Národní listy, že poslanec Karel Šviha (1877-1937) je placeným informátorem pražského policejního ředitelství. Šviha se odvolal k soudu, ale nepodařilo se mu svou nevinu přesvědčivě dokázat. Po vzniku republiky se v pátrání pokračovalo a bylo zjištěno, že byl ve spojení s arcivévodou Františkem Ferdinandem d´Este, jemuž dodával zprávy z politického života české společnosti. T.G. Masaryk k tomu později poznamenal: „Já jsem byl ujištěn, že Šviha nebyl totožný s konfidentem Wienerem; to ano, dělal politiku s následníkem trůnu a donášel mu; měl dluhy a následník mu je za jeho služby chtěl zaplatit, ale protože byl škrob, nechal mu dát ty peníze od policie.“ (21)
A ještě o něco později zjistili rakouští historikové, že následník trůnu, nedočkavý a toužící po vládě, si vytvořil stínový kabinet, působící poloilegálně a kryjící se před císařem Františkem Josefem I., který ovšem nebyl zcela bez informací a s jistou nelibostí tuto hru na budoucí vládu trpěl. Následník trůnu kolem sebe shromažďoval důstojníky, mladší diplomaty, politiky nejrůznějších směrů a národností a vytvářel si alternativní centrum moci. Pochopitelně, že sbíral informace o veřejném mínění a politických postojích různých stran a směrů. Pro celkové posouzení byla důležitým faktem skutečnost, že nikdo nebyl na základě podaných informací perzekuován nebo soudně stíhán. Nicméně tehdy se musel Šviha vzdát poslaneckého mandátu a jeho věc se ještě dlouho využívala ve volebních zápasech. Ve státech zcela svobodných není nutno informace o veřejném mínění získávat důvěrnou cestou, v demokracii nejsou různé názory předmětem soudního či jiného postihu.
Za několik let zvýšil T.G. Masaryk po mnoha politických zápasech svou popularitu mezi studenty, učitelstvem a vůbec inteligencí i mezi dělnictvem a dalšími vrstvami obyvatelstva, stal se populárním v monarchii, ale i jeho autorita v cizině značně stoupla. Jako by se přímo programově připravoval na úlohu politika, působícího v emigraci proti habsburské monarchii.
Po druhé balkánské válce usiloval Masaryk smířit Srby s Bulhary, a chtěl proto zajet do Paříže a do Londýna, ale sarajevský atentát tento plán zmařil. (22)
Prameny a literatura
1. Karel Čapek, Hovory s T.G. Masarykem, Praha 1946, s. 13
2. Tamtéž s. 13
3. Tamtéž s. 8
4. Jen na okraj aktuální poznámku, právě tuto poznávací vlastnost nemělo například Beranovo vedení v agrární straně v roce 1939, Háchova vláda v letech 1930-1945 a v poslední době i Husákovo stranické vedení, zatížené novostalinismem, schematismem a dogmatismem.
5. Alois Vojtěch Šembera, nar. 21.3.1807, zemřel 23.2. 1882, český politik, historik a osvětový pracovník, který vystoupil proti pravosti Rukopisu zelenohorského. Působil též jako profesor ve Vídni, kde organizoval národní spolky.
6. Karel Čapek, cit. dílo, s. 35
7. Tamtéž, s. 35
8. Karel Čapek, cit. dílo, s. 35
9. Tamtéž, s. 55
10. Tamtéž, s. 62
11. Tamtéž, s. 68
12. Karel Čapek, cit. dílo, s. 71
13. K této problematice viz Miloš Vaněk, Československá sociální demokracie a marxistický revolucionismus. In: Osmdesát let československé demokracie, Londýn 1958, s. 223. V roce 1957 si dala rakouská socialistická strana heslo: Socialismus , toť lidskost.
14. K této problematice viz Osmdesát let československé sociální demokracie, Londýn 1958, uspořádal Adolf Mokrý, s. 46
15. Osmdesát let československé sociální demokracie, Londýn 1958, s. 40
16. T.G. Masaryk se k polenskému procesu vyslovil v časopise Čas a v Naší době i v některých německých časopisech (Zeit). Některé články vydal Herben pod názvem Význam procesu polenského pro pověru rituelní (1900, čes. i něm.).
17. Milan Machovec, Tomáš G. Masaryk, Praha 1968, s. 165. Tomáš G. Masaryk se kriticky zamýšlel i nad našim veřejným a politickým životem. V knize Česká otázka (1895) o tom poznamenal: „Kdo pozorněji se dívá na náš život veřejný, neuvidí pouze to slabošské žebrání, ale potká se se zvláštním typem intrikánů. Intrikánství toto otravuje však všecek náš pospolitý život – protože nedovedou být lvové, stávají se liškami, protože nedovedou být hrdinové, stávají se lokajové…“
18. Karel Čapek, Hovory s T.G. Masarykem, s. 82-83
19. Heinrich Friedjung byl spoluautorem tzv. Lineckého programu. Napsal: Der Kampf um die Vorherschaft in Deutschland (Boj o nadvládu v Německu), Das Zeitalter des Imperialismus 1884-1914 a mnoho nacionálně laděných článků do nejrůznějších novin a časopisů v Rakousku i v Německu. K českému národu měl negativní poměr.
20. Další spolupráci T.G. Masaryka s Jugoslávci zachycuje Milada Paulová v knize Tajný výbor Maffie a spolupráce s Jihoslovany v letech 1916-1918, Praha 1968
21. Karel Čapek, Hovory s T.G. Masarykem, Praha 1946, s. 85-86
22. K této problematice viz Marta Kohárová – Jiří Frajdl, Mezinárodní situace v předvečer I. světové války, Pedagogická fakulta v Hradci Králové, 1989, s. 12-14. Po druhé balkánské válce vystoupilo proti Bulharsku Srbsko, Černí Hora, Řecko, Rumunsko a Turecko. Když Bulharsko 29. července 1913 kapitulovalo, ztratilo Makedonii, Dobrudžu, Thrákii. Nespokojené Bulharsko zaměnilo dosavadní proruský kurz a začalo se orientovat na Berlín a Vídeň. Rumunsko se naopak vzdalovalo od Trojspolku a směřovalo k Dohodě. Řecko, Černá Hora a Srbsko posílily své postavení. Převládla orientace na Dohodu.
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme, Kruhem občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 370. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací. Praha, březen 2011.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz
