České národní listy

K politologickému mládí T.G. Masaryka I

Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

Politologické podněty z mládi a dospíváni

Tomáš Masaryk (nar. 7. 3. 1850 v Hodoníně) se ve svém mládi nejprve citem, později i rozumem, musel vyrovnat s několika politologickými a sociálními jevy, které tvořily realitu doby, do níž se narodil.

Především to byla národnostní otázka. Otec byl sloven­ské národnosti, matka byla Češka (Hanačka), prošlá němec­kou školou a německým prostředím, jak tomu bylo často za Rakouska, kdy proces germanizace ještě neustal a v obcích, kde nebyla česká škola, chodila mládež do německých škol; také ve službě, podle přáni zaměstnavatele, se němčilo. Stačí uvést, že do obecných německých škol chodilo ještě v roce 1896 17 543 českých dětí, neboť jinou možnost nemě­ly. Později, když se T. Masaryk postavil proti českému šo­vinismu, byl mu vytýkán německý původ a byl nejednou vyob­cován z české společnosti, dokonce byl označen jako zrádce národa, zejména. když se ujal židů a když se zapojil do ru­kopisných sporů. I z těchto zdrojů vycházel jeho pozdější citlivý a demokratický poměr k německé národnosti, dělil Němce na dobré a špatné, na schopné a neschopné, na demo­kraty a germanizátory.

         Mnohem větší význam pro další politické názory měla skutečnost, že jeho otec byl slovenského původu. Citově mu pojem Čechoslovák nebyl cizí, nechtěl předělávat Slováky na Čechy, chápal tento pojem v souladu s obsahem pojmu Ameri­čan, Švýcar apod. Ve Švýcarsku se mluví německy, francouz­sky, italsky, ale všichni se cítí Švýcary. Uvažoval i o tom, zda by mnohaletý vývoj republiky nepůsobil na německé obyvatelstvo. aby se i ono cítilo Čechoslováky ve smyslu státní příslušnosti. Na proces odnárodňováni nemyslel, vždyť mateřským jazykem Němců by byla nadále němčina a pře­dělávat Slováky na Čechoslováky byl nesmysl, vždyť neexis­toval žádný československý jazyk. K problému čechoslova­kismu se ještě dostaneme, zde jen připomínám realitu, ov­livňující Masarykův postoj i v pozdější době. Pro budoucího prezidenta československého státu bude slovenský původ otce šťastnou devizou. Čechoslovakismus sám se ovšem stane  předmětem  ostré kritiky ne jen z nejrůznějších pozic.

          A ještě s jednou ožehavou problematikou se Masaryk setkal již ve svém mládi. "Židů jsem se bál“, říká, „věřil jsem, že potřebuji křesťanskou krev, a proto jsem si raději zašel o pár ulic. než abych šel podle jejich staveni." A k tomu ještě dodal: "A vidíte, po celý život jsem se sna­žil dávat pozor, abych nebyl k Židům nespravedlivý; proto se říkalo. že s nimi držím." (1) Později ve svých přednáškách nejednou připomenul studentům, že k demokracii se mu­sí člověk vychovávat, spíše rozumovými argumenty než ci­tem. (2)

           Masarykovo sociální postavení bylo dáno skutečností, že otec sloužil na císařských statcích jižní Moravy jako kočí, na vlastní oči viděl stopy národnostního i sociální­ho tlaku. Časté stěhování z místa na místo, jak velela vrchnost, i snaha o brzké zařazení dorůstajícího chlapce do zaměstnání, nejprve jako zámečnického učedníka ve Vídni, později jako kovářského pomocníka v Čejči a učitelského mládenečka v Čejkovicích, bylo zdrojem zkušeností, které každý neměl. Již sama skutečnost, že o možnost studia mu­sel prosit panskou kancelář, byla ponižující. "To byly ta­ké mé první sociální dojmy. když jsem vídal, jak byli ně­kteří panští úředníci na mého otce hrubí."(3)

         S podporou matky, ale i svého okolí, které rozeznalo jeho nadání, se vrací ke studiu několikrát přerušovaném pro nedostatek finančního zabezpečení. V letech 1861 -1863 navštěvoval piaristickou reálku v Hustopečích, v letech 1863 -1864 byl privatistou v první třídě piaristického gym­názia ve Strážnici a v roce 1865 je studentem druhé třídy německého gymnázia v Brně, ve městě s českou většinou. ale s německou hegemonií ve správě města, v politickém a kulturním životě.

         Ve školní třídě je záhy neformální vůdčí osobností. nejen pro tělesnou zdatnost, ale především pro větší ži­votní zkušenosti a rozhled, což ho přivedlo k nejednomu konfliktu s členy učitelského sboru anebo s německými studenty. Zde vlastně podvědomě sbíral první zkušenosti, vytvářející později jeho profil politického mluvčího. Antidogmatický postoj zaujal v té době k velmi diskutované otázce papežské neomylnosti.

         Již během svého studia v Brně se stal preceptorem v rodině policejního ředitele Le Monniéra. V tomto prostředí se nechtěně seznamoval s problematikou politicko-mocenského systému, potřebnou pro budoucího politika. S rodinou policejního ředitele odešel později i do Vídně.

         Po maturitě, dosažené  již ve vyšším věku dvaadvaceti let, 4.6.1872, se chce věnovat studiu diplomacie, ale k tomu mu chyběl aristokratický původ, protekce a také jeho češství bylo překážkou. Nicméně již tehdy cítíme jeho vnitřní a hlubší zájem o politické dění. Zapisuje si na univerzitě klasickou filosofii, ale studuje hlavně filozofii, psychologii, estetiku, sociologii a ekonomiku, tedy předměty, nutné pro budoucího státníka. Nelze ještě prokázat cílevědomou snahu stát se politikem, spíše šlo o studia, která ho přitahovala pro jistý stupeň aktuálnosti, odpovídala jeho talentu a zájmu. Studuje Comta, Wagnera, Shopenhauera, Platona, Kanta, Darwina i Marxe.

         Během studia dospívá k závažnému závěru: filozofie má všechno vědění kriticky sjednocovat a hodnotit, aby bylo možno realizovat reformu soudobé společnosti, jejíž nedokonalost  Masaryk cítí. Kritické poznávací schopnosti mu umožňují i jisté předvídání budoucího vývoje. Bez této vlast­nosti by neměl základní předpoklady k úspěšné státnické dráze.(4)

První kroky do veřejného života

Během studia ve Vídni, ale i po dosažení doktorátu 10. 3. 1876, zůstává Masaryk nějaký čas vychovatelem v ro­dině generálního rady Angloaustrobanky Schlesingera, kde získává znalosti ze zcela jiného světa, z oblasti tržního hospodářství, financí a bankovnictví. Také tyto znalosti bude možno jednou vhodně rozhojnit a uplatnit. Současně se však stýká také s A. V. Šemberou. který ho podněcuje k záj­mu o politické a sociologické otázky.(5) Oba se shodují na potřebě využít zkušenosti z historie vlastního národa i okolního světa k reformám, vedoucím ke zlepšení dané společ­nosti. Teoretické úsilí mělo tedy směřovat k praktické činnosti, což prozrazuje Masarykův sociologicko-etický směr myšlení. Již tady se patrně rodí stupnice hodnot, mezi něž náleží víra v rozum, hledání pravdy a lidství.

Masarykův obzor obohatily jeho cesty do ciziny. v září 1876 byl v Itálii a v srpnu 1877 v Lipsku, vždy jako průvod­ce mladého Schlesingera. V Lipsku poznal celou řadu vědeckých osobností, pracujících s německou důkladností, seznámil se s lužickosrbskou problematikou, v Itálii si všímal monarchistického zřízení a porovnával ho s režimem habsburským.

K jeho politickým názorům patřilo přesvědčení, že není vhodné, když se mladí lidé vrhají s extrému do extrému. „Jedna příčina je ta, že jsme malý národ po staletí odříznutý od velikého světa kulturního – tož pořád hledíme vyrovnávat se se světem. Proto se chytáme každé nové myšlenky – jednou z východu, po druhé ze západu a po třetí nevím odkud…“ (6) Zcela aktuálně zní i dnes jeho postřeh: „Říkáme, že musíme otevírat okna do ciziny, dobrá, pak ale otevřete okna všechna a všechny dveře! To se rozumí, malý národ je odkázán na kulturu národů větších, zejména národ náš, který byl osudem i násilím ve svém vývoji přerušován a zdržován.“ (7) Historik by k tomu dodal jen komentář, stalo se tak v době Husových reforem, po Bílé hoře a během třicetileté války, v roce 1938, znovu v roce 1948, kdy byl nám vnucen stalinský model kasárenského socialismu, ale i v roce 1968, kdy byly udupány výhonky reforem a společnost byla vržena zpět.

K této problematice našich dějin Masaryk již tehdy předvídavě poznamenal: „U nás se často začíná od začátku, místo aby se navázalo na dílo předchůdce; proto je u nás tolik programů a tolik ovčinců, které pak mohou mít na skutečný život a vývoj poměrně jen malý vliv. Pravda, jsme malý národ a k tomu společnost, která se pořád obnovuje zespoda. Protireformace docela vědomě vyhubila reformační tradice–to máte mezeru tří set let“. (8)

V Lipsku vstoupila do jeho života americká studentka Charlotta Garriguová, vychovaná v rodinné puritánské reformační tradici. Bylo pochopitelné, že si budou rozumět. T. Masaryk se oženil 15. března 1878 ve Spojených státech, kam zajel, když jeho snoubenka onemocněla. Ale tato návštěva měla ještě další význam, podružný vzhledem k lásce, ale důležitý pro budoucího poslance, politika a státníka. Ve Spojených státech viděl vysoce vyspělou průmyslovou zemi, uvědomil si zaostalost rakouských poměrů, malost duchovního života a nedůstojnou přikrčenost české společnosti, předhánějící se často v projevech souhlasu s vídeňským režimem. Dosud T. Masaryk cítil touhu po reformě, po návštěvě USA viděl její nezbytnost. O revoluci neuvažoval, ze studia historie znal i její negativní rysy a bál se diskontinuity a navíc si uvědomoval, že situace není objektivně příznivá pro revoluci. Po návratu do Vídně hodnotil poměry domácí kritériem americké společnosti, kde stál princip republiky proti principu monarchie, demokracie proti vojensko-byrokratickému režimu za světové války, svoboda svědomí proti řadě pověr, legend a reakčních dogmat, kde produktivnější výroba zastiňovala ekonomickou úroveň podunajské monarchie, spjaté ještě s některými pozdně středověkými přežitky, s nimiž měl i osobní zkušenosti z doby mládí na panských velkostatcích i z dob gymnazijního a vysokoškolského studia.

        Od roku 1879 působil jako docent ve Vídni, od roku 1882 pracoval jako profesor v Praze. V té době je nutno se zmí­nit ještě o jedné skutečnosti. V lednu 1878 začal vydávat Masarykův bratr Ludvík Vojenské listy, časopis, v němž nacházíme články T. G. Masaryka, například o sebevraždách vo­jáků, což bylo téma pro rakouský militarismus nežádoucí. T. G. Masaryk tu opět vystupuje jako kritik rakouských po­měrů. Současně se však začal zajímat o vojenskou problema­tiku, což mu přišlo vhod později při zakládání českosloven­ských jednotek v zahraničí. K důkladnějšímu studiu vojen­ství se dostal až v letech exilu, ale základ byl položen již před první světovou válkou. Také jeho docentská habili­tace Der Selbstmord als sociale Massonerscheinung der Ge­genwart směřovala k hlubšímu poznání společenské situace, promítnuté do mezních okamžiků v životě některých jednotlivců. V Sebevraždě je obsažen jeden ze základních rysů je­ho další vědecké práce, filozofické závěry jsou konkretizovány v aktuální a ožehavé problematice.

       V srpnu 1880 vstoupil T. G. Masaryk do evangelického sboru v Heršpicich u Vyškova a stal se tak členem kalvín­ské církve, později přejmenované na českobratrskou evange­lickou, a to pod vlivem kritického rozboru důsledků násilné protireformace. Současně je však třeba konstatovat, že zastával i velmi kritické stanovisko k ortodoxnímu protestantismu. Neměl rád dogmatismus v žádném směru.

        Ve sféře mocenskopolitické směřoval vývoj k rozbití všech forem zjevného absolutismu a k vytváření nového politického systému, lépe odpovídajícímu nové době. Ve vývoji české společnosti pozorujeme vysokou aktivizaci veřejného života, nastupovala nová politická, umělecká a vědecká generace, jež kriticky hodnotila dosavadní výsledky emancipačního zápasu a usilovala o vlastní realizaci.