K poklidnému soužití Čechů a Němců v r. 1938 v pohraničí, 14
K poklidnému soužití Čechů a Němců v r. 1938 v pohraničí, 14
V Uherčicích (okr. Moravské Budějovice) bylo vypovězeno 40 českých rodin. „Vypovídali, že byli dne 13. října vypovězeni ústně do 24 hodin
V Dobřanech prováděli ordneři soupis Čechů, kteří se do obce přestěhovali po roce 1918, a vzápětí je obdobně jako národnostně činné osoby vypovídali. Jak uvedl vyhoštěný muž z Blížejova, důvodem byla právě činnost v Národní jednotě pošumavské: „Při výslechu 26. října, který se týkal NJP v Blížejově bylo mi řečeno inspektorem německé finanční stráže v jazyce německém, abych se do 1. listopadu 1938 vystěhoval z Blížejova. Jako důvod k tomuto nařízení uvedli, že Německá říše nemůže potřebovat nacionálně založeného Čecha a že se mohu vystěhovati se vším, tedy veškerým movitým majetkem z Blížejova.“ Jako důvody vypovězení bývaly uváděny i různé malicherné záminky, jimiž ordneři zneklidňovali české obyvatele. Ve Šlovicích (okres Stříbro) bylo přikázáno opustit obec rodinám, které bydlely ve dvou domech Národní jednoty pošumavské. V Přestavlkách u Dobřan obklíčilo 40 příslušníků SA velkostatek Františka Tilingera, kde zabavili veškerý živý a mrtvý inventář. Přitom oznámili správci velkostatku Žížalovi, že musí do 48 hodin opustit Říši. Z Frejštejna byl úředně vyhoštěn malíř Průcha se lhůtou 24 hodin. Soupis vyhoštěných z obsazeného území, který vedl plzeňský okresní úřad, uvádí k 11. listopadu 1938 32 lidí. Na konci listopadu 1938 obsahoval týž seznam již 102 osob.
S vědomím těchto a předchozích údajů mohlo být vyhoštěno ze západních Čech kolem 250–300 osob. Obdobné případy byly zaznamenány na jihu Čech. Poslanec Neuman z Českých Budějovic oznámil na konci října úřadům, že ordneři vypovídali v Prachaticích Čechy tím způsobem, že se dostavili do jejich příbytků a vyzvali je, aby do 24 hodin opustili město, přičemž jako důvod uváděli vypovídání Němců z Českých Budějovic. Celkem bylo takto vypovězeno bez jakéhokoliv výměru 32 Čechů.
Orgány ministerstva vnitra reagovaly velmi rychle a vzápětí ověřily situaci v Českých Budějovicích s negativním výsledkem. Tamější policejní ředitelství žádné Němce nevypovědělo. „Pokud je zde známo, vypovídají ordneři z Prachatic jak Čechy, kteří přísluší domovským právem do Prachatic, tak i jiné příslušníky (židy – pozn. J. B.). Říšskoněmecké úřady však na této akci nejsou zúčastněny,“ uzavírala zpráva.
Proti případům v Nýřanech a Prachaticích protestovalo československé vyslanectví v Berlíně diplomatickou nótou 31. října 1938 u úřadů v Berlíně. Požadovalo přitom, aby byl umožněn návrat všem lidem, kteří byli vyhoštěni, a přitom jim byla zaručena ochrana svobody a jejich majetku a jmění.
Vyslanec Mastný upozornil současně německého diplomata dr. Rittera, který si stěžoval na propuštění úředníků z Poldovky, na kruté nakládání s československými příslušníky a uvedl případ Litice u Plzně, kde mělo být přes noc přinuceno opustit svoje sídla na 500 českých rodin. Ve výši cifry Mastný přeháněl, což se již ukázalo ze statistiky, jíž disponoval okresní úřad v Plzni. Dr. Ritter požadoval, aby mu byly takové případy dány písemně na vědomí, poněvadž podobné jednání německých orgánů nemělo odpovídat intencím německé vlády. Československé úřady se snažily svévolnému vyhošťování zabránit také přímým jednáním s německými zástupci: „Emigrantů z obsazeného území, většinou Čechů stále přibývá. Nepomohl ani zákrok okresního úřadu v Plzni u Geheime Staatspolizei ve Stříbře, aby tamní orgánové ve své nezákonné vypovídací praxi ustaly, ani zákrok starosty města Plzně a poslance Luďka Pika u čsl. vyslanectví v Berlíně.“ Jednání zástupce OKÚ v Plzni dr. Michálka s úředníkem okresního úřadu ve Stříbře Herrmannem skončilo závěrem, že
ti lidé, kteří byli vypovězeni od obecních úřadů a ordnerů, se měli odvolat k okresnímu hejtmanství ve Stříbře. Ostatní, které vypovědělo gestapo či SS toto právo mít neměli. Samotné nacistické orgány měly pro případ zajímavé vysvětlení – že gestapem vybraní Češi by museli být v zájmu své ochrany vzati do vazby, kdyby neopustili říšské území, protože jinak by docházelo k nepokojům, které byly „vyprovokovány“ z české strany. Čechům měla být dána možnost návratu. Nabízely se jim dvě možnosti: vyhoštění, či vězení.
Na druhou stranu místně byly skutečně zrušeny vypovídací výměry, které např. v obci Přestavlky v okrese Stříbro vystavili místní ordneři. Obyvatelstvo se jejich podpisem zavazovalo k opuštění domovů do 3 dnů. Obsah dokumentu si nemohli přečíst. Zákrokem Landratu ve Stříbře bylo toto opatření zrušeno. Jak je patrné, zrušení vypovídacích výměrů se týkalo pouze těch, které „vydali“ ordneři. Nikoliv tedy těch, které vystavilo gestapo. „Legalita“ z pohledu nacistického práva byla zachována.
Brzy přibyly další případy vyhošťování. Okresní úřad v Českých Budějovicích uvedl v dokumentaci 11 osob a spis okresního úřadu v Lounech pak 5 osob. Čtyři z nich byli vypovězeni z Českého Krumlova se lhůtou pěti dnů, jeden z Nových Hradů se lhůtou tří dnů. V nótě z 20. prosince 1938 žádalo československé vyslanectví v Berlíně Auswärtiges Amt o sdělení důvodů, které vedly k vyhoštění 9 osob, dříve internovaných v krumlovském zámku, na demarkační čáru. Odpověď byla opětovně vyhýbavá. V Uherčicích (okr. Moravské Budějovice) bylo vypovězeno 40 českých rodin. „Vypovídali, že byli dne 13. října vypovězeni ústně do 24 hodin. Odchod byl jim umožněn tím, že jejich nábytek byl selskými povozy přivezen k demarkační čáře na okresní silnici Lubnice–Police a tam složen. Uprchlíci - vyhoštění jsou šťastni, že jsou v ČSR a nechtějí se vrátit, protože prý hodně zkusili." Wallnerova tlupa tzv. Hilfspolizei se zabývala výlučně pronásledováním Čechů na zabraném Českovelenicku (Vitorazsko). Banda přepadala Čechy v jejich bytech zpravidla kolem půlnoci. Vydírala na nich výhružkami, bitím a týráním peníze. Když už žádné neměli, naložili je na auta a dopravili k demarkační čáře u Německého a bitím je vyháněli na československém území, a to buď směrem na Halámky, nebo Hrdlořezy.
Z knihy "Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939, Jan Benda, vydala Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, Praha 2013, (str. 91-94)
