České národní listy

       K poklidnému soužití Čechů a Němců v r. 1938 v pohraničí, 11

„Ve Štětí je osobám české národnosti odpírán německým obyvatelstvem koupě a prodej životních potřeb.“

Např. po příchodu říšskoněmeckých vojsk byli všichni zaměstnanci bývalých státních podniků (na dráze, na dolech) hromadně propuštěni s tím, že dostali bezplatnou čtyřnedělní dovolenou. Ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem se využilo „technických obtíží“ k tomu, aby o místo přišlo na 200 Čechů a demokratických Němců. V chemické továrně v Sokolově mohli zůstat ti čeští dělníci, které SdP neposuzovala negativně. Ve Znojmě byli dokonce propuštěni čeští učedníci z učení a noví nebyli přijímáni. Společenstvo činilo nátlak i na české mistry, aby i oni české učedníky propouštěli. „Všichni Češi byli z práce propuštěni a jen tam, kde je nevyhnutelně potřebují, kde není jiné náhrady, je ponechali v práci.“ Jak dokazuje tato i následující relace, o práci nepřišli dočasně všichni Češi. „Čeští zaměstnanci jsou bezohledně s okamžitou platností propouštěni, pokud nejde o pracovníky, které nelze dosud nahraditi novými silami německými; to se jedná zejména o horníky.“ Specializované profese, jakož i zaměstnanci ve strategických podnicích (elektrárny, chemické závody, sklářští experti) museli na zabraném území zůstat minimálně do zapracování „nové síly“. Měla jim být zajištěna osobní svoboda a právo pozdějšího návratu. „Jde teď o to, aby se naši lidé nezbavovali překotně majetku a neochuzovali sami sebe, své děti a stát. Poněvadž by předčasné opuštění míst ve velkých podnicích jako byly uhelné doly, elektrárny, chemické závody apod. mohlo přivodit nebezpečí poškození nebo dokonce zastavení těchto podniků, bylo ujednáno mezi Československem a Německem, že úředníci a zaměstnanci takovýchto podniků zůstanou se zabezpečením osobní svobody a práva pozdějšího návratu zatím na svých místech, pokud nebude možno odevzdat podniky v pořádku a s řádně zapracovaným odborným personálem.“

Na hromadné propouštění českých zaměstnanců reagovaly diplomatické nóty československého ministerstva zahraničních věcí. Berlínský Auswärtiges Amt v odpovědi výmluvně sdělil, že k masovému a systematickému propouštění českých pracovníků nedocházelo ani v době vojenského obsazení ani později. Propouštění se mělo dít dobrovolným opuštěním pracoviště. „Příslušné vnitřní úřady se postarají, aby se bezdůvodné výpovědi československých pracovníků nekonaly, což byl závěr zdůvodnění rozsáhlého propouštění.“ Obecně uvolněná pracovní místa posloužila jako rezervoár pro snížení nezaměstnanosti mezi německým obyvatelstvem (pochopitelně bez spojitosti s republikou).

Všechny obchody v celém okupovaném pohraničí byly označeny příslušnými nápisy podle majitele jako židovské („Jude“), německé („Deutsche“), či české („Tscheche“). Na Semilsku to byly popisky „Tschechisches Geschäft“ či „Kdo nakupuje u židů, jest nepřítelem Hitlera“. Řada z nich byla dokonce uzavřena (v Žatci se jednalo o 80 % českých firem) a místy vykradena. Někde bylo zboží zabaveno a odvezeno na příslušné úřady. U několika českých a židovských obchodů došlo k vytlučení výkladních skříni. V místech, kde majitel zůstal, často ordneři dohlíželi na to, aby tam nikdo z „árijských“ Němců nenakupoval.

„Pokud ještě některé české obchody v Českých Velenicích existují a prodává se v nich, stojí před obchodem ordner, který si zapisuje každého, kdo jde do obchodu něco koupiti, případně zrazuje kupujícího, aby do obchodu nechodil. Tím chtějí docílit, aby Češi byli nuceni se z Českých Velenic odstěhovat.“ Většina situačních zpráv hovořila v tomto směru o cíleném bojkotu českých podnikatelů. „Zde dlužno uvésti, že čeští živnostníci jsou bezvýjimečně bojkotováni.“ V Broumově byly dokonce v továrnách a na budově školy vyvěšeny vyhlášky přímo vyzývající obyvatelstvo k bojkotování všech českých obchodů a některých židovských německých firem. V Českém Krumlově byl zřízen tzv. Wirtschaftsamt, který provedl v židovských a českých firmách inventuru a poté do nich dosadil správce, kteří řídili provoz a odváděli mu denní tržbu, načež obdrželi potvrzení a nikoli prostředky k obratu.

Další aspektem ztěžování existence českého a židovského obyvatelstva se stalo odpírání prodeje poživatin. Ve Znojmě a Šumicích na jižní Moravě si lidé stěžovali, že jim němečtí obchodníci nechtěli nic prodat. „Ve Štětí je osobám české národnosti odpírán německým obyvatelstvem koupě a prodej životních potřeb.“ Situační zprávy zachytily jednotlivé aspekty zhoršování existenční situace českého, židovského a německého antifašistického obyvatelstva. Přední představitel SdP a pozdější německý státní ministr pro Čechy a Moravu K. H. Frank vypověděl po válce, že právě zatýkáním „levicově orientovaných“ Čechů a židů, které udávaly nižší stranické  orgány, a tím, že byly drancovány a ničeny české a židovské obchody, mělo být dosaženo „očištění“ území od těchto lidí. I proto počet uprchlíků do republiky kontinuálně rostl.

(Z knihy "Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939, Jan Benda, vydala Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, Praha 2013, str.80-83)