K odboji na Plzeňsku a k povstání proti německé okupaci IV

Jaroslav Maršák

Nepochopitelnou a neuvěřitelnou příhodu s tou samou jednotkou zažil téhož dne o několik hodin později jeden jednadvacetiletý člen odbojové skupiny Dělnické tělocvičné jednoty-DTJ.VI. Plzeň-Doudlevce, která v ranních hodinách dne 5. května 1945 bez boje obsadila kasárna bývalého pěšího pluku č.18, kde se nacházelo cca 1.200 německých vojáků. Byl to Jaroslav Maršak.. Dne 6. května v 7 hodin ráno šel z příkazu velitele skupiny Jar.Holuba na radnici s hlášením o situaci v kasárnách 18.p.pl. Po splnění příkazu, ještě než opustil budovu radnice, uslyšel v místním rozhlasu zprávu, že se mají přihlásit dobrovolníci k likvidaci jednotek SS, kteří se nacházejí v prostoru Lochotínského parku. Zbraně pro tyto dobrovolníky se vydávaly v přízemí budovy radnice. J. Maršák ve svých pamětech popisuje následující události takto: Nevím, co mě to napadlo, ale aniž bych uvažoval o možných následcích, místo abych se ukázněně vrátil do Doudleveckých kasáren, kde bylo moje stanoviště, nevěděl jsem nic lepšího než si jít vyzvednout nějakou střelnou zbraň. Ty však byly již rozebrány a v bedničce zbyl už jeden jediný německý ruční granát s dřevěnou rukojetí. Takto „vyzbrojen“ jsem nastoupil s ostatními do menšího nákladních auta, které se vydalo na cestu směrem na Lochotín. Během přesunu jsem se zeptal staršího dobrovolníka, zda neví, jak se zachází s ručním granátem. K mému uspokojení mě poučil, jak mám vytrhnout pojistku a odpočítat tak, aby mě nevybuchl granát v ruce. Když jsme přijeli k restauraci, která se v té době nacházela na hlavní křižovatce silnic K.Vary-Bolevec, auto zastavilo přímo před ní. Po vystoupení všech z auta se velitel této skupiny všiml, že jsem vyzbrojen pouze granátem. Nařídil mě, abych zůstal u auta a střežil ho do jejich návratu z akce. Po odchodu bojové skupiny směrem do Lochotínského parku vyšla k mému nezměrnému údivu z restaurace skupina 32 německých vojáků pod vedením poddůstojníka a všichni měli ruce vzhůru. Poddůstojník ke mně přistoupil a prohlásil, že se mě vzdávají. Protože jsem ovládal v té době téměř perfektně německý jazyk, rozuměl jsem všemu, co mě poddůstojník říkal. Nastal ovšem pro mě velký problém, co si mám s tolika zajatci počít. Uvažoval jsem, že kdybych je vedl až na radnici, že by je mohli cestou už bezbranné, napadnout nějací „hurá hrdinové“. Najednou se vedle mě objevil český strážník ve stejnokroji, který zřejmě hlídkoval na křižovatce u lékařské fakulty, kde měla německá armáda zřízenou vojenskou nemocnici. Po krátké domluvě jsme se dohodli, že bude nejlépe, když je odvede do této nemocnice, kde přečkají až je oficielně zajmou příslušníci armády USA. Když je odvedl, šel jsem se podívat do restaurace, co tam po sobě vojáci zanechali. V hlavním tanečním sále ležela na hromadě veškerá výzbroj celé jednotky – pušky, pistole, dva kulomety a mezi tím hromada nábojů. Vzal jsem si jednu pušku, opasek se sumkami plnými nábojů a dva revolvery. Když jsem vyšel na chodbu, slyšel jsem ze sklepa nějaký šramot. Udělal jsem opět neuváženě chybu a sice, že jsem bez zajištění druhou osobou, šel do sklepa se přesvědčit, kdo tam je. K mému velkému překvapení tam byl německý důstojník asi v hodnosti poručíka. Místo aby byl se svými vojáky, tak se snad chtěl schovat do příchodu amerických vojáků ve sklepě. Vyzval jsem ho, aby mě vydal pistoli, kterou měl u opasku. Odmítl to s poukazem na to, že dle nějaké mezinárodní dohody si mohou zajatí důstojníci ponechat pobočné zbraně. Nakonec si dal říci a pistoli mi odevzdal. Vyvedl jsem ho na ulici, kde jsem ho opět předal českému policistovi, který ho odvedl ke svým vojákům do lékařské fakulty, kde byla vojenská nemocnice.

I k takovým absurdním a neuvěřitelným situacím v průběhu povstání docházelo. Požádal jsem policistu, aby ohlídal nákladní auto a odebral jsem se na své stanoviště do kasáren 18.p.pl. Nikomu jsem se nesvěřil, co jsem v průběhu několika hodin zažil. Byla to souhra náhod, neukázněného a neuváženého jednání. S přispěním mého osobního anděla strážného, který mě po celou dobu války ochraňoval, jsem i v průběhu povstání vyšel ze všeho se zdravou kůží. Někteří takové štěstí v povstání neměli. Byli zákeřně zastřeleni a zbyli po nich jenom pamětní desky, ačkoliv si nestačili proti německým okupantům ve většině případů ani vystřelit. Životní cesta každého člověka sestává ze šťastných, nebo nešťastných náhod. Těch 32 zastřelených občanů města Plzně štěstí v průběhu povstání opustilo a ztratili svůj život na samém prahu svobody.

Povstalecká vojenská jednotka v Doubravce

Jednou z nejpočetnějších a nejlépe organizovanou odbojovou skupinou byla Doubravecká vojenská ilegální skupina tzv.“Weidmanova skupina II“, která tak byla pojmenována na počest pplk.Jaroslava Weidmana, jenž byl organizátorem několika vojenských odbojových skupin. Po prozrazení jeho ilegální činnosti byla zatčena gestapem jeho žena a dcera. Aby zachránil jejich životy, přihlásil se pplk. Weidman gestapu dobrovolně. Gestapo ale nikomu neodpouštělo a přesto že se dobrovolně přihlásil, byl s dalšími členy své ilegální odbojové skupiny dne 27.7.1942 zastřelen v Suchém dole u Vejprnic. Smrti neušla ani jeho manželka s dcerou, které zahynuly v KT Osvětim. Po zatčení a popravě pplk. Weidmana, se stal vedoucím ilegální vojenské skupiny v Doubravce Eduard Kotora.

Ve skupině bylo od jejího založení zařazeno 85 členů. V den povstání, 5. května, se přihlásilo dalších 212 mužů, většinou vojáků v záloze. Vedoucí vojenské skupiny Eduard Kotora pověřil poručíka pěchoty Josefa Jindru, který měl velmi dobré organizační a vojenské schopnosti, aby zpracoval plán organizace a činnosti skupiny v povstání.

V celkovém plánu bylo uloženo:

1) Pořídit seznam všech vojáků v záloze, které podléhají odvodní povinnosti, a všech mužů, kteří se skrývají před pracovním nasazení v Říši;

2) Zajistit pro všechny příslušníky vojenské jednotky ubytování a stravování;

3) Zajistit spojení s RNV v Plzni a navázat spojení s okolními obcemi a zajistit tak včasné podávání zpráv o eventuálních pohybech německých jednotek;

4) Uskutečnit převzetí velké telefonní a telegrafní ústředny umístěné ve škole na Habrmanově náměstí;

5) Zajistit obsazení skladu německé výstroje, umístěné v doubravecké čistírně „Labuť“;

6) Zajistit spojovací materiál, naftu a benzin uskladněné v doubravecké sokolovně;

7) Zajistit polní vojenskou kuchyni a zásobu proviantu v doubravecké škole;

8) Obsadit vyjednáváním nebo bojem sklady materiálu, protiletadlovou baterii děl a odposlouchávací zařízení na ústředním hřbitově;

9) Obsadit všechny vojenské objekty v Doubravce a okolí, zajistit zbraně, střelivo a motorová vozidla.

Podle písemného hlášení ze dne 10. května 1945 zpracovaného poručíkem Josefem Jindrou, byli všechny uložené úkoly splněny.

Na železničním seřadišti, kde byl 5.května 1945 odstaven vojenský vlak, došlo k několika hodinovému boji, při kterém bylo zajato několik německých vojáků, a kromě mnoha pušek, také automaty, pancéřové pěsti a další výzbroj a munice. Další zbraně byly získány od odloučených jednotek protiletadlových baterií. Ze získaných zbraní byla vyzbrojena celá jednotka sestávající ze 12 důstojníků, 200 poddůstojníků a mužstva.

Na dvoře kasáren bylo zajištěno mnoho motorových vozidel.

V noci z 5. na 6. května byly do okolí města vyslány již ozbrojené čety na autech, které zajistily příjezdy od směru z Prahy, Kralovic a prováděly průzkum v okolních lesích.

Byly zajištěny dvě polní kuchyně s proviantem a zabezpečeno vyvařování teplé stravy, kávy a čaje.

V l. poschodí kasáren byla zřízena ošetřovna, ve které zdravotní pomoc zabezpečovali dva rotmistři zdravotní služby a pomocný zdravotní personál. Celá jednotka byla od 6.5.1945 ubytována v Doubraveckých kasárnách.

Do večera 6. května bylo celkem zmobilizováno: 135 mužů na autech (4 motorizované čety), 33 mužů – spojovací četa s bojovým vozidlem, 18 mužů -vozový park-řidiči a mechanici, 6 mužů – zdravotní hlídka, 7 mužů – kuchaři, proviantní a výstrojní skladiště, 2 muži – zbrojíři, 12 důstojníků, 2 rotmistři zdravotní služby

Dne 10. května byla celá jednotka zařazena do rámce 2. lehké divize a pojmenována 2. asistenční rotou. O několik dnů později nařídil velitel praporu mjr. Dinter přesun roty do pohraničí k zabezpečení ochrany státní hranice v okrese Tachov.

Na rozhlasovou výzvu se do revoluční činnosti zapojil plzeňský Junák. Jeho členové byli ve dnech povstání zařazeni jako spojky, vykonávali strážní službu u důležitých objektů a zabezpečovali telefonní spojení bojových jednotek, a to zejména v Doubravce.

Velmi důležitou činnost v plzeňském povstání prováděli uniformovaní příslušníci plzeňské policie

V Doubravce mimo jiné měli za úkol kontrolovat všechna vozidla přijíždějící směrem od Prahy. Kontrolu s dalšími policisty zabezpečil v úseku mezi ústředním a židovským hřbitovem policejní strážmistr Václav Port, který ve svém písemném hlášení uvádí: „Než jsme stačili zabezpečit uzavírku silnice, projela od Prahy směrem do Plzně motorka se dvěma německými vojáky. V krátké době přijelo vojenské terénní auto ve kterém seděli tři němečtí vojáci. Zadrželi jsme je, a v kanceláři ústředního hřbitova jsme je vyslechli. Prozradili nám, že před nimi jel motocykl se dvěma vojáky a společně s nimi mají prý čekat na okraji města na generála, který jede za nimi v osobním autě. Vojáky jsme zamkli v jedné místnosti a vrátili se na kontrolní stanoviště. Za chvilku přijíždělo od Prahy osobní otevřené auto, ve kterém seděl mimo šoféra na zadním sedadle německý generál. Byli jsme rozhodnuti auto zastavit a pokud tak neučiní, že budeme střílet. Blížící se auto na náš pokyn k zastavení zpomalilo jízdu, ale šofér zřejmě na rozkaz generála najednou zrychlil, takže jsme byli nuceni uskočit. Ihned jsme zahájili palbu, jíž generál opakoval. Mával při tom levou rukou, v které držel větší obálku. Po další naší střelbě mu klesla pravá ruka s pistolí. Šofér zmírnil rychlost, ale pokračoval v jízdě. Ve vzdálenosti asi 500m od nás, se ozvala krátká střelba z pistole a v zápětí střelba z automatu. Dodatečně bylo potvrzeno svědkem panem Bukovským, hostinským, že dle osobních dokladů se zastřelený generál jmenoval von Seifert a že jeho doklady, peníze, zbraň a další cenné věci byly odebrány poručíkem požární ochrany Průchou a předány Revolučnímu národnímu výboru v Plzni. Řidič vozidla i generál byli údajně pohřbeny na ústředním hřbitově v Plzni.

Bilance, za krátkou dobu trvání povstání, konečnou likvidaci a převzetí německé posádky do zajetí americkou armádou, byla i tak pro německou armádu nepříznivá. Velitel německé posádky v Plzni generál von Majevski se po podepsání bezpodmínečné kapitulace dne 6. 5. před zástupci americké armády a svojí manželkou zastřelil. Dalšího generála von Seiferta, který přijížděl dne 5.5. zřejmě z pověření velitele střední skupiny vojsk německé armády polního maršála Ferdinanda Schörnera, zastřelili na Rokycanské třídě příslušníci plzeňské policie, protože neuposlechl příkaz k zastavení svého auta.