K odboji na Plzeňsku a k povstání proti německé okupaci II

Jaroslav Maršák

Po celou dobu války působila na teritoriu Plzeňského kraje řada odbojových ilegálních skupin, jejichž konečným cílem bylo v příhodný čas vyhnat ve spolupráci s celonárodním odbojem nacistické okupanty z naší vlasti. Na Plzeňsku byla situace v odbojovém hnutí před koncem války zvlášť neutěšená. Všechny odbojové složky byly v průběhu okupace citelně zasaženy zatčením mnoha ilegálních pracovníků jak komunistického, tak i nekomunistického odboje. Přestože byly údery gestapa proti jednotlivcům i odbojovým skupinám velmi ničivé, nepodařilo se je zcela vyvrátit. Ze zbytků odbojových organizací a jejich doplnění novými bojovníky se postupně obnovily podmínky pro nový rozmach antifašistické resistence. Velmi významnou odbojovou organizací která zaujala v plzeňském odboji místo po rozbitých organizacích Obrany národa, byla Druhá lehká tajná divize. Tato odbojová vojenská organizace byla zaměřena na Londýnský odboj a ve svých řadách soustřeďovala převážně bývalé vojáky z povolání.

Velký význam pro rozvoj národně osvobozeneckého hnutí v posledním období války a pro přípravu revoluce na Plzeňsku měla však i ilegální komunistická organizace, tzv. „Bojové skupiny“. Je přirozené, že mezi zástupci jednotlivých skupin s rozdílným sociálním a politickým zaměřením docházelo k názorovým rozporům, které však v té době nikdy nepřecházely v otevřenou roztržku.

V bojovém plánu povstání bylo rovněž počítáno s obsazením kasáren, pokud možno nenásilnou cestou. Nejdůležitějším a nejtěžším úkolem bylo zajištění dostatečného počtu zbraní. Události však předběhly vypracovaný plán revoluce. Živelný odpor plzeňského lidu nastal dle vzoru Prahy již 5. května v ranních hodinách. Nenávist a odpor k německým nacistickým okupantům se již natolik vystupňoval, že začalo docházet k živelným a nekoordinovaným akcím. Občané Plzně vyšli do ulic, vyvěšovali československé státní vlajky a strhávali německé nápisy. Byly hlášeny přepady a odzbrojování osamocených německých vojáků, příslušníků gestapa a německých civilistů. Nastala tak reálná hrozba zbytečného krveprolití, protože proti sedmi tisícové posádce německých ozbrojených sil, vyšli do ulic převážně neozbrojení občané. Hned v prvních hodinách povstání zahynulo pod střelbou německých vojáků několik desítek civilistů, jak o tom dodnes svědčí pamětní desky umístěné na domech v různých částech města.

Narychlo svolaný RNV byl nucen reagovat na vzniklou situaci a další revoluční vystoupení obyvatelstva skloubit s již dříve zpracovaným plánem povstání tak, aby byla zachována organizovanost akcí a zabráněno zbytečnému krveprolití. V průběhu dopoledních hodin došlo k obsazení radnice členy RNV. Tito pak důrazně požadovali na německém starostovi, aby zabránil střelbě na civilní obyvatelstvo města. Německý starosta však namítal, že nefunguje telefonické spojení, ale byl ochoten doprovodit delegaci RNV přímo k veliteli německé posádky. Členové RNV zhodnotili reálnou situaci a vzájemný poměr sil. Byli si totiž plně vědomi toho, v jakém obtížném postavení se povstání nachází. Vyslalo proto svoje parlamentáře k vrchnímu veliteli německé posádky dislokované v Plzni a okolí, generálu von.Majewskému. Obě strany předložili svoje podmínky, které se však ukázaly oboustranně jako nepřijatelné. Proto v dalším jednání se začala uplatňovat zdržovací taktika. Generál Masjewsky zřejmě očekával příchod posil německé armády ze směru od Prahy a parlamentáři radnice opět operovali s brzkým příjezdem americké armády a uváděli přehnané počty ozbrojených revolucionářů, které však zdaleka neodpovídaly realitě. V dalším jednání se hrálo o čas. Vedoucí skupiny parlamentářů dr. Hrbek ve snaze oddálit konflikt, se rozhodl k psychologické hře. Prohlásil, že RNV je ochoten přijmout boj. Zároveň však dodal, že to bude boj krvavý a jeho následky že budou v posledních dnech války velmi kruté. Účelově tvrdil generálu Majewskému, že RNV je v telegrafickém spojení se štábem generála Eisenhowera, že RNV má k dispozici dvacet tisíc vyzbrojených členů revolučních gard. Prohlásil rovněž, že ústředí partyzánských oddílů dalo rozkaz, aby tyto jednotky zasáhly do boje o Plzeň. Tento psychologický tah měl nečekaný úspěch. Začalo se podrobně jednat o jednotlivých bodech vzájemných požadavků. Jednání se protáhlo o dvě hodiny a nakonec delegace RNV, aby získala další čas prohlásila, že není oprávněná sama schválit úmluvu a že tyto závažné věci musí projednat celé vedení RNV.

Mezitím byly aktivovány všechny ilegální bojové jednotky, které obsadily poštu, Škodovku, nádraží, ředitelství drah a další důležité objekty. Důležitou úlohu sehrála v povstání městská policie, která v té době vedle dvou rot protipožární ochrany byla jedinou organizovanou a ozbrojenou složkou revolučních sil v Plzni. Její příslušníci reorganizovali bezpečnostní složky, zatkli ve svých řadách nespolehlivé důstojníky a kolaboranty.

Reorganizovaný policejní sbor obsadil všechny policejní strážnice a za vydatné podpory zejména mládeže a dalších ozbrojených občanů města zajistil v ranních a dopoledních hodinách dne 5. května obsazení některých důležitých objektů, včetně kasáren 18.p.pl., kasáren na Slovanech, v Doudlevcích a dělostřelecká kasárna na Borech. Čtvrtá rota české požární policie o 170 mužích, měla za úkol bránit radnici a členy RNV. Velkou a nezaměnitelnou úlohu pro úspěšný průběh povstání sehráli zaměstnanci spojovacích ústředen poštovního úřadu, kteří přerušili vojenské telefonní linky mezi jednotlivými útvary a hlavním velitelstvím německé posádky. Naplnilo se tak známé vojenské heslo, že „bez spojení není ani vedení“. K večeru dne 5.května se situace podstatně zhoršila. Vedení RNV získalo zprávu o chystaném přesunu německé armády tzv.skupiny Mitte, které velel armádní generál Schörner. Jeho divize, které krutým způsobem bojovaly proti pražským barikádám, se snažily v ústupových bojích po ose Praha - Plzeň přesunout se za každou cenu do zajetí americké armády, která se v té době již nacházela v pohraničních oblastech západních a jižních Čech. Nastalo reálné nebezpečí, že tyto německé jednotky dosáhnou území města Plzně dříve než americká armáda. Nezbývalo nic jiného, než se rychle rozhodnout a vyslat spojky - dobrovolníky vstříc americké armádě se žádostí, aby svůj postup na Plzeň urychlila.

Byly vyslány celkem tři spojky. Jedna byla zajata a druhá se vrátila s prostřelenýma nohama. Úspěchu dosáhla třetí spojka, kterou byl člen RNV a příslušník 2.lehké tajné divize, Jaroslav Stoklasa. Za vydatné pomoci německého ředitele továrny v Kozolupech dr. Lübkeho, který neměl nacisty příliš v lásce, se oběma podařilo v autě označeném německou vlajkou projet bez problémů na Šumavu až k Přijde, kde se setkali s plukovníkem americké armády Noblem, velitelem 38. průzkumné skupiny působící u 16. obrněné divize. Plukovník Noble přislíbil pomoc, ale dal si podmínku, že v cestě na Plzeň jeho vojáci nenarazí na větší odpor německé armády. Jaroslav Stoklasa ho ujistil, že cesta na Plzeň je bezpečná a urychleně se vrátil s dr. Lübkem zpět do Plzně. Na zpáteční cestě viděl, že v Křimicích poblíž hlavní silnice je rozmístěna protiletecká baterie, která by mohla svými děly vážně ohrozit postupující jednotky americké armády. Uvědomil si svůj slib daný plukovníkovi Noeblemu, že v cestě na Plzeň nehrozí žádné nebezpečí a rozhodl se k okamžitému jednání. S vedoucími štábu povstání, pplk. Krejčíkem a mjr. Matasem sešel do sálu kde byli shromážděni důstojníci ve stejnokrojích bývalé Českoslovernské armády. Seznámil je se situací a vyzval je, aby se přihlásil jeden dobrovolník který ovládá perfektně německý jazyk. Ze všech přítomných důstojníků se přihlásil jeden poručík jménem Vladimír Nechanický, který byl ochoten případně i obětovat i svůj život.. Nasedli do auta dr.Lübkeho a vrátili se do Křimic. Velitel protiletadlové baterie velmi dobře znal auto německého ředitele, které bylo stále označené nacistickou vlajkou. Byl proto velice překvapený, když z auta vystoupil český důstojník a začal s ním vyjednávat o kapitulaci. Po krátkém jednání začala obsluha sklánět hlavně děl, které přikrývali plachtami. Cesta pro postup jednotky americké armády byla volná.

Mezitím se uskutečňovaly další akce vyplývající z plánu povstání. Jednou z nejdůležitějších bylo obsazení vysílací stanice. Tento původně německý vysílač byl umístěn vedle měšťanského pivovaru, na soutoku řek Radbuzy a Mže. Jeho úkolem za války bylo rušit londýnské vysílání. Obsazení tohoto vysílače se uskutečnilo již 4. května ve večerních hodinách. Vysílání pro české obyvatelstvo mělo pro zdárný průběh povstání obrovský význam. Především svými zprávami dezinformovalo německou posádku v Plzni a okolí, informovalo české obyvatelstvo o situaci a předávalo rozkazy skupinám zapojeným v podzemním hnutí. Bylo také důležité pro udržování revolučních nálad obyvatelstva a chod hospodářského života, který se nesměl ani po dobu povstání zastavit.

Dne 5. května ve 12 hodin 35 minut se ozval hlas dr. Šindlera s historickými slovy: „Hovoří Plzeň, svobodná Plzeň hovoří. Voláme vás občany města Plzně a celých západních Čech. Oznamujeme vám, že jsme se zbavili nadvlády německých nacistických okupantů a jsme svobodni.“ Toto nadšené, euforií ovlivněné hlášení mělo nesporně velký význam pro další průběh povstání a pozvednutí nálady občanů, ale neodráželo skutečnou realitu nastávajících událostí. Povstalci stáli tváří v tvář proti drtivé přesile sedmi tisíc německých vojáků v Plzni, což při počtu necelých šesti set nedostatečně ozbrojených revolucionářů představovalo nepřiměřený poměr sil v neprospěch povstalců.

O docílení naprosté dezorientace německé posádky v Plzni a jejím okolí byl odvysílán v německé řeči tento rozkaz: „Příslušníkům německé branné moci kteří nemají spojení na vrchní velení se dává na vědomí, že se mají stáhnout do kasáren a vyčkávat dalších rozkazů.“ V noci z pátého na šestého května spal z obyvatel Plzně a okolí málokdo. Všichni očekávali s napětím a obavami, zda vojáci armády USA přijedou včas, aby zabránili krveprolití, které bylo stále reálnou hrozbou. Pamětníci si jistě rádi vzpomínají, že v brzkých ranních hodinách dne 6. května 1945 bylo slyšet od západu zvláštní dunění, jako by se z dálky blížila bouře. Byl to hukot mnoha tanků 16. obrněné divize brigádního generála Johna Pierce. Tanková kolona postupovala od Křimic, dále Husovou ulicí na náměstí Republiky, kde se osádky tanků a ostatních vojenských vozidel shromažďovaly k zaslouženému odpočinku. Nastalo srdečné vítání s nadšenými obyvateli města. Do této krásné atmosféry se náhle kolem desáté hodiny ozvalo několik salv z kostela sv. Bartoloměje a dalších domů. Obyvatelé v panice hledali úkryt v postranních ulicích a vojáci americké armády přistoupili k likvidaci zákeřných fanatických nacistických střelců z řad německých vojáků i civilistů, kteří z nepochopitelných důvodů zahájili střelbu nejen na náměstí Republiky, ale i v jiných částech města. Americká armáda za vydatné pomoci již ozbrojených povstalců, likvidovala zákeřné střelce umístěné v oknech a vikýřích židovské synagogy, ve věži kostela U Redempthoristů na Klatovské třídě, kostela svaté Anny ve Smetanově ulici, kostela Farského na rohu Klatovské třídy a Husovo ulice, na střeše hotelu Slovan a v domu U Červeného srdce. Němečtí vojáci stříleli i z oken bývalého pětatřicátého pěšího pluku. Boj probíhal proti střelcům v bytech civilních Němců v Reslově ulici, na Husově náměstí, ve škole na Mikulášském náměstí, v okolních ulicích v Doudlevcích a dalších částech města.