K obraně národa a řeči mateřské 5
K obraně národa a řeči mateřské 5
Nová výzva v době globalizace
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Své vlasti poznaje běh, tak jenom, jenom tak jsi Čech!“ (Jos. Jungmann)
„To tajemné je hrany znění: Karla není – Karla není!
Vždyť slyšel, že český národ včera krále i otce ztratil za večera, že s Čechy navždy jest se rozžehnal ten dobrý otec, slavný Karel král.“ (Jos. Wuynsch)
„Bouří to dnes, bouří, sázavskými lesy, lovčí trubky znějí, všechno vůkol děsí.“(X. Dvořák)
„Svůj jazyk ctěte, zvyky své a práva, dokažte skutkem, že jste Čechové,
a vlasti naší opět vzejde sláva, kterou se skvěli slavní předkové.“ (Bol. Jablonský)
„Zas v okně zadumán? Zas toužíš v dáli? Kde myšlenky tvé toulají se, kde?
Syn Otakarův může býti vězněm – nikdy žalářníkem.“ (Sv. Čech)
„Byl leden provlhlý, po polích sněhy tály...“
Maminka často citovala verše a často při své práci zpívala. Tehdy nebyl rozhlas, gramofon, televize - lidé sami pěstovali umění pro vyjádření nálady, pro radost, pro krásu. Zvláště si pamatuji Raisovu básničku „Zimní kraj“ a dvě oblíbené písně, jejichž autoři, současníci Bedřicha Smetany, jsou dnes již zapomenuti. Ale naši učitelé je s námi v hodinách zpěvu nacvičovali. To všechno bylo ještě z „maminčiny“ čítanky.
Zimní kraj
Zádumčivě v poli černé kráčou vrány,
že jsou české hory sněhem zasypány.
Na křovisku holém vrabci zčepýření
naříkají tiše: „Nikde zobu není!“
V borovině smutné pod snítkami smrčí
vypasený zajíc v pelíšku se krčí.
Starostlivě hladí pojíněné vousy -
„Nyní moje zuby špatně pochrupnou si.“
Veveřice kývá: „Baže, starý kmochu,
ještě že těch šišek zůstalo nám trochu.“
Ale pohlédněme tuhle do baráčku
na peci tam sedí dětí jako ptáčků.
Venku vítr hvízdá, z kamen teplo dýchá,
a ty děti k peci ztuleny jsou zticha.
Otec dělá louče, matka v koutě přede,
dědeček jen bílý všechen hovor vede.
Povídá tam vnoučkům pohádky své krásné,
mladá jejich duše při těch slovech žasne.
Ó dědeček bílý, ten to umí, pane,
vnoučky svoje vodí v zámky zčarované.
S čaroději, draky ruka rve se mladá –
A ten sníh tam venku padá, tiše padá.
Karel Rais
Přijde jaro
Přijde jaro, přijde, zase bude máj, usmívá se slunce, usmívá se háj.
Stříbrné své vlny voda vyleje, rozkvete tu růže, slavík zapěje.
Rozpuknou se ledy, volný bude proud, po vlnách šumících lodi budou plout.
Pole vydá klasy, bujný bude květ, kosa bude řinčet, zpěv radostný znět.
A ta lípa naše bude zelená, z větví mocných listí nám na věnce dá.
Ajta, vlasti, plesej, usmívá se háj. Přijde jaro, přijde, budeme mít máj!
Jan Vlk
Autor se jako olomoucký student práv zúčastnil v Praze r.1848 revolučního boje na barikádách. Byl notářem, básníkem a moravským buditelem, zvláště na Znojemsku. Báseň naděje na příchod nejen přírodního, ale i národního jara mu zhudebnil přítel, skladatel Arnošt F. Tovačovský.
Pochod
Krásný vzhled je na ten boží svět! Ty modravé hory, v hájích pěvců sbory, rozkošné roviny, města, dědiny. Spanilá jsi, vlasti má, mé srdce ti plápolá, tobě sláva, vlasti milená!
Přes ty háje, před ty hory, přes údolí, přes ty bory písně naše ať hlaholí po vlasti, po vlasti a po našem okolí, po vlasti, po vlasti, a po okolí. Václav Novotný
Autor, vlastenecký učitel a hudební skladatel. Ač Jihočech, píseň složil a nacvičil jako sborový zpěv s žáky v Ivančicích, kde působil řadu let (1862 – 1873).
