K diskusi dvou vědců o pomníkovém obrazoborectví
K diskusi dvou vědců o pomníkovém obrazoborectví
Poukazuji na zajímavou diskusi dvou vědců - váženého pana PhDr. Oldřicha Tůmy, PhD, z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, a váženého pana docenta Václava Němce, PhD. pedagoga Ústavu filosofie a religionistiky FF Karlovy univerzity V Praze.
Jako etnograf a historik konstatuji,
že oba dva vážení pánové nastínili problém, který společnost provází od starověku až po dnešní dobu zcela průběžně.
Jestliže již ve starověkém Egyptě nechaly jisté panovnice, či regentky bourat monumenty předchozích zavržených faraonů.
Jestliže tam mamelukové otloukali Sfingu a bořili památky starých dynastií, jestliže ve středověku rozlícený lid boural v Byzanci sochy pantokratorů nebo v Itálii sochy papežů a vyhazoval jejich ostatky z hrobů, jestliže na Iberském poloostrově nechali roztlouci pomník na hrobě Cervantese, nebo za 30tileté války jedna strana vypichovala mariánským obrazům oči a druhá stavěla pomníky Husa, Zwingliho a Luthera v ohni kacířů - jako to máme na zámku v Cholticích, - vidíme, že obrazoborectví není fenomén ani výjimečný, ani typický. Republika také začala zbořením triumfalistického mariánského sloupu s Pannou Marií na draku českých kacířů - a dnes jej naši katolíci opět vztyčili a my husité jej neboříme...
Mně osobně jako pozůstalému po bojovnících a obětech nacismu však jde o náš aktuální problém.
Jsem z velké skupiny pozůstalých a je nás českých zemích a na Slovensku celých 360 tisíc rodin! Tedy početně daleko více.
Ten problém nevznikl naráz a nevznikl pouze jako reakce na nějakou imperiální, ideologickou agresi. Tento problém se táhne celých 70 let od konce II. světové války a nazývá se rozpolcená společnost. Hrubě a politicky nekorektně lze říci, že naše společnost je rozdělena na dva zásadně nepřátelské tábory nikoli jen od roku 1948, 1968 nebo od roku 1989! Ne, tak to v žádném případě není. Tato společnost je rozdělena minimálně již od roku 1939, od okupace naší země III. říší. (Někteří to budou datovat od Mnichova). A toto rozdělení žádný následný režim nepřekonal a tudíž nevymýtil. Benešova republika trvala příliš krátce, a následný lidově demokratický a pozdější socialistický režim tento problém jen konservoval.
A polistopadový režim jej dokázal pouze eskalovat, nikoli řešit.
Sametový převrat, nazývaný též revolucí, nevyřešil ani v nejmenším tento problém. Je to problém antagonismu mezi skupinou přející Mnichovu a okupačnímu protektorátu na straně jedné, a skupinou odpůrců Mnichova a tzv. protektorátu, kterou lze ztotožnit se skupinou poškozených. Dříve se tomu říkalo váleční poškozenci.
A nemylte se v tom, že skupina kolaborantů byla z republiky vymýcena, tak to vůbec není. Ani odsun, jimi nepravdivě zvaný vyhnání, to nedokázal. Dokazují to současné souhlasné aktivity přívrženců odsunutých takzvaných Sudetoněmců ve všech oblastech naší společnosti. Jen politický slepec může tvrdit opak.
Následek je jasný. Tento tábor chce odstranit jakékoli památky a pomníky na naše osvobození, a naopak instalovat co možná nejvíce pomníků na zločinný protektorát, habsburskou monarchii a na pangermánské fenomény obecně. Zatím si netroufá na pomníky Spojenců, například amerických a britských letců, zasloužilých rovněž o naše osvobození od nacismu.
O to více se snaží rozbíjet ,hanobit a likvidovat pomníky ruských a sovětských osvoboditelů - zatím se ještě nedotkl pomníků Rumunů, ale budoucnost může přinést i toto neblahé řádění.
V řešení těchto nešvarů se shoduji plně s panem doktorem Tůmou, jenž podle mne osvíceně chápe tuto problematiku.
Mají-li býti pomníky minulosti jakýmsi ideových monumentem minulosti ať tak či onak vykládaným, nechť žijící členové společnosti staví takové nové kenotafy, které budou vyvažovat pohledy všech zúčastněných, mimo ideových skupin agresorů a fašistů, jak je definuje zákon republiky.
K výkladu pana docenta Němce, který pojal problém velmi široce, připomínám, že uraženost některé skupiny existencí jistého monumentu by měla být posuzována v první řadě ze státoprávního hlediska. Co mám na mysli. Každý stát hodný toho jména má svou státní doktrínu - zakladatelskou ideu, jak to chápali TGM i Beneš - "Státy se udržují těmi ideály, ze kterých vznikly".
Naše zakládací idea byla Washigtonská deklarace, nikoli dynastická habsburská idea, nebo idea hrůzného protektorátu, který naši předkové posměšně nazývali "Nehmen und Berem". I dnes bychom měli tuto ideu ctít, přestože jisté skupiny rozbily společný stát Čechů a Slováků. Tudíž jestliže vztyčení nacistického dělového kříže v Jizerkách uráží nejen 360 tisíc rodin válečných poškozenců, ale i miliony českých vlastenců, nebo monstrum vlasovců v Řeporyjích vyvolává totéž, mělo by se to posuzovat jiným metrem, nežli pomník RAF na Klárově, který chtěli jistí rovněž odstranit, anebo pomník maršála Koněva, jenž vskutku osvobodil Prahu v hodině pět minut po dvanácté...
Příklady vandalismu z Brna jsou markantní - uražená hlava sochy rudoarmejce ve Šlapanicích, odstranění pomníku tří odbojů na Hybešově třídě, zprznění památníku padlých osvoboditelů v Králově Poli...
Jestliže tedy odstranění maršála Koněva a nejistý osud této sochy uráží nejen ruskou stranu osvoboditelů, ale i velkou skupinu občanstva republiky, mělo by to být konečně bráno v potaz - nehledě na mezinárodní ostudu, kterou tento obrazoborecký čin vyvolal.
Nakonec bych připomenul mnohaletý zápas o pomníky presidenta Budovatele dr. Edvarda Beneše v Brně, a otřesné útoky na sochu z řad jak brněnských Němců, zejména od madam Gerdy Skalnik, tak i z řady akademiků Masarykovy university emeritních rektorů, Magnificencí pana Zlatušky a Schmidta, čehož jsem byl ve druhém případě osobním svědkem i napadeným aktérem.
Obrazoborectví se tak stalo nevítanou součástí našeho společenského života, a je především povinnosti národní inteligence dát tomuto nešvaru skutečné mantinely v souladu s českou státností a úctou k demokratickým, nikoli fašistickým atributům.
Tak jsem napsal.
PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, prom. historik, ČSOL Brno I
Autor je pozůstalý po legionáři zabitém gestapem a příbuzný obětí Osvětimi a sekyrárny Pankrác
