Jdi na obsah Jdi na menu
 


Juraj Draxler - Kdy se dozvíme pravdu o válce?

10. 4. 2022

Juraj Draxler - Kdy se dozvíme pravdu o válce?

Tato válka je rozhodně i informační, vzduchem létají příběhy a obvinění, kdo co udělal druhé straně. Kdo zabil civilisty (pokud to byli civilisté) v Buči? Kdo je zodpovědný za mrtvé na železniční stanici v Kramatorsku? Lžou Rusové? Lžou Ukrajinci?

Juraj Draxler, slovenský politilog

10. dubna 2022 - 04:20

 

Máme šanci dozvědět se o těchto věcech nefalšovanou pravdu? A kdy? píše Juraj Draxler na facebooku.

 

Podíváme-li se do historie, odpověď je, že to může být i velmi dlouho:

 

Nejkrvavější válka USA od konce 2. světové války, ta ve Vietnamu, začala na základě falešného příběhu o tom, jak americké lodě ostřelovaly Vietnamci v Tonkinském zálivu. A to v srpnu 1964.

 

Kdy se veřejnost dozvěděla pravdu? Přestože nějaké analýzy od whistleblowerů se v americkém tisku objevily již v 80. letech, nicméně oficiálně to americké vládní struktury přiznaly až ve zprávě NSA v roce 2005.

 

Tento incident byl ale opravdu „jen“ vhodnou záminkou, ke konfliktu se schylovalo tak jako tak.

 

Morálně mnohem spornější jsou případy, kdy se něco vyfabrikovalo prakticky z ničeho, aby mohlo dojít k intervenci.

 

Pro intervenci proti Iráku v první válce v Zálivu se tak použily články odvolávající se na anonymní zdroje, i smyšlená svědectví o tom, jak prý iráčtí vojáci vyhazovali z inkubátorů miminka, jedno v Kongresu ("Naiyrah testimony")', další v Radě bezpečnosti OSN (od údajného chirurga jménem Dr. Bahbahani). Tento příběh posloužil k tomu, že se změnilo americké veřejné mínění.

 

Ta nejprve intervenci v nějaké daleké zemi, na straně jednoho nedemokratického režimu proti druhému, nebyla nijak nakloněna.

 

Trvalo rok a půl, než se některé autoritativní struktury, které příběh pomáhaly šířit (např. Amnesty International, New York Times), jakž takž omluvily. (Oprava: Původně jsem uváděl i HRW, ale ti se k tomuto specifickému příběhu nepřipojili.)

 

Nikdo se naopak neomluvil za nechutné vybombardování Jugoslávie v roce 1999. Na začátku přitom byly zcela zjevné lži o tom, jak prý Srbové ve velkém terorizují civilisty.

 

Korekce se, pravda, objevily. Německá veřejnoprávní televize ARD například o dva roky později vydala dokument o tom, jak němečtí politici před bombardováním a během něj šířili úplné bludy. A odkazovali se na zpravodajské informace.

 

U nás si například dodnes obrovská část lidí myslí (tato otázku jsem zadal v jednom průzkumu), v rozporu s realitou, že Srbové v Kosovu před bombardováním povraždili dokonce obrovské množství lidí.

 

Tyto lži se přitom nadále šíří, a to dvěma způsoby. Prvním je naprosto drzá lež (již jsem párkrát zmiňoval lživého "novináře" jménem Andrej Bán, který opakovaně tvrdí, že Mezinárodní soud řekl, že v Kosovu probíhala genocida - tento soud to přitom nikdy neřekl, ani o tom nerozhodoval, naopak, jiný soud pod. kuratelou OSN explicitně řekl, že v Kosovu dokonce ani během bombardování ke genocidě nedocházelo).

 

Druhý způsob jsou manipulativní tvrzení, kde se slévají čísla mrtvých s čísly pohřešovaných (přestože po zahájení bombardování se z Kosova, kde i dříve nebyla zcela spolehlivá evidence obyvatelstva, rozprchli lidé do celé Evropy) a obětí před bombardováním s těmi již po zahájení bombardování.

 

Bohužel, celou pravdu o bývalé Jugoslávii se dá dozvědět jen velmi komplikovaně. Třeba mnoho dílů skládačky: například ten, jak Američané nehorázně podpořili bosenské muslimy v vyhlášení nezávislosti, ačkoli bylo jasné, že se proti nadvládě Bosňáků silně dotovaných vahábity postaví jak Chorvaté, tak zejména Srbové.

 

I fakta o údajných srbských koncentrácích v Bosně, které tak otřásly veřejným míněním, když jednoho vyhublého člověka ukázala britská televize, se pak na veřejnost dostávaly jen postupně a většina veřejnosti se tu pravdu ani nedozvěděla.
(Jugoslávie byl celkově velmi komplikovaný případ, ale média to velmi způsobně prodala jako jednoduchý příběh srbské dobyvačnosti a hotovo. Odtud už byl jen krok k zmiňovanému nehoráznému bombardování.)

 

Tyto případy vzpomínám proto, že lidé mají zafixované, jako by jedinou velkou lží při vojenských akcích byly slavné "zbraně hromadného ničení" v Iráku. Ale to není vůbec pravda, kolem ozbrojených akcí se lže velmi často.

 

Samozřejmě to neznamená, že máme naopak věřit "alternativním" příběhům, což také pro změnu dělá mnoho lidí (just věří druhé straně). Jen, jednoduše, je třeba být zdravě skeptický, máme-li o něčem pochybnosti.

 

Proč lidé lživým příběhem věří? Je k tomu mnoho důvodů.

 

Za prvé, lidé potřebují mít pocit stability a proto rádi věří něčemu oficiálnímu. Můžeme se vysmívat z nějaké pusinky, co si čte SME ao světě má asi stejnou představu, jako kdyby jí někdo četl o Sněhurce a sedmi trpaslících, ale je mnoho lidí, co jsou i relativně rozumní, i se vyznačují naivitou kvůli tomu, jak moc se snaží "nespadnout do temných vod" něčeho neoficiálního.

 

Za druhé, lidé si často prostě potřebují vybrat "svou" část příběhu a té věří. Ale realita takhle čistě nefunguje. A tak jsou lidé, kteří se i dnes budou hádat, že letadlo Malajsijských aerolinií (let MH17) sestřelili Ukrajinci, ačkoli už i Rusové v tichosti přiznali, že to byl tým pod jejich vedením. Na druhé straně jsou tací, kteří prostě uvěří čemukoli od dnešního ukrajinského vedení, protože to je přece "správná strana".

 

Za třetí, a tady už se bavíme o negativnějších lidských vlastnostech, mnozí si potřebují ospravedlnit vlastní zbabělost. A tak si vyberou nějakou „stranu sporu“, kterou vnímají jako tu dominantní a „věří“ všemu, co odtud přichází. To, že jsou součástí většího stáda, přitom perverzně prodávají jako své hrdinství.

Za čtvrté, člověk v životě prostě potřebuje určitou stabilitu vysvětlení a tak jde po těch příbězích, které svět kolem vysvětlují přiměřeně konzistentně, i když ta konzistentnost je ve skutečnosti ošidná. A ono se toho propagandisticky využívá, v západní společnosti, zejména americké, je velmi zažitý systém „veřejné oběti“, která má působit očistně. A svět se jakoby vrátí zpět k pořádku.

 

A tak je jejich politika sice protkaná neuvěřitelnou korupcí, ale zatímco existují případy, které se občas předhodí veřejnosti, tak její část má vždy pocit, že je vlastně všechno v pořádku „vždyť se to řeší“.

 

Ještě složitější to bývá v případech, které jsou opravdu komplikované. Můj oblíbený příklad je aféra Watergate.

 

S velkou pravděpodobností tam šlo o mnohem víc, než jen o nějaké vyšetřování odposlechu (což v americké politice plné špinavostí ani nebyl takový šok). O to, aby se odstavila jedna část „starých“ republikánů ve prospěch nové vrstvy newyorkských velkokapitalistů, abych to řekl extrémně zjednodušeně. Ale příběh o tom, jak dobře zafungoval očistný proces zbavením se špatného prezidenta je prostě mnohem čistší, není ani zbytečně komplikovaný.

 

Za páté, lidé mají často sklon věřit v lidskou dobrotu. "Vždyť někdo by si přece nevyfabrikoval až takovou obludnost." Zvláště ne nějaká strana, vláda, atd., kterou považujeme za tu civilizovanější. Někdy je prostě těžko věřit, že svět může být i špatný.

 

Samozřejmě, takto, když celé skupiny zcela slepě věří v něco „správného“, se společnost stává čistě autoritářskou. A je to naprosto přesné, autoritářské režimy nefungují tak, že se všichni v nich třesou o svůj život (to je taková typická liberální pohádka), ale tak, že nějaká dominantní část společnosti se na stranu stádovitého chování přidá.

 

Pomáhá lepší vzdělanost, ale určitě ne jen ta formální, ve škole. Člověk musí mít jako přirozenou i vypěstovanou citlivost na to, co zní nepravděpodobně, nebo co určitě nesedí, a také odvahu, i vůči sobě samému, ptát se na věci, které nejsou zcela pohodlné.

 

Výhoda je, že bez ohledu na to, co si o dnešní společnosti lidé často myslí, média přece jen poskytují mnohem více informací, než v takové typické autoritářské společnosti. A tak lze často alespoň přibližně uhodnout, že něco nesedí nebo zní podezřele.

 

Tedy, když to beru jako celek, například evropská média. Ty české jsou často dost informačně chudé, při mnoha tématech.

A dnes můžeme směle říci, že selhávají naprosto ukázkově, jsou vlastně čistě propagandistické.

 

Tím by se ale trochu osobně odvážný občan neměl nechat kývnout. Někdy to trvá i léta, ale většinou se pravdu, i tu usilovně skrývanou propagandistickými manipulacemi, dostaneme šanci dozvědět.

 

(rp,prvnizpravy.cz, fb, foto:arch.)