Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jsou tzv. sudetští Němci stále včerejší?

11. 4. 2020

Jsou tzv. sudetští Němci dosud stále včerejší?

Jak „čeští“ Němci zaplakali nad svou snahou o odtržení „německého území“ od Československé republiky

a připojení k Rakousku a s Rakouskem pak k Velkému Německu

 

"Byly uznány historické hranice českých zemí a tím definitivně padly pokusy o odtržení německých pohraničních oblastí. V rozhodujících jednáních se za tyto požadavky zemských vlád čtyř německých provincií nepostavil nejen nikdo z dohodových velmocí, ale ani Německo. Zástupcům Němců - kteří přijeli v květnu 1919 do Berlína žádat německou vládu o politickou podporu svých požadavků - „bylo poukázáno na obtížnou pozici říše a bylo jim doporučeno, aby se spokojili autonomií v rámci českého státu“. Od plánů Němců z Čech se nakonec odvrátila i rakouská vláda a v průběhu jednání v červenci a v srpnu 1919 se rakouský kancléř Renner otevřeně distancoval od politiky Deutschböhmen."

Z článku "Verssailleský systém", jehož autorkou je prof. PhDr. Věra Olivová,DrSc.

 

Uvedené úsilí „českých“ Němců zaměřené na zničení Československé republiky, bezprostředně po jejím vzniku, bylo předem odsouzeno k nezdaru. ČSR byla již v době války počítána ke spojeneckým státům, měla svou vládu uznanou spojenci i vlastní sto tisícovou armádu. Ještě šílenější byly plány na připojení „německého území“ k Rakousku a poté ve spojení s Rakouskem se přičlenit k Německu, a tak mělo vzniknout Velké Německo.

 

Žádný rozumný člověk si nedovede ani ve snu představit, že by spojenci po tak strašné válce, jíž Německo a Rakousko-Uhersko vyvolaly, po tak strašných ztrátách, jež si válka vyžádala, mohly z válkou poraženého Německa vytvořit Německo velké, které by bylo pro ně nebezpečnější, než to bývalé císařské. A přesto „čeští“ Němci do tohoto dobrodružství šli, zpočátku s podporou i Rakouska. S jejich požadavky se neztotožnilo ani nové republikánské Německo, ani nové republikánské Rakousko. To je hodilo rovnou přes palubu jako zbytečnou přítěž.

 

A co udělali „čeští“ Němci přes téměř nulové šance prosadit svou? Řvali na plnou pusu, že jsme jim odepřeli právo na sebeurčení (takové právo nikdy neměli a ani dosud nemají, patří jen národům a nikoliv národnostním menšinám, či tzv. národním skupinám), stávkovali, demonstrovali a   také do našich vojáků stříleli.  Pak se divili, že jsme opětovali střelbu.  Byliu mrtví a ranění, na obou stranách. Na té německé jich bylo více. Svůj blud udržovali při životě i poté, kdy všechna mírová jednání ve Versailles skončila. TGM jim nabídl spolupráci nové republiky, účast na jejím budování, plnou občanskou rovnost. Většinová část Němců na to postupně slyšela. Jejich politické strany měly své zastoupení v poslanecké sněmovně i Senátu. Byly zastoupeny ministry v čs. vládě. V pohraničí se úřadovalo nejen v češtině, ale též v němčině. Tam, kde Němci tvořili většinu obyvatelstva, byla čeština většinou tou chudší příbuznou. Češi si stěžovali v nejedné pohraniční obci. České školy v pohraničí se budovaly. Některé vyšší české dokonce vznikaly až v průběhu 30. let.

 

Němcům se v ČSR nežilo špatně. Přišla však hospodářská krize, objevil se na politické scéně Konrád Henlein, jehož do české politiky uvedli Havlovci. Henlein se zaklínal svou loajalitou k republice. Potají však jednal s německými nacisty. Inkognito je dokonce navštěvoval na území říše. Souznění duší henleinovců a nacistů bylo plné. A tak se nám narodili i henleinovští ordneři. Češi měli v pohraničí stále tvrdší chleba. Pak byli dokonce diskriminování, následně biti a vyháněni ze svých domovů. Plán na sebeurčení německého, obyvatelstva opět ožil. Jeho průvodním jevem byly teroristické akce henleinovců. Útočili nejen na civilní české obyvatelstvo, ale i na státní ozbrojené složky. Němečtí sociální demokraté a komunisté zachovali věrnost republice. Bojovali s našimi jednotkami SOS i jinými proti znacizovaným henleinovcům. Německé obyvatelstvo ČSR ve své většině republiku zradilo. Henlein se ve Vídni později pochlubil, že „sudetští“ Němci od počátku usilovali o rozložení, zničení republiky a že se jim to povedlo.

 

Jak se chovali „čeští“ Němci za protektorátu? Podíleli se na všech teroristických akcí proti českému obyvatelstvu. Sloužili v gestapu, bojovali v jednotkách SS za novou Evropu, za vládu německého panského národa.  Byli pro nás nebezpečnější než říšští Němci. Také požadovali urychlení germanizace českého národa, po co nejrychlejším zrušení protektorátu. Počínali si i zločinně v průběhu Květnového povstání českého lidu. Členové Hitlerjugend se v některých místech podíleli na vraždění Čechů.

 

Po válce spojenci rozhodli o odsunu německého obyvatelstva z Československa, Polska a Maďarska. A tak jsme mohli vyhovět dávnému přání „sudeťáků“, že chtějí domů, do říše. Nyní tam jsou. Spřádají však stejně nesmyslné plány jako jejich předkové v době vzniku republiky. Podle platných stanov, programu, opět požadují právo na sebeurčení, návrat do vlasti a odškodnění. Jaký je rozdíl mezi tímto jejich programem a Karlovarskými body Sudetendeutsche Partei? Nepříliš velký. Jejich snahy jsou o to horší, že jsou v rozporu s Jaltskou i Postupimskou konferencí spojenců, v rozporu s Pařížskou reparační dohodou. Sudeti na nás požadují jako odškodné peníze, nebo dokonce restituce majetkové, aniž by sebekriticky byli schopní říci, že se podíleli na škodách, jež Československu v době války vznikly, a proto by se měli podílet na úhradě více než tří bilionů korun, které dosud Německo na reparacích dluží České republice. Budou vůbec někdy schopni připustit takovou pro ně nemilou povinnost? Budou schopni připustit, že tzv. sudetoněmecký landsmanšaft je nositelem henleinovských tradic, jak to velmi výstižně prohlásila dr. Eva Hahnová. Tato historička jistě velmi dobře ví, o čem mluví. Pracovala v jejich institucích řadu let, takže měla vzácnou možnost vidět jejich činnost zblízka, poznat jejich plány do budoucnosti.

 

Takže stále platí to, co se o sudetech říkalo již dříve. Jsou mnozí stále nepoučitelní, včerejší a nahnědlí. Podobně bychom mohli hodnotit i některé české sudetomily a germanofily. Přejeme těm i oněm, aby konečně prozřeli, odřekli se téměř stoletých bludů, káli se a nabídli nám ruku ke skutečné spolupráci. Němci by nám měli současně nahradit to, co nám ukradli, zničili v době válečné. Mezinárodní právo říká, že každý agresor je povinen zaplatit veškeré škody, které oběti vznikly agresí. Že Německo, ruku v ruce se sudety, bylo agresorem a my jeho obětí nikdo nepochybuje. Nyní jde o jen o to, aby Německo nám konečně začalo reparační dluh splácet.

J. Skalský

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář