Josif Vissarionovič Stalin (*21. prosince 1878, Gruzie v městě Gorii, +5.3.1953 v Moskvě)
Josif Vissarionovič Stalin
(*21. prosince 1878, Gruzie v městě Gorii, +5.3.1953 v Moskvě)
Byl za svého života milován i proklínán. Zdědil Rus s dřevěným pluhem, zaostalým zemědělstvím a po sobě zanechal SSSR jako mohutnou jadernou i průmyslovou velmoc. Takový státník, v tomto smyslu se vyjádřil i W. Churchil, nemůže být považován za zločince. Během několika desetiletí změnil zaostalou Rus v jeden z nejvýznmanších států světa, který měl jaderné zbraně a velký průmysl.
S jeho jménem na rtech šli sovětští vojáci do útoků a vítězili i umírali.
Первоисточник публикации: https://politikus.ru/v-rossii/139504-21-dekabrya-den-rozhdeniya-iosifa-vissarionovicha-stalina.html
Politikus.ru
Běžné líčení života Stalina nahradíme výroky o něm a o SSSR, v jehož čele stál. které pronesli přední západní státnici v období druhé světové války. V květnu 1945 skončila v Evropě porážkou nacistického Německa a vítězstvím spojeneckých armád. druhá světová válka Tehdy bylo všemu obyvatelstvu osvobozených národů a států, ale i jejich politickým a vojenským představitelům naprosto jasné, že rozhodující podíl na vítězství a nejvíce obětí přinesl ve válce Sovětský svaz a jeho armáda. A také to vyjadřovali, jak v průběhu, tak i po skončení války.
Při napadení Sovětského svazu hitlerovským Německem britský ministerský předseda Winston Churchill – zapřisáhlý odpůrce komunismu, jak se sám hodnotil, u vědomí skutečnosti, že tím končí izolovaný boj Velké Británie a rýsuje se naděje ve společném boji Třetí říši porazit, v rozhlasovém projevu řekl : „Vidím ruské vojáky, jak stojí na prahu své rodné země a brání pole, která jejich otcové obdělávali od nepaměti. …Vidím nacistickou válečnou mašinérii, která proti nim postupuje…. Vidím také tupou, vydrezírovanou, poslušnou surovou masu německé soldatesky, která táhne jako hejna kobylek.…A vidím onu malou skupinu ničemů, kteří plánují, organizují a ženou na lidstvo tento příval hrůzy….Máme jediný cíl a jediný neodvolatelný záměr. Jsme odhodláni zničit Hitlera a každou stopu nacistického režimu. … Pomůžeme Rusku a ruskému lidu vším, čím můžeme moci…Nebezpečí, které hrozí Rusku hrozí i nám, hrozí i Spojeným státům, právě tak, jako věc každého Rusa bojujícího za svůj krb a domov je věcí svobodných lidí a svobodných národů na kterémkoli místě zeměkoule“
Od zahájení války byl Churchill v přísně utajovaném a šifrovaném spojení s vedoucím činitelem SSSR J.V. Stalinem a tak měli možnost přímo projednávat, konzultovat a rozhodovat nejširší otázky, které souvisely s vedením války oběma zeměmi. Po vstupu USA do války koncem roku 1941 tohoto spojení využívali všichni tři státníci. Používali je také k hodnocení úspěchů i neúspěchů na frontě.
Tak 8. července 1941, nedlouho po zahájení války píše Churchill Stalinovi: „Jsme zde všichni velmi rádi, že ruské armády kladou tak silný a houževnatý odpor zcela nevyprovokované a surové invazi nacistů. Všeobecně se obdivuje statečnost a vytrvalost sovětských vojáků a sovětského lidu. Učiníme pro Vaší pomoc vše, co nám dovolí čas, zeměpisné podmínky a naše rostoucí zdroje.“
V další zprávě z 26. července 1941 sděluje : „ Sledujeme s obdivem a pohnutím skvělý boj všech Vašich armád a všechny naše informace svědčí o těžkých ztrátách a škodách nepřítele. Naše letecké údery na Německo budou pokračovat s rostoucí silou.“
Dne 15. srpna 1941 dostává Stalin společný dopis W. Churchilla a amerického prezidenta F.D Roosevelta. Předkládají návrh na společnou schůzku v Moskvě a končí slovy: „Plně si uvědomujeme, jaký význam pro porážku hitlerismu má statečný a urputný odpor Sovětského svazu a víme, že za těchto okolností musíme jednat rychle okamžitě v této otázce – v plánování programu budoucího rozdělení naších společných zdrojů.“
Zpráva W.Churchilla Stalinovi 6.října 1941: „Nedostává se nám slov abychom vyjádřili city, jaké v nás vyvolává Váš obrovský heroický boj. Doufáme, že je dokážeme co nejrychleji činem.“
Po prvních úspěších tzv. bleskové války wehrmachtu, kdy se zdálo, že střetnutí skončí dobytím Moskvy a Hitlerova suita již připravovala vítěznou přehlídku na Rudém náměstí, přišel ruský protiúder a ústup poražených německých divizí se zastavil po 200 až 300 kilometrech. Tehdy to v lednu 1942 komentoval světově známy deník New York Times takto: „Američané nesmějí dopustit, aby se jim znepokojení, které se jich zmocnilo v souvislosti se situací v Tichomoří, zatemnilo skutečnost, že na ruské frontě, nejdůležitější frontě celé války, utrpěl Hitler největší porážku.“
W.Churchill k tomu 24.února 1942 píše Stalinovi „Čtyřiadvacáté výročí vzniku Rudé armády se oslavuje po osmi měsících bojů, které přinesly největší slávu jejím důstojníkům a vojínům a jimiž vstoupila na věčné časy do dějin. Při této slavné příležitosti tlumočím Vám, předsedovi výboru obrany Svazu sovětských socialistických republik, a všem příslušníkům sovětských vojsk výrazy obdivu a vděčnosti a výraz našeho přesvědčení, že vítězně zakončíme boj, který vedeme společně proti společném nepříteli.“
Vedeni snahou o odplatu za porážku u Moskvy a o získání strategické iniciativy, připravilo nacistické velení na léto 1942 mohutnou ofenzivu na středním úseku německo –sovětské fronty. Tehdy říšský ministr propagandy Joseph Goebbels v září 1942 prohlásil: „Mohu říci s naprostou jistotou, že do zimy 1942 přestane být ruská armáda pro Německo nebezpečím. Prosím vás, abyste si to za několik měsíců vzpomněli“. Ukázal se však špatným prorokem.
Již 5.listopadu 1942, kdy Rudá armáda úpornou obranou zastavila německou ofenzivu píše Stalinovi Churchill: „Dovolte mi dále premiére Staline, abych Vám vyjádřil, stejně jako panu Molotovovi, své blahopřání k slavné obraně Stalingradu a k rozhodující porážce druhého Hitlerova tažení proti Rusku.“ Po ukončení bojů a zajetí maršála Pauluse sděluje Stalinovi : „ Prosím, přijměte mé blahopřání ke kapitulaci polního maršála Pauluse a ke konci německé šesté armády. Je to věru překrásný úspěch.“
Na vítězství Rudé armády u Stalingradu reagoval i britský král Jiří VI. sdělením: „Úporná obrana Stalingradu zvrátila chod událostí a stala se předzvěstí zdrcujících úderů, které vyvolaly zmatek v řadách nepřátel civilizace a svobody. Přikázal jsem na důkaz hlubokého obdivu, který pociťuji já i národy Britského impéria, aby byl zhotoven Čestný meč, jež budu mít to potěšení odevzdat Stalingradu.“ Nedlouho nato v Moskvě osobně předal Čestný meč premiéru Stalinovi s žádostí, aby jej odevzdal představitelům Stalingradu.
Generál Eisenhower, v té době velitel amerických sil, bojujících společně s britskými vojsky v Africe, napsal v únoru 1943 : „ Svět se stal svědkem jednoho s nejsmělejších činů v dějinách obranných válek: vojáci ruské armády zachytili veškerou údernou sílu nacistické válečné mašinérie a definitivně ji zastavili. Nyní jsme svědky větší vojenské epopeje – obrovského útoku, v němž titíž důstojníci a vojáci ruské armády zasazují nepříteli drtivé údery, vyhánějí ho z území, které vydrancoval, a ženou ho do jeho rozpadajícího se brlohu.“
Ale nacisté se ještě jednou po soustředění mohutného uskupení vojsk s novými tanky Tiger a Panther pokusili v létě 1943 útočnou operaci v prostoru Kursk a Orel.
Pro srovnání uveďme některá fakta. Kurská bitva se odehrávala v prostoru 600 kilometrů jižně od Moskvy v oblasti větší než je rozloha Walesu ve Velké Británii. Velení Rudé armády po vyhodnocení sil protivníka rozhodlo nejdříve hluboce členěnou a ženijně vybudovanou obranou zastavit útok nepřítele, vyčerpat jeho síly a pak připravenými zálohami obklíčit a zničit hlavní úderné uskupení nacistů. Při přípravě obrany pracovalo za odborného vedení armádních ženistů 300.00 místních obyvatel, kteří zde vybudovali osm linií zákopů, krytů, protitankových zátarasů a překážek v celkové délce 5.200 kilometrů do hloubky kolem 50 kilometrů. Pokud se týká uskupení vojsk, pak zde bylo nasazeno více vojáků, než tomu bylo při vylodění spojenců v Normandii a do boje zasáhlo více letadel, než po celou dobu bitvy o Anglii.
V tankových divizích bylo i třikrát více tanků, než u Alameinu v Africe. A odehrála se zde největší tanková bitva všech dob. O urputnosti bojů svědčí skutečnost, že útoky a protiútoky se střídaly po dobu sedmi týdnu. Tomu odpovídaly i ohromné ztráty, které na straně Rudé armády činily více než dvěstěpadesát tisíc mrtvých a přes půl milionů zraněných. Němci měli více jak sto tisíc padlých, což jsou srovnatelné ztráty Velké Británie za celou dobu války. Rozhodující však byl výsledek. U Kurska získala Rudá armáda definitivně strategickou iniciativu, Němci od té doby již nebyli schopni provést větší ofenzivní operaci a byli nuceni jen ustupovat. Bylo jasné, že porážka nacistického Německa je neodvratná.
Když se po Kursku a překročení Dněpru ukazovalo jako reálné, že sovětské armády rychle proniknou až do Německa, došlo začátkem června 1944 k invazi spojenců na evropskou pevninu
Winston Churchill, ministerský předseda VB, píše 19.září 1944 , tedy již v době probíhající invaze spojeneckých vojsk ve Francii J.V. Stalinovi: „Využiji zítřejší příležitosti, abych opakoval v Dolní sněmovně to, co jsem již řekl dříve, totiž, že to byla ruská armáda, která ochromila německou válečnou mašinerií a nyní drží v šachu zdaleka největší část nepřítele na své frontě“.
Po úspěšném postupu spojenců se německé velení soustředilo na zesílení odporu proti Rudé armádě a na západě se velké skupiny vojsk vzdávaly téměř bez odporu. Nacisté dokonce počítali s tím, že dosáhnou se západními mocnostmi dohodu o separátní kapitulaci a po Rooseveltově smrti dokonce o možnosti pokračovat v boji proti SSSR společně se západními armádami.
Potvrdil to po válce ve svých pamětech i vrchní velitel spojeneckých expedičních sil v Evropě generál Dwight D. Eisenhower, který o situaci v dubnu 1945 napsal: „ … naše divize postupovaly rychle na východ a tu a tam zajaly osamocené oddíly demoralizované nepřátelské armády. Většinou neexistovala pevná fronta obrany, nikdo se ani nepokoušel náš postup koordinovaně zadržovat“.
V blahopřání k 27. výročí vzniku Rudé armády v únoru 1945 Churchill napsal: „Rudá armáda oslavuje 27. výročí svého vzniku uprostřed triumfů, které jí získaly nehynoucí uznání jejich spojenců a zpečetily zkázu německého militarismu. Budoucí generace uznají bez výhrad svůj dluh Rudé armádě, stejně jako jej uznáváme my, kteří jsme byli svědky těchto velkolepých úspěchů“.
K úloze ruského spojence generál Eisenhower v červnu 1945 před kongresem USA prohlásil: „Tažení Rudé armády sehrála nejdůležitější roli při porážce Německa. Schopnosti sovětského velení, statečnost a houževnatost jejich bojovníků – mužů i žen – musí nadchnout každého, kdo se rád obdivuje bojovým kvalitám vojáka. Sovětský lid přinesl obrovské oběti na své vlastní půdě, zpustošené zvěrstvy Němců. Jeho pevné rozhodnutí nepřipustit jiný výsledek války než vítězství, a to ve chvíli, kdy byl zatlačen až ke Stalingradu, se bude uctívat v dějinách navždy“.
Válka skončila a poválečný vývoj přinesl i podstatné změny v oblasti mezinárodních vztahů. Vytvořily se dva soupeřící tábory a začala tzv. studená válka.. Prostě se fakta, ukazující rozhodující roli SSSR ve válce se neuvádějí a tím jakoby neexistovala.
Na potvrzení této skutečnosti možno uvést příklad z počátku tohoto roku. Připomínalo se 65. výročí poslední mohutné nacistické ofenzivy na západní frontě . Tehdy, jak známo 16. prosince roku 1944 zahájili Němci v ardenském výběžku s překvapením úder značnými silami tankových a motorizovaných divizí na slabé americké síly, které nevydržely nacistický nápor a ve zmatku, který na mnoha místech přerostl v paniku, ustupovaly téměř bez odporu.Blížil se konec roku, nebyly žádné náznaky, že by Němci chystali ofenzivní akci a tak mnoho důstojníků a vojáků dostalo volno a odjeli se bavit do zázemí. Německý útok, jehož cílem bylo zničit protistojící americké síly a dosáhnout rozhodujícího obratu ve válce na západě a tím možná i v celé válce, byl naprostým překvapením. Kromě toho 1.ledna 1945 zahájili Němci ofenzivu i v Alsasku.
Po zhodnocení situace dospěli spojenci 6.ledna k závěru, že je nutná pomoc Rudé armády. Churchill ještě téhož dne poslal Stalinovi osobní a přísně tajné poselství, ve kterém ho informoval, že na západní frontě probíhají těžké boje po dočasné ztrátě vlastní iniciativy a jsou možná dalekosáhlá rozhodnutí. K zabezpečení konsolidace situace požádal Stalina, aby Rudá armáda podnikla co možná nejrychleji útok na Visle nebo na jiném směru. Již příští den 7.ledna mu Stalin sdělil, že i přes velmi špatné počasí zahájí Rudá armáda mohutnou ofenzivu na střední frontě nejpozději do 15.ledna 1945. Již 12.ledna zahájila Rudá armáda viselsko-oderskou operaci, která svým rozmachem, bleskovým tempem a rozhodností překonala zatím všechny normy. Doslova ochromila fašistické Německo a vzbudilo údiv v celém západním světě. Po válce o této operaci napsal jeden z bývalých hitlerovských generálů Mellentin: „Ruský útok se rozvinul s nebývalou silou a prudkostí. Bylo jasné, že vrchní velení plně zvládlo techniku organizace obrovských armád. Není možné popsat vše, co proběhlo mezi Vislou a Odrou v prvních měsících roku 1945. Od doby zániku římského impéria Evropa dosud nepoznala nic podobného.“
V této operaci za pouhých 18 dnů, od 12.1. do 3.2. vojska 1. běloruského frontu prolomila mohutnou, hluboce členěnou obranu fašistických armád mezi Vislou a Odrou, překonala vzdálenost více než 500 kilometrů, na šířce 500 kilometrů vyšla k řece Odře a dobyla na jejím levém břehu řadu předmostí. Tím se přiblížila k Berlínu na 60 kilometrů a vzbudila celém Německu paniku.
Výsledkem bylo ukončení německé ofenzivy a rychlé přesuny divizí ze západu na východní frontu proti Rudé armádě, včetně 6. tankové armády SS. To umožnilo západním spojencům situaci stabilizovat a po přeskupení sil znovu zahájit ofenzivní činnost.
K této problematice byly zpracovány dokumentární filmy, vyšly články, které přibližovaly boje té doby. Chyběla byť jen zmínka o úloze Rudé armády při odvrácení porážky spojeneckých armád na přelomu roku 1945. Mlčení jako forma zastírání historické pravdy. Nejinak je tomu u nás. Připomínal se jen konec války. Osvobození převážné části republiky Rudou armádou jakoby nebylo. Velké oslavy byly jen v Plzni, kde se oslavovala americká armáda. Veřejnoprávní televize již tradičně problematiku boje proti nacismu a osvobozování čs. republiky ignorovala. Stejně tak regionální tisk, který by měl připomínat tyto události ve svém rajonu. Situaci zachraňovali jen občané v menších městech a vesničkách, kde si historii s úctou připomínají. Nezapomínají na slova prezidenta Beneše po návratu z exilu do osvobozené vlasti : „Opakuji. Na tuto válku se nesmí zapomenout a aby se nezapomnělo, je nutno ji sebevědomě, a důstojně, ve jménu práva a svobody, práva a pravdy, ve jménu lidskosti, živoucí a opravdové a správné lidskosti stále a stále připomínat.“
Sovětský svaz nesel na svých bedrech hlavní tíži války. Na našem území zahynulo na 144 tisíc příslušníků Rudé armády. Leží v naší bratrské zemí, jíž pomáhali osvobodit od německé krutovlády. Spojenci svým vítězstvím znemožnili Němcům likvidovat náš národ a naše historická sídla osadit Němci. Čech v tomto prostoru, jak se vyjádřil R, Heydrich, neměl co pohledávat. Jsme vděční všem spojencům za záchranu našeho národa, za obnovení republiky. Historickou pravdou je, že velkou většinu našeho území osvobodily sovětské jednotky. I ti, kteří Rusům nemohou nyní přijít na jméno, nejhorší z nejhorších rusofobů, žijí jen proto, že nás sověti osvobodili. Zachránili život jejich předkům, kteří dali život dalším generacím, tedy i jim. Nezapomeňme na to nikdy!
Výňatky z textu ing. Josefa Mikše „Historickou pravdu je nutné stále připomínat“, byly využity k vytvoření této brožurky.
Připravil dr.O. Tuleškov
.
