České národní listy

(Rozšířená a konečná verse původního článku)

„Josef Středula, přední český odborář, který je původem z Hlučínska, vlastně je ´pruského původu´, a na setkáních vždy prokazuje hluboké znalosti o česko-sudetoněmecké historii. Několikrát také vystoupil v malých diskusních skupinách mimo program a poskytl nejnovější informace o vývoji české povolební scény.“ (Sudetendeutsche Zeitung, 17.11.2017, str. 1-2, volný a krácený překlad Pavel Rejf)

Když se podíváme na složení Rady Česko-německého diskusního fóra, skutečně zjistíme, že jejím členem je i Josef Středula, předseda Českomoravské konfederace odborových svazů, a to dokonce již druhé dvouleté období. Zřejmě se tedy osvědčil.

Jsme si vědomi toho, že pan Josef Středula vůbec nemusel nic vědět o tvrzení SZ, že je vlastně pruského původu. Také jsme nezaznamenali, že by se kdy  pan Středula k takovémuto původu hlásil. Tvrzení SZ, že kdo je z Hlučínska, je vlastně "pruského původu", považujeme za zásadně nesprávné.

Není však ojedinělé, že noviny tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu vyhrabou někde "německé nebo sudetoněmecké" kořeny nějakého Čecha a s oblibou o tom mluví, aniž by dotyčný o něčem takovém měl tušení.

Z druhé strany je však nutné si uvědomit, že „absolventi“ Česko-německého diskusního fóra (ČNDF), pokud se podle očekávání osvědčí, mají určitý předstih pro získání nejrůznějších ústavních či politických funkcí v ČR. O panu Středulovi se mluvilo již dříve a mluví dokonce i v současnosti v souvislosti s jeho možnou kandidaturou na prezidentský stolec. Přesto si myslím, i když pan prezident M. Zeman se o panu J. Středulovi zmínil jako o možném uchazeči o post hlavy státu, že není tím vhodným kandidátem, který by, byť na jedno funkční období, měl obývat Pražský hrad.

Čeští národovci ne ojediněle vidí v ČNDF platformu, kde za požehnání  českého ministra zahraničních věci a i za české peníze se jedná o přáních a požadavcích landsmanů, které jsou upřednostňovány před českými státními a národními zájmy. Není divu! Dodnes žádný šéf Ministerstva zahraničních věcí ČR nejmenoval do Rady ČNDF byť jediného  skutečného zástupce českých vlasteneckých subjektů, ač příslušné návrhy dostával. V očích obyčejného českého člověka, pokud vůbec ví o existenci ČNDF, je členství v něm spíše diskvalifikačním momentem, než pozitivním přínosem.

Čas nikoliv příliš vzdálený nám ukáže, zda se mýlíme nebo zda máme spíše pravdu. Sledujme pozorně dění kolem pana J. Středuly a jeho další kroky. Chápejme dobře znamení doby!

Jednu perličku na osvětlení situace. V r. 1950 landsmani uzavřeli s fašizujícím  generálem L. Prchalou a jeho  lidmi tzv. Wiesbadenskou úmluvu. Ta jim měla zajistit  nejen návrat do vlasti, ale i vytvoření společného federativního česko-sudetoněmeckého státu, v němž by se střídali  prezidenti čeští a němečtí. Kdyby se zcela náhodou stal prezidentem ČR pan J. Středula, jak by se na něj landsmani dívali? Jako na českého prezidenta „pruského původu“? Tak by byl překonán další milník na cestě vedoucí „ke sjednocení toho, co dříve bylo rozbito“. Nebo věci se pohnou směrem wiesbadenské dohody, na níž B. Posselt pohlíží jako na velmi žádoucí významný dokument prorockého vidění, a sudeti, jak již dlouhodobě usilují, se švihnutím zázračného proutku kohosi neviditelného v zákulisí stanou z národnostní skupiny jedním ze dvou národů českých zemí a vytvoří, jak kdysi fantazírovali, s námi česko-sudetoněmeckou federaci, jejímž prezidentem  bude oboustranně přijatelný kandidát, tedy pan J. Středula?

Co nás k těmto možnostem vede? Samozřejmě zčásti i dřívější úvahy pana doktora R. Jindráka, ředitele Odboru zahraničního prezidentské kanceláře, který byl za svou dřívější diplomatickou činnost v Mnichově a Berlíně oceněn nejen Bavorskem, ale i Spolkovou republikou Německo, a to Bavorským řádem za zásluhy a Velkým křížem za zásluhy s hvězdou Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo.

Pan dr. Rudolf Jindrák v pořadu „Na prahu změn“ se vyjádřil: „Mohli bychom být v pozici Polska a Řecka, mohli bychom na sebe hrozit přes hranice, tím, že budeme vyžadovat vzájemně reparace a připomínat si minulost. My jsme to uzavírali právě s ambicí ty vztahy nezatěžovat otázkami z minulosti.“ Sice nevíme, jaké reparace na nás by Německo mohlo požadovat, ale na rozdíl od Poláků a Řeků nemáme žádné problémy s reparacemi, poněvadž je, podle některých našich mudrců, nevyžadujeme. Z toho všeho jsme velmi rozradostněni. Jaká pohoda nic od Německa nepožadovat a také nic nedostat. To se tedy máme! Nemusíme se starat o Pařížskou reparační dohodu, ani o mezinárodní právo, které jednoznačně říká, že agresor je povinen své oběti nahradit škody, které jí agresí způsobil. Všichni ví, že Němci byli agresory a my jejich obětí. Jaképak mezinárodní právo? My se můžeme přece svobodně dohodnout se Spolkovou republikou Německo, nástupnickým státem hitlerovského rajchu, že žádné reparace na ní nepožadujeme a případně se i tvářit, že spolu s Němci můžeme v této věci, bude-li třeba, vytvořit nové „mezinárodní právo“, které se v předmětné záležitosti bude vztahovat jen na nás a Německo, případně i na uvedené Polsko a Řecko, pokud rovněž časem  přistoupí na hru o novém „mezinárodním právu“. Jak jsme inovativní a pružní, pro Poláky a Řeky až příkladně. Nebo vše je naopak?  Poláci a Řekové mají být příkladem pro nás? Asi to druhé je správně.

Více než 3,5 bilionu dnešních korun, které Německo nám na reparacích dluhuje již po dobu téměř tří generací, je pro nás převeliká suma, která by republice, pokud ji od Němců dostaneme, i každému z nás, včetně Slováků, hodně pomohla. Nezapomeňme, že někteří němečtí ústavní činitelé, počínaje kancléřem W. Brandtem, počátkem 70. let minulého století, a konče H.-D. Genscherem, ministrem zahraničních věcí, v roce 1990, nám svatosvatě slibovali, že nám Německo zaplatí reparace, jakmile dojde k jeho sjednocení. Genscher po vytvoření jednotného Německa nás však ještě prosil o chvilku strpení. Sliboval, že až proběhnou celoněmecké volby, k jednání o reparacích dojde. Volby skončily a  němečtí diplomaté, přes uvedené několikrát opakované sliby, s námi o otázce reparací fakticky odmítli jednat. Aby však poté minula ještě téměř tři desetiletí, bylo možné jen pro nestatečnost, jak jsme přesvědčeni, našich příslušných ústavních činitelů.  Bez rizika, zdánlivě, nyní mluví o tom, že problémy minulosti nenecháme zasahovat do současných skvělých česko-německých vztahů. Tím a dalšími podobnými slovy ukolébavky zdůvodňují před občany republiky svou ostudnou nečinnost ve vymáhání reparací.

Položme si však otázku, jak může být plnění mezinárodní smlouvy, Pařížské úmluvy o reparacích, jak mohou být kroky  souladné s mezinárodním právem, princip mezinárodního práva o povinnosti agresora zaplatit oběti agrese škody, jež jí agresí vznikly, jednáním, která mohou poškodit současné česko-německé vztahy? Mohou vůbec jednání souladná s mezinárodním právem poškodit česko-německé vztahy?  Nikoliv! Jsme o tom plně přesvědčeni. Naopak jednání české a německé strany, které je již dlouhodobě v rozporu s mezinárodním právem, poškozují jak českou, tak i německou stranu. Proto je nutné,  aby Německo i my jsme konečně začali jednat tak, aby normy mezinárodního práva se promítly do našich konkrétních vztahů. Německo je nám povinno uhradit reparace a naši ústavní činitelé jsou povinni Německo diplomatickou cestou požádat o reparace.

Stručně řečeno. Jednání rozporné s mezinárodním právem je nepřijatelné, ať již se balí do jakéhokoliv hávu. Úsilí o naplnění norem mezinárodního práva ve všech mezinárodních vztazích je v hodnotové civilizované společnosti nejen žádoucí, ale i neoddiskutovatelnou povinností.

 A nyní ještě několik slov pana dr. Jindráka. „Nejčerstvější zkušenost mám třeba s návštěvou německého ministra vnitra Horsta Seehofera, se kterým jsme kdysi dělali tu normalizaci česko-německých vztahů. Vedli jsme velice vřelý rozhovor. Úplně poznáte, že fungujete na stejné vlnové délce. To je spojenec České republiky, i když je ministr vnitra v Německu.“ (Z článku Německo není suverénní země, nemá ani vlastní ústavu..., 7.6.2019, www.casopis-sifra.cz)

Snad jen nesmělou zmínku. Nepatří zcela náhodou H. Seehofer k těm, kteří nás obviňují ze zločinů proti lidskosti, z etnických čistek a kteří v současnosti jdou po krku „Benešovým“ dekretům, jak dekrety prezidenta republiky nazývají landsmani a čeští sudetomilové? Nepatří pan Seehofer k těm, kteří zatěžují současné česko-německé vztahy problémy minulosti, někdy dokonce nepravdivě interpretovanými? Bohužel zřejmě patří. A proto se domníváme, že nemůže být našim spojencem, přestože pan JUDr. R. Jindrák v něm spojence České republiky vidí.

Položme si přesto s plnou vážností následující otázku. Může mluvit náš spojenec, H. Seehofer, abychom ho mohli skutečně považovat za spojence, takto: „70 let od války také znamená 70 let od počátku vyhnání. Vás, sudetské Němce, to zasáhlo s plnou silou. V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století. Sudetští Němci byli zbaveni práv, cti, stali se psanci. Vyhnáni  z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci již 800 let. Zasáhlo to ženy, děti, starší osoby. Násilí v Ústí a Brně se staly symboly nelidskosti, utrpení, mučení a smrti.

Dovolte mi, abych se vyjádřil velmi jasně: vyhnání sudetských Němců bylo a zůstává pro historii zločinem proti lidskosti, velkou a obrovskou nespravedlností.

Krátce po válce přijely první vlaky ze sudet do Bavorska. Náhodní ztroskotanci, bez bytu, bez práce, domov jim byl ukraden.

Ale přinesli věci, které jim nemohli vzít: podnikatelské dovednosti, odvahu a tvůrčí sílu…“.( Z projevu H. Seehofera, tehdejšího premiéra bavorské zemské vlády a patrona tzv. sudetských Němců, na sjezdu SL v r. 2015, překlad ing. P. Rejf, CSc.)

Takto si mluvu spojence ani zdaleka nepředstavujeme. Nadto nic nevíme o tom, že by se nám pan Horst Seehofer za tato slova omluvil. Pokud omluvu adresoval panu dr. R. Jindrákovi, možná i příslušným českým ústavním činitelům, velmi ho prosíme o její přeposlání. Předpokládáme, když o H. Seehoferovi  mluví jako o spojenci, omluvný list pana Seehofera má nebo je mu alespoň přístupný.  

Co si o tom všem máme myslet? V čem se mýlíme? Rádi se necháme poučit, případně se i omluvíme. Na druhé straně bychom velmi uvítali, kdyby ti, kteří hlásají své „pravdy“, jež od skutečnosti jsou však více či méně vzdálené, byli schopni téhož.

Připravil dr. O. Tuleškov