České národní listy

Husitský král

Prof. PhDr.Stanislava Kučerová, CSc.

Král Jiří z Kunštátu a Poděbrad se narodil 23. dubna  roku 1420. Je to více než 600 let. Pohled do kalendáře nám nabízí aspoň letmou vzpomínku na jeho účast v českých  dějinách. Bylo  to v  časovém  úseku širšího období od husitství  k Bílé Hoře.

Ve 14. století (za vlády krále Václava IV.) přibývá v českém  království  zbožných kritiků  společenských nepravostí. Křesťanství stojí na zásadě lásky k bližnímu,  a přece u moci jsou stále více bezohlední boháči. A církev nedbá chudáků, jejich bídy a nouze. „Káže vodu a pije víno.“ 

A tak kritikové chtějí i církev napravovat. Reformovat. Jsou to předchůdci Mistra Jana Husa, husitského hnutí, reformace.  Patří sem Jan Milíč z Kroměříže, Konrád Waldhauser, Matěj z Janova, Tomáš ze Štítného. Zpočátku jde především o souvislosti nábožensko-mravní.

Ale hnutí časem sílí a přibývá  mu  revolučních souvislostí společenských, politických a mocenských.  A především  se dostává  do sporu s mnohaobročnou a všemocnou církví.

Mistr Jan Hus začal svá proslulá kázání v kapli Betlémské roku 1402. Kázal o pravdě života, o svobodě úsudku a o čistotě svědomí. A také o tom psal. Měl spousty bezvýhradně zaujatých posluchačů a čtenářů a byl  jimi bezvýhradně  milován a ctěn.

Byli ovšem i lidé, co si žádnou reformu církve a života nepřáli. Hus měl s nimi  nepřestajné spory. I s arcibiskupem, a posléze byl u vedení  církve  tvrdě obžalován z kacířství. Jako největší provinilec a hříšník byl vyzván k cestě  na koncil,  svolaný  k řešení schizmatu papežského do Kostnice. Měl se tu  hájil. Dostavil se. Ale  pořadatelé koncilu ho rovnou  nelidsky uvrhli do strastiplného vězení a  jeho  skutečnou obhajobu  nepřijali. Nedovolili mu argumentovat.

Měl jen všechno  své učení  pokorně odvolat.  A protože on  svou pravdu nemohl  a nechtěl popřít, odsoudili ho  nemilosrdně  k trestu  smrti upálením. Stalo se tak 6. července  roku 1415.

Neuvěřitelná zpráva o Husově smrti ohromila a pobouřila všechny spoluobčany, zvláště ty   uvědomělé a poctivé. Ti nemohli přijmout obvinění Mistra Jana Husa z kacířství za to, čemu učil a čemu věřili.  Rozhořčený list nesouhlasu do Kostnice byl odeslán se 452 pečetěmi pánů a rytířů  království českého a markrabství moravského.  Byl to společný a nejvážnější protest proti  kruté a nelidské, nepřijatelné  nespravedlnosti.

Hněv a pocit křivdy  ještě stoupl, když v létě  r. 1416 přišla zpráva o podobném konci života Husova kolegy a  přítele, Jeronýma Pražského. Mistři university prohlásili oba  upálené kazatele za svaté mučedníky. Přijímání  při večeři Páně  bylo nyní stanoveno pod obojí způsobou (chleba i vína). Znakem   husitů se tak stal  kalich. Slovo Boží  mělo být kněžími svobodně zvěstováno a kázáno. Po smrti krále Václava IV.  r.1419 se chápal  královské moci jeho bratr Zikmund. Ale proti němu vypukla vzpoura lidu. On přece zradil Mistra Jana Husa v Kostnici a vydal ho  veškeré potupě a smrti. Ale Zikmund  neustoupil a vypravil do Čech ozbrojenou křížovou  výpravu.  A tak nastaly boje a slavné bitvy, vedené Janem Žižkou. Po jeho smrti Prokopem Holým.  Šlo o nezapomenutelné boje „Božích bojovníků a zákona jeho..“. Radikálních kališníků.

V Čechách po Husově smrti několik desítek let  trvalo  válčení a pak mezi několika osobnostmi usilování o český královský trůn. Vladaři se rychle měnili a střídali, řadu let trvalo i bezvládí. Roku 1448 se stal zemským správcem za vlády nedospělého krále Ladislava Pohrobka Jiří Poděbradský. Byl úspěšným správcem. Roku 1458, když sotva dospěvší král Ladislav  Pohrobek  zemřel,   stal se  jeho dosavadní zástupce  českým  králem.

Čeští páni  po Ladislavově   smrti  dlouho uvažovali, koho zvolí, „aby  se země dostala pod moudrou královskou hlavu a pevnou královskou ruku. Aby král a pán náš o blaho země pečoval a všech nás chránil proti nepřátelům“.  Vybrali  posléze Jiřího a slíbili mu věrnost a poslušnost. Dálo se to ve Staroměstské radnici  a kolem ní bylo velké shromáždění lidu. A když se ten lid výsledek voleb dověděl, zmocnila se ho nepopsatelná radost. Výskal, zpíval, modlil se, provolával slávu.

A zvony zněly a husté davy lidu  právě  zvoleného krále  nadšeně  zdravily. Praha dosud nezažila dne tak radostného, jako byl den, kdy byl zvolen králem Jiří Poděbradský. Vyrostl mezi mírnými kališníky, byl jejich věrným stoupencem. Osvědčil se jako zástupce nedospělého krále a správce království. A nyní se sám stal králem. A byl to „husitský král“.

Jiří z Kunštátu a Poděbrad, v letech 1458 – 1471 národní a husitský král, staral se o hospodářský i kulturní rozkvět státu. Jeho oporou byli rytíři a města, protivili se mu sobečtí páni, kteří se sdružili r. 1465  do Zelenohorské jednoty. Jiří Poděbradský vládl spravedlivě  „dvojímu lidu“, těm podobojí i  těm pod jednou.  Dodržoval  „Kompaktáta“, platnou smlouvu kališníků s Basilejským koncilem z  r. 1433-1435. „Kompaktát“ se přidržovala velká většina národa.V jejich duchu nechtěl panovník trpět  existenci  Jednoty českých bratří jako nové náboženské společnosti. I volený husitský arcibiskup Jan Rokycana byl téhož názoru. Jednota českých bratří nebyla povolena, existovala tajně a skrytě.

Ale ani dodržování „Kompaktát“  neodvrátilo papežovo nepřátelství ke králi utrakvistovi. Zrušil „Kompaktáta“ r. 1462.  Avšak  nebezpečí  hrozilo  králi i ze  sousedství. Uherský panovník, Jiříkův zeť Matyáš Korvín,  se chtěl zmocnit českého trůnu. Český král  s ním musel válčit.

Se svou prozřetelnou touhou po svobodě od papežského absolutismu i od agresivity sousedů  vysílá  náš král  vybrané  družiny s  diplomatickým poselstvím do zahraničí. „Z Čech až na konec světa“ nazval Alois Jirásek jedno takové poselství. Český král chtěl uzavřít přátelské smlouvy se všemi panovnickými dvory v západní  Evropě. Jeho vyslanci  se dostali až na břeh Atlantického oceánu, kde, podle tehdejšího mínění, končil svět. Byla to „Finisterre“, břeh světa a za ním – nekonečný oceán. Ještě nevypluli mořeplavci, kteří hledali a našli Nový svět  na druhém břehu oceánu. Snad  asi  až  za dvě desítiletí vyplují.  Nikdo dosud  ještě nevěděl, že takové břehy  na druhé straně oceánu jsou a svět že tam pokračuje. Tehdy bylo Španělsko  nebo Portugalsko, kam poselství krále Jiřího Poděbradského dorazilo,   skutečný  „konec světa.“

 Závěr.

Jiří  z Kunštátu a Poděbrad (23. dubna 1420 – 22. března 1471)  

byl ojedinělá osobnost na našem královském trůně. Jediný zvolený nikoli z  panovnické  dynastie, ale ze starobylé domácí šlechty. Uvědomělý Čech, umírněný utrakvista. Od roku 1448 správcem českého království a  zástupcem nedospělého krále Ladislava Pohrobka. Po jeho smrti 1458 zvolen králem. Byl jím do konce svého života.

Jako král vládl 13 let. Pečoval  s úspěchem o hospodářský i kulturní rozkvět své vlasti. Osvědčil spolehlivé schopnosti a  bezvýhradnou  odpovědnost. Po staletí nepřáteli tradovaná domněnka, že zbavil Ladislava Pohrobka života, je konečně vyvrácena dík zkoumání současné medicínské patologie. 

Jiří Poděbradský byl a zůstává vzorem odpovědnosti a tolerance vlády ve své vlasti i přívržencem a hlasatelem míru a spolupráce všech zemí současného světa.