Jiří Gruša
Jiří Gruša
Ve středu 15. prosince 2021 se konala ve Vídni v Diplomatické akademii vzpomínka na osobnost někdejšího českého diplomata, básníka Jiřího Gruši.
Slavnostně byla prezentována publikace, která vyšla na počest jeho působení. Byl v 80. letech na Západě emigrantem, pak působil 11 let v Rakousku jako náš velvyslanec, ale pak také v Německu zastupoval naši vládu. Přítomní současní vyslanci a diplomaté a pracovníci Diplomatické akademie i Kulturního klubu Čechů a Slováků ve Vídni se shodovali na vysoké politické a diplomatické úrovni Grušova působení. Je to, bohužel, výsledek vytrvalého působení takových landsmanšaftových politiků, jako je např. pan B. Posselt. Grušovo působení se kladně hodnotí z hlediska zahraničního revanšismu, jednostranně a neobjektivně. Před lety jsme měli na podnět vídeňských nezaujatých pozorovatelů jiný obraz působení Jiřího Gruši. Uveďme jej:
Jiří Gruša, Beneš jako Rakušan
Prof. PhDr. Věra Olivová, DrSc.
Poznámka ČNL:
26. října 2012 na ČT2 jsme mohli shlédnou pořad o Jiřím Grušovi, nazvaný „Jiří Gruša, neklidný Evropan“. Abychom o jeho „díle“ vnesli více informací mezi zájemce, přinášíme článek paní prof. V.Olivové o Grušovi.
Kniha Jiřího Gruši vznikala po sametové revoluci, kdy byl autor jmenován prezidentem Havlem československým vyslancem v Berlíně. V úvodu autor zdůrazňuje, že "patřil k první generaci, která svůj azyl našla v západním Německu, jako sousedním státu, který nás nepřepadl... Vídeň a Bonn, nás v roce 1968 nechaly na pokoji. To ovšem stavělo na hlavu narativ našich otců, "dědičný nepřítel" [t.j. Němci – V.O.], ztrácel odpudlivost a národní báchorky sílu".
Náplní práce je autorova snaha objasnit osobnost československého prezidenta Edvarda Beneše. (Gruša důsledně používá Eduard, ale většinou uvádí pouze Beneš). Grušovo stanovisko k prezidentovi je jednoznačně negativní, plné posměchu a despektu. Již v úvodní kapitole konstatuje, že "druhý prezident připomínal už jenom mouchu, na kterou stačí mít pořádnou plácačku". Tuto tezi pak rozvíjí v dalším obsahu.
Podivný název práce má zřejmě zdůraznit, že se Edvard Beneš narodil v Rakousku. A právě tato skutečnost je pro autora základní spojnicí s druhým Rakušanem, současníkem a "rivalem" - s Adolfem Hitlerem.
Autor uvádí na počátku etymologii jmen obou. "Beneš je počeštěný Benedikt a Benedikt znamená blahořečný. Zřídka se však někomu zlořečilo tak vydatně, jako tomuto menšímu mládenci z Kožlan." Jméno Hitler odvozuje autor od jména Hudler a tímto jménem nahrazuje - z nepochopitelných důvodů - v práci jméno Hitler. Někdy ho nazývá "říšským kancléřem", příp. "fýrou". .
Úvodem tlumočí Gruša základní postoje Hitlera k českému národu: "Češi mu nikdy nebyli samostatný národ! Povolit jim jejich heterogenní republiku bylo šílenství. Jako bojovníci se předvedli pouze jedinkrát, a to za husitů, ale i tenkrát coby lupiči a žháři. Podobně jako dnes bolševici. Spojenci ve Versailles tvrdili světu, že Německo nemá dost formátu, aby vládlo negrům. Současně však vydali tři a půl milionů Němců nejvyšší kultury a charakteru nadvládě druhořadého nárůdku." Pro Hitlera byl Edvard Beneš představitelem poválečného versailleského systému. A tento systém byl pro poražené Rakousko "šokem", který neztělesňoval jenom porážku, nýbrž národní "potupu". Jako výraz Hitlerovy nenávisti k Benešovi cituje Gruša ze známého Hitlerova projevu z 26. září 1938 (autor mylně uvádí datum 12. září 1938): "Já nebo pan Beneš, jeden z nás musí jít".
Grušova práce není biografií Edvarda Beneše. Autor ji označuje za "psychogram". V podstatě je to soubor autorových názoru a představ vyjadřovaných nezřídka značně obecnou, příp. "duchaplnou" formou, která nahrazuje věcný výklad. Např.,když již v úvodu mluví o Marshallově plánu, zcela pomíjí publikovaná prezidentova stanoviska a nahrazuje je floskulí o plánu, "který by byl Beneš chtěl, kdyby byl směl chtít své chtěnÍ. "
Gruša zcela opomíjí obsáhlou politickou činnost prezidenta, který byl předním evropským politikem a důsledným obráncem evropského míru proti připravované nacistické agresi. Charakterizuje ho naopak jako váhavého, nerozhodného, mstivého úředníka, intrikána využívajícího "špehounskou praxi", horší než za Rakouska. Prý "neztělesňoval Švejka, ale působil jako Švejk." Staví ho dokonce do přímého protikladu k agilnímu Hitlerovi: "Jestliže Hudlovo dílo má titul Můj boj, musel by Beneš, kdyby chtěl do sporu v podobném rozsahu (?), předložit knihu Můj spis.
Gruša má současně vyhraněně negativní názor na celou první republiku. Zesměšňuje Masarykovo legionářské přízvisko "tatíček Masaryk", spatřuje v něm formu intronizace a zdůrazňuje, že "se i oblékal panovnicky. Ve vídeňském stylu." Za svého nástupce pak předurčil Edvarda Beneše.
Gruša uvádí: "Druhý prezident je obecně napadán jako utlačovatel, který svým německým občanům zakazuje >německý pozdrav< a kárá je za jejich víru ve znamení rasy." V těchto slovech kritizuje Gruša prezidentem podporovaná československá opatření proti nacistické Henleinově straně, jejíž příslušníci nesměli nosit nacistické hnědé košile, používat nacistických odznaků a pozdravu "Heil Hitler". To znamená, že se autor s postoji nacistů identifikuje.
Prezident Beneš se v Grušově pojetí postupně "z pražského hráče stává figurkou na šachovnici, které již nerozumí". A mnichovské události Gruša v naprostém rozporu se skutečností komentuje: "Musel by do bitvy sám, a to není jeho obor. Proto si vyžádá dokument o tom, že byl opuštěn a opouští mlčící zemi. "
Za války charakterizuje Gruša prezidenta Beneše jako "akcionalistu". který se snaží prosadit svou tezi o kontinuitě republiky. Zvrat do jeho postavení přinesl prý až atentát na Heydricha. "Bylo to také znovuzrození Eduarda Beneše." Další prezidentova cesta do republiky vedla přes Moskvu. Do Prahy, vstoupil prý tento "reprezentant národa bez dějin" 16. května 1945 a chystal se promluvit na Staroměstském náměstí, na "adrese poprava oprav." Jeho návrat je současně odvratem od "západního světa". Beneš "hraje vabank v kasinu, které chce proměnit v národní podnik" .
V dalším výkladu se Gruša zabývá odsunem německého obyvatelstva. Jednoznačně ho odsuzuje. Uvádí, že je "problém udělat z představitelů Hochkultur (vrcholné kultury) vagabundy, protože chtěli >do Říše< ". Autor bez skrupulí připodobňuje odsun k německému Endlosung - k německému vyhlazování židů. To však svými masovými vraždami a systematickým plynováním mnohamilionových komunit patří k nejhrůznějších událostem celých lidských dějin. Rozhodně není projevem "Hochkultur. "
Ve čtyřech závěrečných kapitolách je pak zběžně načrtnut poúnorový vývoj: Tribunály. Výroba národa. Hádalo se tělo s duší. Pád. Všechny jsou jedinou obžalobou prezidenta Beneše.
Autor uvádí, že při prezidentově smrti "málokdo plakal". Současně si však popletl základní události. Mylně popisuje protestní studentský pochod na Hrad, který se však konal v únoru 1948.
Závěrem se autor vrací ke své úvodní etymologii: "Z Beneše či Benedicta, je spíše maledictus neboli zlořečený muž". Grušův "psychogram" prezidenta Beneše se pro svou subjektivnost a neznalost konkrétní historické problematiky nemůže stát podkladem žádné seriózní diskuse. Přes to si získal zřejmě určitou popularitu v Německu i v Rakousku při autorových přednáškách v řadě měst. V nejbližší době vyjde i německé vydání práce. (Barrister & Principal, Brno 2011, s. 149)
