Jiří Beneš, V německém zajetí III.
Jiří Beneš
V německém zajetí
III.
Vypravoval mi Jan Píšala, odborný učitel z Radvanic u Moravské Ostravy:
»V prosinci 1942, když byly veliké mrazy, zdálo se blokovému z bloku 7a), že několik židů se neumývalo dost pečlivě. Na tomto bloku byla zednická škola, kde já byl šrajbrem. Blokový Alfred Olszewski vybral proto 80 vězňů. Nařídil jim svléknout se do nahá, odvedl je na půdu, kde všechna okna byla vytlučena. Tam musilo si všech osmdesát vězňů lehnout na beton a blokový je poléval studenou vodou. Musili tam zůstat mokří a nazí v mrazu až do druhého dne do rána. Druhého dne dopoledne je odnesli všechny do nemocnice. Většina z nich v několika dnech zemřela.«
Nyní jsem viděl po prvé ženy při práci. A všichni, kdo je toho dne a tak často později viděli pracovat a padat vysílením, špinavé, špatně ostříhané, žluté v obličejích, s netečnýma očima v propadlých důlcích, my všichni máme teď po válce, kdy vidíme, za jakých dobrých podmínek pracují Němci, pocit veliké nespravedlnosti.
V pět hodin večer zapískal kápo, seřadil nás, mnohokrát i s esesmany nás počítal a vedl domů do tábora. Cestou jsme potkali jiné komando žen, komando docela jiné, než jaké jsme viděli odpoledne. Byly to vesměs židovky. Všechny byly velmi dobře živené, čisťoučké, oblečené v hedvábí a krajky, kožišiny, elegantní střevíčky a hedvábné punčochy. Bylo to komando děvčat z »kanady«, děvčat, z nichž žádná neměla již žíti déle než tři měsíce.
Co je to »kanada«, poznali jsme už za několik dní. Na naše pracovní místo přijel vlak s transportem řeckých židů. Muži přišli k nám na karanténní blok a pověděli nám, co předcházelo. Shromáždili je z celého Řecka v Soluni. Oznámili jim, že budou usídleni v Polsku, aby si vzali, co mají cenného, a potravu na patnáct dnů. Nyní je zavedli sem. Doufají, že po karanténě budou moci zase žít se svými rodinami. Nevěděli a nikdo jim neřekl, že jejich rodiny již nežijí.
Zde, na rampě, musili všichni vystoupit, věci nechat ležet. Nejdříve oddělili všechny muže od čtrnácti do čtyřiceti let a přidali k nim i všechny mladší chlapce, pokud byli zcela zdrávi a uměli německy. Tuto skupinu odvedli do odvšivovací stanice a na karanténu.
Ženy a děti nahnali do aut a odvezli do Birkenau. Zde se musely svléci a vstoupit do veliké, pěkně dlaždičkami vykládané místnosti bez oken. Uzavřeli za nimi dveře s gumovým vzduchotěsným uzávěrem. Poté otvory zvlášť k tomu zařízenými vhodili do místnosti několik bomb s »Modrým křížem«. V několika minutách byly všechny mrtvy, větráky vyhnaly plyn a zvláštní »sonderkomando« vězňů odnášelo je na hranice. Mohla nastoupit další »šichta«, jak říkali.
Zatím u nás, na rampě, bylo rabování. Nás si nikdo nevšiml. Nedělali jsme nic, ale nebylo nikoho, kdo by na nás křičel. Kápo i esesmani byli na rampě a drancovali. Ze zavazadel židů brali vše, co se jim hodilo. Především skvosty, cigarety a některé věci k jídlu. Drancovali asi hodinu, když přijel důstojník na motocyklu. Začal ostře:
»Nestydíte se, když se na vás dívá několik set haftlingů? Nemůžete počkat, až to bude v odpadkárně?« Jeden z esesmanů ukázal mu zlaté hodinky. Důstojník po nich
chňapl jako pes po kosti a hned začal prohledávat a rabovat také. Šlonzák Vašek byl neodolatelný. Nikdo nevěděl, jak se to stalo, ale najednou byl mezi esesmany a hrabal také. Když konečně kápo na něj přišel, zmlátil ho strašně, ale Šlonzák si z toho mnoho nedělal. Za ňadry měl krabičku cigaret, celé pletence fíků, několik konserv a podobné věci. Cpal se velmi spokojeně a i nám dal. Odvážili se pak i jiní, ale vždy byli zmláceni dříve než došli k balíkům.
Později přijela auta a přivezla zvláštní komando židovských vězňů, stejně velmi dobře živených a pěkně ošacených, ale stejně k smrti odsouzených, jako bylo ono komando ženské, jež jsme každý večer potkávali. Ti nakládali řecké balíky na auta a odváželi do baráků ve veliké ohradě z ostnatého drátu. Byly tam nápisy, že vstup je zakázán a že stráž střílí bez výstrahy.
Tam se balíky třídily. Cenné věci rozdělili si esesmani mezi sebe, zaměstnaní vězňové si mohli vzít, co potřebovali na sebe nebo k jídlu, ale byli denně před odchodem prohlíženi a u koho našli sebemenší věc, byl na místě zastřelen.
Toto drancování a vše, co s ním bylo spojeno, nazývalo se, nevím proč, v lágrové hantýrce »kanada«. Také komando vězňů nazývalo se kanada-komando. Vězňové příliš mnoho věděli a byli proto každé tři měsíce vystřídáni. Staří šli do plynu a nastoupili noví. Byli to vesměs židé. ..- Stejně jako nyní řečtí židé byli vydrancováni i židé holandští, belgičtí, francouzští, čeští, slovenští. Každý týden přijelo několik transportů a my jsme nemusili pracovat. Většinou však byli do plynu dopravováni i muži. Řečtí židé z onoho transportu byli výjimkou. Byli zabiti až po roce. Zatím postavili regulační hráz u řeky Soly. Po každé kanadě pak ležel těžký kouř na Birkenau a v noci do daleka zářily hranice.
