29.7.2019 Oskar Krejčí Komentáře

Politolog Oskar Krejčí ukazuje na základní principy čínské doktríny obsažené v nové Bílé knize zveřejněné v Pekingu. Zároveň pro potřeby porozumění doporučuje více empatie při dialogu s Čínou. 

Minulý týden novináři opět dostali příležitost ukázat svoji pravověrnost: Státní rada ČLR vydala Bílou knihu Čínská národní obrana v nové éře. Publicisté z oficiálního informačního proudu reagovali, jak je v kraji zvykem: povětšině vytrhli z kontextu ty myšlenky, které by mohly vyznít konfliktně, a s nimi se jali strašit veřejnost. Znovu byla propásnuta šance zkusit pochopit, co vlastně Peking chce a kam Čína směřuje. Přitom porozumění Číně je velmi důležitý a nesnadný úkol – sama Čína se opatrně hledá v nové pozici supervelmoci, do které vrůstá. To vše ve chvíli, kdy se někdo na hongkongských ulicích pokouší zpochybnit politiku „jedna Čína, dva systémy“ a na pražském magistrátu politiku jedné Číny.

Ohniska napětí

Většina komentátorů oprávněně poukazuje na to, že Bílá kniha kategoricky formuje odhodlání nepřipustit separatismus. Ostří onoho dokumentu míří proti těm, kdo volají po „nezávislosti Tchaj-wanu“, „nezávislosti Tibetu“ a nově i po vytvoření „Východního Turkestánu“. Zvláště pasáže o tom, že Čína čelí a bude čelit odtržení části Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang přitahují pozornost. Je to tak nová priorita propagandy. Využít se dá ledacos. Čína se stala předmětem útoků kvůli údajnému porušování lidských práv v této autonomní oblasti. Sin-ťiang je citlivý region nejen tím, že zde žijí významné národnostní menšiny, přičemž k tradici některých z nich patří islám. Je to také oblast, která mimo jiné hraničí s Afghánistánem, Pákistánem a Indií. Že odtud proniká do Číny extremismus a terorismus, to asi nikdo nezpochybňuje. V Bílé knize se uvádí, že od roku 2014 armádní policie asistovala vládě autonomní oblasti při eliminaci 1588 teroristických skupin a zajetí 12 995 teroristů. To není málo. Není však pravděpodobné, že by se ve světě našla nějaká funkční vláda, která by uvolnila prostor separatistům v oblastech, jako je Tibet či Sin-ťiang, nebo se zřekla území, které počítá ke svému geopolitickému jádru, jako je tomu v případě Tchaj-wanu.

Bílá kniha Čínská národní obrana v nové éře je důležitá z jiného důvodu. Je to desátý dokument tohoto typu, který od roku 1998 čínská vláda zveřejnila. Na padesáti stranách ukazuje doktrinální zásady zahraniční i vojenské politiky. Vychází z teze, že „svět ještě není klidným místem“. I když je v současnosti více vybalancován, mezinárodní pořádek je podkopáván stále aktivnější politikou hegemonismu, mocenskou politikou, unilateralismem a dlouhodobými regionálními konflikty a válkami. Úsilí o kontrolu zbrojení a odzbrojení prohrává tváří v tvář snahám obnovit závody ve zbrojení. USA, Rusko, NATO i Evropská unie v tomto duchu upravují své zahraničněpolitické doktríny. Zároveň jsou lidé po celém světě propojeni svými bezpečnostními zájmy a „stávají se členy komunity se sdílenou budoucností“.

Podle této Bílé knihy se Čína nachází v kritickém stadiu dokončení výstavby „středně prosperující společnosti“, přičemž „socialismus s čínskými charakteristikami vstoupil do nové éry“. Peking prostřednictvím tohoto dokumentu sděluje, že i v nové situaci nadále dává přednost partnerství před aliancemi. Čína se znovu přihlásila k pěti principům mírového soužití, které má ostatně zakotveny i v Ústavě. Jako jediná mocnost se Čína opět zavázala v žádném případě nepoužít jaderné zbraně jako první či hrozit jimi nejaderným státům nebo nejaderným zónám. Prohlašuje zároveň, že se nedá zatáhnout do závodů v nukleárním zbrojení a bude udržovat svůj jaderný arzenál na minimální hladině nutné k zajištění bezpečnosti.

Čínská armáda

Jako první z devíti základních úkolů národní obrany v nové éře uvádí Bílá kniha „odstrašit a odolat agresi“. Kromě standardních cílů v duchu úkolu zajistit suverenitu, jednotu, územní celistvost a bezpečnost země lze v tomto výčtu také nalézt zajištění čínských námořních práv a zájmů či bezpečnostních zájmů Číny ve vesmíru, elektromagnetickém prostoru a kyberprostoru. V seznamu priorit je i úkol chránit zájmy Číny v zámoří či podporovat udržitelný rozvoj země. Ony poslední čtyři úkoly by si jistě zasloužily zevrubnou veřejnou diskusi.

Podle citovaného dokumentu Čínská lidová osvobozenecká armáda (ČLOA) v současné době stále „výrazně zaostává za předními světovými vojenskými silami“. Kromě urychleného pokroku v informatizaci by ČLOA měla do roku 2035 komplexně pokročit v modernizaci vojenské teorie, organizační struktury, vojenského personálu, zbraní a vybavení v souladu s modernizací země. Do poloviny 21. století by Čína měla „plně transformovat ozbrojené síly na síly světové úrovně“. Následující tabulka, převzatá ve zkrácené podobě z Bílé knihy Čínská národní obrana v nové éře, přibližuje dynamiku vojenských výdajů Číny. Růstu sebevědomí Pekingu odpovídá i fakt, že anglické znění Bílé knihy ponechává údaje v čínské měně RMB, v jüanech (¥).

Odkaz jezuitů

A proč je v této souvislosti dobré učit se u jezuitů? Nejde samozřejmě o odkaz pátera Koniáše, který se asi domníval, že knihtisk byl vynalezen k tomu, aby bylo možné testovat 451 stupňů Fahrenheita. Jde o jiné příslušníky Tovaryšstva Ježíšova, o ty, kteří koncem sedmdesátých let 16. století dorazili na jih Číny, aby už začátkem století následujícího začali působit v Pekingu. Mezi řadou vynikajících jezuitských vzdělanců v Číně vynikal italský jezuita Matteo Ricci (1552­–1610). Ten se v Číně nevěnoval jen převracení pohanů na jedinou pravou víru, ale také pokračoval ve svých výzkumech v oblasti matematiky, mechaniky, chemie, lékařství, medicíny, geografie a kartografie. Ve všech těchto oborech publikoval, a to povětšině čínsky. Jeho pojetí misijní práce se říká „Ricciho metoda“, jejíž podstatou je přizpůsobení se prostředí. Jak píše Vladimír Liščák v knize Mezi tolerancí a intolerancí (Praha: Academia, 2017), tato technika spočívala především „v dokonalém zvládnutí čínštiny, ve znalostech historie čínského národa, jeho světských a duchovních tradic a v navázání dialogu s místními učenci-literáty“. Takto Ricci dospěl nejen k tomu, že se oblékal jako mandarín, ale hlavně k přesvědčení, že čínskou konfuciánskou tradici lze spojit s křesťanstvím. Že „vynikající etická a sociální doktrína konfuciánství by měla být doplněna o metafyzické myšlenky křesťanství“.

Jezuité tehdy pomáhali Západu a Východu překlenout civilizační rozdíly, či udělat z těchto rozdílů vzájemnou výhodu. Americký sinolog John Fairbank v knize Dějiny Číny (Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998) uvádí, že v 17. a 18. století asi osmdesát jezuitů přeložilo do čínštiny na čtyři sta západních prací, z nichž více než polovina pojednávala o křesťanství a zhruba třetina o exaktních vědách. A nejen to. Ricci počátkem 17. století nakreslil pozoruhodnou mapu světa, která císaři ukázala, že dokonce i Říše středu je relativně malá. Když na sebe čínská a ruská říše narazily na Dálném východě, byli to jezuité, kteří zprostředkovali nejen překlad jednání, ale i sepsání Něrčinské smlouvy (1689) o hranici; jedna z jazykových mutací této úmluvy je v latině.

A jak to skončilo? Nekompromisní znalci jediné pravdy především z dominikánského a františkánského řádu žalovali u papeže, že jezuité jsou nedůslední a schvalují například pohanské obřady uctívání předků. V březnu 1715 papež odsoudil postup jezuitů a přizpůsobování se místním zvyklostem zakázal. Kulturní konvergence skončila. Následně čínský císař v roce 1724 vypověděl křesťanské misionáře do Kantonu – s výjimkou těch, kteří pracovali u císařského dvora. Doplatily na to obě strany, spolupráce se postupně měnila na konfrontaci. V době opiových válek už křesťanští misionáři stáli téměř v jednom šiku na straně evropských interventů.

*          *          *

Život přináší každý den nová a nová témata, ke kterým se musí politici a novináři vyjádřit. Nelze být odborníkem na každý nový námět a povětšině nebývá čas na podrobnější seznámení se s překotně se valícími podněty. Odpovědný státník i žurnalista by však měl mít určitou hierarchii hodnot seřazenou podle významu či velikosti obsaženého rizika. Vývoj Číny, a to včetně jejího vojenského potenciálu a strategie, by měl patřit mezi témata na vrcholu významové pyramidy. Vyžaduje nadstandardní pozornost. Od pasu střílené komentáře k takovým dokumentům, jako je Bílá kniha Čínská národní obrana v nové éře, jsou přinejmenším promarněnou příležitostí, jak se k pochopení Číny přiblížit. Sdílená budoucnost je nevyhnutelná, ale může také být plná nedorozumění, střetů a válek.

Čína, vojenská doktrína

Casopisargument.cz