České národní listy

Jednou se mne ptali, jestli bych nechtěl vstoupit do československé vojenské jednotky

 Moc mne to překvapilo a já souhlasil

Jižně před Moskvou-Tulou se fronta zastavila a my začali ustupovat – tedy stahovat se do lepších pozic, až jsme se dostali do Kalugy, kde nás Rusové obklíčili.

Na to vše nerad vzpomínám. Asi dva měsíce jsem se nemohl vyzout z holínek. Byly mi těsné, v dešti a blátě namokly a už to nešlo. Jak přišly mrazy, tak to bylo ještě horší. Kde se udělaly v ponožkách díry, tak tam mi prsty namrzly. Rusové, kde jsme zrovna spali, mi boty zezadu rozřízli, jim zůstaly boty a já od nich získal výměnou teplé bačkory z hadrů. Lékař mi napsal poukázku k transportu a poslal mě s kolonou ruských saní do Trozkoje na nádraží. Tam nás naložili do dobytčáků do slámy a jelo se domů. Jelo se je nadsazený výraz, více se stálo než jelo. Byli tam s námi těžce ranění, kteří cestou umírali. První větší lékařské ošetření bylo až v Katovicích, kde byl přistaven lazaretní vlak, „saniťák“, proti dobytčákům nepředstavitelný luxus, lékaři i sestřičky v bílém. Přece nás nemohli vést přes Německo v dobytčácích. Cesta vedl přes Ostravu, Prahu s cílem sever Německa až k Hannoveru. Podařilo se mi vystoupit v Praze spolu s Rakušáky, kteří chtěli být co nejblíže k domovu. V nemocnici na Smíchově Na Santošce byly samé omrzliny. Tam mi došlo, že jsem dopadl velice dobře. Lidem odpadávalo zmrzlé maso, z ran trčely černé kosti a i ty odpadávaly. To vše doprovázel hrozný smrad, že na pokojích nebylo k vydržení. Já měl omrzliny I. a II. stupně, takže i maso zůstalo. Teprve v nemocnici jsem poznal, proč jsem měl přilepené spodky. Nohy jsem měl plné droboučkých střepin. Vážil jsem pouhých 52 kilo. Na frontě se nemarodí, tam jsou jen živí a mrtví. Na Velikonoce jsem byl již natolik dobrý, že mne z nemocnice propustili. Jel jsem do Retzu, i když jsem tam úředně nepatřil. Na bráně kasáren na mě řval cvičitel, že jsem jej nepozdravil a skoro se uřval, když jsem ho ignoroval. Tito cvičitelé byli na frontě, kam museli nováčky doprovodit, ti největší zbabělci. Z krytu se neodvažovali vůbec vylézt.

Dostal jsem týden dovolené a směl jsem k rodičům do Znojma. Na hlavě se mi dělala boule a hlava moc bolela. Ve znojemské nemocnici mi vojenský lékař bouli rozřízl a vynadal střepinu, o které jsem nevěděl. Do kasáren v Retzu jsem se vrátil s hlavou v obvazech. Rána na hlavě se nelepšila, proto ji lékař znovu otevřel a vynadal dva kousky zapomenutých vlasů, které byly tlusté jako sirky, pak se rána zahojila. Našim úkolem bylo zdokonalení v morseovce a příprava na nasazení do Afriky. V říjnu 1942 nás přeložili do Grafenvohru, kde se sestavovala jednotka pro Afriku.

Dál musím být ještě stručnější, i když je to těžké. Prosinec 1942: přes jižní Tyroly do Neapole, konvojem do Regia, trajektem do Messiny na Sicílii. Radisté čekali v Palermu na letadlo.  – kvůli korozi nesměli být přepraveni na lodích. Naši piloti létali za světla těsně nad vodou, aby nás neobjevili Angličané, Italové zase hodně vysoko. V Bizertě, kde jsme měli přistát, byl zrovna nálet na letiště, tak nás vyházeli bez zastavení za pojíždění, zázrakem jsme všichni přežili. Do Fochových kasáren jsme dorazili po šílené jízdě v noci zrovna na oslavu Silvestra. Byli jsme první němečtí vojáci v Tunisu. Dostali jsme auto s vysílačkami a jeli do Edi-Khila – sídla naší jednotky. Byla to zase poziční válka, jakou jsem znal z Ruska, přesto něco úplně jiného. Za zmínku stojí, že mezi frontami byly vinné sklepy, vlastně něco jako nádrže s červeným vínem, u kterých se v pohodě scházeli naši vojáci s Angličany, něco jako o přestávce (vína bylo moc).

U jednotek nebyl o nás radisty zájem, nechtěli nás mít blízko sebe. Angličané dokázali každou vysílačku snadno zaměřit, a když neposlali letadlo, tak to místo aspoň ostřelovali. Proto jsme museli být dál od jednotek a k vysílačce natáhnout telefonní dráty.

Opakovalo se Rusko. Opět jsme hledali stále lepší pozice, až jsme 9.5.1943 kapitulovali. Konečně konec střílení, granátů a strachu. A válka, to je stres a strach.

Přijel americký džíp se čtyřmetrovou anténou, udal nám směr ke sběrnému prostoru a odjel. Morálka se uvolňovala. Na daném místě jsme usedli. .

Američané kolem nás postavili plot a byli jsme v zajetí, ale bez našich velitelů, kteří se vypařili. Těšili jsme se, že rozbijeme hubu FF Banerovi, který jako zásobovatel kradl mužstvu čokoládu z přídělů, ale zmizel. Tábor byl u Béja, blízko Bizerty. Následovalo: nákladními auty přes pohoří Atlas do přístavu Bone, zde nás naložili na nákladní loď (normálně přepravovala uhlí), kde jsme mohli jen stát a byli po kotníky v uhelném prachu, nešlo si sednout, nebylo místo. Hlídali nás Marokánci.

V Oránu nás úplně vyčerpané a nevyspalé chemicky odvšivili (ač jsme vši neměli) a do rozkroku foukli DDT, tím jsme byli úplně ozdraveni. Následovalo nalodění do zaoceánského osobního parníku – jako do luxusního hotelu. Projeli jsme Gibraltarem, připojily se další lodě a celý konvoje vydal do Ameriky. Přistáli jsme v Bostonu 1.6.1943. Odtud vlakem napříč Amerikou do Camp Forrestu – mého prvého zajateckého tábora od 14.6.1943. V tomto táboře jsem byl přes rok. Občas nás vyslýchali. Jednou se mne ptali, jestli bych nechtěl vstoupit do československé vojenské jednotky, kdyby se nějaká utvořila. Moc mne to překvapilo a já souhlasil. 2.8.1944 přišel na náš barák americký voják a zkomoleně se ptal na moje jméno. Měl jsem se ihned zabalit – stál u mne a popoháněl mě – ani jsem se nemohl rozloučit s ostatními a už jsem tábor neviděl. Z celého tábora jsme byli čtyři. Vlakem se dvěma strážnými do Faietville N.C., kde byl německý zajatecký tábor Forst Bragge. Pro nás udělali oddělenou část – Němci nám nadávali do zrádců. Tak takhle se začala sestavovat československá vojenská jednotka. Dva, co přijeli se mnou, byli vídeňští Češi, co měli ve vojenské knížce „Čeche,“ ten čtvrtý se jmenoval Houský, říšský Němec – jeho otec byl v Praze ředitelem státní banky. Celkem se nás tam sešlo asi 50 lidí. Nikdo s námi nemluvil, nejednal, nikdo nás nenavštívil, nic se nedělo. Po dvou měsících „séparé“ oddělení zrušili a nás strčili mezi ostatní německé zajatce. Moc nám to pomohlo, na nejhorší táborové práce určovali nás. Postupně jsem prošel několika tábory. V posledním táboře Camp Jack Sonville bylo samozřejmostí kino a večery věnované kultuře a kurzům. Mám dva certifikáty z kurzu Amerikan Cicias a Amerikan History z 31. prosince 1945. Pro Ameriku ještě válka neskončila – bojovalo se v Pacifiku s Japonci, pak padla první a po ní druhá atomová bomba a válka skončila.  Nás začali přesouvat z tábora do tábora na sever k severním přístavům. Posledním byl Camp Shanks N.Y., odkud nás pustili ze zajetí, to bylo 30. května 1946. Vrátili mi vše, co mi v Africe odebrali, i vojenskou knížku i náramkové hodinky, co už v Africe nešly a které jsem dostal k biřmování. Za práci v zajetí jsme místo peněz dostávali bločky různých hodnot, které v kantýně platily jako peníze. Před odjezdem nabídla kantýna hodně zboží, včetně šperků, hudebních nástrojů, textilu apod. Každý táhl plný kufr a lodní pytel, věřili jsme tomu, že to dotáhneme až domů. Následovala cesta lodí přes moře do Le Havru, auty do tábora v blízkosti Paříže. Zde jsme dostali propouštěcí vysvědčení nahrazující osobní průkaz. Byli jsme tu asi týden, ven jsme nechodili, Francouzi nás nenáviděli, pokřikovali na nás BOŠ (prasata). Přesun vlakem: další tábor byl už v Německu u Mnichova, byl to sběrný tábor (Poláci, Rumuni, Slováci, Češi). Z Československa tam úřadovala repatriační komise, přiznali, že docházelo k přestupkům, ale že už je to překonané a že nás republika čeká a že nás potřebuje. Trvalo skoro tři týdny než se podařilo dát dohromady vlak – známé dobytčáky. Byli jsme rádi a měli radost, že konečně jedeme domů.

Q. K. Znojmo, narozen 31.10. 1921

Pokračování