České národní listy

Jednou narazili na skupinu, která začala po nich střílet. Palbu naši opětovali a jednoho z vetřelců smrtelně zranili

Jaroslava Vosková

Úcta k mým rodičům, jejich přátelům a tisícům dalších hraničářů mne vede k tomu, abych se svěřila jak s zážitky mými, tak mých rodičů. Co vše jsme museli prožívat a zakusit v tehdejší době s německými – ovšem tehdy s našimi spoluobčany – sudetskými Němci.  Dělo se tak povlovně  a vyvrcholilo na sklonku třicátých let.

Otec pracoval jako strojvedoucí u ČSD. V roce 1934 byl přeložen z Ostravy do Chebu. Přišla jsem s rodiči do tohoto hraničního města jako tříletá. Ubytování jsme našli ve vilce, přezdívalo se jí „Wohdreb“. Majitelé byli postarší Němci, jménem Maierovi. Měli dva syny ve věku kol 20 let. Musím přiznat, že jsme byli od nich přijati dobře. Když maminka například onemocněla, paní se o mne starala, což bylo pro maminku vítanou pomocí. A dokonce jeden ze synů sjel ihned na kole do města pro lékaře. Dá se říci, že panovala mezi námi pohoda. Otec ale později sehnal byt blíže lokomotivnímu depu (výtopně), tak jsme se odstěhovali. V té ulici stál naproti dům, což by jinak nestálo za zmínku, ale – v tom našem domě bydleli samí Češi, kdežto v tom protilehlém převážně Němci. To v pozdějším vývoji sehrálo neblahou úlohu, ale o tom se zmíním dále. Za domy se prostíralo volné velké prostranství, ohraničené železniční tratí. Posloužilo nám to k našim dětským hrám, ozývala se odtud pestrá směsice hlasů a hlahol jak v české řeči, tak i chebské němčině.

Jenže přišla éra Konráda Henleina a K.H. Franka, první coby učitel tělocviku, druhý knihkupec z Karlových Varů. Oba se ukázali v pravém smyslu slova jako zloduši. Jejich hlavním úkolem bylo zasít a šířit nenávist mezi námi a Němci. Což se jim postupně dařilo. Dokázali využít sebemenší příčiny k štvavým útokům jak proti republice, tak vůči našim lidem. Navíc jak urážek a provokací přibývalo, braly za své i dosavadní sousedské vztahy. Naši vrstevníci – děti z německých rodin na nás začaly hanlivě pokřikovat, vyvolávat rozmíšky, později došlo i na kameny a šarvátky. Následkem se toho my, české děti, musely uchylovat na dvorek českého domu, bály jsme se chodit ven. Navštěvovala jsem českou školu a ta byla dost vzdálena. Útoků na nás přibývalo a tak nás rodiče ve skupinkách doprovázeli do školy  i potom domů.

V paměti mám stále vryty ony zářijové dny, kdy zemřel náš prezident T.G. Masaryk. Naši obchodníci např. umístili jeho fotografie do výloh. Němci to vše okamžitě poplivali! V den, kdy se v Chebu na náměstí konala tryzna za Masaryka, provokovali místní sudeťáci tím, že chodili kolem, pokřikovali a vůbec projevovali bujaré veselí. Došlo dokonce k tomu, že několik ze dvojic, které plánovaly uzavřít sňatek, požádalo na radnici, aby se tak stalo v den prezidentova pohřbu! Až k takovému jednání, těžko pochopitelnému, dospěl záměrně živený fanatismus u nich. K provokacím sudeťáků chci ještě dodat, že naše policie neučinila nic. Pouze přihlížela, jak je tomu i dnes. Prý v tom nelze spatřovat nic protizákonného! Buďme ale vůči těm řadovým policistům spravedliví – oni prostě vidět nesměli. Řídili se příkazy, které obdrželi „shora“.