České národní listy

Jedna prostá sudetská žena nám sdělila, co si o nás, rasově nižších lidech, myslí

Při pročítání vzpomínek lidí, které, jako bývalý předseda MO Kruhu vyhnaných v Plzni dobře znám, přemýšlel jsem nad závěrem, jakou udělat tečku. Do mysli se mi vloudila vzpomínka – školáka, který se tehdy – byť z přinucení – podíval rok před koncem války do „Sudet“. My pravda nepatřili mezi vyhnané, žili jsme v obci na Manětínsku, severně od Plzně. Tenhle úděl postihl rodinu strýce, zastřeleného navíc za heydrichiády. Ovšem jako bezzemci tu vyvstal jiný malér – určení na chmelovou brigádu. Takže jsem spolu s dalšími a třídním učitelem v srpnu 1944 „rukoval“  na Žatecko. Byla to v podstatě v mých 13 letech první cesta na delší dobu mimo domov a navíc „přes hranice“. Seznámení s německými orgány bylo v Žihli (tehdy Scheles), první železniční stanice v „reichu“. Studené pohledy, odpočítávání, krátká konverzace s učitelem a parťákem, který vozil lidi na chmel již léta. V Krýrech již čekaly selské žebřiňáky, my měli určení do Soběchleb (tehdy Oberklee). Krátce za námi dorazili studenti z Kojetína na Moravě. Statkář to vzal zkrátka – rychle se ubytovat na půdě, kde byla sláma a deky, na večeři  a připomínka že ráno se hned vyráží po snídani. Jak jinak, zvědavost nás hnala v podvečeru na náves, projít obec. Všude zatměno, potkali jsme jen pár ženských postav a školní mládež. Z mužské části to byli jen opravdu přestárlí hospodáři, kteří v zájmu vítězství říše, museli vypomáhat, jak se jen dalo. Pohledy od místních lidí byly zkoumavé, číhavé, nikdo s námi ale nezavedl během pobytu řeč. O nějakém přátelském gestu, úsměvu či krátkém rozhovoru, o to jsme ani nezavadili.

Co bylo nápadné (pro nás až komické), bylo partajní zdravení. Ne, že by to vyznávali všichni, ale bylo dost rozšířené. A tak třeba dva výměnkáři jeli proti sobě na kole, pravice hned vyletěla nahoru a ozvalo se zvučné „heil“. I když potom onen dědík  měl co dělat, aby kolo uřídil. A to bylo prosím v době, kdy již přes dva měsíce se bojovalo i v Normandii a blízký trojúhelník měst Duchcov-Most-Chomutov byl dosti často kvůli koncentraci průmyslu bombardován. – Uvedl jsem, že žádnou vstřícnost, když jim ta slovanská mládež přišla pomoci, jsme nezaznamenali. Nedocházelo ani k otevřenému nepřátelství, - oni místní toho měli jistě také dost a radostné zprávy od blízkých z fronty určitě nedocházely. Spíše tu a tam vůči nám určitá nadřazenost, ignorance… Jenže byl zde krámek, nic moc, dalo by se říci spíše „kvelb“ s běžnými věcmi s dost omezeným sortimentem. My sice určité množství marek měli z domova, ale co s nimi? Stravenky jsme neměli, v regálech pusto … Jedinou možností se staly okurky. , ty se v tomto rajónu pěstovaly v kvantech. A právě v tomto krámku se nám dostalo poučení, jak si – ještě nedávno naši spoluobčané – představují spolužití s námi, podřadnou rasou. Najmě s námi, co jim tu za pár marek otročí. Kupcová si určitě na fronty ve krámku stěžovat nemohla a tak zhusta přenechávala obsluhu své asi 13 leté dcerce. Holčina se ráda bavila a my s ní rádi konverzovali. … Jednou se ale kupcová na nás zle vyřítila a nastala mela.  Cosi se v ní  jakoby  provalilo a začala lát – do českého ksindlu, verbeže, prašivců, ba i sviní … Jedna prostá sudetská žena nám sdělila, co si o nás, rasově nižších lidech, myslí.

Chci se zmínit i o poznatku, jak se spojil zájem státní moci – tedy landsrátu, partaje (NSDAP) a církve. Já vím, že nacistům se dalo těžko vzdorovat. Kněz si třeba mohl myslet své, ale … I když mnozí také se do té obludné mašinérie  zapojili. Ale k věci – mám nyní na mysli určitou pompu v kostelech. V Blšanech nás v chrámu hned zarazily pruhy černé látky, splývající u bočních oltářů k zemi. Na nich byla vetkána – podobně jako na smutečních stuhách – jména těch farníků, kteří za vůdce a říši padli na poli slávy … a nikdy nebudou zapomenuti. Během naší návštěvy jsme cítili, že jsme pod bedlivým dozorem, jak se u těchto „pomníčků“ tváříme. Inu, i v tom měli „parteigenossen“ dobře vycvičenou službu.

Skončila brigáda, odevzdán poslední věrtel, odpoledne následovala výplata, k jídlu před cestou byla hrachová kaše s kyselou okurkou. Krátké studené rozloučení, šlo jen o pár vět a vyjelo se z vrat. Musím zmínit však ještě jednu událost, potvrzující, že není Němec jako Němec. Zní to trochu paradoxně, ale světlou výjimkou v jednání vůči nám byl statkářův syn. Jako důstojník přijel ze západní fronty na opravdu jen několik dní. Zašel mezi nás, poptal se, choval se nenuceně, žádný „übermensch“. Mne dokonce, když vezl vodu na chmelnici, vzal na kozlík vedle sebe a rozprávěl. Jak se žije u nás, co si lidé v protektorátu myslí a sám se netajil tím, že nevidí situaci dobře. Asi si na frontě užil své a uvědomoval si, co vše tahle válka přináší. Dokonce se vůči mně zachoval jako grand  - při vyplácení jsem slyšel – „syn mi poručil, že za ten odvoz vody máš jako za dva věrtele …“. – Jenže chtějme na pánech Posseltovi, či Bartonovi (dříve Bartoňovi), aby mysleli jako onen frontový důstojník.

Josef Sedlák, Plzeň