Jeden příběh z války
Jeden příběh z války
11. 8. 2020
Když jsme jednou šli okolo tohoto mlýna, má tam bronzovou pamětní desku. Věznění nakonec nepřežil. (Totiž, na výzvu dozorců: „Kdo je totál, ať vystoupí z řady, nebude trest smrti vykonán,“ Arnošt vystoupil, odvedli je na jiný dvůr věznice a tam je postříleli.) Kromě jídla byli tito vězni – ale všichni, co byli „totálové“ (ti odsouzení na smrt), se stále uzamknutými náramky na rukou. Měli štěstí, protože našli podkůvku z bot při pocházkách na dvoře a s menší úpravou se jim dařilo klepeta (náramky) odemykat, aby si uvolnili ruce. (Sláva byl totiž vyučený zámečník.)
Ve vězení bylo hodně času na vzájemné diskuse, na přemýšlení o osvobození – i do věznic na konci roku 1944 pronikaly zprávy o otočení postupu východní fronty a o předpokládaném ukončení války v roce 1945. Bylo by škodou na samém konci války zemřít, a proto vymýšleli a propracovávali způsob vlastního osvobození. Ti tři odsouzení v cele č. 5 byli všichni šachisté, a tak promýšleli na řadu tahů dopředu ten předpokládaný únik z vězení. Mříž v oknech nebyla tak nesnadná záležitost a stačilo postupně vyškrábat mezi cihlami maltu a mříž byla v okně již jen formálně vsazena.
Dne 14. února v noci byli probuzeni silným leteckým náletem, který přicházel v několika vlnách a končil v ranních hodinách. Krčili se u okenní zdi a jedním silným výbuchem vyletěla uvolněná mříž a zasekla se do dveří na druhé straně. Ve sledování situace se střídali: Na dvůr byli vyváděni vězni, ale kromě totálů. Počkali další hodinu a začali s vlastním osvobozováním sami: Utrhli litinový vysoký radiátor ze zdi u dveří a s ním jako s beranidlem se snažili uvolnit dveře. I když byly dveře již značně zdemolované, přesto v železném rámu dobře držely.
Na tyto rány zareagoval vězeňský dozorce. Ti nosili klíče a s nimi cinkali za chůze. Po rozdělení jednotlivých funkcí při budoucím otevření dveří dočasně zpacifikovali dozorce a všem třem se podařilo uniknout z cely totálů. Sláva se spouštěl po armovacích drátech z rozbitého schodiště, měl to štěstí, že v cele, kde byl před tím vězeňský kápo, bylo umyvadlo plné bramborového salátu, naházel, co mohl za košili a s tímto nákladem spěchal na smluvený sraz na jednom dvoře rozbitém od náletu. Tam se společně s Jardou a Arnoštem pořádně najedli z této přídělové, ale vyšetřené denní dávky, a to bylo vlastně jejich poslední pořádné jídlo před další jejich budoucností…
Pomocí podkůvky se jim ještě podařilo zbavit se okovů a silného textilního pásu a byli z nich jenom obyčejní vězni. Slávovi se dále podařilo najít pod ruinami poklop do šachty, kde byl rozvod centrálního parního topení, a navečer se sešli, jak bylo domluveno, v kotelně, kde bylo ještě přijatelné teplo. Dokonce se nalezly i nějaké montérky po zaměstnancích kotelny, aby vězni a dokonce totálové skryli svoji skutečnou identitu. Snahou Slávy bylo promyslet na příští den další postup, a tak opatrně vylézal po železných stupních šachty a opatrně nad přiotevřeným poklopem odhazoval cihly – byly to zvonivky (tzv. přepálené a trvanlivé cihly) a nešlo to potichu, a když vytrčil hlavu ze šachty, stál nad ním ozbrojený tlustý dozorce a: „Komm heraus“ – a bylo po radosti z osvobozování. V duchu byl rád, že objevil pouze jeho a další zůstali ukryti. Tři kroky před dozorcem a u velké cihelné zdi byl velký kráter po bombě a v místě kráteru ubouraný kus této zdi. Místo nařízeného „Links“, jsem šel schválně vpravo. Když se přiblížil k odbourané zdi, praštil pod sebe sbalenými dekami a plavmo přeskočil zděnou hradbu a utíkal bodláčím k fotbalovému hřišti, stříleli po něm, utíkal skrz zahrady a opuštěné domky, až se dostal do polí za rozbombardované a hořící Drážďany. Vlezl do opuštěné továrny, kde se dělala nějaká keramika, oblékl na sebe civilní kalhoty, boty a starý vojenský kabát a kšiltovku a vypadal, jako civilní dělník vracející se z práce domů.
I před Slávou byla cesta domů, ale v únoru přes Krušné hory, až půl metru sněhu, bez jídla. Šel převážně v noci a orientačně se řídil podle hvězd. Hranice přecházel někde nad Teplicemi. Cestou mu omrzla chodidla, trpěl hladem a během deseti dnů se objevil v Praze „Na Slepičárně“, restauraci, kde byl hostinským jeho mladší bratr Jaroslav. Omrzlá chodidla prohlédl přivolaný lékař, říkal, že by bylo nejvhodnější do nemocnice na operační sál, ale to nešlo, a tak doporučil jeho sestrám způsob léčení. Ty také pracovaly v Jardově restauraci, a tak mu dávaly na nohy obklady a koupaly chodidla v heřmánku a řepíku a chodidla zachránily.
Pamatuji, že náš otec Josef Soběslav Bukovský trochu při chůzi pajdal, na chodidlech mu časem dorostla kůže, ale chyběly ty svaly, které dělají chodidlo, špatně běhal, ale dožil se věku 89 let. V životě to byl houževnatý a zároveň optimistický člověk a pro nás, potomky, velký vzor.
Jaroslav Bukovský, OV ČSBS Plzeň
