Je národ přežitkem 2

Ing. Dalibor Plichta

Bylo zásluhou národnostní zásady, požadující, aby každý národ byl stejně svobodný, jako má přirozené právo být svobodný každý jedinec, že s koncem první světové vál­ky, v letech 1917 a 1918, nastal (především působením slovanského "nacionalismu") konec politické "zásady le­gitimity", jak ji na Vídeňském kongresu v letech 1814­-1815 navrhl Talleyrand, v jejímž duchu byly k Metterni­chově spokojenosti národy a státy považovány za pouhá patrimonia, za soukromé statky monarchů.

V souladu s touto zásadou legitimity (která zhruba ří­ká, že jednotlivá území mají patřit svým dědičným pa­novníkům, pokud se jich dobrovolně nevzdají výměnou za nějakou náhradu, kompenzaci) rozdělili si vítězové nad Napoleonem, tj. Rusko, Prusko, Rakousko a Anglie, nejen ukořistěná území a dali podobu mapě Evropy bez ohledu na národy a jejich případnou touhu po sebeurčenÍ. Určili i způsob vlády v jednotlivých zemích.

Této monarchistické zásady legitimity, přijaté Vídeň­ským kongresem a vyjádřené v ujednání mezi ruským carem, císařem rakouským a králem pruským v podobě Svaté aliance, nemohli se samozřejmě dovolávat občané proti svým knížatům. Ani tam, kde už občané jistých práv nabyli. Legitimismus se měl stát jen nástrojem res­taurace a upevnění politické moci dědičných panovníků.

Střet národních zájmů, k nimž na prvním místě patřil požadavek národního sebeurčení, s politickou zásadou panovnické legitimity, tento vleklý konflikt, který dával v Evropě podobu celému devatenáctému století, skončil porážkou zásady legitimity, vítězstvím národů nad dyna­stiemi, ustavením nových národních států na půdě sta­rých států mnohonárodních.

Ale toto vítězství národů nad dynastiemi a vznik ná­rodních států nejeví se dnes konečné, třebaže starý legiti­mismus dynastií zůstává poražen a nikdo už jej nevzkří­sí. Zásada sebeurčení národů má nového vyzyvatele a zá­pas národů bude muset pokračovat. A vlastně už dávno znovu začal.

Jen zatím není známo, kde a kdy se nový restaurační kongres konal, kdo byli jeho účastníky a jak zní jeho protokoly. Jisto je jen tolik, že i tento nový "vídeňský kongres" vychází z podobných představ o sebeurčení ná­rodů jako ten starý a že přes všechno své vyznávání a zdůrazňování liberální ekonomiky je jako ten starý stejně protiliberální ve své politice a jde na své cestě konzerva­tivní restaurace kapitalismu stejným způsobem proti svo­bodě národů jako ten vídeňský v letech 1814-1815.

Už teď je jeho výsledkem, že prakticky není na světě národ, který by nebyl vystaven rozhodujícímu vlivu vzdáleného spekulačního kapitálu a jeho operací na svě­tovém trhu peněz. Národy a jejich státy nejsou ponechá­ny samy sobě. Není jim dopřáno, aby se přirozeně a svo­bodně rozvíjely podle svých představ, přestože jsou na­venek samostatné a podle znění svých ústav svrchované.

Všechno nasvědčuje tomu, že se znovu stávají patri­monii, vlastnictvím nějaké nové vrchnosti.

Národnost, nebo vlastenectví? Nacionalismus, nebo patriotismus?

Když malé nebo třeba i velké národy, ale hospodářsky i jinak slabé pociťují politický nebo hospodářský tlak bud' velkých států nebo nadnárodních hospodářských korpo­rací, je přirozené, že se pokoušejí hájit své národní zá­jmy, udržet si jistou ekonomickou i politickou samostat­nost, přestože si dnes všichni uvědomují neuskutečnitel­nost uzavřenosti kteréhokoli státu vůči ostatnímu, ať bližšímu nebo vzdálenějšímu světu.

Projevuje se to v postojích především k silám zahra­ničním, ale přirozeně i k silám, které ve shodě se zájmy vnějšího světa působí uvnitř toho kterého národa a jeho státu.

Pohodlně, zjednodušeně a hanlivě jsou tyto obranné postoje slabých házeny do jednoho pytle s expanzivním národním sobectvím a vládychtivostí silných.

Také nacionalismu českému dnes dokonce někteří čeští politici vytýkají nesnášenlivost, přízemnost, malost, pro­vincialismus a nadbíhají tím odsudkům českého naciona­lismu ze strany Němců. Ti měli k odmítání českého naci­onalismu zvláštní důvod hned od chvíle, kdy se v Če­chách objevil. Neboť od počátku obsahoval požadavek zrovnoprávnění Čechů s Němci v českých zemích.

Albert Pražák k tomu v knize "Národ se bránil" připo­míná příznačné německé postoje z brožury, která vyšla v Lipsku a Heidelberku v roce 1861 pod názvem "Po­němčovat či počešťovat? (Příspěvek k národnostní otáz­ce v Čechách)", a píše: "Národnostní myšlenka vyhlašo­vala se tu za nepřítelkyni civilizace a vzdělanosti, zhoub­nou právě u Slovanů, kteří prý sami o sobě nikdy neměli zvláštní vzdělanostní úlohy... České národní soudobé snahy jsou dobová epidemie, která ustane a musí ustat. Dějiny českého národa se uzavřely Bílou horou, pojem českých králů jest již i lidu cizí. Čechové pro svou ně­kdejší věrolomnost k Habsburkům nemohou v státě zve­dat nároky z minulosti, jejich národství jest rozkladné a nemá budoucnosti."

Při obviňování malých národů z "nacionalismu" jako by se ani neslušelo připomenout sobectví velkých národů a velkých států, "světově rozhlídnutých" a samozřejmě připravených uspořádat svět bez ohledu na "partikulární zájmy" jiných a na nepochopení, které taková politika vyvolává, třebaže se obvykle halí do frází o potřebě celo­světového řádu a pořádku, případně o nutnosti zabezpečit všude ctění lidských práv.

Je zajímavé nejen to, že "nacionalismus" zpravidla od­suzují politikové národů velkých, a to opět zpravidla u národů malých, ale i to, že Francouzi oficiálně nevytýka­jí nacionalismus Němcům a Němci zase jako by neviděli nacionalismus národa francouzského.

Velké národy a velké státy zdaleka tolik nepotřebují bít na strunu svých národních zájmů. Jejich hospodářská, politická a vojenská síla je dostatečná, aby svoje zájmy nejen uhájily proti jiným, ale i prosadily na úkor států a národů malých a slabých. Nehrozí jim, že budou muset hledat uspokojení svých zájmů v tom, že se uzavřou pů­sobení sil okolního světa. Jsou naopak vystaveny poku­šení silných. Jmenuje se expanze.

Nacionalismus v devatenáctém století usiloval o usta­vení samostatných národních států. Dosáhl svého. Došlo k rozpadu mnohonárodních říší, jakou bylo Rakousko­Uhersko. Národní státy vznikly na jejich troskách. Zdá se však, že úloha nacionalismu tím neměla skončit. Má teď jenom jiné zadání. Národy sice dosáhly formální samo­statnosti svých států, ale jejich nezávislost je znovu ohro­žena a podkopávána.

Vedle otevřeně hlásaných úmyslů vytvořit federalizo­vanou Evropu, v níž by se dosud samostatné a svrchova­né státy staly pouhými provinciemi, oslabují a ohrožují nezávislost národních států záměry a důsledky pronikání nadnárodních korporací a koncernů do těchto států. Vytvářejí v nich totiž vlastní hospodářskou a tedy i poli­tickou moc, a to často s podporou některého silného státu cizího. Těmto nadnárodním korporacím samozřejmě ne­hrozí, že budou obviňovány z nějakého národního sobec­tví, z nacionalistického partikularismu. Jejich partikula­rismus je "nadnárodní", "globalistický", "atlantický", případně "evropský".

Jedním ze záludů některých našich politických činitelů a jim přisluhujících publicistů v jejich tažení proti "nacio­nalismu" české společnosti je i to, že záměrně vyzvedají "vlastenectví" jako náhradu za "nacionalismus", protože ten je prý překonaný a do dnešních poměru se nehodí.

V lidech má být přitom vzbuzen dojem, že se "vlaste­nectví" a "národnost" kryjí, přestože tomu tak není.

Vypadá to nevinně a hezky. Kdo z Čechů by si při slo­vě "vlastenectví" nevybavil zapadlé české vlastence a je­jich oddanost věci českého národa. Kdo by nebyl připra­ven výzvu k vlastenectví přijmout a být vlastencem?

Ale proto ještě není možno zanedbávat podstatný roz­díl mezi vlastenectvím a národností.

Patriotismus byl spojen se státem, jehož podoba, jak to odpovídalo době, byla patriotická. V důsledku toho, když docházelo k jeho ohrožení, šlo vždycky spíše o obranu země a ochranu zájmů těch, kdo zemi stáli v čele. A ved­le ochrany území státu dostávala se dlouho ke slovu spí­še pýcha na vlast a domovinu, patriotická láska k zemi a ke státu.

Nacionalismus je naproti tomu spojen s dějinnou, ději­notvornou, politickou úlohou národa, s úlohou, jejíž po­čátek nastal v podstatě Velkou francouzskou revolucí.

Přesto však se výzvy k nahrazení nacionalismu patrio­tismem ozývají u nás z nejvyšších politických kruhů stá­le znovu. A zdá se, že nikoli zcela samovolně, nýbrž že je to naopak výraz promyšlených pokusů o změnu jistých ideových východisek české politiky.

Taková výzva se dokonce objevila jako hlavní téma prezidentova projevu u příležitosti státního svátku České republiky 28. října 1995. Havel tehdy povýšil otázku na­hrazování "nacionalismu" "vlastenectvím" na otázku dneška naší společnosti.

Český "nacionalismus" a "nacionalismus" i jiných ná­rodů nedělá ovšem starosti jen českému prezidentovi a jeho politické družině. Kupodivu se "nacionalismu" ve svém okolí obávají i různí političtí představitelé v tak sil­ném státě, jako je Německo.

I nynější německý ministr obrany Rudolf Scharping před časem za své návštěvy (ještě jako předseda SPD) považoval za vhodné dotknout se zde této otázky a varo­vat nás. Řekl, že "zvláštní nebezpečí nejen pro osvoboze­né části Evropy (to máme být my, pozn. D.P.), ale pro ce­lou Evropu (to znamená i pro Němce, pozn. D.P.) před­stavuje bacil nacionalismu". - Přitom pouhých pět týdnů později mluvil ve Varšavě o téže věci docela jinak, tento­krát uznale. Polákům řekl: "Národní hnutí bylo vždycky výraznou součástí demokratického hnutí celé Evropy. A zůstalo jím dodnes."

Máme tomu snad rozumět tak, že "nacionalismus" malých národů, jako je náš, je zvláště nebezpečným baci­lem, u větších národů už může být součástí demokratic­kého hnutí a u ještě větších i ještě něčím docela jiným?

Takové německé řeči o "bacilu nacionalismu" nebo o tom, že Evropa je "ohrožena nacionalismem", označují Rodney Atkinson a Norris McWhirter v knize "Maas­trichtská zrada. Destrukce národního státu" z roku 1995 za "bezostyšnou masku německého spěchu k evropské integraci". Ukazují přitom, že je to právě německý nacio­nalismus a ne německý internacionalismus, kdo řídí síly v pozadí německé agresivní politiky "evropské integra­ce". Zároveň Atkinson a McWhirter připomínají, že "ne­byly to národní státy nebo dokonce nacionalismus, co prokazatelně ohrozilo evropský mír, ale byl to německý nacionalismus, který se pokoušel ukout Německem ovlá­daný eurostát".

Poukazují přitom zároveň na skutečnost (a také ji ve své knize dokládají), že "stěží najdeme jediný pilíř sou­časné Evropské unie, který nemá svůj původ ve vzoru, jaký pro Evropu načrtl Hitlerův režim", který počítal kromě jiného s jednotnou měnou pro Evropu i s potlače­ním národních států v "evropském prostoru", se zruše­ním jejich ústav. (Atkinson a Mc Whirter se ve svých tvr­zeních opírají o článek známé americké novinářky Do­rothy Thompsonové, uveřejněný v Herald Tribune 31. května 1940 a napsaný po rozhovorech s teoretiky nacistického režimu. D. Thompsonová ve svém článku uváděla tyto jejich výroky: "... v budoucnu nebude žádná ´Francie´ nebo ,Anglie', budou jen jazykové skupiny."… Žádný národ nebude mít kontrolu nad svým finančním nebo ekonomickým systémem nebo nad daněmi."

Podle řečí prezidenta Havla a podle projevů s ním stejně smýšlejících odpůrců národnosti mohla by se otázka, zda "nacionalismus" nebo "vlastenectví", a rozhodnutí se pro "vlastenectví" jevit jako něco, co nemá jiné než bla­hodárné účinky. Přitom jde podle nich v podstatě o totéž, jen odpadají ty údajně škodlivé a nebezpečné rysy "naci­onalismu".

Ale je tomu tak? A je vůbec otázka, zda "nacionalis­mus" nebo "patriotismus" jako dvou postojů téměř v jed­né rovině, správně položena? A je možno klást otázku, zda volit "nacionalismus" nebo "vlastenectví", dokonce jenom jako otázku řečnickou?

Zatím se zdá, že ti, kdo tuto podle nich vlastně pouze řečnickou otázku, na niž by měla být odpověď každému jasná, nestarají se příliš o to, jak je pojem "nacionalismus" odborně vymezován, Anebo se starat nesmějí, chtějí-li ve svém předem zaujatém postoji proti "nacio­nalismu" setrvat a zacházet s ním, jak se jim hodí.

Encyklopedie "La Politique", vydaná nakladatelstvím Hachette v Paříži 1971, říká, že "nacionalismus" je myš­lenkový proud nebo politické hnutí provázející snahy o probuzení nebo sjednocení národa nebo získání jeho po­litické nezávislosti.

Pochopitelně se "nacionalismus" jako politické hnutí, jako politický program národa začal výrazně projevovat teprve poté, co se upřesnil novodobý pojem a novodobá idea národa. (I když, jak jsme se již zmínili, vědomí ná­rodního společenství, opírající se o společný jazyk, bylo v českých zemích zcela zřetelné už ve středověku a výrazně se projevovalo např. v době husitské.)