Je národ přežitkem 2 Ing. Dalibor Plichta
Je národ přežitkem 2
Ing. Dalibor Plichta
Bylo zásluhou národnostní zásady, požadující, aby každý národ byl stejně svobodný, jako má přirozené právo být svobodný každý jedinec, že s koncem první světové války, v letech 1917 a 1918, nastal (především působením slovanského "nacionalismu") konec politické "zásady legitimity", jak ji na Vídeňském kongresu v letech 1814-1815 navrhl Talleyrand, v jejímž duchu byly k Metternichově spokojenosti národy a státy považovány za pouhá patrimonia, za soukromé statky monarchů.
V souladu s touto zásadou legitimity (která zhruba říká, že jednotlivá území mají patřit svým dědičným panovníkům, pokud se jich dobrovolně nevzdají výměnou za nějakou náhradu, kompenzaci) rozdělili si vítězové nad Napoleonem, tj. Rusko, Prusko, Rakousko a Anglie, nejen ukořistěná území a dali podobu mapě Evropy bez ohledu na národy a jejich případnou touhu po sebeurčenÍ. Určili i způsob vlády v jednotlivých zemích.
Této monarchistické zásady legitimity, přijaté Vídeňským kongresem a vyjádřené v ujednání mezi ruským carem, císařem rakouským a králem pruským v podobě Svaté aliance, nemohli se samozřejmě dovolávat občané proti svým knížatům. Ani tam, kde už občané jistých práv nabyli. Legitimismus se měl stát jen nástrojem restaurace a upevnění politické moci dědičných panovníků.
Střet národních zájmů, k nimž na prvním místě patřil požadavek národního sebeurčení, s politickou zásadou panovnické legitimity, tento vleklý konflikt, který dával v Evropě podobu celému devatenáctému století, skončil porážkou zásady legitimity, vítězstvím národů nad dynastiemi, ustavením nových národních států na půdě starých států mnohonárodních.
Ale toto vítězství národů nad dynastiemi a vznik národních států nejeví se dnes konečné, třebaže starý legitimismus dynastií zůstává poražen a nikdo už jej nevzkřísí. Zásada sebeurčení národů má nového vyzyvatele a zápas národů bude muset pokračovat. A vlastně už dávno znovu začal.
Jen zatím není známo, kde a kdy se nový restaurační kongres konal, kdo byli jeho účastníky a jak zní jeho protokoly. Jisto je jen tolik, že i tento nový "vídeňský kongres" vychází z podobných představ o sebeurčení národů jako ten starý a že přes všechno své vyznávání a zdůrazňování liberální ekonomiky je jako ten starý stejně protiliberální ve své politice a jde na své cestě konzervativní restaurace kapitalismu stejným způsobem proti svobodě národů jako ten vídeňský v letech 1814-1815.
Už teď je jeho výsledkem, že prakticky není na světě národ, který by nebyl vystaven rozhodujícímu vlivu vzdáleného spekulačního kapitálu a jeho operací na světovém trhu peněz. Národy a jejich státy nejsou ponechány samy sobě. Není jim dopřáno, aby se přirozeně a svobodně rozvíjely podle svých představ, přestože jsou navenek samostatné a podle znění svých ústav svrchované.
Všechno nasvědčuje tomu, že se znovu stávají patrimonii, vlastnictvím nějaké nové vrchnosti.
Národnost, nebo vlastenectví? Nacionalismus, nebo patriotismus?
Když malé nebo třeba i velké národy, ale hospodářsky i jinak slabé pociťují politický nebo hospodářský tlak bud' velkých států nebo nadnárodních hospodářských korporací, je přirozené, že se pokoušejí hájit své národní zájmy, udržet si jistou ekonomickou i politickou samostatnost, přestože si dnes všichni uvědomují neuskutečnitelnost uzavřenosti kteréhokoli státu vůči ostatnímu, ať bližšímu nebo vzdálenějšímu světu.
Projevuje se to v postojích především k silám zahraničním, ale přirozeně i k silám, které ve shodě se zájmy vnějšího světa působí uvnitř toho kterého národa a jeho státu.
Pohodlně, zjednodušeně a hanlivě jsou tyto obranné postoje slabých házeny do jednoho pytle s expanzivním národním sobectvím a vládychtivostí silných.
Také nacionalismu českému dnes dokonce někteří čeští politici vytýkají nesnášenlivost, přízemnost, malost, provincialismus a nadbíhají tím odsudkům českého nacionalismu ze strany Němců. Ti měli k odmítání českého nacionalismu zvláštní důvod hned od chvíle, kdy se v Čechách objevil. Neboť od počátku obsahoval požadavek zrovnoprávnění Čechů s Němci v českých zemích.
Albert Pražák k tomu v knize "Národ se bránil" připomíná příznačné německé postoje z brožury, která vyšla v Lipsku a Heidelberku v roce 1861 pod názvem "Poněmčovat či počešťovat? (Příspěvek k národnostní otázce v Čechách)", a píše: "Národnostní myšlenka vyhlašovala se tu za nepřítelkyni civilizace a vzdělanosti, zhoubnou právě u Slovanů, kteří prý sami o sobě nikdy neměli zvláštní vzdělanostní úlohy... České národní soudobé snahy jsou dobová epidemie, která ustane a musí ustat. Dějiny českého národa se uzavřely Bílou horou, pojem českých králů jest již i lidu cizí. Čechové pro svou někdejší věrolomnost k Habsburkům nemohou v státě zvedat nároky z minulosti, jejich národství jest rozkladné a nemá budoucnosti."
Při obviňování malých národů z "nacionalismu" jako by se ani neslušelo připomenout sobectví velkých národů a velkých států, "světově rozhlídnutých" a samozřejmě připravených uspořádat svět bez ohledu na "partikulární zájmy" jiných a na nepochopení, které taková politika vyvolává, třebaže se obvykle halí do frází o potřebě celosvětového řádu a pořádku, případně o nutnosti zabezpečit všude ctění lidských práv.
Je zajímavé nejen to, že "nacionalismus" zpravidla odsuzují politikové národů velkých, a to opět zpravidla u národů malých, ale i to, že Francouzi oficiálně nevytýkají nacionalismus Němcům a Němci zase jako by neviděli nacionalismus národa francouzského.
Velké národy a velké státy zdaleka tolik nepotřebují bít na strunu svých národních zájmů. Jejich hospodářská, politická a vojenská síla je dostatečná, aby svoje zájmy nejen uhájily proti jiným, ale i prosadily na úkor států a národů malých a slabých. Nehrozí jim, že budou muset hledat uspokojení svých zájmů v tom, že se uzavřou působení sil okolního světa. Jsou naopak vystaveny pokušení silných. Jmenuje se expanze.
Nacionalismus v devatenáctém století usiloval o ustavení samostatných národních států. Dosáhl svého. Došlo k rozpadu mnohonárodních říší, jakou bylo RakouskoUhersko. Národní státy vznikly na jejich troskách. Zdá se však, že úloha nacionalismu tím neměla skončit. Má teď jenom jiné zadání. Národy sice dosáhly formální samostatnosti svých států, ale jejich nezávislost je znovu ohrožena a podkopávána.
Vedle otevřeně hlásaných úmyslů vytvořit federalizovanou Evropu, v níž by se dosud samostatné a svrchované státy staly pouhými provinciemi, oslabují a ohrožují nezávislost národních států záměry a důsledky pronikání nadnárodních korporací a koncernů do těchto států. Vytvářejí v nich totiž vlastní hospodářskou a tedy i politickou moc, a to často s podporou některého silného státu cizího. Těmto nadnárodním korporacím samozřejmě nehrozí, že budou obviňovány z nějakého národního sobectví, z nacionalistického partikularismu. Jejich partikularismus je "nadnárodní", "globalistický", "atlantický", případně "evropský".
Jedním ze záludů některých našich politických činitelů a jim přisluhujících publicistů v jejich tažení proti "nacionalismu" české společnosti je i to, že záměrně vyzvedají "vlastenectví" jako náhradu za "nacionalismus", protože ten je prý překonaný a do dnešních poměru se nehodí.
V lidech má být přitom vzbuzen dojem, že se "vlastenectví" a "národnost" kryjí, přestože tomu tak není.
Vypadá to nevinně a hezky. Kdo z Čechů by si při slově "vlastenectví" nevybavil zapadlé české vlastence a jejich oddanost věci českého národa. Kdo by nebyl připraven výzvu k vlastenectví přijmout a být vlastencem?
Ale proto ještě není možno zanedbávat podstatný rozdíl mezi vlastenectvím a národností.
Patriotismus byl spojen se státem, jehož podoba, jak to odpovídalo době, byla patriotická. V důsledku toho, když docházelo k jeho ohrožení, šlo vždycky spíše o obranu země a ochranu zájmů těch, kdo zemi stáli v čele. A vedle ochrany území státu dostávala se dlouho ke slovu spíše pýcha na vlast a domovinu, patriotická láska k zemi a ke státu.
Nacionalismus je naproti tomu spojen s dějinnou, dějinotvornou, politickou úlohou národa, s úlohou, jejíž počátek nastal v podstatě Velkou francouzskou revolucí.
Přesto však se výzvy k nahrazení nacionalismu patriotismem ozývají u nás z nejvyšších politických kruhů stále znovu. A zdá se, že nikoli zcela samovolně, nýbrž že je to naopak výraz promyšlených pokusů o změnu jistých ideových východisek české politiky.
Taková výzva se dokonce objevila jako hlavní téma prezidentova projevu u příležitosti státního svátku České republiky 28. října 1995. Havel tehdy povýšil otázku nahrazování "nacionalismu" "vlastenectvím" na otázku dneška naší společnosti.
Český "nacionalismus" a "nacionalismus" i jiných národů nedělá ovšem starosti jen českému prezidentovi a jeho politické družině. Kupodivu se "nacionalismu" ve svém okolí obávají i různí političtí představitelé v tak silném státě, jako je Německo.
I nynější německý ministr obrany Rudolf Scharping před časem za své návštěvy (ještě jako předseda SPD) považoval za vhodné dotknout se zde této otázky a varovat nás. Řekl, že "zvláštní nebezpečí nejen pro osvobozené části Evropy (to máme být my, pozn. D.P.), ale pro celou Evropu (to znamená i pro Němce, pozn. D.P.) představuje bacil nacionalismu". - Přitom pouhých pět týdnů později mluvil ve Varšavě o téže věci docela jinak, tentokrát uznale. Polákům řekl: "Národní hnutí bylo vždycky výraznou součástí demokratického hnutí celé Evropy. A zůstalo jím dodnes."
Máme tomu snad rozumět tak, že "nacionalismus" malých národů, jako je náš, je zvláště nebezpečným bacilem, u větších národů už může být součástí demokratického hnutí a u ještě větších i ještě něčím docela jiným?
Takové německé řeči o "bacilu nacionalismu" nebo o tom, že Evropa je "ohrožena nacionalismem", označují Rodney Atkinson a Norris McWhirter v knize "Maastrichtská zrada. Destrukce národního státu" z roku 1995 za "bezostyšnou masku německého spěchu k evropské integraci". Ukazují přitom, že je to právě německý nacionalismus a ne německý internacionalismus, kdo řídí síly v pozadí německé agresivní politiky "evropské integrace". Zároveň Atkinson a McWhirter připomínají, že "nebyly to národní státy nebo dokonce nacionalismus, co prokazatelně ohrozilo evropský mír, ale byl to německý nacionalismus, který se pokoušel ukout Německem ovládaný eurostát".
Poukazují přitom zároveň na skutečnost (a také ji ve své knize dokládají), že "stěží najdeme jediný pilíř současné Evropské unie, který nemá svůj původ ve vzoru, jaký pro Evropu načrtl Hitlerův režim", který počítal kromě jiného s jednotnou měnou pro Evropu i s potlačením národních států v "evropském prostoru", se zrušením jejich ústav. (Atkinson a Mc Whirter se ve svých tvrzeních opírají o článek známé americké novinářky Dorothy Thompsonové, uveřejněný v Herald Tribune 31. května 1940 a napsaný po rozhovorech s teoretiky nacistického režimu. D. Thompsonová ve svém článku uváděla tyto jejich výroky: "... v budoucnu nebude žádná ´Francie´ nebo ,Anglie', budou jen jazykové skupiny."… Žádný národ nebude mít kontrolu nad svým finančním nebo ekonomickým systémem nebo nad daněmi."
Podle řečí prezidenta Havla a podle projevů s ním stejně smýšlejících odpůrců národnosti mohla by se otázka, zda "nacionalismus" nebo "vlastenectví", a rozhodnutí se pro "vlastenectví" jevit jako něco, co nemá jiné než blahodárné účinky. Přitom jde podle nich v podstatě o totéž, jen odpadají ty údajně škodlivé a nebezpečné rysy "nacionalismu".
Ale je tomu tak? A je vůbec otázka, zda "nacionalismus" nebo "patriotismus" jako dvou postojů téměř v jedné rovině, správně položena? A je možno klást otázku, zda volit "nacionalismus" nebo "vlastenectví", dokonce jenom jako otázku řečnickou?
Zatím se zdá, že ti, kdo tuto podle nich vlastně pouze řečnickou otázku, na niž by měla být odpověď každému jasná, nestarají se příliš o to, jak je pojem "nacionalismus" odborně vymezován, Anebo se starat nesmějí, chtějí-li ve svém předem zaujatém postoji proti "nacionalismu" setrvat a zacházet s ním, jak se jim hodí.
Encyklopedie "La Politique", vydaná nakladatelstvím Hachette v Paříži 1971, říká, že "nacionalismus" je myšlenkový proud nebo politické hnutí provázející snahy o probuzení nebo sjednocení národa nebo získání jeho politické nezávislosti.
Pochopitelně se "nacionalismus" jako politické hnutí, jako politický program národa začal výrazně projevovat teprve poté, co se upřesnil novodobý pojem a novodobá idea národa. (I když, jak jsme se již zmínili, vědomí národního společenství, opírající se o společný jazyk, bylo v českých zemích zcela zřetelné už ve středověku a výrazně se projevovalo např. v době husitské.)