Je národ přežitkem?

Ing. Dalibor Plichta

K položení této otázky nás přivádějí různé hlasy, v nichž se ozývá buďto neporozumění významu tohoto slova, ne­bo dokonce snaha některých kruhů zpochybnit samu ideu národa, národnost jako významné vodítko pro politické chování, národnost jako přirozený a oprávněný zdroj a základ programu společenství, které spojuje společný ja­zyk, společná kultura a dějinná zkušenost.

Ještě určitěji řečeno, k položení této otázky nás vedou jejich snahy politicky odnárodnit český národ, snahy od­národnit jeho politiku.

Znovu a znovu se nám přece říká, a to z míst nikoli ne­vlivných. že myšlení v kategoriích národa je na konci dvacátého století přežitkem, že národ a národní myšlenka ztratily v dnešním světě svou opodstatněnost a význam.

Mnozí z těch, kdo dnes národní myšlenku odmítají ja­ko věc odbytou, sice uznávají, i když často s výhradami, že sehrála v devatenáctém století jistou pozitivní roli, ale vracet se k ní nebo při ní nadále setrvávat už není podle nich vhodné. Žijeme prý ve světě, v němž se nemusíme o svou národní svébytnost a možnost uspokojovat své zá­jmy bát. Ty ostatně prý budou nejlépe a snad dokonce automaticky uspokojovány v rámci uspokojování zájmů všelidských, nadnárodních, přinejmenším v jakési sjednocené Evropě, v nadnárodním nadstátě, než bude svět hospodářsky i politicky tvořit jeden celek, řízený z jednoho ústředí.

Začneme-li se tedy ptát, zda národ jako dějinná, ději­notvorná politická síla, probuzená Velkou francouzskou revolucí, je nebo není přežitkem, budeme muset přímo nebo nepřímo odpovídat i na to například, zda lpění na národní myšlence je nebo není pouhým svéhlavým a vzdorovitým zápecnictvím, jak někteří tvrdí, zda je nebo není duševní omezeností nebo nedostatkem odvahy k přijetí výzev širšího světa; zda národ vůbec je šťastným rámcem politického a státního života, není-li to rámec si­ce možná přirozený, ale zároveň pro lidstvo jako celek nebezpečný; zda vzhledem k tomu by nebylo lépe při­střihnout národním tužbám a vymáhání práv na uspoko­jení národních zájmů křídla.

Ale budeme tím odpovídat také na to, zda není přímo žádoucí pomíchat národy v jednom kotli, v němž by je­jich zájmy ztratily sílu už tím, že by je v takovém baby­lónu jazyků a zájmů nikdo nebyl s to pojmenovat.

A konečně budeme v tom případě odpovídat i na to, zda se má nadále pokračovat v uskutečňování zásady, že je nejlépe, aby si každý národ vládl sám, a zda výsledky této zásady, jejího provedení, jak k němu došlo v Evropě hlavně po první světové válce, není třeba znovu zhodno­tit, přehodnotit a dosavadní samostatné a svrchované ná­rodní státy federalizovat, udělat z nich pouhé provincie mnohonárodního nadstátu.

A přejdeme-li od takových otázek, kladených v obecné rovině, do českých poměru, mohli bychom se ptát:

Nemáme se s dodatečným, opožděným porozuměním rozpomenout na hlasy, které se ve starém Rakousku-­Uhersku po roce 1848 ozývaly v jeho prospěch a pro je­ho zachování a snažily se vydávat tuto monarchii (v níž měli privilegované postavení Němci) za příklad harmo­nického bratrského soužití tří hlavních evropských ras, latinské, germánské a slovanské, na hlasy některých ně­meckých profesoru, kteří hlásali teorii, že "tento stát (ro­zuměj Rakousko - Uhersko, pozn. DP) patrimoniál­ního původu a povahy je pokusem a vzorem budoucí Evropy"?

(Benedetto Croce tuto teorii označil ve svém spise "Evropa v devatenáctém století" za teorii "papírovou", ale byla něčím horším, byla obhajobou faktické tehdejší vlá­dy německého živlu v Rakousku-Uhersku a pokusem o ideologickou přípravu na německou hegemoni i ve střed­ní, východní a jihovýchodní Evropě.)

Jedna z definic pojmu "národ" říká, že národ je zeměpis­ná skupina, která je ovládána citem solidarity. Ten může mít svůj původ ve společné řeči, předpokládaném společ­ném původu, ve společné kultuře nebo ve společných zá­jmech a společných nebezpečích. Všechny tyto prvky mají zpravidla úlohu ve vytváření národního cítění. Toto cítění pak, ať již vzniklo jakýmkoli způsobem, je jedi­ným podstatným předpokladem pro existenci národa.

Jiné vymezení pojmu "národ" neuvádí jako jeden z je­ho znaků, že je tvořen zeměpisnou skupinou.

Francouzi zase při definování národa mluví nejen o společném území, ale také o společné vládě.

Národ je v každém případě představa a skutečnost spo­lečenství tvořeného přinejmenším jazykem, kulturou, společnými dějinami a společnými zájmy.

Tím je řečeno, že toto společenství dělá národem vě­domí vzájemné blízkosti a příbuznosti, člověkova vnitřní účast na onom společenství, vědomí národní souvislosti a soudržnosti. Nestačí tedy jenom mluvit česky nebo se narodit v českém prostředí.

Dnes se mnohdy setkáváme s tvrzeními, že národ a ná­rodovectví nebo národnost dostaly se mezi politické po­jmy a nabyly velkého významu teprve v devatenáctém století. A také že teprve tehdy a jako důsledek myšlení v národních kategoriích došlo např. v českých zemích k vzájemnému odcizení Čechů a Němců v jejich do té doby údajně blahodárném soužití, že teprve devatenácté století svým národovectvím, svým "nacionalismem", po­staveným na jazykovém základu, vytvořilo mezi nimi zbytečné a umělé přehrady ke škodě obou.

Není třeba vracet se do doby před téměř šesti stoletími, není třeba připomínat Dekret kutnohorský, abychom se přesvědčili o opaku a také o tom, že národ byl odevždy u nás chápán jako společenství, které má společný jazyk.

Stačí otevřít a číst téměř tři sta padesát let staré dílko, které nese název "Štěstí národa" a které latinsky vydal Jan Amos Komenský roku 1659, aby bylo jasné, že ná­rodní myšlenka je i u nás velice stará.

Hned v prvních odstavcích Komenský píše: "Co jest národ? Národ jest množství lidí zrozených z téhož kme­ne, bydlících na témž místě ve světě (jakoby ve společ­ném domě, který nazývají vlastí), užívajících téhož zvláštního jazyka a tím spojených týmiž svazky společné lásky, svornosti a snahy o dobro obecné.

Vlastností každého národa jest, že sobě chce dobře. Mnozí jsou a rozmanití pod nebem národové, ale všichni řízením božím tím znamenáni znakem: že jako lidé jed­notliví, tak i národové jednotliví sami sebe milují a chtě­jí, aby jim dobře bylo, ke stavu blaženosti vespolek se pobádajíce a o to spolu závodíce." (Cit. v překl. J.V. Nováka, vyd. Ottovým nakladatelstvím r. 1901 v Praze.)

Jestliže je národ společenstvím lidí, kteří mají k sobě navzájem blíže než k ostatním, mají se navzájem rádi a vzájemně si pomáhají, je přirozené, že takové vztahy, opírající se o vzájemnou blízkost a společné prožitky a zájmy, mohou být jen ve skupinách do značné míry sou­rodých. Takové jsou však jen skupiny počtem svých čle­nů omezené. Národ je vlastně už na hranici velikosti ta­kové skupiny, takového společenství, i když zároveň je schopen vytvářet vazby velice silné, včetně ochoty ke krajní oběti, ochoty, kterou se jinak vyznačují jen skupi­ny nejužší, omezené jen na rodinu s jejími vztahy mezi rodiči a dětmi.

Toto jedincovo ztotožňování se se skupinou, která je mu blízká, to jest s etnickým společenstvím, s národem, je prvotní. Předchází ztotožňování se s územím. A záro­veň platí, že vazby etnické jsou většinou silnější než ja­kékoli jiné, například politické nebo ideologické. Francouzská encyklopedie "La Politique" o tom říká: "La solidarité nationale l'importe le plus souvent sur les autres solidarités." Je to pochopitelné. Člověk byl nejdří­ve sběrač, lovec a kočovník a teprve později začal vést život na jednom místě, jako rolník, a mohl se v něm vy­tvářet zvláštní vztah k určitému kusu země.

Člověk své soucítění s jinými lidmi, svou solidaritu s nimi, začíná stavět a rozvíjet na svých vztazích k lidem nejbližším. Jeho láska k lidem jako takovým, k lidem vzdálenějším a vzdáleným, jeho lidskost nevzniká láskou k lidstvu. Vyrůstá z lásky k matce, k otci a k sourozen­cům a teprve od ní postupuje k lásce k vlastní etnické skupině, k národu, a odtud k soucítění se všemi lidmi na světě. Ale i pak je pro něho "lidstvo" pojmem v podstatě abstraktním, spíše jen rozumovou konstrukcí než skuteč­ností.

Proto je láska k lidstvu, humanita, bez lásky ke svým nejbližším a k národu ne-li nemožná, tedy přinejmenším planá. Poukazoval na to i Masaryk, když ve svém díle "Rusko a Evropa" kriticky mluvil o abstraktnosti huma­nismu Dostojevského.

Národ, láska k národu, schopnost milovat své blízké a svůj národ je tak spojovacím článkem od rodiny k lid­stvu. Je to svým způsobem cesta k jedincovu zespolečenštění, socializaci a k humanizaci člověka.

Národnost není překážkou na cestě k soucítění s lid­stvem, je naopak předpokladem pro to, aby mohlo toto soucítění vzniknout, je jeho podmínkou. A jedinec k ně­mu pochopitelně dospívá (a ještě k tomu ne každý) tepr­ve zráním, vzhledem k tomu, že "lidstvo" je představa, která je poměrně mladá.

Vědomí vzájemné blízkosti a podobnosti i jeho rub, to­tiž vědomí cizosti a odlišnosti, je výrazem kulturní vy­spělosti toho kterého národního společenství, toho které­ho národa a jeho členů.

Národní vědomí, vědomá národnost, je následkem to­ho úměrná míře kulturnosti toho kterého národa.

A naopak platí, že kulturní úpadek se projevuje ztrátou národního uvědomění.

Bez kořenů a zakotvení v národní kultuře je pak každá kulturnost poloviční nebo vůbec nemožná.

Národní vědomí je výrazem vnitřní zralosti člověka, výrazem jeho ucelenosti, plného rozvinutí jeho citových vazeb, jeho tolik potřebného pocitu být někde doma.

Člověk, který ztratí své vnitřní pouto s národem, stává se kulturním bezdomovcem. Stává se bytostí, která jde odnikud nikam, bytostí, která ztratila orientaci.

Národní uvědomění je i výrazem toho, že člověk přijí­má svůj díl odpovědnosti za stav a budoucnost společen­ství. Vytváří v něm důležité pnutí ušlechtilé povahy.

Národnost se tak může stát a také stala "hybnou silou politickou v nové době", jak o tom mluví Masaryk, po­bídkou k účasti na společném díle.

Jestliže národ je společenstvím, které je ovládáno ci­tem sounáležitosti a solidarity vznikající na základě spo­lečné řeči, společné kultury, společných dějinných zkušeností a společných zájmů, jestliže národ je společen­stvím, které vzniká vnitřním ztotožněním s tím vším, plyne z toho, že národ není skupinou nebo společenstvím hospodářské povahy. Nestává se jím ani tehdy, když mlu­víme o národních zájmech, neboť obsah národních zájmů není vyčerpán pouhými zájmy hospodářskými. Tím mé­ně pak je možno národ ztotožňovat s nějakou dílčí jeho skupinou nebo třídou.

A samozřejmě není národ ani skupinou, která by byla určena znaky biologickými nebo rasovými.

Ale jak už bylo řečeno, není národ ani společenstvím pouhého jazyka. Národ je víc než jen společenství dané jednou obcovací řečÍ. Pro české pojetí národa byla však otázka jazyka vždycky velice důležitá, nejdůležitější. Národ byl v minulosti do té míry ztotožňován s jazykem, že tam, kde šlo o národ, kde byl míněn národ, mluvilo se o jazyku. Například to vidíme v listinách z doby Husovy, v nichž se nepřátelé Čechů nenazývají nepřáteli a hano­biteli českého národa, nýbrž hanobiteli českého jazyka, tupiteli českého jazyka, a stejně tak se o oslabení české­ho národa v nich mluví o oslabení českého jazyka. Ve staré češtině je prostě "český jazyk" synonymem pro "český národ".

A konečně koncepce národa, která by se zakládala na pouhém občanství, která by byla dána státní příslušností nebo jen místem narození, byla nám a zůstává cizí.

Jakou úlohu plní představa národa a vědomí sdílení ná­rodního společenství pro sám život národa, pro uskuteč­ňování jeho cílů a prosazování jeho zájmů, pro plnění ta­kových základních úkolů, jako je trvání a rozvoj národní­ho společenství?

Především vytváří bohaté předivo vzájemných vazeb uvnitř národa a tím i podmínky pro vznik širší solidarity, než je solidarita v rámci rodiny, pro ochotu si v rámci ná­roda pomáhat a v nutném případě přinášet i oběti.

Bez takovéhoto ztotožnění se s vlastním národem a bez ochoty bránit společnou existenci a nést její břeme­na, je každé národní společenství odsouzeno k zániku.

Ztotožnění se s národem usnadňuje i nezbytné přeroz­dělování vytvářeného bohatství, které nevzniká všude stejně snadno. Každý národ má své chudé kraje a bohaté kraje, chudé a bohaté jedince a je třeba daňovou sousta­vou i jinými způsoby usilovat o harmonii a spravedlnost.

Žádná vláda, zvláště ne demokratická, se neobejde bez jisté míry souhlasu občanů s tím, co od nich v zájmu cel­ku vyžaduje. Jejich vnitřní ztotožnění s národem vládám tento úkol přinejmenším usnadňuje, když ne umožňuje.

Bez vnitřní solidarity národa byla by každá vláda poci­t'ována patrně největší částí národa jako tyranie a život v takovém společenství, v takovém státě, by byl válkou všech proti všem.

Národ, který by ztratil smysl pro soucítění a soudrž­nost uvnitř sebe sama, nutně by upadal na pouhý slepý dav sobeckých, konzumních a proto snadno manipulovatelných a korumpovatelných jedinců, vytržených z koře­nů a předurčených k úloze námezdníků ve vlastní zemi, sluhů cizím pánům, neboť národ, který se neopírá sám o sebe, žádnou jinou oporu ve světě nenajde.

Jestliže víme, že bez vnitřní solidarity se trvale neudrží žádný politický útvar, žádný stát, měli bychom si uvědo­movat, že se bez ní natrvalo neudrží ani samotný národ ve své fyzické podobě.

Národní solidarita, vytvářená společným jazykem, společnou kulturou, společnou dějinnou zkušeností a společnými zájmy a často společným ohrožením, v žád­ném případě nemůže být nahrazena solidaritou jinou.

Ani solidaritou zvanou třídní - o tom se přesvědčuje­me, kdykoli probíhají nějaké mezinárodní konflikty. I ty skupiny, které hlásají třídní boj, ocitají se v takových případech zpravidla ve společném šiku solidarity národní.

Ale nemůže být rovnocenně nahrazena ani solidaritou takzvané občanské společnosti. Ani ona nepřináší žádné nové a silnější pohnutky k soudržnosti. Naopak je o jed­nu velice podstatnou pohnutku chudší, neboť vědomě pomíjí motiv národní. Proto je každé společenství ve své solidaritě nebo ve svých možnostech solidarity a ztotož­nění se se svým státem jen oslabeno, jestliže se místo so­lidarity postavené na národním vědomí (přičemž nic ne­brání tomu, aby v ní byl i prvek občanský) omezí na soli­daritu pouze občanskou.

Už vůbec pak nemůže v plné míře nahradit národní so­lidaritu abstraktní solidarita s lidstvem.

Takového stupně vnitřního ztotožnění a solidarizování se se svým okolím a se státem tvořeným vlastním náro­dem, jaký umožňuje cit a vědomí náležení k národu, je pochopitelně sotva možno dosáhnout v nesourodých spo­lečenstvích mnohonárodních, přinejmenším v Evropě s jejími dávno diferencovanými a vyspělými kulturami.

Rozdíl v síle vnitrostátní solidarity v národním státě a ve státě mnohonárodním dal by se snad naznačit rozdí­lem, jaký je mezi nepodmíněnou láskou mateřskou a podmíněnou láskou otcovskou.

Menší míru vnitřního solidarizování občanů s mnoho­národním státem ukazuje už sama skutečnost, že mnoho­národní státy se i nadále rozpadají. Vznikaly ostatně ji­nak než z vůle a přání jednotlivých národů a jejich obča­nů, totiž především válečnými výboji, anexemi nebo sňatkovou politikou vládnoucích dynastií. Dnes ovšem mohou takovéto nadnárodní nebo mnohonárodní útvary, nadstáty, vznikat z jednotlivých dosud samostatných stá­tů i jiným způsobem, působením transnacionálních kon­cernů a jejich politiky globalizace.

Národ, přestože k jeho znakům patří národní vědomí, vědomí společných a od jiných národů do jisté míry od­lišných zájmů, vlastní program, vlastní politika a národní solidarita, nestojí a neměl by stát v cestě solidaritě mezi národy, solidaritě mezinárodní. Zrovna tak jako by ne­měla mezinárodní solidarita být ke škodě nebo na pře­kážku solidaritě národní. Každá má svoje poslání a každá má svoji důležitost. Není však důvod kvůli mezinárodní solidaritě vzdávat se národa a solidarity v rámci národa nebo ji dokonce zrazovat. Sebezáchova a snaha zajistit své pokračování v budoucnu má v celé živé přírodě před­nost před vším ostatním. Je to zákon jejích zákonů, jako je prvním zákonem států dbát o prospěch a zachování státu, takzvaná státní raisona.

Národ jako společenství uvědomující si sebe sama a usilující o nezávislost a o rozvoj své kultury představuje nepopiratelnou hodnotu. Je plodem kulturního vývoje a zároveň stromem, na němž zrají další plody kultury. Je jednou ze sil, které se zasloužily o rozvoj svobody. A ta­ké jednou ze sil, které napomáhaly rozvoji pospolnosti.

K tomu, aby byla tato hodnota obhájena, nepotřebuje být vybavována žádnými dalšími znaky. Naopak všech­no, co by bylo nebo je do národa vkládáno a národu ukládáno navíc, je pouze ke škodě ideje národa.

Národ nesmí být záminkou k narcistickému zhlížení se ve vlastní jedinečnosti, ani k nezřízenému sobectví, ani vyvyšování se nad ostatní (což je podstatou šovinismu).

Není třeba pro obhájení myšlenky národa vymýšlet si pro národ nějaké zvláštní dějinné poslání a už vůbec je nepřijatelné, aby byl národ vydáván za nástroj určený (Bohem, Prozřetelností nebo svými rasovými vlastnost­mi) k ovládnutí druhých národů. Vždyť myšlenka národa je spjata s požadavkem svobody každého národa!

Uvědomíme-li si hodnoty ideje národa, možnosti, kte­ré tato myšlenka s sebou nese ať pro život uvnitř národa nebo pro život národů mezi sebou, je nepochopitelné, proč by měl být národ považován za přežitek.

Na skutečnosti, že národ je přirozeným a i nyní vhod­ným a optimálním rámcem a nástrojem onoho zvláštního druhu společenství, které je spojováno jazykem, vlastní kulturou a dějinnými zkušenostmi a nejpodstatnějšími zájmy, nic nemění všelijaké příškvarky a nánosy, které mají na svědomí ti, kdo myšlenky národa potvořili a de­magogicky zneužívali pro mocenské cíle nemající s pod­statou národní myšlenky nic společného.

Nenastal a v dohlednu ani nenastane čas, kdy se náro­dy jako rámce samostatného politického života stanou přežitkem. Naopak! Stále nové národy si uvědomují nut­nost usilovat o svou politickou samostatnost! A není to jen proto, že by byly opožděné ve vývoji. Žádný nový národ z dosavadních samostatných národů nevzniká. Nevzniká ani žádný národ evropský. Ten je jen zbožným přáním jistých uchazečů o politickou hegemonii nad Evropou. Nebyl a není přirozeným přáním evropských národů. Ty potřebují jen to, aby mohly svobodně spolupracovat jako rovný s rovným. – A je nejisté, zda by k tomu v rámci „evropského“ národa někdy docházelo.

Není nejmenší důvod kterýkoli národ jako politický subjekt zatracovat. Co je zapotřebí, je kultivování národů a kultivování národní myšlenky.

(Pokračování)