České národní listy

Jste bývalá předsedkyně Historicko-dokumentační komise ÚV ČSBS. Co vlastně tato komise má za náplň?

Historicko-dokumentační komise (HDK) je jedna ze šesti stálých komisí, které zřizuje Ústřední výbor Českého svazu bojovníků za svobodu. Komise nemá rozhodovací pravomoc, plní úkoly ústředního a výkonného výboru. V poslední době to bylo pouze vyhlašování a vyhodnocování soutěže historicko-dokumentačních prací a příprava projektů na zhotovení putovních výstav o domácím odboji v Jihomoravském a Moravskoslezském kraji – zpracovali je členové komise z uvedených regionů už v roce 2017, ovšem realizace je závislá na získání finančních prostředků.

Členové komise rovněž poskytují metodickou pomoc badatelům. Proto jsme jako pomůcku zpracovali alespoň dílčí soupis prací o odboji za druhé světové války vydaných naším svazem. Je škoda, že v publikační činnosti se na ústřední úrovni nepokračuje, ale některé oblastní organizace mnohé zajímavé práce vydávají nebo se na nich spolupodílejí (Ostrava, Břeclav, Trutnov, Plzeň…). Já osobně publikuji samostatně (v letošním roce dvě knihy).

A proč jste z funkce dobrovolně odešla?

Odešla jsem proto, podle mého názoru, že se konkrétní činnost a někdy nečinnost ÚV ČSBS rozchází s posláním a cíli ČSBS. Nedokázala jsem přesvědčit Ústřední výbor ČSBS o nutnosti provést zásadní změny v Muzeu Josefov, případně od jeho provozování upustit. Jak lze zjistit z webu ČSBS, jedná se o »První Vojenskohistorické muzeum ČSBS a Muzeum W. Matušky, jehož zřizovatelem a ředitelem je M. Frost«. V květnu 2017 jsem vojenské muzeum navštívila (nebyla jsem v Muzeu W. Matušky) a týž měsíc informovala výkonný výbor, že se jedná o velice rozsáhlou nesourodou sbírku soukromého vlastníka, expozice netvoří celek a nepůsobí historicky kompaktně, postrádá i chronologii. Větší část výstavních prostor se věnuje období po roce 1945, a to jednak prostřednictvím exponátů k válečným událostem z celého světa (např. Korea, Vietnam, Bosna, Afghánistán, Perský záliv, veteráni amerických válek, uniformy vojsk NATO atd.), a jednak k událostem v Československu – 50. léta, tabla popravených a zastřelených na hranicích, železná opona, oslava Milana Paumera, srpen 1968, totalita KSČ, Varšavská smlouva, listopad 1989, zákon o zločinech komunismu… V prezentaci období druhé světové války není věnován dostatečný prostor domácímu odboji (resp. partyzánskému hnutí), upozaděna je úloha a prezentace Rudé armády (i když je tam zmíněna Karpatsko-dukelská a Ostravská operace, v jedné vitríně několik zbraní, např. Špagin). Po odborné stránce lze k některým událostem z doby okupace vyslovit výhrady. Prezentace nahodilých jednotlivostí nevytváří jednoznačný a jasný přehled fakt a událostí, což by mělo být cílem expozice. ČSBS jako provozovatel by měl posoudit, zda obsahová náplň expozic je objektivní, nestranná a především v souladu se stanovami a cíli ČSBS.

Současně jsem navrhla, aby se ústřední výbor na následujícím červnovém jednání situací v Muzeu Josefov zabýval, a předložila jsem k tomu za HDK návrhy. Na jednání ÚV jsem pak sdělila, že pokud má HDK odpovídat za obsahovou náplň Muzea Josefov, je třeba rozdělit výstavní prostory na dvě části – období války a poválečné období. HDK může odpovídat jen za část týkající se války – tu je třeba přepracovat (k tomu jsem navrhla pracovní skupinu). Druhá část – poválečné období – prezentuje nejen vojenství, ale i politické události, jejichž pojetí vyplývá z názorů zakladatele sbírek.

Na financování provozu muzea byla ze státní dotace v loňském roce vynaložena vyšší částka, než se rozdělila všem oblastním organizacím, což považuji za závažnou chybu – jádro činnosti svazu je v členské základně v regionech, což by se mělo promítnout do rozdělování státní dotace, a v obhajobě historické pravdy na centrální úrovni, kterému by měly odpovídat vyjádření i činy ÚV ČSBS. Opakovaně jsem na jednáních výkonného a ústředního výboru k problematice Muzea Josefov vystupovala, nebylo přijato ani realizováno žádné opatření, nebyl splněn ani můj pro mne zásadní požadavek na odstranění panelu oslavujícího Milana Paumera a figurína představující Hitlera jako šaška. Proto jsem členství v HDK ukončila. Odešel i zástupce HDK ČSBS Brno-venkov.

Pokud se pamatuji, měla jste výhrady k tomu, že předseda bez souhlasu ústředního výboru udělil medaili Danielu Hermanovi, v té době ministru kultury. Ale proč mu ji vlastně udělil?

Proč předseda ÚV ČSBS Jaroslav Vodička udělil medaili Danielu Hermanovi, který v poslední době navštěvuje sjezdy landsmanšaftu, nevím. Dozvěděla jsem se to náhodou; e-mailem jsem se zeptala předsedy, zda je to pravda – potvrdil, že ano. Následně jsem se na výkonném výboru na předsedu obrátila, aby vysvětlil, kdo Daniela Hermana na ocenění navrhl, medaili zaplatil a především proč návrh nebyl projednán a schválen. Odpověď jsem nedostala.

Vyrozuměl jsem, že máte výhrady i k interpretaci situace v lidické organizaci svazu. Jaká je podle vás skutečnost?

Lidická organizace podle mne patří k jedné z nejlépe pracujících v rámci celého svazu. Je to zásluha všech jejích členů a především oblastního výboru, jehož řádně zvolenou předsedkyní je Ing. Jana Bobošíková, bytem v Praze – právě nad touto skutečností se pozastavil ve svém rozhovoru v Haló novinách 3. června 2019 místopředseda ÚV ČSBS Emil Šneberg, který jaksi opomenul, že sám byl zvolen do funkce jako člen ÚV za pražskou oblastní organizaci, přičemž má trvalé bydliště v Teplicích-Proseticích. Jeho vyjádření, že se Ing. Bobošíková »snaží uplatnit v ovládnutí ústředních orgánů svazu«, považuji za dehonestující a účelové, protože sestra Bobošíková není členkou ÚV (v něm lidickou organizaci zastupuje bratr Pavel Horešovský), a proto nemůže být zvolena do výkonného výboru ani do předsednictva, ale důvodem útoku na její osobu bude spíše to, že podepsala za oblastní výbor Lidice otevřený dopis, který se kriticky vyjadřuje k práci předsednictva ÚV ČSBS (podepsali jej zástupci deseti oblastních organizací, také já za oblastní výbor Svitavy). Mimochodem není to tak dávno, co sestra Bobošíková byla oceněna pamětní medailí ČSBS. Domnívám se, že k situaci v lidické organizaci by se měl vyjádřit její představitel (viz).

Zdá se však, že některé vstřícné kroky svazu stejně neznamenají, že některé radnice dají organizaci příspěvky na činnost. Jak si to vysvětlit?

Zřejmě proto, že mediální obraz některých vrcholných představitelů svazu (mimochodem kritizovaných i mnohými členy v regionech) poškozuje dobré jméno ČSBS jako celku. Svaz jsou ovšem řadoví členové a funkcionáři v oblastních organizacích, kteří se i přes nepřízeň představitelů některých měst a omezené zdroje finančních prostředků snaží plnit hlavní poslání svazu – pečují o odkaz těch, kdo trpěli a umírali za svobodu a suverenitu naší země, snaží se předávat veřejnosti nezkreslenou historickou pravdu, účastní se besed, podílejí se na pořádání výstav či publikační činnosti, pečují o válečné hroby a pietní místa. Jsou však města a obce, které své odbojáře nadále podporují a s místními organizacemi ČSBS spolupracují. Mohu uvést příklad z našeho okresu – město Moravská Třebová.

Co, podle vás, by měla být hlavní náplň svazu?

Obhajoba historické pravdy. Pravdivé poznání minulosti je nezbytné nikoliv pro pomstu, ale proto, aby se lidé dokázali orientovat v současnosti – ve shodě se slovy někdejšího amerického prezidenta Thomase Jeffersona: »Historie tím, že lidi zpravuje o minulosti, umožňuje jim soudit přítomnost.«

Je třeba vytrvale a neúprosně vystupovat proti zamlžování a účelovému zkreslování historie, požadovat, aby se na školách všech typů učily pravdivé dějiny období druhé světové války a vzdala se čest všem padlým v boji za porážku fašismu a za osvobození republiky, bez ohledu na jejich politické přesvědčení, sociální postavení, národnost, bez ohledu, zda bojovali doma či v zahraničí, na východě či na západě. Odboj byl jen jeden a jeho cílem byla obnova svobodné předmnichovské Československé republiky. S ohledem na historická fakta také nemůžeme připustit, aby se zamlčovala rozhodující úloha Rudé armády při osvobození Československa a tolerovalo se hanobení či likvidace pomníků padlým rudoarmějcům. Je třeba chránit místa, která připomínají perzekuci našich občanů za okupace, protože časem by se mohlo zapomenout. Je třeba hájit zásadu, že dějinnou událost nelze hodnotit jako izolovanou od toho, co jí předcházelo, ale i co následovalo, tedy v historických souvislostech. A na to se dnes rádo zapomíná.

Takže znovu: Je, anebo není v práci svazu hlavní historická pravda?

Hlavní v současnosti bohužel není. Ale jsem ještě stále optimistka…

Jaroslav KOJZAR

Rozhovor Haló novin s historičkou Jitkou Gruntovou, bývalou předsedkyní Historicko-dokumentační komise ÚV Českého svazu bojovníků za svobodu, předsedkyní OV ČSBS Svitavy a členkou Výkonného výboru ÚV ČSBS.