České národní listy

Jan Rulík  - Protireformační dobu po Bílé hoře znovu pokládal za nejstrašnější období českých dějin

I v průměrnosti je možno spatřovat a vystopovat typické znaky onoho překrývání osvícenectví  v době po smrti Leopolda II. roku 1792. A typem průměrného spisovatele byl Jan Rulík, narozený 20. února 1744 ve Žlebech u Čáslavi a zesnulý 6. března 1812 v Praze, syn venkovského kováře a pradleny, vzdělaný v jezuitských školách, velmi aktivní hudebník, který působil jako zpěvák v kostele svatého Štěpána na Karlově, v kostele svatého Ignáce a nakonec jako chórista a houslista v katedrále svatého Víta na pražském Hradě. Česky začal psát poměrně pozdě, téměř padesátiletý. Svými spisy se obracel k lidovému čtenáři, jemuž poskytoval zábavné a poučné spisy, jako Veselý Kubíček anebo Boženka, veselého Kubíčka manželka, oba z roku 1799, cestopisy  jako Cesta z Moskvy do Číny s ruským vyslancem, kterou šťastně vykonal Jiří z Drahkova, Čech a rytíř vznešený roku 1693, kterou vydal roku 1800. Vydával náboženskou literaturu, jakou byla roku 1803 Modlící kniha, spořádaná podle smyslu a ustanovení církve svaté katolické a apoštolské, roku 1808  Vlastenecký mladý rekruta a tak dále.

Byla to česky psaná spotřební literatura, vyvolaná čtenářským zájmem a ukazující, jak si vzestup národní aktivity doslova vynucoval spisovatelskou horlivost. Spisování Rulíkovo je dokladem o tom, jak si kulturní potřeby lidových vrstev vytvářely spisovatele. Ne agitace inteligence mezi lidem, ale potřeby lidového čtenáře si vynucovaly vydání česky psané četby.

Pro politický profil této české literatury jsou doslova prototypem Rulíkovy publicistické spisy. Vstupem k nim se roku 1792 stala obranná Sláva a výbornost českého jazyka. Tento spis je jednou z obran spisovné češtiny, vlastně esejem o dějinách češtiny a o jejích kvalitách. Rulík se vlastenecky domníval, že Slované existovali už po biblické potopě a že se podíleli na stavbě věže v Babylóně. Oceňoval rozkvět spisovné češtiny nikoliv jako Dobrovský v husitském patnáctém století, ale za vlády Karla IV. a také Václava IV., a i když se vyhnul husitské době, přece jen dokázal oceňovat tvorbu nekatolíků, i Jana Amose Komenského. Téměř zatratil protireformaci, která v letech 1620-1740 spisovnou češtinu skoro zničila a jejím symbolem se mu stal Koniáš. Příčinu úpadku češtiny viděl velmi jednoduše: Tak dlouho Čechové cizího národa mezi sebou neměli, vždy při svém jazyku zůstali.Jak ale národ cizí v Čechách se usadil, od té doby mateřský jazyk značnou újmu utrpěl. Obrat k lepšímu spatřoval v osvícenecké době, z níž vyzvedával dílo Dobrovského, Pelcovo, Krameriovo, Františka Faustina Procházky, Tomsovo a Dlabačovo. A byl optimistou: Věřte milí vlastenci, že náš mateřský jazyk již nikdy nebude zhanoben a zatracen, neboť živ je kmen staročeský, jenž o svůj přeslavný a tolik milovaný jazyk pečuje a pečovati nikdy nepřestane. Důvody k optimismu nacházel i v dějinách, jak ukázala roku 1793 jeho Velmi užitečná historie o slovutném národu českém hned od jeho počátku v této zemi, s některými důležitými příběhy sepsaná. Rulík začínal praotcem Čechem, Lechem a jeho kmenem u Kouřimi a Přemyslem Oráčem, jako by neznal kritické dílo Dobnerovo. Dokázal vysoce ocenit Jana Žižku a Prokopa Holého. Za největší neštěstí českého národa pokládal Lipany. Odsoudil protičeskou nenávist Eneáše Sylvia Piccolominiho. Protireformační dobu po Bílé hoře znovu pokládal za nejstrašnější období českých dějin. Cítil veskrze vlastenecky: český národ je národem statečným, ve válkách vždy udatným, pročež národ náš byl i v očích cizích vždy vzácným a váženým.

I Rulík uvítal návrat Dobrovského do vlasti veršováním  Vítání vlasteneckého, učeného a nám milého krajana pana Josefa Dobrovského z cesty švédské, ruské a polské, na kterou se 12. máje 1792 z Prahy vydal a ji dne 22. února 1793 šťastně dokončil.  Události pro národ vrcholného významu bylo i Rulíkovi Pelcovo uvedení do úřadu profesora českého jazyka a literatury 13. března 1793, na které odpověděl takřka reportáží Vlastenecké plesání a díků činění nad slavným uvedením královského profesora jazyka českého na učitelskou stolici slavné pražské univerzity. Oslavu této události uzavřel neumělým holdem císaři: /František šťastně panuje,/ z mysli nám nikdy nesejde,/ dokud česká řeč nezhyne,/ a národ náš nepomine,/ zachovej Františka nebe,/ tak Češi žádají tebe!/.

Exploze Rulíkova vlastenectví náhle roku 1793 přešla v úslužný protireformační pamflet Život Ludvíka XVI., krále francouzského, a o tom, co se za jeho panování v zemi odehrálo.  To bylo patrné také z Rulíkova spisu z roku 1795 Věnec pocty ku poctivosti učených, výborných a statečných Čechů. Velmi zřetelně tuto tendenci spatřujeme roku 1798 v Krátkém spisku o stavu selském nebo oráčském, v překladu německého spisu Franze Winklera Krátký, ale pochopitelný katechismus pro vesnické rychtáře z roku 1803 a ve spisku z roku 1804 Vesnického faráře rozmlouvání se svými osadníky, rovněž překladu německé brožury z pera Antonína Brauna. Rulík oslavoval „selský“ stav.

Osvícenectví se přitom proměňovalo v osvětu a vlastenectví se stalo oporou protirevoluční agitace. Nebylo náhodou, že Rulík  vzdával hold rychtáři z Milčic Vavákovi, přímo představiteli nejzámožnějších vrstev poddanského lidu, které z osvícenectví přijímaly jenom to, co bylo pro ně jednoznačně výhodné. Vlastenecký zápal, z něhož také roku 1801 vytryskla Rulíkova báseň Na den uvedení Jana Nejedlého na učitelskou stolici na slavné učené pražské univerzitě, byl v souladu nejenom s protifrancouzským Vlasteneckým mladým rekrutou z roku 1808, ale i třetím dílem Učené Čechie, v němž byl roku 1808 po oslavě katolíka Pavla Zídka a nekatolíka Daniela Adama z Veleslavína a po dedikaci svazku protihusitské Plzni otištěn husitský chorál Ktož jsú boží bojovníci.

Česká publicistika dospěla k prvnímu vyvrcholení v letech 1791 a 1792, kdy se její vlastenectví setkalo se stavovským šlechtickým patriotismem zejména při korunovacích Leopolda II. a Františka II. a při ustavení Františka Martina Pelcla profesorem českého jazyka a literatury na univerzitě v Praze. Její úspěch, skvěle vyjádřený novinářskou prací Krameriovou, byl odrazem vzestupu zvlášť venkovských poddanských malovýrobců po povstání a robotním patentu roku 1775 a po zrušení nevolnictví a vyhlášení tolerance 1781. Vzestup hospodářské aktivity  a společenského sebevědomí českého venkova si doslova vynucoval českou publicistiku, která se na rozdíl od obrozenecké vědy obracela nikoli k inteligenci, ale k lidovým vrstvám. V této publicistice se silně uplatňovaly také pastorální zkušenosti kněží, kteří s věřícími museli hovořit jejich mateřským jazykem. Česká publicistika po roce 1792 úzkostlivě dbala o to, aby nebyla v rozporu s vládní politikou. Její rozmach zřejmý nejenom z díla Krameriova a z osudů básnické školy Puchmajerovy, ale i ze spisů tak typických publicistů, jako byli Chládek, Dlabač a Rulík, se stal nepopíratelným důkazem nutnosti stabilizace spisovné češtiny, což vystupovalo do popředí jako významná politická otázka. Problémem ovšem zůstávala národní stanoviska středních vrstev. Český jazyk a kultura se v další fázi musely obracet právě k nim. Pro Palackého byly „vzdělané  vrstvy střední“ jádrem národa. Přesto vážným problémem byla jejich jazyková i národní netečnost. Právě na tyto vrstvy se musela obracet obrozenecká národní inteligence. Malovýrobce měst a venkova nebylo třeba uvědomovat o tom, že náležejí k českému národu a že jejich mateřštinou by měla být čeština. Jejich silné národní cítění prokázala česká publicistika. „Vzdělané vrstvy střední“ se musely stát objektem obrozenecké agitace tak, jak se utvářela zejména poté, co mladý  Josef Jungmann vydal roku 1807 své Dvojí rozmlouvání o jazyce českém. Příval protirevoluční loajality vůči Vídni, který se uvolnil v publicistice proti francouzské revoluci, však překryl osvícenecké tendence ve společenském vědomí. Za napoleonských válek se i v české společnosti dokořán otevřely dveře k nástupu romantismu.

Literatura

(1)Kutnar, František: K počátkům hospodářského obrozování poddaného lidu moravského; Časopis Matice moravské LXX. (1951), s. 80-97 a Sociálně myšlenková tvářnost obrozeneckého lidu; Historický klub, Praha 1948. Na nesrovnatelně bohatší pramenné základně spočívají studie Antonína Robka: Lidové zdroje národního obrození a Městské lidové zdroje národního obrození; obě Univerzita Karlova, Praha 1974 a1977.

(2) Viz např. edice, které připravil Šmíd, Luděk: Lidoví kronikáři středního Polabí I.-III.. Poděbrady 1967-1972.

(3) Křivský, Pavel: Písemná pozůstalost: Josef Valentin Zlobický (1743-1810), 2. rozšířené vydání LA PNP, Praha 1978.

(4) (Čtverák, Vladimír a Mrzena, Jan) Felbiger a Kindermann – reformátoři lidového školství; SNP, Praha 1986. Viz též Hanzal, Josef: K dějinám nižšího školství před rokem 1775; AUC-HUCP 6 (1965), s. 67-73) a Rozvoj nižšího školství v Čechách na konci 18. století; AUC-HUCP 6, (1966) s. 93-117.

(5) Jelínek, Jaroslav: Nástin vyučování českého jazyku v letech 1774-1918; SPN, Praha 1972.

(6) Doležal, AntonínO9d babictví k porodnictví; Karolinum, Praha 2001.

(7) Hůrský, Josef: Mapová díla Maxmiliána (Václava Šimka z let 1788 a 1791, sep. Praha 1955 a Maxmilián V. Šimek a nejstarší český přírodopis; in: Dějiny věd a techniky 13 (1978), s. 207-223. Nejnověji Newerkla, Stefan Michael (Wien): Maxmilián Václav Šimek (1784-1798): nejstarší česky psaný přírodopis, všeslovanská mluvnice, Hanáci, náboženství Rusů, česká literatura, bosenská historie a mj. i rakousko-rusko-turecký vojenský atlas; Listy filologické CXXV. (2002), s. 52-83.

(8) Křivský, Pavel: Literární pozůstalost: Stanislav Vydra (1741-1804); LA PNP, Praha 1974.

(9) Štětinová Dagmar: Rytíři země české; Praha 2001, s. 56-67.

(10) Beránek, Jiří: Absolutismus a konstitucionalismus v Čechách doby Velké francouzské revoluce; Academia, Praha 1989.

(11) Mejdřická, Květa: Čechy a francouzská revoluce:; Naše vojsko, Praha 1959, a Listy ze stromu svobody; Mladá fronta, Praha 1989. Viz též Vaňáček, Michal: Francouzové a Morava v době Velké francouzské revoluce a koaličních válek; Brno 1965.

Redakce:  Doc.PhDr. Josef Haubelt, DrSc.

Od němčiny k češtině,Doc. PhDr. Josef Haubelt, Sc.