České národní listy

Jaký boj vedou Cíťové za morálku?

Marek Řezanka

Je pravda, že nemám rád nálepky – a rovněž je pravdou, že hned v názvu této stati se jedna vyskytuje: „Cíťové“. Náplní této stati bude přiřadit k tomuto obalu patřičný obsah, abychom si ukázali, o jaké populaci je zde řeč – a jaké chování a jednání této populace vykazuje dvojí metry.

Proč zavádět nový termín, když například roku 2013 definoval Jiří Guth takzvanou „pražskou kavárnu“? „Pražskou kavárnou“ byli do značné míry označení snobi, a nikoli toliko z Prahy. Lidé, kteří mají pocit, že se ke všemu musí vyjadřovat, třebaže dostatečné vědomosti mají k minimálnímu počtu témat – mnohdy k žádnému. A nejenže se musí vyjadřovat – oni touží po roli jakýchsi arbitrů, aby jejich názor byl tím směrodatným, ne-li jediným správným. Na ostatní, kteří vidí věci jinak, ať již argumentují jakkoli, pohlížejí přezíravě shora.

Do určité míry se kryjí s mým termínem „Cíťa“. Ale zde nejde pouze o povrchnost či touhu udávat tón. „Cíťa“ je především politicky uvědomělý člověk.

Řekněme, že projde městem – a vidí řadu nešvarů: Bezdomovce na ulicích, posprejované zdi, fašistické symboly na demonstraci a téměř na popel spálený kontejner na papír. Vše si nafotí – a doma pak uvažuje, co z toho vystaví na sociální síti, aby se ukázal jako bojovník za ty správné hodnoty.

Má snad horovat za lepší život bezdomovců? Ne, to by mu v jeho „bublině“ neprošlo. „Cíťa“ je totiž často příslušníkem „pražské kavárny“. Jeho okolí bezdomovci pohrdá jako sockami, které smrdí – a které si údajně za svůj osud mohou sami. Ne, v tomto boji by ho podpořil málokdo. Co tedy ty posprejované zdi? To je přece vandalismus, ne? Už už hodlá patřičnou fotku i s náležitě peprným komentářem vložit na facebookovou zeď, ale v posledním okamžiku ztuhne. Koukne se, co je na té zdi nasprejováno: „Rusové do plynu, táhněte.“ Kdyby tam bylo jiné etnikum, „Cíťa“ by se nerozpakoval ani na moment – ale takto? Ví, že řada jeho přátel by s obsahem tohoto sdělení souhlasila. Ještě by ho nazvali „ruským švábem“, že je proti. Tak do toho rovněž nepůjde.

Fašistické symboly – to bude ono. Ba ne, zbledne „Cíťa“, když si všimne, že je mají lidé mávající vesele vlajkou Ukrajiny. To už by z něj byl nejen šváb, ale přímo nepřítel státu. Od toho rychle pryč.

„Cíťa“ si vzdychne, že jeho boj za lepší svět není vůbec jednoduchý. Nakonec s úlevou vyšle do světa fotografii spáleného kontejneru s popiskem: „Za všech okolností mi vadí nespravedlnost, vandalství a zlo jako takové. Kdo tohle dělá? Spálí, co sloužilo lidem. Ničí hodnoty. Vandaly je třeba odmítnout a tvrdě proti nim bojovat.“

„Cíťa“ je spokojen a s úlevou sleduje souhlasné komentáře a stoupající počet „lajků“ pod svým příspěvkem.

„Cíťa“ vám bude vyprávět, jak strašně odsuzuje ruskou agresi, ale jakmile přijde řeč na NATO, rysy mu ztuhnou – a vy vidíte, že přes to nejede vlak. Asi tak, jako neprojel Grdelickou soutěskou 12. 9. 1999, protože byl bombardován silami NATO. Útok si vyžádal 13 mrtvých lidí. Civilistů. „Cíťa“ se ale s vámi odmítne bavit. „Kdo kritizuje NATO, je ruským švábem“, odpoví vám hrdě, zatímco čekáte, jak si poradí se zcela zřejmými dvojími metry, kdy to, co je v případě Ruska nepřijatelné, je nedotknutelné, jeli to akce NATO. „Cíťu“ nezajímá, kdo byl Thaci či co vše podporovala M. Albrightová. Pro „Cíťu bude vždy M. Albrightová, jakkoli podporovala právě válečného zločince Thaciho, bojovnicí za svobodu a humanitu, zatímco V. Putin pro něho bude ztělesněným Ďáblem.

„Cíťa“ uroní bezpočet slz nad tělem padlého bojovníka praporu AZOV, ale kolik bylo pod falešnou lživou záminkou zmařeno životů v Iráku, je mu upřímně jedno.

„Cíťa“ se stylizuje do role celosvětového ochránce práv. Má to jedinou, zcela nepatrnou vadu. Osud drtivé většiny lidí na planetě ho pranic nezajímá. Jsou mu ukradení lidé v Jemenu, v Libyi, v Sýrii, ve Střední a Jižní Americe, zvláště pak „indiánské“ původní obyvatelstvo vražděné nadnárodními koncerny kdesi v deštných pralesech.

„Cíťa“ jde vždy s „dobou“. Takzvaně s ní drží krok. Mluví-li se zrovna o elektromobilech, bude horovat za jejich výrobu, i kdyby se v nich jejich řidiči měli zaživa uškvařit. Jestliže zní pokyn: „Pleťte svetry“, bude plést jako o život a na internet vkládat fotky svých produktů. Mnohý „Cíťa“ je člověk šikovný, to mu neupírejme, takže se ty svetry budou skutečně řadě lidí líbit. Jenom se jich nikdo nenají – a svetrem obalená Madeta se rovněž nepřerodí ani v oslíčka, co by se otřásl, ani v kravku, co dá ne mléko, ale rovnou sýr.

U „Cíti“ si můžete být jisti jedním: Nikdy nevystoupí proti manistreamu. „Cíťu“ pronásleduje až panický strach, že by se ztrapnil – a že by pro své okolí rázem nebyl tím, kdo je „in“, „borec“, „demokrat“, „odborník“. „Cíťa“ potřebuje být součástí davu – nikdy nechce být tím, kdo vyčnívá, a musí se hájit. Chce slávu, adoraci, uznání. To je jeho droga – to je jeho smysl života. Pro „Cíťu“ není nejhorší to, co se děje různě ve světě – ale co se děje jemu samotnému.

 „Cíťa“ je ochoten cokoli říkat a dělat jen v souladu s tím, jak vnímá, že je po něm žádáno, a jak se domnívá, že bude pro jeho kariéru a bezkonfliktní zařazení do řady žádoucí: Poklekne, kde mu řeknou, aby poklekl, ale aby sám před někým spontánně projevil svou úctu pokleknutím, všem stojícím navzdory, ho ani nenapadne.

Nyní již tedy vidíme, že „Cíťa“ není žádnou prázdnou nálepkou ani nadávkou. Je to označení jedince nějak uvažujícího a nějak jednajícího. Tak trochu si při jeho popisu vybavím pana Humbla, jehož do detailu vykreslil ve svém románu Vladimír Neff. Rovněž ale logicky musíme dospět k závěru, že „Cíťa“ rozhodně není ani vzorem morálky, ani jejím arbitrem. Je to obyčejný pokrytec, který se chce mít dobře – a který je se stávajícím systémem a režimem natolik propojen, že se ani neodvažuje mrknout. Vždy se v každé společnosti vyskytoval – a patrně hned tak nevymizí. Katastrofa nastává, když se v hojné míře dostává do nejvyšších pozic daného státu.