Jak znovu a lépe v současném světě? Novoroční epištola
Jak znovu a lépe v současném světě?
Novoroční epištola
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Hesla jako „industrializace, modernizace, vědecko-technická revoluce“, která nás provázela v minulosti, ztratila v 90. letech motivační význam. Byla vystřídána heslem“globalizace“. V důsledku geopolitických změn v Evropě se v 90. letech prudce rozšířily universální principy ekonomie světa, tržního hospoářství a konkurence. Boj ideologických systémů a bipolaritu světa vystřídalo usilování o jediné globální impérium. Nastala nová účelová seskupování mocných, nová dělení a nové bariéry. Prudce se rozvíjí vědecké poznání, komunikační a informační technologie, mikroelektronika, bezdrátová telekomunikace. Roste význam investic do elektronických technologií, nejnovější informace mají strategický význam. Rychlost je ukazatelem civilizační vyspělosti společnosti a funkční gramotnosti jedince. Světové problémy jsou stále propletenější a naléhavější. Lidé stojí tváří v tvář důsledkům roztržky mezi člověkem a přírodou a důsledkům nerovnoměrného ekonomického růstu. Nerovnoměrně je zabezpečena potrava na světě, zvětšuje se hrozivý nedostatek vody, katastrofální úbytek deštných pralesů, znečištění oceánů, přibývá nečekaných a nepředvídaných průvodních jevů demografických změn, geopolitických zvratů a migrací velkých skupin obyvatelstva. Přibývá i ozbrojené násilí. Tradiční strutury vlád a vládních institucí se potýkají s korumpujícími vlivy mocných monopolů a bohatých mafií. Běžné politické praktiky a způsoby řízení se jeví jako archaické a disfunkční, byť prováděné pod hesly demokracie a lidských práv. Vlády v morální krizi nedokáží čelit rostoucí síle zneužití a demagogie, při které v skrytu vládnou ti, kteří mají nepředstavitelné bohatství a moc. Mezinárodní práva jsou účelově znesvěcována a církve žehnají i bratrovražedným bojům.
Ve velkých městských aglomeracích se zvyšuje často samoúčelný konzum a přitom se prudce zhoršuje kvalita životního prostředí. Narůstají problémy deklarovaného multikulturního soužití s nepřizpůsobivými migranty, s kriminalitou, s drogami a s prostitucí.
Dřívější myslitelé si ve svých vizích budoucnosti lidstva představovali sjednocený svět jako kulturní domov pro všechny. Pro všechno lidstvo, které bude rozvíjet tvořivou činnost, ducha i srdce věrné osvobozeným národům a jejich tradicím. Současní globalisté však uvažují o světě jen jako o zespolečenštěném teritóriu ekonomicko- výrobním a spotřebním. Lidé jsou tu redukováni a převedeni do kategorie „lidské zdroje“. Zdroje produktivity, zisku, bohatství. Globální svět je zbaven kulturního odkazu minulosti, paměti a tradic národů a ohromuje jen šířícím se kvantem nerozumu, nevědomosti a krutosti v globálním měřítku.
Scénáře budoucího vývoje od bezmyšlenkovitého optimismu a uspokojení z blahobytu až k zoufalým katastrofickým vizím zkázy světa, jsou si podobné. Chybí v nich idea, která stojí za to, abychom se pro ni angažovali. Idea kultury, lidskosti, humanity. A s ní postrádáme i obsáhlý scénář vývoje společnosti, v níž žije a pracuje, tvoří, trápí se i raduje člověk, bytost hodná toho jména: Homo humanus. Myslitelé různých zemí Evropy, kterým není lhostejná budoucnost jejich národů, jsou v tom zajedno.
Idea humanismu, dědictví antiky a celých dalších evropských dějin, je dnes znovu a naléhavě aktuální. Kulturní dějiny lidstva ukazují, jak člověk od nejstarších dob hledal podstatu lidství, smysl svého života, účast na boji dobra a zla. Jsou s námi tradice myšlení, staré jak lidstvo samo. Z každého pokusu minulosti je zapotřebí vyvodit poučení, žádné heslo přítomnosti nelze přijímat nekriticky. Vždycky je nebezpečné, vymkne-li se situace z rukou lidí vzdělaných, těch, kteří se poučili dějinami a kteří střeží kulturní hodnoty přes hranice prostoru i času, přes hranice epoch, přes hranice zemí, států i režimů.
I bez definice cítíme význam slova humanismus, úctu a lásku k lidské bytosti, porozumění a respekt k jejím oprávněným potřebám a přáním.
Z dějin lidského myšlení víme, že je to filozofický, etický a estetický názor, který vyznává člověka jako nejvyšší hodnotu. Ovšem názor na to, co tvoří podstatu člověka a lidského života, co je na něm nejdůležitější, takový názor je historicky proměnlivý. Jeho vývoj a proměny v naší civilizaci můžeme sledovat od dob řeckořímské antiky, v tradicích židovských a křesťanských, v pozoruhodných dějinných směrech a proudech, jako byla renesance a reformace, osvícenství, romantismus, moderna.
Také každý současný filozoficko-antropologický směr formuluje své pojetí člověka a své principy humanismu. Je jich nemálo.
Přes různost přístupů, zdůvodnění, vyznání a závěrů humanismu všech dob je jim společná láskyplná oddanost k člověku i obrana člověka před útlakem a nespravedlností, před nesvobodou a křivdou, před odcizením, znesvěcením, degradací, ztrátou autentické identity, pravé lidskosti. Dnešní humanisté zdůvodňují právo člověka na sebezáchovu a na seberozvoj. Zároveň touží obnovit harmonii, soulad, shodu a souznění s přírodou i s kulturou. Nesmiřují se s narušením ani přirozenosti ani kulturnosti. Bez zákonů přírody i hodnot kultury nelze člověku hledat pravdu, dobro, krásu, spravedlnost. Dnes ovšem žijeme v situaci, kterou charakterizuje devastace přírody i kultury, ohrožení lidstva i celé biosféry planety. K devastaci došlo v důsledku lineárně a jednostranně chápaného vědeckotechnického pokroku ve službách výroby a obchodu pod záštitou zbraní bez morálních hranic a omezení. Svět tohoto neoliberálního „růstu růstu“ dospěl k riziku sebezničení. A lidé jsou ohlušováni a omračováni hlukem pakultury a nevídaného konzumu.
A tak se ptáme: Je nějaké východisko? Je ještě záchrana možná? Je možné změnit směr celosvětové plavby? Je možné změnit směr a cíl celosvětového usilování? Nezaujaté vědění a vzdělání je první podmínkou žádoucí změny. Potřebujeme maximum a optimum vědění a vzdělání pro cíle, které sledoval již J. A. Komenský. Potřebujeme dnešní „pansofii“ pro „všenápravu světa“. Pošetilost a ignorance k cíli nevedou.
Zároveň s rozumem je zapotřebí kultivovat city a vůli. Svobodu sebeurčení a seberozvoje nutně provází odpovědnost, tj. chopnost sebeohraničení a sebeomezení. Kultivaci poznávacích schopností člověka a jeho kritického rozumu dovršuje kultivace schopností a procesů hodnocení.
Právě hodnotový přístup tváří v tvář rizikům a ohrožení je povolán ukázat nové priority, vést k odpovědnosti při výběru mezi hodnotami. Učí kulturně hodnotit, probouzí smysl pro náročnější hodnoty, ovlivňuje osobnost skutečnými hodnotami. Respektuje historickou kontinuitu kulturních hodnot, umožňuje, aby se osobnost s pravými hodnotami mohla identifikovat, aby je pro sebe objevila, utvořila, zvnitřnila(interiorizovala) a jako svůj příspěvek k zachování a zdokonalení světa (aspoň na svém vlastním kousku planety) uplatnila, objektivizovala a exteriorizovala (zvnějšnila). Program výchovy hodnotami k hodnotám lze doporučit a přijmout jako kulturně osvětovou cestu k řešení současných civilizačních rizik i jako odkaz ušlechtilých snah minulých generací. Ve hře není nic závažnějšího než je uchování, šíření a povznesení kultury lidstva, úrovně a kvality jeho životního způsobu. Přes všechny oprávněné skeptické úvahy o budoucnosti až dosud pochybně integrované Evropy platí, že mnohé problémy světa jsou všem národům Evopy společné, a že proto jen společně mohou být řešeny. Ať již budou peripetie hospodářské a politické integrace jakékoli, je nezpochybnitelné, že Evropa je živé kulturní dědictví a že představuje společnou humanistickou hodnotovou orientaci, z níž žádný evropský národ nemůže být vylučován a sám se také nevylučuje.
Když jsme se na počátku 90. let seznamovali s teoriemi evropské integrace a s programem výchovy k evropanství, neušel nám princip interkulturality, kterým nové evropské vědomí chtělo odpovídat na historické konflikty minulosti. Podstata principu je tato:
Pluralita a heterogenita Evropanů je nepochybná. Národní identita, případně etnicita se neruší, ale uznává. Žádá se otevřenost pro historické zkušenosti všech národních a etnických skupin. Zapovídá se jakýkoli projev nadřazenosti a vyvyšování kteréhokoli národa nad jiné, i když je třeba větší nebo bohatší, cítí se slavnější, technicky vyspělejší, ekonomicky úspěšnější, případně morálně šlechetnější, křesťanštější apod. Doporučuje se integrovat Evropany na základě toho, co je jejich kulturám společné. Třeba hledání pokroku v poznání, dovednostech, způsobu života, morálce, v ochraně přírody, zdraví, v kultu krásy, v tvorbě umění apod. To, co je odlišné a co je staví proti sobě (historické kolize, kontroverze a konflikty) nezamlčovat ani nepřekrucovat. Nýbrž paralelizovat. Ponechat je věcně a bez afektů vedle sebe jako paralelní děje, tak jak v historii probíhaly. Na každé straně jinak. Respektovat odlišné situace, hodnoty a cíle různých národů a skupin. Nepřipouštět snahy národy asimilovat, zestejňovat, odnárodňovat. Výslovně se varuje před tím, aby výchova citlivého začleňování vlastní identity do hledání obecnější identity evropské byla nahrazována necitlivým směrováním k jakémusi nadnárodnímu evropanství. To neexistuje. Zdůrazňuje se, že jedinečná a neopakovatelná identita konkrétního národa nesmí být potlačována, a že by bylo neodpustitelné vyloučit z programu evropské integrace ochranu a péči o samostatný
rozvoj národních a regionálních kultur.
Interkulturní princip vyžaduje i ochranu vlastní civilizace a předcházení střetu s civilizací jinou.
V přítomné době prožívá Evropská unie krizi neuspokojivých řešení nebo dokonce absence řešení a naopak podpory masové invaze migrantů, přicházejících z jiných kontinentů přes Středozemní moře do Evropy. Problémy, které vyhánějí uprchlíky do ciziny je zapotřebí řešit tam, kde vznikly. Poskytnout pomoc tamějším obyvatelům v jejich vlasti, aby o ni nepřišli. A aby vlast nepřišla o ně. Platí to pro obyvatele Asie a Afriky, ale platí to i pro Evropany.
Přes všechny výstrahy a přes všechna varování nepřestávají působit síly, které svého času iniciovaly bezohledný proces odnárodňovací pod záminkou, že identita evropská nutně ruší identitu národní. Odnárodňovací proces je, jak vidíme, selektivní a uplatňuje se jako projev přežitého národního nepřátelství.My jej odmítáme.
Jestliže integrující energie uvědomělých příslušníků našich národů byla od dob národního obrození základem jejich kulturního rozvoje a vynikajících výsledků ve školství, v osvětě, v umění, v průmyslu, technice a vojenství (viz kulturní dědictví a historii česko-slovenského národního odboje), pak pokus zrušit národní identitu, historii a tradice vedl k úpadku všech přirozených sociálních vazeb, norem, ideálů, symbolů. „Být součástí národa znamená být postavou v příběhu, který mě svazuje s druhými lidmi způsobem hlubším, než je placení daní a respektování Ústavy“ (V. Bělohradský). Nesmíme dopustit, abychom byli tohoto příběhu zbaveni pod falešnou záminkou uvědomělého evropanství. Mladým Francouzům, Američanům, Japoncům aj. se připomíná heslo: „Neptej se, co pro tebe udělá vlast. Ptej se, co uděláš ty pro ni.“ Proč se to nepřipomíná i naší mládeži?
T. G. Masaryk učil, že se ideje demokratického národa s idejemi evropskými a všelidskými nejen nevylučují, ale naopak doplňují a podporují. Bez vědomí odpovědné národní příslušnosti se občané promění v manipulativní dav chtivých globálních konzumentů bez nadosobních zábran a ideálů. Přirozený respekt k vlastní národní identitě vyžadují právem i národy střední a východní Evropy. Prožily specifické formy útlaku v dávnějších dobách, v minulém století fašistickou agresi, utrpení války, okupaci, slavné vítězství a osvobození. Pak přišel revoluční zánik kapitalismu, budování socialismu a pak zase zánik socialismu. Od roku 1989 žije střední Evropa v období nového utváření kapitalismu. Každý z jmenovaných historických převratů přinesl vždy změnu hodnotové orientace obyvatelstva, často násilím a různými formami perzekuce vynucovanou. A právě příslušníci těchto národů mají více než jiní zkušenosti a znalosti o lidské společnosti, o tom, jak „chutná moc“ a vytrácí se odpovědnost. Právě oni mohou podat svědectví o tom, co jako lidé protrpěli, čím přispěli do dějin, o čem teď mohou vyprávět. Právě oni by také měli nejlépe vědět, jak je nebezpečný ideologický mýtus o absolutním dobru a o absolutním zlu a jak důležitá je rezistence nezávislého svědomí. Právě oni by se měli postavit proti jakémukoli účelovému přepisování dějin. A právě oni by měli čelit hrozbě proměnit Evropu v sídlo koloniálních imigrantů a dát za jejich přispění vzniknout nové, bílobarevné rase míšenců. Rase určené k poslušnosti a službě nové aristokracii, jak si to přál a jak to navrhl pan Kalergi. A jak to chce uskutečnit, jak vidíme, Evropská unie.
Nezaujatého kritického myšlení je nám dnes velice zapotřebí. Rychlost a rozlehlost elektronického šíření informací nijak nepodporuje rozvážné posuzování a hodnocení, analyzování a srovnávání. Aniž by se odpovědně vážila a sčítala všechna významná pro a proti, pěstuje se apriorní účelová nesmiřitelně protikladná dichotomie přívrženců a odpůrců. Jako v logické výluce existuje jen „buď anebo“. Absolutizuje se a přehání, jeden pól až k samému zbožnění a naprosté nedotknutelnosti, druhý k nejčernějšímu a nejhlubšímu zatracení. Manipuluje se nebývalou měrou. V okamžicích prozření pak ovšem přichází kocovina, rozčarování, ztráta víry.
Jan Amos Komenský podává příklad nezaujatě heuristického, tolerantního přístupu, který je veden věcným zájmem, nikoli ideologickou příslušností. A tak Komenský, ač biskup Jednoty bratrské, hlásá náboženskou a světonázorovou toleranci, přestože žije v 17. století, v období náboženských válek:„Chceme, aby k sestavování vševědného díla byli připuštěni všichni, kdo uvažovali o zbožnosti, mravech, vědách a uměních, bez ohledu na to, je-li to křesťan nebo mohamedán, žid či pohan, a stejně bez ohledu na to, ke které by se hlásil sektě, ať už je pythagorejec, akademik, peripatetik, stoik, Essejan, Řek, Říman, starověký nebo současný, doktor nebo rabín, bez ohledu na církev, synodu, koncil, zkrátka všichni, a aby byli vyslechnuti, co přinášejí dobrého.“ Víme o světonázorových, filozofických nebo teologických rozdílech v odkazech uvedených myslitelů. Ale Komenského vstřícný, otevřený přístup k jejich zaměření z humanistického nadhledu, prostý jakékoli apriorní předpojatosti, ten je tu zřetelně manifestován a nepřestává být příkladem.
Když náš první prezident, Tomáš G. Masaryk, psal r. 1901 své kapitoly o mravnosti, nazvané „Ideály humanitní“, zaujal po zhruba 200 letech podobné stanovisko jako Jan Amos Komenský. Charakterizoval řadu tehdy aktuálních evropských morálních učení a hledal, co je na kterém směru dobrého. Všímal si socialismu, individualismu, utilitarismu, pesimismu, evolucionismu, pozitivismu. Hodnotil je z obecnějšího hlediska, které jeho vlastní koncepci spojuje s minulostí. Je to hledisko humanity. „Moderní člověk má kouzelné heslo humanita, člověčství, člověčenství, lidskost, kterýmžto heslem vystihuje všechny své tužby tak, jako člověk středověký všechny své tužby vyjadřoval slovem křesťan.“
A když se vrátíme do současnosti, můžeme uvést myšlenku polského historika Adama Michnika, uveřejněnou v lednu 1997 v časopise „Gazeta Wyborcza“: „Klasická ideologie – liberalismus, konzervatismus nebo socialismus ve věcných aktuálních debatách nedominuje. Ale každá z těchto debat potřebuje, aby v ní byla přítomna socialistická starost o ty nejchudší, konzervativní obrana tradice a liberální úvaha o efektivnosti a hospodářském růstu. Ta se nesmí stát vládnoucí.“ I tady vidíme, že nežádoucí jsou absolutizace ideologických a stranických zájmů. Jde o všestranné blaho celého národa, o jeho bezpečí, materiální dostatek i duchovní růst a kulturní vzestup.
V demokratické politice je zapotřebí programů, které jsou ideálům humanity podřízeny. Obecné stanovisko humanitní jasně a zřetelně jakékoli stranictví přesahuje a překračuje.
Přáli bychom si, aby se v širokém měřítku realizoval humanistický scénář vzájemného porozumění a míru mezi lidmi a mezi národy. Nelze dost varovat před sektářskou výlučností, před neschopností dialogu a před nedostatkem vzájemné vstřícnosti. Nelze dost varovat před fanatismem a fundamentalismem některých skupin stranických, církevních, zájmových. Rozeštvávají lidi navzájem, jsou překážkou rozumné kooperace a integrace, dávají se zneužít ve prospěch silných mocenských skupin. Bohatí a mocní oligarchové současné globalizace profitují z rozdrobenosti, partikularismu a znesváření malých a slabých skupin i národů. Často skrytě právě takový partikularismus podporují. A zatím jen vzájemnost, žádná konfrontace, vede k demokracii a svobodnému životu, k výměně kulturních hodnot a k vzájemnému obohacení. Jen kontinuita dobrého ve vztahu k poznání dějin, k paměti národa a jeho kulturních tradic je podmínkou bezpečnější budoucnosti. Jen kontinuita dobrého ve vztahu jak k přírodě tak ke všem národům světa vede k šťastnější budoucnosti na naší planetě. Zápas o kontinuitu dobrého je před námi.
