Jak Západ Hitlerovi daroval Československo, část I
Jak Západ Hitlerovi daroval Československo, část I
„Lekce“ z Mnichova“
29. 9. 2021 Janinna komentářů: 2 čr, historie, Hitler, politika
Ten kdo zapomene na svoji minulost, je odsouzen ji znovu prožít.
V roce 1938 Československo přestalo existovat, bylo „ořezáno“ ve prospěch Německa, Polska a Maďarska.
Od samého počátku své politické činnosti vedl Hitler mezi německým obyvatelstvem aktivní propagandu o utrpení a strašných životních podmínkách několika milionů Němců žijících v Československu v Sudetech, na Slovensku a na Zakarpatské Ukrajině (Karpaty)…. Němci pod jhem slovanské populace.
Třetí říše, která využila podpory západních vládců, zainteresovaných v rychlé obnově vojensko-ekonomické moci Německé říše, aby ji vrhla do „křížové výpravy“ na východ proti SSSR-Rusku, rychle odstranila omezení Versailleského systému a začala své državy zaokrouhlovat na úkor sousedů.
Hitler se připravoval na velkou válku a řešil úkol spojit všechny Němce do jedné říše.
V březnu 1938 byl vyřešen úkol znovu sjednocení Německa s Rakouskem – Anschluss Rakouska.
Berlín učinil první důležitý krok při vytváření „střední Evropy“ – hitlerovské Evropské unie. Němci dostali strategickou základnu pro zabrání Československa (dříve součást Rakouské říše) a další expanzi.
Přičemž i německá generalita se obávala tak agresivní a bezohledné politiky Hitlera. Odrazovala ho před zabráním Rakouska a poté i před akcí proti Československu. Třetí říše v té době stále ještě obnovovala svůj vojenský potenciál, nebyla připravena na válku. I samotné Československo tehdy mohlo úspěšně čelit Říši, potřebovalo jen politickou podporu. Francie a Anglie mohly snadno zastavit Německo tvrdou politickou reakcí a soustředěním vojsk na jeho západní hranici.
Nicméně, Hitler šel rozhodně za svým cílem, neposlouchal docela rozumná varování jeho armády. Je zřejmé, že si byl jistý, že ho západní mocnosti omezovat nebudou. Führer věděl, že vládci Západu mu odevzdají významnou část Evropy, aby se pak vydal na východ.
Fašistická Itálie, která předtím bránila zabavení Rakouska a byla silnější než nově vytvořený nacistický stát, byla „zaměstnána“ ve Španělsku a v Habeši (Etiopie). Třetí říše následně překonala bývalého „staršího bratra“ v technologii, i vojenské a ekonomické moci.
Teď už Řím poslušně následoval silného partnera. A Anglie s Francií zavřely oči před zabráním Rakouska. Vládci Londýna a Paříže, která vše pasivně následovala, si vsadili na Hitlera, čímž zvýšili moc Říše, aby Němce znovu postavili proti Rusům.
Proto diplomacie Anglie a Francie mlčela, zatímco Hitler nebral ohled na politický odpor Vídně.
Osamocena – Vídeň kapitulovala.
Britská vláda Chamberlaina ukázala charakteristický vzor pokrytectví:
zpočátku protestovala, odsoudila Berlín a v dubnu již formálně uznala převzetí Rakouska Německem.
Fakt, že vedoucí mocnosti Západu nemají zájem na kolektivním odmítnutí agresivní politiky Berlína, komentovala Moskva. Na plenárním zasedání Ligy národů 21. září 1938 vyhlásila sovětská delegace:
„Zmizení rakouského státu prošlo bez povšimnutí Ligy národů.“
„Sudetská“ otázka
20. února 1938 Hitler v říšském sněmu deklaroval svou touhu sjednotit „10 milionů Němců žijících na druhé straně hranice“. Německý tisk aktivně požadoval uspokojení zájmů Němců v sudetském regionu Československa. Mezi sudetskými Němci byla aktivní „sudetská německá strana“ Henleina. Po obsazení Rakouska, příznivci Henleina požadovali územní autonomii pro Sudety. Stejnou autonomii požadovala i pro Slovensko Hlinkova slovenská lidová strana, HSLS.
Praha tehdy měla možnost obhájit svou nezávislost:
armáda byla plně připravená na boj, jedna z nejlepších v Evropě, měla přední techniku a vybavení, dobrý personál, vynikající kádry, spoléhající se na silné hraniční opevnění a vojenský průmysl.
Osud Československa však závisel na rozhodnutí vládců Západu, především Francie, se kterou měla Praha dohodu o vzájemné pomoci. Českoslovenští představitelé se sami neodvážili čelit Německu.
Nicméně, Paříž tehdy šla v koridoru britské politiky. A Londýn požadoval, vyhnout se kolizi s Německem.
Věc se má tak, že „majitelé“ Londýna a Washingtonu vytvořili projekt „Hitler“, aby znovu proti sobě postavili Německo a Rusko. Proto Hitlerovi byla důsledně předávána jedna pozice za druhou, aby Německo mohlo posílit a bylo schopno napadnout SSSR. Později by Británie a Spojené státy skončily i se samotným Německem a vytvořily svůj světový řád na planetě .
Británie, nejprve přes tisk, a pak přes diplomatické kanály začala vyvíjet tlak na Prahu. Češi byli vedeni k myšlence, že Británie a Francie nebudou bojovat za Československo, takže Sudetská otázka by měla být vyřešena pokojně. A tak i v rozhovorech s českým velvyslancem Masarykem, britský ministr zahraničí Halifax naléhavě vyzýval, aby zabránil válce, aby uspokojil požadavky sudetských Němců.
V létě 1938 uznali Britové a Francouzi požadavky Hitlera vůči Československu za přijatelné, což se stalo základem budoucí Mnichovské dohody.
22. července 1938 Londýn požadoval, aby Praha přijala opatření k „uklidnění Evropy“. Češi souhlasili se zahájením jednání o autonomii sudetských Němců.
Avšak Henleinovi a jeho společníkům už to bylo málo.
29. července Henlein učinil prohlášení, ve kterém vyhlásil principy německého pan-Germanismu: všichni Němci musí žít v jednom státě a podřídit se pouze německým zákonům.
Londýn okamžitě tlačil na Prahu, aby co nejdříve uzavřela dohodu.
Německo bylo v té době pod vojenským tlakem: do armády povolali zálohy, zahájili mobilizaci, provedli vojenské manévry, vybudovali nové opevnění na hranici Československa, německá letadla narušovala český vzdušný prostor, na hranicích začaly provokace, atd.
A v této nelehké době, Londýn vyhrožoval Praze, že v případě války by Československo bylo rozdrceno Hitlerovými hordami, proto je nutné ustoupit. …. Nakonec začali Prahu obviňovat ze skutečnosti, že její tvrdý postoj by mohl způsobit všeobecnou válku v Evropě.
Ve Francii představitelé armády hovořili o strategické potřebě chránit Československo. Generál Gamelin tvrdil, že Československo může a musí být chráněno, protože se jedná o otázku bezpečnosti samotné Francie. Nejsilnější armáda západní Evropy – Francouzi, ve spojení s československou armádou mohla zastavit německou agresi.
Francouzští politici to však viděli jinak.
Věřili, že „lepší mír s Hitlerem než válka proti němu spolu s Vorošilovem.“ Proto Daladier řekl Čechům, že Francie nemůže splnit své spojenecké povinnosti vůči Československu.
15. září 1938, se Chamberlain setkal s Hitlerem v Berchtesgadenu. Hitler požadoval konečné a úplné sebeurčení sudetských Němců. Poté se Chamberlain setkal s Daladierem a Bonnetem.
Britové a Francouzi se nakonec rozhodli darovat Československo za účelem vyjednávání s Hitlerem.
Dne 19. září byla Praze předána nóta, v níž bylo oznámeno, že za účelem zabránění evropské války, by měla Praha okamžitě převést Sudety do Říše. Praze přislíbili „mezinárodní záruku“ jejích nových hranic.
Ve skutečnosti Londýn a Paříž požadovaly sebevraždu Prahy.
Dne 20. září Praha požádala Anglii a Francii, aby toto rozhodnutí přehodnotily a předložily tuto otázku k rozhodčímu řízení podle německo-československé dohody z roku 1925.
Večer téhož dne Britové varovali českou vládu, že pokud budou dále pokračovat, oni nebudou mít „zájem o jejich osud“. Francouzi tuto hrozbu zopakovali.
Dne 21. září bylo prezidentovi Benešovi představeno ultimatum:
požadavek na okamžitou kapitulaci Československa. Praha musela přijmout anglo-francouzský plán, nebo by se stala „jediným viníkem nevyhnutelné války“.
Británie a Francie vyvíjejí na Československo tlak: „Pokud se Češi spojí s Rusy, válka může nabýt charakteru křížové výpravy proti bolševikům. Pak bude pro vlády Anglie a Francie velmi obtížné zůstat stranou.“
Nakonec Praha kapitulovala.
Takže Československo ve skutečnosti nebylo rozdrceno Německem, protože Praha byla připravena odolat náporu, ale „západními přátely“ – Anglií a Francií.
22. září 1938, Chamberlain řekl Hitlerovi během setkání v Godesberg, že záležitost byla urovnána – záležitost Sudetských Němců byla urovnána v zájmech Německa.
Ale teď Hitlerovi nestačilo ani tohle. Požadoval, aby byly současně splněny územní nároky Maďarska a Polska vůči Československu.
24. září Britové předali Praze nové požadavky Berlína.
Dne 25. září představil Chamberlainovi československý vyslanec Masaryk odpověď z Prahy – německé návrhy byly označeny za „naprosto nepřijatelné“.
Londýn však pokračoval v diplomatickém tlaku na Prahu.
V Anglii a ve Francii vyvolávali paniku, „vydírání válkou“, která rozdmýchala hrozbu války s Německem…. z Československa. Veřejné mínění bylo nakloněno „ústupkům“ Německu.
Češi byli ukazováni jako možný pachatel začátku velké války v Evropě.
Hitler večer 26. září promluvil v berlínském sportovním paláci s novými hrozbami proti Československu.
„Když do 1. října, řekl Führer, Sudety nebudou předány do Německa, já, Hitler, půjdu jako první voják proti Československu.“
Slíbil, že po urovnání sudetské otázky nebude mít Německo v Evropě žádné územní nároky: „Nepotřebujeme Čechy“.
Zároveň byli Češi obviněni ze zvěrstev a útlaku vůči sudetským Němcům. Německo bylo zaplaveno vojenskou psychózou.
Chamberlain okamžitě ujišťuje Hitlera, že všechno vyjde, „bez války a bez prodlení“.
28. září se uskutečnilo mimořádné zasedání britské sněmovny. Chamberlain oslovil komoru:
„Musím komoře podat další zprávu. Pan Hitler oznamuje, že mě zve, abych se s ním setkal zítra ráno v Mnichově.“ Členové parlamentu, kteří snili o smlouvě s Hitlerem, přivítali toto prohlášení hlasitým potleskem.
29. září 1938 se v Mnichově sešli představitelé evropských mocností Německa, Anglie, Francie, Itálie – Hitler, Chamberlain, Daladier a Mussolini.
Na rozdíl od Chamberlainova slibu nebyli vyslanci Československa přijati a SSSR byla obecně účast odepřena. Mnichovskou dohodu podepsali v 1 hodinu ráno 30. září 1938.
