Jak se bránit, část 2
Jak se bránit 2
Ing. Dalibor Plichta
6. Dále je třeba trvat na tom, že minulost, dějiny není možno dodatečně předělávat nebo měnit, nýbrž je možno se pokoušet je jenom chápat. Součástí této minulosti, kterou není možno měnit, jsou i naše opatření, jimiž byli provinivší se Němci zbaveni našeho občanství a na základě nichž byli po zabavení jejich majetku odsunuti.
7. Naše politika by měla odmítat všechny návrhy bývalých českých Němců (nebo jejich organizací) směřující k tomu, aby se vnutili za partnery jednání s českou vládou nebo českým parlamentem. Partnerem naší vlády nebo našeho parlamentu ve všech věcech, o nichž je možno diskutovat a které nejsou součástí oné celistvé struktury poválečného evropského uspořádání, může být jenom spolková vláda (už ani ne vláda např. bavorská) anebo spolkový parlament.
Ale stejně pochybné by bylo přistupovat na zřizování nějakých oficiálních institucí na způsob německo-českého "diskusního fóra", které by mělo sloužit jako jakási náhražka orgánu, v němž by se sešli představitelé bývalých českých Němců s českou representací. Z naší strany by to znamenalo totéž co uznání německé "volksgruppe" (žijící mimo hranice našeho státu) za subjekt našeho politického systému.
8. Důsledně bránit všem pokusům, ať jsou prováděny pod jakýmikoli záminkami, o obnovení početné německé menšiny u nás, např. tím, že by odsunutým Němcům bylo vráceno české státní občanství, nebo tím, že by jim bylo umožněno mít občanství dvojí. Zdálo se, že nápad s dvojím občanstvím, s nímž přišel kdysi Havel a který byl tehdy německou stranou odmítnut, protože by Němci jako kompenzaci museli prohlásit "Mnichovskou dohodu" za neplatnou od samého počátku, přešel už do historie. Ale teď s ním znovu přichází rezoluce letošního květnového hesenského zemského shromáždění Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Marburku. V rezoluci se zcela jasně a kategorickým způsobem praví: "Těm sudetským Němcům, kteří se vrátí do České republiky, musí být vedle německého uděleno i české státní občanství. "
Nejde však jen o vrácení nebo poskytování našeho státního občanství bývalým českým Němcům (a jejich dětem a vnukům, jak si to landsmanšaft představuje). Jde i o jiné možnosti přílivu německého živlu do České republiky. H. Kohl své představy o tom vyjádřil v roce 1992 v tom smyslu, že bychom vzhledem ke svým snahám stát se členy Evropské unie měli již brzy připustit "právní úlevy ohledně trvalého pobytu cizinců" (rozuměj Němců) v České republice ještě dříve, než se staneme členy Evropské unie.
9. Odmítat tvrzení, že náš vztah k Německu jako nejvýznamnějšímu sousedovi by měl mít zvláštní význam a zvláštní povahu, být těsnější než vztahy k jiným našim sousedům. A co s tím souvisí: odmítat tvrzení, že potřebujeme nějaké zvláštní "smíření" právě s Němci. A stejně tak tvrzení, že jsme s Němci odedávna žili v jakési symbióze, dokonce prý šťastně. Nikdy to totiž žádná symbióza nebyla, tím méně pak šťastná. Byl to tuhý zápas. A k tomu, co se např. Scharpingovi (patrně pod vlivem jeho poradců z řad "revizionistů pro svobodu") a dalším Němcům, kteří jsou na štíru s historií, jeví jako šťastná symbióza, nemáme proč se vracet. Byl by to návrat před konec druhé světové války, před náš rozchod s našimi Němci a před jejich odsun do Říše. Byl by to odklon od moudrého a prozíravého pojetí česko-německých vztahů pro dobu po druhé světová válce, jak je formuloval prezident E. Beneš, když řekl: " ... každý ve svém novém domově bez hořkosti a v míru žít dále odděleně, jeden vedle druhého."
Německá nesmířená politika a její pomocníci z řad historiků se usilovně snaží přesvědčovat nás o tom, že skutečnost našeho tisíciletého zápasu s Němci je pouze falešnou legendou, kterou si vymyslili čeští historikové devatenáctého století. Zdá se však, že nesmíření politici ani nesmíření historici nepostřehují, že poté, co tuto "legendu" psaly celé naše dějiny a co ji ve dvacátém století nad jiné pádně potvrdila nacistická éra s její agresí a nezakrytými úmysly fyzicky zničit český národ, potvrzují nyní tuto "legendu" jako pravdivou i oni sami - především zarputilostí, s jakou s námi vedou spor o výsledky druhé světové války, války, kterou sami rozpoutali a také sami prohráli.
