Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak se bránit, část 2

28. 1. 2025

Jak se bránit 2

Ing. Dalibor Plichta

 

 

6. Dále je třeba trvat na tom, že minulost, dějiny není možno dodatečně předělávat nebo měnit, nýbrž je možno se pokoušet je jenom chápat. Součástí této mi­nulosti, kterou není možno měnit, jsou i naše opatření, jimiž byli provinivší se Němci zbaveni našeho občan­ství a na základě nichž byli po zabavení jejich ma­jetku odsunuti.

 

7. Naše politika by měla odmítat všechny návrhy bývalých českých Němců (nebo jejich organizací) směřující k tomu, aby se vnutili za partnery jednání s českou vládou nebo českým parlamentem. Partne­rem naší vlády nebo našeho parlamentu ve všech vě­cech, o nichž je možno diskutovat a které nejsou sou­částí oné celistvé struktury poválečného evropského uspořádání, může být jenom spolková vláda (už ani ne vláda např. bavorská) anebo spolkový parlament.

Ale stejně pochybné by bylo přistupovat na zřizo­vání nějakých oficiálních institucí na způsob ně­mecko-českého "diskusního fóra", které by mělo slou­žit jako jakási náhražka orgánu, v němž by se sešli představitelé bývalých českých Němců s českou re­presentací. Z naší strany by to znamenalo totéž co uznání německé "volksgruppe" (žijící mimo hranice našeho státu) za subjekt našeho politického systému.

 

8. Důsledně bránit všem pokusům, ať jsou prová­děny pod jakýmikoli záminkami, o obnovení početné německé menšiny u nás, např. tím, že by odsunutým Němcům bylo vráceno české státní občanství, nebo tím, že by jim bylo umožněno mít občanství dvojí. Zdálo se, že nápad s dvojím občanstvím, s nímž přišel kdysi Havel a který byl tehdy německou stranou od­mítnut, protože by Němci jako kompenzaci museli prohlásit "Mnichovskou dohodu" za neplatnou od sa­mého počátku, přešel už do historie. Ale teď s ním znovu přichází rezoluce letošního květnového hesen­ského zemského shromáždění Sudetoněmeckého kra­janského sdružení v Marburku. V rezoluci se zcela jasně a kategorickým způsobem praví: "Těm sudet­ským Němcům, kteří se vrátí do České republiky, musí být vedle německého uděleno i české státní ob­čanství. "

Nejde však jen o vrácení nebo poskytování našeho státního občanství bývalým českým Němcům (a jejich dětem a vnukům, jak si to landsmanšaft představuje). Jde i o jiné možnosti přílivu německého živlu do České republiky. H. Kohl své představy o tom vyjádřil v roce 1992 v tom smyslu, že bychom vzhledem ke svým snahám stát se členy Evropské unie měli již brzy připustit "právní úlevy ohledně trvalého pobytu ci­zinců" (rozuměj Němců) v České republice ještě dříve, než se staneme členy Evropské unie.

  

9. Odmítat tvrzení, že náš vztah k Německu jako nejvýznamnějšímu sousedovi by měl mít zvláštní vý­znam a zvláštní povahu, být těsnější než vztahy k ji­ným našim sousedům. A co s tím souvisí: odmítat tvr­zení, že potřebujeme nějaké zvláštní "smíření" právě s Němci. A stejně tak tvrzení, že jsme s Němci ode­dávna žili v jakési symbióze, dokonce prý šťastně. Ni­kdy to totiž žádná symbióza nebyla, tím méně pak šťastná. Byl to tuhý zápas. A k tomu, co se např. Scharpingovi (patrně pod vlivem jeho poradců z řad "revizionistů pro svobodu") a dalším Němcům, kteří jsou na štíru s historií, jeví jako šťastná symbióza, ne­máme proč se vracet. Byl by to návrat před konec druhé světové války, před náš rozchod s našimi Němci a před jejich odsun do Říše. Byl by to odklon od moudrého a prozíravého pojetí česko-německých vztahů pro dobu po druhé světová válce, jak je formu­loval prezident E. Beneš, když řekl: " ... každý ve svém novém domově bez hořkosti a v míru žít dále od­děleně, jeden vedle druhého."

 

Německá nesmířená politika a její pomocníci z řad historiků se usilovně snaží přesvědčovat nás o tom, že skutečnost našeho tisíciletého zápasu s Němci je pouze falešnou legendou, kterou si vymyslili čeští his­torikové devatenáctého století. Zdá se však, že nesmí­ření politici ani nesmíření historici nepostřehují, že poté, co tuto "legendu" psaly celé naše dějiny a co ji ve dvacátém století nad jiné pádně potvrdila nacis­tická éra s její agresí a nezakrytými úmysly fyzicky zničit český národ, potvrzují nyní tuto "legendu" jako pravdivou i oni sami - především zarputilostí, s jakou s námi vedou spor o výsledky druhé světové války, války, kterou sami rozpoutali a také sami prohráli.