České národní listy

Ideologická bezradnost současného politického myšlení

Marie L. Neudorflová, PhD.

Listopad 2020

Od začátku tohoto roku vyšlo v Právu  (hlavně v Salonu), několik desítek článků pojednávajících o podstatě současných vážných problémech naší civilizace s důrazem na  ideové nejasnosti, konflikty, záměrné zaměňování a matení vžitých pojmů. Pokusíme se shrnout některé aspekty těchto diskusí s ohledem na ideu demokracie, čím dál více nepochopenou. V článcích, které jsem vybrala je zvláštní pozornost věnována „levici“, zvláště principu rovnosti a spravedlnosti v kontextu 90. let 20. století, jehož hlavním výrazem bylo  přijetím myšlenky, že ekonomický liberalismus svou globální orientací a výkonností je schopnější zajišťovat materiální potřeby pro společnost lépe než systémy jiné, a přispívat tak k sociálnímu smíru a rozvoji demokracie. Zároveň nastal odklon od demokracie k mezinárodně pojatým individuálním lidským právům. Očekávání  levice se ukázala být pouhou iluzí v důsledku globalizace, klimatických změn a orientace na obnovitelné zdroje. Statistiky také dokládají katastrofální rozevírání sociálních nůžek v posledních desetiletích ve všech západních státech. Imigrace muslimů problémy jen prohloubila.

Je napřed nutné položit otázku, zda tento proces, jež vytváří myšlenkový, politický chaos ve společnosti a rychle podemílá podmínky pro funkční demokracii, není od 80. let na Západě plánovaný ve prospěch nadnárodních globalistů ovládnout světovou politiku a ekonomiku bez ohledu na zájmy a potřeby většiny lidí, národů a států. Připomeňme si také, že liberální principy (svoboda, individualismus, práva, atd.) nám začaly být od 90. let předkládány jako totožné s demokracií. Postupně byly posilovány důrazem na práva absurdně rostoucího počtu menšin, absurdní genderovou ideologií, falešným humanismem ve vztahu k imigrací kulturně nekompatibilních skupin, zamítáním kolektivních entit, zvláště národů, doprovázených přeinterpretováváním historie (z viníků se dělají oběti, z obětí vinící), kulturou orientovanou převážně na soukromí, politikou stran orientovanou na dílčí problémy bez důležitých souvislostí. Výsledkem je neschopnost se domluvit o společných potřebách, zájmech, problémech a cestách k jejich řešení v zájmu demokracie a veřejného dobra. Vznikající společenské, politické a sociální napětí je půdou v níž ne nebezpečí volání po silné autoritě, která udělá pořádek. Vítaná příležitost pro fašismus.

V prozápadní euforii se ve střední a východní Evropě zapomnělo, že součástí liberalismu a tím více neoliberalismu jsou principy neladící s demokracií, a že ‚demokratickou‘ politiku měl západ hlavně pro západní státy (11% světových obyvatel), a liberalismus na vývoz. Averze k demokracii jako systému směřujícího k sociální spravedlnosti  byla jeho integrální součástí.  Jen strach z revolucí a komunismu způsobil jeho větší důraz na principy demokracie, ve které úsilí o rovnost a spravedlnost převažují. Na pád komunistického bloku měl Západ nemalý vliv (soutěžením ve zbrojení, propagandou, podporou disidentů, atd.) a neoliberální vrstvy na něj byly dobře připraveny jak ideologicky, tak plány na ekonomickou expanzi neokoloniálními metodami. Teprve nyní si starší generace uvědomují, jak důvěra post-komunistické veřejnosti v Západ byla hluboce zneužita, a to s pomocí nových mocenských vrstev, které profitovaly hlavně z podvodné privatizace. Také se ukázalo, že destrukce, včetně válek, a využívání slabších států ku prospěchu Západu, či spíše globalistických ekonomických a finančních vrstev, zůstaly pod různými záminkami v jejich repertoáru. Tento destruktivní proces proti existenci národů i státům, připomíná německou poválečnou myšlenku, „Hitlerovy cíle ano, ale ekonomickými prostředky“.

Autoři článků (z nichž někteří budou zmíněny níže) si jsou dobře vědomi rostoucích problémů, zvláště sociálních na Západě i jinde. Každý s jiným úhlem pohledu, s jinou terminologií a důrazem, hledá vysvětlení světa, ve kterém žijeme a kořeny reality, kterou považují pro úroveň většiny lidí za nebezpečnou. Kritika liberalismu, neoliberalismu a globalizace, orientované hlavně na zisk, je téměř ve všech článcích silným aspektem. Lidská práva jsou dokonce stavěna do protikladu s konceptem sociální spravedlnosti (Barša). V některých článcích je pokus rehabilitovat socialismus jako politický a ekonomický systém, v němž existence státu je vnímána jako nejjistější záruka proti „lidskoprávní i tržní diskriminaci“, proti nespravedlivým a nedemokratickým postojům EU vůči slabším státům. Ukázalo se, že „být pro Evropu, ještě neznamená spravedlnost“ (Drulák). Týž autor  experimentuje s pojmy ‚konservativního socialismus‘, a ‚národního konservatismu‘, či spojení patriotismu a sociální spravedlnosti, jako obranou proti expanzi „klimatického náboženství‘ i absurdní expanzi práv člověka. Orientace na nejisté a proměnlivé pojmy se však čtenáři musí jevit jako neproduktivní. Snad by bylo produktivnější se věnovat nejprve formulování základních principů toho, co již v minulosti bylo nazváno „dobrou společností“, bez ohledu na to, že již v polovině 80. let 20. století M. Thacherová prohlásila, že žádná společnost neexistuje, jen jednotlivec, rodina a stát. Mimochodem, už ani ta rodina pomalu neexistuje.

Z hlediska spravedlnosti a důstojného života všech, většina autorů, (ale ne všichni),  považuje větší pravomoci vlád pro domácí politiku jednotlivých států za zásadní a směr k deglobalizaci za žádoucí, možný demokratickou kontrolou pohybu zboží a kapitálu. Pokud levice tento princip, plynoucí ze zhroucení „příměří liberalismu a levice“ (ale spíše z pohlcení levice liberalismem, M.N.),  nepřijme, bude pomáhat fašismu. (Drulák, Keller). Ale zároveň zaznívá i oprávněné varování, že v tomto ohledu není na levici spolehnutí, neboť opustila sociální tematiku, je fascinována novými technologiemi a vnímá pokrok jednostranně (technologicky, materialisticky), čímž se sbližuje s velkokapitálem (Keller, Smejkalová, Ramporth), který se „osvobozuje od morálních i politických závazků“. Tím zavádí právo silnějšího, zákon džungle. Oběti tohoto procesu zůstávají bez reprezentace (Drulák, Keller).

Tento proces je zesilován levicovým odmítnutím kolektivních entit, orientací na sexualitu a  tělesnost obecně, na imigranty, individuální zájmy a tlaky pro uplatnění těchto aspektů v právní oblasti a školství (Drulák). Problém vztahu mocných k ideji obecného dobra je autory naznačen, ale s hlubokou skepsí o dobré vůli mocných, včetně EU, která má vzrůstající deficit demokracie, čímž od sebe odvrací veřejnost a podněcuje extremismus (Přibáň). 

Všechny tyto intelektuální spory se mohou laikovi jevit jako značně zbytečné, neboť se příliš týkají hlavně sporů o význam pojmů. Kdyby se ptali, která kolektivní entita je pro demokracii nejvhodnější, museli by nutně zabývat hlouběji entitou národa a státu (Slačálek, Barša, Rychlík). Ojediněle se vyskytuje idealizace říší, vlastně globalizace (Bělohradský), i když v poslední době vyjádřil značnou kritiku Západu.

Je poněkud problematické, že filosofický základ autorů je převážně materialistický, každý nějak považuje ekonomiku za základ v řešení problémů --  jak ji odklonit od růstu, ničení přírody, od úsilí maximalizovat zisky, atd. Důležitější se jeví otázka, jak filosoficky a sociologicky dokázat, že ekonomika jako celek musí být součástí demokratického systému, že musí přijmout základní demokratické principy, pokud nechceme zničit lidstvo i planetu. Atomizace politického myšlení, problémů a konfliktů se nutně jeví jako záměrná zábrana možnosti efektivního myšlení i řešení problémů ve prospěch obecného dobra, jako zbraň proti demokracii. Další takovou zbraní je „liberalistická obrana demokracie před populismem“, neboť  veřejnost začíná přijímat ‚populismus‘ jako demokratický přístup, zabývající se jejími urgentními potřebami (Hauser). Liberalismus se stále snaží přesvědčovat veřejnost, že je totožný s demokracií. Ale ve skutečnosti mu nikdy nešlo o úroveň většiny lidí a společnosti, o demokracii, ale především o zisky.

Autorům neušlo, že lidé začínají chápat podstatu liberalismu, zvláště jeho odpor k demokracii, principu spravedlnosti, rovnosti, a respektu k národům a státům. Sílí také poznání, ba i kritika, že EU, EK a Evropský soudní dvůr chrání a podporují velkokapitál. Vlivem koronavirové krize a nebezpečné migrace se ale ukázalo, že je pro občany mnohem důležitější stát než nadnárodní instituce (Drulák, Barša). Snaha autorů ujasnit problémy je značná, ale jejich bezradnost jak začít s nápravou také. Pro začátek by bylo asi užitečné zjednodušit pohled na realitu a skončit válku o pojmy.

Otázka sociální spravedlnosti a rovnosti (původně s falešnou představou o možnostech jednotlivců, vlastní i liberalismu), se objevuje v článcích často, ale demokracie jako politický systém je v článcích zmiňována vzácně, což je téměř nepochopitelné. Jen ojediněle zazní připomínka, že pokud chceme rozvíjet demokracii a spravedlnost, musíme vědět, co to demokracie je, z čeho vznikla (Klára Vlasáková). Podstatné je uznat, že je závislá na existenci společnosti soudržné v důležitých aspektech, v podstatě na existenci národů, států. Než na tuto myšlenku navážeme, podobně jako na myšlenku, že je na čase se poučovat z minulosti, je třeba přijmout předpoklad, že kultura, vzdělání, úroveň, specifické tradice a morální principy v širokém smyslu, hrají zásadní roli pro úroveň lidí, společnosti i možnost demokracie a že  není možné se bez nich v diskusích obejít. Nejsou nadstavbou nad ekonomikou, jak věří marxisté a liberálové. Jen z nich ve skutečnosti  musí vycházet jak kritika konkrétních nežádoucích jevů, tak obecnější imperativy k nápravě věcí veřejných. Jinak rostoucí konflikty vyústí v permanentní násilí, revoluce či války, což není v zájmu demokracie. Samozřejmě, jsou skupiny, které by takovou situaci vítaly, na chaosu a konfliktech se dá případně báječně vydělat. Za vším, co se děje, je určitá filosofie, poučil nás před více jak sto lety T. G. Masaryk.

Názor, že je nutné posílit národní stát je v článcích poměrně silný. A ani k tomu není potřeba „nová utopie“ a „literární imaginace“, jak se v jednom článku navrhuje (Přibáň). Evropská, a pro nás hlavně česká historie a literatura, jsou v tomto ohledu dostatečným a silným inspiračním zdrojem relevantní filosofie i znalostí. Filosofie demokracie obsahuje univerzálně platné principy, ale jejich aplikace musí vycházet z konkrétních podmínek, historie a možností jednotlivých národů a států, neboť rozdíly mezi nimi jsou a zůstanou velké. Zkušenosti nás učí, že pokusy o odstranění těchto rozdílů mají nutně násilnický, destruktivní charakter.

Jinými slovy, demokratizace společností a národů v Evropě od reformací a osvícenství neměla v praxi univerzální podobu. Rozdílná historie národů, kultura, jazyk, vzdělání, konflikty, úroveň, náboženství, ideály, možnosti rozvoje, atd., vytvářely velmi rozdílné podmínky, které nebylo a není možné ignorovat v demokratizačním úsilí ve prospěch úrovně většiny a celku, ve prospěch přiměřené rovnosti a spravedlnosti. V pozadí stála nutnost, že lidé musí rozumět světu, ve kterém žili, nejlépe prostřednictvím vzdělání obecného i odborného, které mělo sloužit rozvoji většiny jednotlivců i národa. Z této skutečnosti také vyplývá nutnost vzájemného respektu mezi národy a státy, zvláště národů silnějších vůči slabším a nutnost odmítnutí legitimity jakékoli geografické expanze. Jeden ze současných problémů rozvíjení demokracie je skutečnost, že respekt pro důstojnost člověka, každého člověka, spíše oslabuje, a patřičného stupně respektu pro národní entity nebylo nikdy dosaženo. Vytváří se podmínky pro nové konflikty, nové revoluce, války.

Mocenské vrstvy se falešnými sliby, násilím a manipulací politického a právního systému vždy dokázaly vymykat demokratizačnímu procesu, který vlastně nikdy nevyvinul dostatečně efektivní mechanismy k jejich kontrole. Svobodné volby a tisk se ukázaly nedostatečné, čehož si byl vědom již Karel Havlíček. Proto věnoval tolik úsilí politickému vzdělávání české veřejnosti, jako hlavnímu předpokladu pro postupující demokratizaci a jako jistější kontrole mocenské vrstvy. T. G. Masaryk v této práci vydatně pokračoval.

Na rozdíl od liberálů a konservativců všeho druhu, pokud s Palackým, Masarykem a dalšími, věříme, že je možné se poučit z historie, minulost nám je k němu otevřená. Nastíním její hlavní aspekty. Vzhledem k tomu, že přes všechny nedostatky, československá republika mezi léty 1918-1938 byla v Evropě unikátně demokratickou a to i ve vztahu k menšinám (k tomu existuje solidní vědecká literatura), bude užitečné nahlédnout do procesu, kterým k této demokracii dospěla.  Klíčový je evropský osvícenský kontext, zvláště idea svobody a rovnosti, spravedlnosti, humanitní ideál. Bez víry českých obrozenců v pozitivní potenciál českého národa přes dvě stě let decimovaném katolickou šlechtou a církví, bez jejich úžasné cílevědomé práce a statečnosti čelit absolutistickým policejním poměrům, by proces kulturní demokratizace a národní obrody neměl ty obdivuhodné výsledky. Sílící identita a integrita českého národa, jeho a sebeznalost, včetně historické  (zvláště reformační, katolickou církví deformované a zakázané), sílily jeho sebeúcta i iniciativa ve prospěch své úrovně. Významně přispívala i literatura, snažící o pravdivý obraz života lidu i společnosti. Klíčové bylo vzdělání a školy obecně přístupné, které si chudý český národ masově budoval hlavně svými prostředky. Úsilí prospěšné úrovni národa muselo čelit různým překážkám, z nichž nejpodstatnější byly Němci se svým pocitem nadřazenosti nad ostatními národy v habsburské říši a upírající jim právo na stejný rozvoj i politickou rovnoprávnost. Politická moc byla převážně v jejich rukou. .

V zájmu pokračování demokratizačního procesu českého národa, se Masaryk v polovině 90. let 19. století snažil vystopovat důležité aspekty jeho historie v řadě prací. S osvícenci věřil v možnost pokroku v širokém smyslu -  sociálním, mravním, kulturním, politickém. Základy myšlení pro demokratickou orientace viděl v české reformaci, zvláště v důrazu na pravdu poznanou (znalosti) a na mravnost, dále v osvícenství, humanismu, a ve vzdělání. České národní obrození jako kolektivní hnutí spojoval s tímto základem, mající zároveň specifické vlastní rysy. Důležitým byl charakter a úroveň jeho předních osobností se znalostí myšlenek osobností české reformace (Jan Hus, Chelčický, Komenský, atd.) a jejich orientace na rozvoj kultury a vzdělávání. Jako problém Masaryk viděl, že od 70. let 19. století začala víra v liberalismus, zvláště ekonomický, a v kontinuální materiální pokrok, odsouvat do pozadí širší duchovnější demokratizační hodnoty.

Masaryk sledoval s obavami rostoucí vliv liberalismu s jeho individualismem, bezbřehým konceptem svobody, kulturou orientovanou na soukromí a intimitu, ignorováním historie, mravnosti, absencí ideje rovnosti a spravedlnosti. Neušlo mu, že liberalismus a demokracie byly do značné míry postaveny na protikladných hodnotách. Měl obavu hlavně o mladou inteligenci, která přijímala liberalismus se vším všudy na úkor své zodpovědnosti a zdraví. Na rozdíl od liberálů si byl Masaryk vědom, že historie není kontinuální vývoj k pokroku, že jen některá úsilí směřují k pozitivnímu rozvoji většiny jednotlivců a společnosti a na ty bylo moudré navazovat, a rozvíjet to, co nám minulé generace pozitivního zanechaly. Přijímat od jiných národů bylo možné jen kriticky, jen to, co se hodilo vlastnímu národu. Také si byl vědom možností konfliktů, tendence silnějších států k expanzi, k ovládání slabších, k hledání nepřítele. Přijal Palackého ideu, že  „kdykoli jsme vítězili, dálo se to pokaždé více převahou ducha než mocí fyzickou, a kdykoli jsme podléhali, že tím vinen býval nedostatek duchovní činnosti, mravní statečnosti a odvahy“. V jeho pojetí v případě nutnosti bylo nutné bránit národ i železem.

V reakci na liberalistické, katolické a marxistické antinárodní přístupy se Masaryk ujal vědecké a mravní obhajoby entity národa v kontextu historickém i demokratickém v České otázce (1895), v publikaci Problém malého národa (1905), v Nové Evropě (1922). V důsledku hlubokých historických kořenů národů je považoval za přirozenější než říše a státy (které ale nepodceňoval). Podstatné bylo, že v národě lidé sdíleli jazyk, území, historii, tradice, pocit sounáležitosti, podmínky existence, problémy, vzdělání, perspektivu vývoje, často náboženství, možnost efektivní komunikace v zájmu řešení sdílených problémů ku prospěchu obecného dobra, spravedlnosti. Umožňovaly nebývalý stupeň zodpovědnosti lidí za sebe, za druhé i za národ. Tím národy tvořily optimální podmínky pro rozvíjení demokratických přístupů a demokracie. S Karlem Havlíčkem a Františkem Palackým věřil, že čas od času i menší nesvobodné národy dostávají příležitost ke svobodě, ale aby uspěly, musí na ni být připraveny svou vůlí, znalostmi, sdílením pozitivních demokratických hodnot. Značnou naději, trochu idealisticky, vkládal do víry, že se západní civilizace po 1. světové válce vydá trvala demokratickým směrem. 

K mravní a politické dospělosti lidí, ke sdílení pozitivních hodnot týkajících se veřejného a národního života měla přispívat i znalost historie a možnost se z ní poučit. Masaryk oponoval dobovému pozitivistickému výkladu historie, závislému hlavně na faktech a chronologii, s malým důrazem na širší příčiny, důsledky, souvislosti a myšlenkový a hodnotový podtext. Vzhledem ke staletí trvajícím snahám, často i násilným, o nápravu úrovně života neprivilegovaných, Masaryk přijal od Voltaira a Herdera koncept filosofie dějin, stopující tyto snahy v naší civilizaci od středověku. Její součástí byla víra v možnost poučení se z historie, v navazování na pozitivní, včetně idejí, i otázku po smyslu lidské existence. Součástí tohoto přístupu byla i fundovaná, důkladná kritika římsko-katolické církve, jejího odklonu od původního křesťanství, jejího materialismu, zneužívání své moci, sociální lhostejnosti, nerespektu k existenci národů, principu rovnosti a sociální spravedlnosti. Ale zároveň  v pozadí jeho hodnot stále zůstávaly v platnosti základní křesťanské principy o rovnosti lidí, jejich právu na důstojnou existenci, spravedlnost, rozvíjení svého pozitivního potenciálu, ale  rozšířené osvícenstvím o základní lidská a politická práva, respekt k národům a ideál demokracie, což otevřelo prostor pro politiku jako veřejnou záležitost.

Masaryk Českou otázkou aplikoval filosofii dějin  na českou historii. Za nejcennější považoval českou reformaci, myšlenky jejích hlavních nositelů, především Jana Husa, Petra Chelčického aj A Komenského. Mnohé z jejich myšlenek Masaryk považoval za trvale relevantní k úrovni lidské existence, a za zdroj oprávněné hrdosti českého národa. Na rozdíl od katolické církve v české reformaci šlo o větší respekt k duševnímu a mravnímu potenciálu lidí, o větší svobodu, včetně svědomí, o sociální spravedlnost, o respekt k poznání, k pravdě poznané jako cestě k pozitivnímu rozvoji lidí, včetně sociálního, ke spasení. Autoritu měl člověk přijímat jen tehdy, když to neodporovalo mravním principům, spravedlnosti, pravdě poznané a svědomí.

Přesto, že tento demokratizační vývoj byl na dvě stě let přerušen, Masaryk dokazoval, že znalost české reformace byla silnou inspirační silou v českém národním obrození, což odmítali jak liberálové, vnímající osvícenství velmi úzce, tak katolíci zahledění do svých privilegií, dogmat a zázraků. Tím není snižována obětavá obrozenecká práce mnoha kněží, zvláště venkovských, pocházejících z lidu, většinou však pronásledováni církevními autoritami. Máme dostatečně svědectví, že navzdory  odmítnutí Masarykovy české filosofie oficiální historiografií (J. Pekař), Masaryk ovlivnil řadu mladších historiků hned po vydání České otázky, a návraty k ní byly vždy intenzivní inspirací v dobách ohrožení českého národa.

Přijetí Masarykovy filosofie českých dějin, přesvědčení, že v historii západní civilizace existuje  kontinuita, třebas přerušovaná, lidského úsilí, myšlenkového i praktického,  o spravedlnost, o důstojnost neprivilegovaných, o slušnou sociální úroveň všech, o pozitivní duševní rozvoj, je i v souladu s přesvědčením, že je možné rozvíjení demokracie ve prospěch veřejného dobra. Filosofie v pozadí tohoto úsilí má silnou inspirační sílu. Zároveň negativní, destruktivní jevy historického vývoje je také nutné znát, aby se mohlo zabránit jejich opakování. Urgentní je skutečnost, že globalisté a neoliberálové vědomě rozkládají podmínky k rozvíjení demokracie a to i ve výuce škol a interpretaci historie. Přesto, že k myšlenkovému a politickému chaosu vědomě a intensivně přispívají, mohou přijít s myšlenkou, že veřejnost není pro demokracii dost zralá a tudíž je třeba vlády autoritativní. Vzhledem k současnému rozpínání nedemokratických sil je poučení z historie ve prospěch sociální stability a pozitivního rozvoje většiny a celku, velmi aktuální. Problému se musí věnovat hlavně historikové a filosofové, musí opustit úzká témata, kterým se již delší dobu věnují a která většinou navazují spíše na konservativní, katolickou a scholastickou tradici. Musí se vrátit k tématům, která souvisí s demokratizací, demokracií, sociálními podmínkami, pokud nechtějí přispívat k dalšímu omezování a pokřivování pohledů na historii ve prospěch nedemokratických, globalistických sil.