Hlavní programový bod, Marek Řezanka
Hlavní programový bod
Marek Řezanka
Urodil se v hlavě Saši
nápad nad nápady,
že než sehnat chléb, je snazší
udělovat rady.
Když je chleba čím dál dražší,
se hrou pospíší si.
Po ProMoPru dál tu straší,
dostal novou misi.
Černý havran v jednom kuse
na větvičce kráká.
Saša s tím holt přijít musel:
Máme volit ptáka.
Není to pták ledajaký:
Má vystihnout národ,
který vykazuje znaky,
že je velký marod.
Hypotéky, exekuce,
zmrznout mohou mnozí.
Saša to má pevně v ruce,
on se v teple vozí.
Ty, kdo na hůl druhé berou,
až se mi chce plakat,
vystihuje značnou měrou
velmi známá straka.
U těch, kteří všechno zmrví
(nechci být moc hrubý,
patrně to mají v krvi),
myslím na holuby.
Další z ptáků v našem kraji
mocně křídly mává.
Pro ty, kteří udávají,
sojka je ta pravá.
Jak mít v erbu kopec smůly
násobený škodou?
Je zde i pták vyhynulý:
Blboun, zvaný „dodo“.
Jak to vše však spasí chudé?
Ptákoviny? Stačí.
Ať ten, kdo nám vládnout bude,
nemá mozek ptačí…
Namluveno: http://www.muamarek.cz/files/mp3/hlavni-programovy-bod.mp3.
Zamyšlení listopadové
Výročí 17. listopadu bychom měli mít především spojeno s brutálním počínáním nacistů, kteří dali popravit devět studentských představitelů odporu proti tomuto zlu, a kteří uzavřeli české vysoké školy na tři roky.
Jenže zmíněné události se dnes příliš nepřipomínají. Nacistické zločiny jsou bagatelizovány, aby hlavní mediální prostor dostala údajná „česká bestialita na chudácích nevinných Němcích“.
Historie je nebývale překrucována – a doslova znásilňována.
Za třešeň na shnilém dortu vývoje po 17. listopadu od roku 1989 pokládám nestoudný návrh současného slepence pěti stran na pozici ministra zahraničních věcí. Má jím být člověk, který sudetoněmeckou zájmovou organizaci hodlá povýšit na partnera k jednání, a tím otevřít brány k revizi výsledků druhé světové války dokořán.
Pro mě osobně je zcela nepřípustné, aby se stal šéfem resortu zahraničí kdokoli, kdo je schopen zrušit pro nás zásadní dekrety prezidenta Edvarda Beneše.
Více než třicetiletý vývoj po roce 1989 však pro nás i v dalších ohledech vyznívá tristně: Jsme potravinově i energeticky nesoběstační, ekonomicky jsme závislí na Německu, které čelí vážné ekonomické i sociální krizi, podobně jako celá, u finančních trhů zadlužená Evropská unie.
Úroveň našeho školství, zejména humanitně laděného, je zoufalá, neboť mnoho mladých lidí nezná základní historické události. Místo intelektuální elity zde máme celou řadu omezených fanatických ideologů, kteří získali diplom spíše než za své znalosti za svou loajalitu ke stávajícímu systému. To je koneckonců případ i Jana Lipavského za Piráty, který se uchází o ministerstvo zahraničních věcí.
Neměli bychom náhodou slavit svobodu tisku a konec cenzury? Jaká je ovšem realita? Máme zde média v jednom šiku povětšinou razící jediný správný názor. Jakkoli jinak fakty podepřený argument, který však z „linie jediné možné pravdy“ vybočuje, je označen za „dezinformaci“ – a je mu vyhlášen nesmiřitelný boj. Jeho nositel je zesměšněn a jinak dehonestován.
Že dnes nemáme politické vězně? Například zatčení Přemysla Ivana Hadravy je, eufemisticky řečeno, velmi sporné. Tento pravoslavný kněz je obviněn z „terorismu“. Jaké však pro tuto teorii existují důkazy? A další otázka zní: I kdyby se v bojích na Donbase angažoval, je proto skutečně teroristou? Byl by stíhán i v případě, že by naopak bojoval po boku fašistického praporu Azov? A když už si klademe podobné dotazy: Neměla by být podporou terorismu spíše oslava onoho fašistického tábora a podpora jeho představitelům (tím Andrij Bileckyj, zvaný „Bílý vůdce“ bezesporu je), například ze strany J. Štětiny?
Je ostudné, že osud pana Hadravy a jemu podobných mainstreamová média nezajímá.
Ať už jsme přesvědčeni, že očkování proti „covidu“ je potřebné či ne, neměli bychom být lhostejní k tomu, jak jsou z veřejné debaty vyčleňováni lidé předkládající argumenty, jež se „jedinému možnému výkladu nehodí“. Právě za práva těchto lidí se přece v roce 1989 bojovalo – nebo nikoli?
Přáli jsme si snad média, která ženou dopředu jednotnou politickou „ideologicky čistou a nezávadnou“ frontu – a plivou po každém, kdo stojí proti ní? Toužili jsme po sociálním rozvratu a atomizované, rozdělené, frustrované a totálně rozhádané společnosti?
Chtěli jsme, aby starým a slabým hrozila izolace („lockdown“), pokud nebudou držet krok s ostatními? Aby tito lidé klidně zmrzli, odpojeni od energií, když jim vinou různých „šmejdů“ byly navýšeny zálohy na ně na takovou sumu, že je platit jednoduše nemohou?
Opravdu jsme bažili po naprostém ohnutí se před USA? Chceme snad umírat v další nesmyslné válce, která by tentokrát mířila proti Rusku?
Jsem bytostně přesvědčen, že právě těmito otázkami bychom se dne sedmnáctého listopadu měli vážně zabývat. Jde totiž o nás, o naše životy. O naši budoucnost.
Je na čase si přiznat, že není, z čeho se radovat. Že nežijeme v lepším světě. Že žádné dobré hodnoty nehájíme. Že v podstatě nemáme žádný smysl naší existence – a že si volíme představitele, kteří pracují na tom, aby existence tohoto národa neměla dlouhého pokračování.
Je na čase, aby přišlo nové národní obrození. Jedině tak můžeme mít ještě naději.
