Historie zrady 13
Historie zrady 13
O tom, jak záleželo Berlínu na získání Henleina a na ovládnutí SdP, svědčila i nabídka, aby se Henlein stal oficiálním hostem německé vlády při olympijských hrách v Berlíně. Tím se mu otevřela cesta k nejvyšším představitelům nacistického Německa. Jeho návštěva vrcholila audiencí u Hitlera.
Vnitřní krize byla překonána a Henleinova strana se stala přímou expoziturou Hitlerovy nacistické strany a tím i Hitlerovy politiky uvnitř Československa. Vědomí plné politické podpory z hitlerovského Německa zvýšilo agresivitu Henleinovy strany. Projevila se vytyčením programu a konkrétních požadavků vůči ČSR, čemuž se Henlein až dosud záměrně vyhýbal. V široké politicko-propagační kampani, kterou zahájil koncem roku 1936 a počátkem roku 1937, SdP žádala:
1. Teritoriální autonomii pro sudetské Němce.
2. Uznání německé menšiny za druhý státní národ v ČSR.
3. Právo, aby se sudetští Němci mohli volně hlásit “k stamilionovému německému národu a pokládali se za jeho součást”.
4. Vypsání nových voleb, z nichž by vzešla nová vnitropolitická kombinace. (Dějiny Československa IV., s. 231.)
Henleinova strana přestala skrývat svůj nepřátelský postoj k demokratickému Československu a za mezinárodní podpory přechází k otevřenému útoku.
Přijetí těchto podmínek, které SdP neustále doplňovala, by v podstatě znamenalo rozbití ČSR. České politické strany si uvědomovaly, že největším nebezpečím pro Československo je nacistické Německo a jeho vnitřní exponent v republice – SdP. S výjimkou agrárníků požadovaly vedení boje proti nacistickému Německu a proti SdP. Žádaly využívat dosavadní československý spojenecký systém. Agrárníci vycházeli z toho, že jednáním s SdP se dospěje s Berlínem k dohodě, která bude s to odvrátit německý útok na Československo. Dosavadní zahraniční politiku považovali za chybnou a prosazovali přímou dohodu s nacistickým Německem.
Vnitřní situace se zdála být výhodnou pro nacistické cíle. Hitler pokládal jak mezinárodní, tak vnitřní situaci za připravenou pro připoutání Československa k Německu. Následovalo neúspěšné jednání Hitlerových důvěrníků s prezidentem Benešem; prosazovali při něm jednání o sudetoněmecké otázce (snaha zasahovat do vnitřních československých záležitostí) a uzavření dvoustranného paktu o neútočení, který by řešil vzájemné vztahy izolovaně od komplexu mezinárodních otázek. Beneš nepřistoupil na žádný z německých požadavků, stejně jako němečtí vyjednavači neměli zájem jednat o československo-německých vztazích v rámci platných smluv a dohod. Hitler pak jednání v lednu 1937 přerušil. Následně došlo k vystupňování německé kampaně proti republice. Změnil se však její obsah. Místo obviňování Československa ze “spolupráce s bolševickým Sovětským svazem” stal se hlavním tématem kampaně “útisk soukmenovců”. Ze sudetoněmecké otázky udělal Hitler v úzké spolupráci s Henleinem mezinárodní problém, který se stal součástí nacistické politiky. Sudetoněmecká otázka tak otevírala Hitlerovi cestu k likvidaci Československa. (Memorandum KSČ vládě republiky z 6. XI. 1936, Rudé právo č. 260 z 8. XI. 1936; Gottwald, K.: Spisy VII., s. 291 – 298.)
Ve vnitřní politice Československa se otázka česko-německého vyrovnání stala nejdůležitějším problémem, k němuž jednotlivé politické strany přistupovaly ze svých aspektů. V období konce roku 1936 a počátku roku 1937 šlo o vyrovnání na základě československé ústavy.
První ucelený návrh podala KSČ ve zvláštním memorandu poslaném vládě . Vycházela ze situace, která se vytvořila v pohraničí, jež se stalo pro německý fašismus hlavním nástupištěm proti ČSR. Rozhodující význam pro zachování ČSR má v této situaci poměr německého obyvatelstva k obraně republiky; proto KSČ předkládá konkrétní návrhy na zlepšení postavení německého obyvatelstva.
Bezprostředně po memorandu KSČ vystoupil 10. listopadu předseda vlády Hodža s prohlášením, že vláda chce zásadně řešit otázku německé menšiny v ČSR. Vládní řešení německé otázky bylo založeno na spolupráci s německými aktivistickými stranami. Tyto strany předaly společně konkrétní návrhy, které se staly podkladem pro vládní návrh vyhlášený 18. února 1937.
V úvodu konstatuje, že vláda prozkoumala stav menšinové politiky v ČSR, a “navazujíc na tradici česko-německé demokratické politiky menšinové, stanovila další směrnice.… Další pozornost a péči věnuje vláda hospodářské situaci krajů postižených světovou krizí…” Uvádí, že nelze vinit vládu z nedostatku péče o hospodářskou situaci v oblastech obydlených Němci. “Většina státních záruk poskytovaných výrobě průmyslové byla povolena podnikům německým…” Návrh byl založen na projektu hospodářské pomoci pohraničním oblastem. Řešil zlepšení situace v oblasti sociální a zdravotní, upravoval složení státního aparátu podle národnostního klíče, obsahoval jazyková opatření a také opatření v německém školství. (Zásady národnostní politiky Hodžovy vlády, s. 248 – 250.)
Vládní návrh usiloval o řešení česko-německého národnostního vyrovnání v republice na podkladě československé ústavy.
Nejednotnost a postupný rozklad německých aktivistických stran vyvolaly v agrární straně nedůvěru a nátlak na Hodžovu vládu, aby se vzdala spolupráce s tímto blokem a započala jednání s Henleinovou stranou.
Proti programu Hodžovy vlády vedla prudkou kampaň Henleinova SdP. Předložila vlastní návrh úpravy česko-německého vyrovnání. Žádala sudetoněmeckou autonomii podle národnostního katastru a uznání národní skupiny Němců za korporaci s veřejným právem a jednotným zastoupením. Takováto autonomie a samospráva se měla realizovat na sídelním území každé národnosti a měla být v poměrném počtu zastoupena v centrálních orgánech. Zaručit ji mělo přijetí odpovídajících zákonů, jež navrhla SdP. Návrhy zákonů směřovaly k ovládnutí německého obyvatelstva a narušily by vnitřní soudržnost státu. Tento návrh sám Henlein prohlásil za základ dalších požadavků. (Dějiny Československa IV., s. 242-243.)
