České národní listy

Postavení německé menšiny v ČSR

        Vznik samostatného československého státu byl podmíněn porážkou centrálních mocností, vedených pruským Německem, a vyvrcholením národněosvobozeneckého boje českého národa proti plánům německého pangermanismu. Centrální mocnosti se domáhaly panství nad starým světem, což byl přední cíl pangermánských politiků. Starý, staletý německý nápor na východ měl být dovršen podmaněním východních národů, v první řadě slovanských. (Masaryk T. G,: Poselství prezidenta k  Národnímu shromáždění z 22. 12. 1918.) V poselství dále uvádí: “Berlín, Vídeň, Cařihrad hlásaly … učení, že jejich státy … jsou z boží milosti, ba přímo božím zjevením a nástrojem, stát, opírající se o militaristickou armádu, postaven jako ideál proti národnosti; výboj a panství nad světem se staly cílem berlínského, vídeňského … imperialismu”. (In: NS republiky ČJZ, Praha 1928 s. 71, 72.) Dále také uvádí, že “naši Němci a Němci v Rakousku přijímali nelidské ukrutnosti … soldatesky bez protestu, že naši Němci dávali nejzuřivější kontingent pangermanismu”.

V tomto zápasu, ve kterém šlo znovu o bytí slovanských národů a také národa českého, nemohli jsme stát stranou. Museli jsme proti Rakousko-Uhersku a Německu vystoupit. “Vybudování našeho státu a jeho udržení proti německému náporu na východ, naše reformace a její ideály, naše utrpení protireformačního násilí způsobené Habsburky, zneužívajícími náboženství …, naše probuzení vedené ideou humanity a z ní vyplývající demokracie … je přímo spjato … s moderní demokracií.” (Masaryk, T  G.: Poselství prezidenta k  Národnímu shromáždění.)

Němci v našich zemích byli dříve součástí vládnoucího německého národa a podíleli se na všech jeho výhodách. Spolu s Němci rakouskými usilovali o plnou germanizaci a odpírali českému národu právo na sebeurčení. V novém státě, po vzniku ČSR, ztratili své vedoucí postavení, stávají se jednak odtrženou, ale i podřízenou menšinou. Hegemonem jsou Češi. Složité národnostní složení ČSR si vyžadovalo řešení německé národnostní otázky jako nejnaléhavější úkol. T. G. Masaryk v období, kdy němečtí poslanci z Čech přijali “pangermánský výbojný program protičeský příliš ochotně a stali se obětí falešného, prolhaného rakušáctví…”, vymezuje postavení našich Němců: “My jsme vytvořili náš stát, tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří do země původně přišli jako emigranti a kolonisté. Máme plné právo na bohatství našeho území, nezbytného pro průmysl náš i Němců mezi námi. My nechceme a nemůžeme obětovat naše značné menšiny české v tzv. německém území.” (Masaryk, T.G.: Poselství prezidenta k  Národnímu shromáždění.)

Vzhledem k výsledkům války a národněosvobozeneckého zápasu československý stát zde byl a stal se realitou. Cesta dopředu i k řešení německé národnostní otázky vedla za dané situace ne přes rozbíjení státu, ale přes jeho vnitřní demokratické a sociální vybudování a zlepšování. To však znamenalo jednání, hledání řešení a kompromisů. Na české straně nechyběla dobrá vůle (“Přeji si upřímně, abychom se co nejdříve dohodli.”) a snaha vládnout “lépe než Němci za Rakouska”. (Masaryk, T.G.: Poselství prezidenta k  Národnímu shromáždění.)

Ideologie celého českého národního hnutí se nesla v duchu hesel národní rovnoprávnosti a demokracie. Každý požadavek byl formulován jako odstranění dřívějšího německého nadpráví. Nenajdeme žádný, byť zakrytý požadavek omezovaných práv pro Němce a privilegovaného postavení pro Čechy. Je dostatek příkladů, že německá politika výslovně žádala privilegia pro německý národ a trvalé zajištění a vylepšování jeho postavení. (Galandauer, J.: Vznik ČSR 1918, s. 163.) Proklamovaná a ústavou zabezpečená rovnoprávnost Němců v českém státě vychází z přesvědčení, že český stát bude dobrým otcem svých občanů, ale také z obavy z odporu silné německé menšiny, která by mohla nový stát ohrozit.

Při svém vzniku vzala na sebe republika v Ústavě ČSR větší nadstandardní povinnosti v řešení menšinové otázky, než vyplývalo z mezinárodního minima. (Smlouva ze St. Germain z 10. IX. 1919.) Ústava stanovila základní demokratická práva. Zaručovala práva všech občanů včetně zásady jazykového práva. Zaručovala Němcům jako i všem občanům individuální rovnost uplatněním všeobecného, tajného, přímého a rovného hlasovacího práva s poměrným zastoupením ve všech volených orgánech státu a samosprávy. (Ústava ČSR a jazykový zákon. In: Sbírka zákonů státu ČSR roč. 1920, s. 255 – 269). V zastupitelských sborech, v samosprávných úřadech, ve veřejných korporacích v okresech a ve městech s německou většinou se úřadovalo v německém jazyce.

Nejmenší administrativní jednotkou byl soudní okres; dva až tři soudní okresy tvořily politický okres. V soudním okrese, kde žilo 20 a více procent německého obyvatelstva, se úřadovalo německy. V ČSR bylo 423 soudních okresů a ve 150 se úřadovalo německy. Německý občan se ve všech úřadech domluvil německy. ČSR převzatý rakouský státní aparát však měl složit služební slib a prokázat znalost jazyka českého i německého. Řada úředníků, četníků, celníků a podobně odmítala se učit česky a složit nový slib. Chápala to jako útisk a ponížení.

Ve spolcích, v politických stranách, v nestátních organizacích, v ústavech, v tisku, v kultuře a na veřejných shromážděních byla jazyková volnost. Němečtí poslanci v parlamentě mluvili německy. Pokud byl majitel továrny, obchodu, dílny, zemědělské usedlosti Němec, užíval německý jazyk a vyžadoval jeho znalost od zaměstnanců.

Vyučování na školách všech stupňů se uskutečňovalo v mateřském jazyce dítěte.[1]. Němci v ČSR tvořili v roce 1930 23,4% obyvatel a měli 38% všech základních škol, 38% všech středních škol, 40% odborných škol, 47% živnostenských škol. Němci měli v ČSR 72 gymnázií a reálek, 10 učitelských ústavů, 180 odborných škol, 610 škol pokračovacích a 3311 škol základních. Měli také tři vysoké školy. (Frajdl, J.: Postavení německého etnika v ČSR, s. 6 a 7. ) Přesto, že německé obyvatelstvo, zejména v pohraničních oblastech, demonstrovalo proti ČSR v době jeho vzniku, v komunálních volbách v červnu 1919 se aktivně zúčastnilo na zvolení okresních zastupitelů. Neuposlechlo výzvu německých nacionalistů k bojkotu voleb do poslanecké sněmovny 16. 4. 1920. Němečtí voliči odevzdali 1 468 127 hlasů pro politické strany ochotné působit na základě zákonů ČSR. Nacionalistické strany, které projevovaly nesouhlas s ČSR, získaly 2.5 % všech německých hlasů. Do poslanecké sněmovny bylo zvoleno 74 německých poslanců a ti složili přísahu na československou ústavu a zákon.

Praktická politika Čechů vůči Němcům byla při všech obtížích výslednicí střetávání dvou koncepcí, masarykovské (demokratické a národnostně rovnoprávné) a kramářovské (nacionalistické a pravicové). Je hodnocena vcelku jako pozitivní. J. W. Brűgel v práci “Tschechen und Deutsche” ji rovněž takto hodnotí. Při tvorbě této politiky vyzvedává úlohu T. G. Masaryka. Jeho historickou roli nazývá světodějnou, srovnává jej s Néhrúem a jinými vůdci národněosvobozeneckých revolucí… (Brűgel, J. W.: Tschechen und Deutsche. Dle: Češi Němci odsun, s. 276.)

Postavení německé menšiny v ČSR odpovídalo podmínkám kapitalistického vývoje společnosti. Kulturní a společenské postavení Němců v ČSR bylo nejlepší při srovnání se situací menšin v řadě kapitalistických států Evropy – včetně Německa.

V souvislosti se separatistickými snahami německých nacionalistů na podzim 1918 byl poprvé použit pojem sudetští Němci. Znalec ústavního práva profesor V. Pavlíček uvádí: “… Sudetští Němci je zkreslující termín, který sotva může být použit s jiným záměrem než učinit z národnostní menšiny samostatný národ.” Toto pak bylo základním předpokladem pro formování politické role Němců žijících na území Čech, Moravy a Slezska, pro určení jejich místa v expanzivní velkoněmecké politice. (Srovnej: Hruška, E.: Pohoří divočáků, s. 8 – 10.)