České národní listy

 Henlein svou ohnivou řečí dodal Němcům odvahu a SdP vpochodovala do znojemských ulic

Narodil jsem se ve Znojmě ze smíšeného manželství, jakých bylo na Znojemsku řada. Maminka pocházela z Rakouska, kde v Lávě žili babička s dědečkem. Podle maminky je tedy mojí mateřštinou němčina. Rodiče měli ve Znojmě obchod s textilem, ale začínali  prodejem všeho – tedy koloniálem. Předškolní věk jsem prožil u babičky a dědy v Laa an der Thaya, takže po návratu do Znojma, kde jsem měl nastoupit do mateřské školy, jsem neuměl pořádně česky. Ve Znojmě se hovořilo jak česky, tak německy. Do prvé třídy obecné školy jsem šel na Ludolfku. Mezitím zřídili ve Znojmě český učitelák a u něj obecnou školu, na které se budoucí učitelé na žácích zacvičovali. Tatínek, jako správný vlastenec, mne tam od druhé třídy nechal zapsat, a tak jsem chodil přes celé Znojmo na Alšovku. V posledním čtvrtém roce měšťanky jsem se pilně připravoval ke zkouškám na učitelský ústav, neboť učitelování byl můj sen a bral jsem to strašně vážně. Přihlášených bylo tři sta, a brali pouhých třicet. Nedivil jsem se, že napoprvé jsem nebyl přijat, protože někteří přihlášení měli kolem třiceti let. Nastoupil jsem tedy do první třídy německé obchodní školy. Bylo častým zvykem, že Češi chodili do německé školy. Němci do české nebylo to pod jejich národní hrdost. V těchto letech stále častěji začínali Němci dokazovat, že jsou něco jiného. Po večerech se scházeli v Zámečnické ulici a v dolním parku, zatím co my Češi v Kovářské ulici a v horním parku. Tatínkův bratr – strýc Julius i s rodinou – se hlásili k sudeťákům (k německé národnosti se hlásili vždy).

Když měl do Znojma přijet vůdce SdP Konrád Helnlein, chtěli tomu členové strany Německých sociálních demokratů zabránit, a tak hlídali všechny přístupové cesty. Stejně se připravovali členové SdP a svého Henleina propašovali v německé sanitce. Ve Znojmě byly sanitky dvoje, české s červeným majáčkem a německé s modrým. Nevšiml jsem si, že by se do příprav zamíchaly české strany. Henlein svou ohnivou řečí dodal Němcům odvahu a SdP vpochodovala do znojemských ulic.

Já již potřetí dělal zkoušku na učitelák. Myslel jsem, že už mám praxi a že to bude hračka a bez trémy. Bouchnul jsem tam, kde jsem to čekal nejméně. Nedokázal jsem zazpívat notu „e“ ani na druhý pokus. Zkoušející mi poděkoval a již se se mnou nebavil. Přesto jsem byl přijat. Podezřívám svého otce z toho, že zaúřadoval, což ho muselo stát hodně přemáhání, neboť to bylo v rozporu s jeho zásadami. Byl funkcionářem Národní jednoty a starostou Junáka, kterého všemožně podporoval i finančně.  Například koupil látku na stany a tyto nechal pro tábor u Jazovic také ušít. Též koupil klobouky, na které ti chudší neměli peníze.

Po prázdninách jsem konečně nastoupil do I. ročníku českého učitelského ústavu. Splnil se můj sen. Politická situace se stále přiostřovala. Henlein dokázal lidi vyburcovat tak, že i malí kluci volali „Heim ins Reich“ a cítili se hrozně silní. Naše české žáčky  jsme museli doprovázet ze školy a chránit před čekajícími křiklouny, kteří je jinak tloukli a posmívali se jim za to, že jsou Češi. Skončila doba, kdy nebyly žádné problémy mezi Čechy a Němci. Znojmo bylo vždy česko-německé, mluvilo se jak česky, tak německy, nikdo se nad tím nepozastavoval, nikdo v tom nic špatného neviděl. Na začátku jsem uvedl, že rodiče měli ve Znojmě obchod, který otec spolu s bratrem Juliem zdědili po rodičích. Bydlel i jsme v Kalcherově ulici ve druhém poschodí a strýc s rodinou v prvním poschodí. Také jejich manželství bylo smíšené. Teta dokázala přetáhnout strýce na německou stranu. My chodili do českých škol a jejich dvě děvčata do německých. Jinak nikdy mezi námi nějaké problémy nebyly.

Najednou se ale Němcům dařilo špatně, najednou se cítili utiskovaní. Stejného názoru byla i strýcova rodina. Situace byla neudržitelná, ale ne pro Němce, nýbrž pro Čechy a republiku. Hrozilo nebezpečí, že Němci, kteří se cvičili za hranicemi v Rakousku v diverzi, že by mohli pronikat údolím Dyje. My z naší třídy jsme se přihlásili ke kopání zákopů.

V restauraci Pod Obří hlavou byly kanceláře, kde jsme se hlásili a pod vojenským velením kopali cik-cak zákopy směrem na Trauznice. Nevybavím si, kolik to trvalo týdnů. Nadřeli jsme se pořádně, poničené ruce a dlaně plné puchýřů. Napětí dále narůstalo. Řada Němců odcházela do Rakouska – i můj strýc s celou rodinou. Při odchodu řekl mamince: „Dobře nám to tady hlídejte, my se vrátíme.“ Maminka, která měla vždy ze všeho strach, na to řekla: „Když nás teď opouštíte, tak se radši ani nevracejte,“ čímž si to do budoucnosti hezky zavařila.

Q. K., Znojmo, narozen 31.10. 1921

Pokračování