Henlein přešel rázně do útoku
Do obsazení Rakouska bylo všechno celkem normální, ale pak byla do rána polepena všechna okna plakáty SdP, neboť Henlein přešel rázně do útoku
Od roku 1933 jsem byl trvale zaměstnán jako celní úředník střídavě u celních úřadů v Českém Těšíně, Vidnavě ve Slezsku a v Prostějově. Během toho jsem vypomáhal na úřadech v Bohumíně, Šumperku i jinde. V době, kdy jsem sloužil v Českém Těšíně, kde jsem pracoval 4,5 roku, jsem se oženil, získal jsem zde i pěkný byt, měl jsem zajímavé a vcelku dobré finanční podmínky a mohl jsem i sporadicky vypomáhat rodičům. Vykonal jsem příslušné odborné zkoušky, cvičil jsem v Sokole, zajímal se o českou kopanou na Těšínsku, a tak jsem se snažil i kulturně a sportovně vyžít. Pro dovršení radosti se nám narodila dcerka, a tak jsme užívali plnými doušky krásy života. Tři měsíce po narození dcery jsem dostal dekret na přeložení do Vidnavy ve Slezku na místo vedoucího celnice. Ač jsem byl teprve novopečený adjunkt a místo bylo pro celního tajemníka s minimálně desetiletou praxí, byl jsem nucen příkaz respektovat. Byl to pro mne „danajský dar“.
Ve Vidnavě jsem převzal železniční a silniční celní úřad a mým zástupcem byl vrchní rescipient finanční stráže. Vidnava měla tehdy asi 4 000 obyvatel a z nich jen asi 65 bylo české národnosti. Kraj byl převážně zemědělský, dobře prosperující, včetně známého šamotového závodu, v pracovním obvodu jsme měli mimo jiné i hukovický lihovar a na náměstí asi 4 hospody, kam ze sousedního Německa zajížděli často hosté i na kolech, zejména v neděli, kdy měli možnost v některých obchodech nakupovat.
Do obsazení Rakouska bylo všechno celkem normální, ale pak byla do rána polepena všechna okna plakáty SdP, neboť Henlein přešel rázně do útoku. Věděli jsme, že ji delší dobu řada mladých mužů odjíždí do Německa na týden či dva, podrobují se zde vojenskému výcviku a domů se vracejí značně unaveni. Zakročit však nebylo dost dobře možné, i když se o tom všeobecně vědělo a hlásilo se to. Cítili jsme nebezpečí, a tak jsme dobrovolně zajišťovali i v noci pozorování. Najednou však přišel příkaz pro členy SOS (Stráže obrany státu), aby zaujali předem určená palebná postavení.
V tu dobu se také podařilo jednomu mladému dozorci finanční stráže, když konal službu u závory hraničního přechodu a dělal důkladnou kontrolu pytlů s obilím vezeným do mlýna k semletí, nalézt v některých pytlích ukryté zbraně se střelivem. Došlo k zatýkání a převozu k výslechu, tuším do Ostravy. Události však běžely rychle dál a celá případ nemohl být řádně se všemi důsledky ukončen
Dostal jsem se tak do nepříjemné situace, neboť jsem byl mladý, jediný celník, a dále zde byli pouze příslušníci finanční stráže, kteří podléhali vlastnímu inspektorátu a s celním úřadem spolupracovali jen v určitém směru.
Zodpovědnost ležela zcela na mých bedrech a nebylo se absolutně s kým poradit. Určitým vysvobozením pro mne bylo povolání na mimořádné vojenské cvičení do Jelšavy. Vzal jsem tedy manželku a roční dcerku a odvezl je do Čelčic u Prostějova k manželčiným rodičům. Klíče od bytu jsem předal finanční stráži – příslušníkům SOS, kteří nedaleko silničního hraničního přechodu měli svoje palebné postavení. Tímto řešením se dostali za říčku Vidnavku a současně doufali, že budou mít usnadněnou ústupovou cestu k nádraží a celnici. Věděli jsme, že na druhé straně hranic se soustřeďují sbory SS, SA a „freikorps“ z uprchlých sudetských Němců, neboť oni to dávali na každém kroku najevo
Já jsme v tu dobu už byl asi týden u své posádky v Jelšavě, ale co se děje ve Vidnavě, jsem netušil. 23. září 1938 byl v 11 hod. vyhlášen poplach a mobilizace, a tak jsem již ve 14 hodin odjížděl s četou do předem stanoveného palebného postavení asi 4,5 km od maďarských hranic. Velitelem byl mladý aktivní poručík a já jsem byl prvním důstojníkem. Tehdy jsem obdržel zprávu, že jak můj otec, tak má žena byli při stěhování zařízení našeho bytu zastřeleni. Tato zpráva se později ukázala jako nepřesná. Zabit byl jen můj otec. Manželka útok ordnerů přežila, byla odvozena jako rukojmí s ostatními do reichu a později byla propuštěna. Ale to bych předbíhal událostem. V té době jsem se však domníval, že nežije.
Ihned jsem se tedy snažil dostat do vesnice, kde bylo velitelství našeho oddílu, a tam jsem po předložení dopisu byl ihned uvolněn z vojenské služby, abych mohl pátrat po rodině. Po zdolání všech možných překážek se mi podařilo dostat se domů. Později jsem zajel do Brna na Zemské finanční ředitelství a setkal jsem se tam s komisaři, kteří mne přeložili do Vidnavy. Źádal jsem je, aby mi umožnili přeložení do Prostějova, neboť jsem ztratil ženu, dcera je v péči manželčiny matky a vybavení bytu zůstalo ve Vidnavě. Dlouho se radili, namítali, že v Prostějově není místo atd. Dobře to však dopadlo. Dostal jsem dekret o přeložení do Prostějova a začal jsem shánět zprávy, co se ve Vidnavě stalo.
Dne 22.9.1938 se kolem 12. hodiny soustředilo u hraničních závor mnoho ozbrojených ordnerů, kteří se dostali do sporu se dvěma příslušníky finanční stráže. Finančníkům, ač byli obklíčeni, se podařilo utéci, a přestože po nich ordneři stříleli, doběhli na svá stanoviště a hlásili to svému veliteli. Velitel družstva inspektor finanční stráže Josef Novák a dozorce František Pospíšil chtěli s Němci vyjednávat, ale byli zákeřně zvražděni. V tu dobu bylo také zjištěno, že úseky, kterými se mělo v případě nouze ustupovat, byly obsazeny ordnery se čtyřmi kulomety. Proto se vedení SOS rozhodlo použít vlaku, který stál ve stanici připraven k jízdě do Hukovic.
Když vlak vyjel z nádraží, stříleli na ně ordneři, ale asi po 2 km byla trať zahražena kameny a ze zahrad, chráněni zděnými ploty, zahájili na vagóny prudkou palbu. Kdo nebyl raněn, vyskočil z vlaku na druhou stranu, a utíkal polem směrem do Hukovic. Ve vagóně, kde byl můj otec, manželka, výpravčí Boháč, železničář Sýkora, dozorci finanční stráže Martínek a Schiller, to bylo nejhorší. Oba finančníci silně krváceli. Manželka nedbala na střelbu a snažila se jim zastavit krvácení. Že sama dostala zásah do klobouku, zjistila až později. Zatím můj otec ležel s p. Sýkorou pod oknem, kde se kryli. Když palba na chvíli ustala, otec vstal, aby se podíval, zda se naši probili. V tom však padla rána, kterou otec dostal přímo do hlavy. Asi po 20 letech mi to p. Sýkora vyprávěl, že si přesně pamatuje na ten okamžik a že zahlédl kulovnici s dálkovým zaměřovačem. Ten měl ve Fojtově Kraši jedině Erik (jméno jsem již zapomněl), syn velkého sedláka. Při jedné instruktáži v Brně mi říkal jeden člen finanční stráže z Vidnavy, který byl také v tom vagóně, že si přesně pamatuje na mého otce, který je před bojem žádal, aby mu dali pušku, že půjde s nimi. Říkali mu „pane Dadák, my máme každý jen jednu“.
Panu Sýkorovi se podařilo uprchnout, mou ženu, zraněné a mrtvé vzali s sebou do Vidnavy.
Potom je odvezli do říšského Otmachau, Breslau a Cottbusu. Zranění Martínek a Schiller byli převezeni do nemocnice v Otmachau. Později se všichni zatčení, a také moje manželka, mohli vrátit domů.
Otec byl pochován ve společném hrobě na místním hřbitově. Po válce jsme jeho tělo exhumovali a převezli do Čelčic. Inspektor Novák byl převezen ještě před vypuknutím války.
Zdraví běženci byli díky panu Sýkorovi, který jako mladý voják sloužil ve Frývaldově a terén dobře znal, převedeni různými stezkami až na místo, kde již byla naše armáda. Náš byt ve Vidnavě, resp. ve Fojtově Kraši, odcházející příslušníci SOS sice uzamkli, ale dozvěděl jsem se, že v domě byl po dobu čtrnácti dnů ubytován „freikorps“. Z Vidnavy jsem pak dostal od místního knihkupce pana Endra dopis, abych si přijel pro nábytek. Proto jsem před vánocemi 1938 zadal firmě Fiala v Prostějově (která se zabývala utečeneckým stěhováním) zakázku na převoz věcí, které ve Vidnavě zůstaly. Nábytek byl dovezen kompletně, ale další věci chyběli. Byli jsme sice pojištěni, ale pojišťovna to neuznala, neboť se to prý stalo za výjimečných podmínek.
Přesto jsem však něco podnikl. Napsal jsem ještě před 15. březnem 1939 vyslanectví Německa v Praze, že mi zastřelili otce, který se pokoušel evakuovat moje věci, a maminka že je zcela bez zajištění. Odpověď jsem dostal téměř obratem: „Váš otec zemřel při neodborném zacházení se zbraní.“
Viktor Dadák, tehdy Vidnava