České národní listy

I to zaznělo v rozhovoru s publicistou od Klause ml.

31.07.2019 18:08

Do svého pravidelného pořadu Na prahu změn na Slobodném vysielači si tentokrát bývalý policejní prezident a předseda Asociace nezávislých médií Stanislav Novotný pozval učitele, matematika a historika, oborového didaktika na ministerstvu školství, historického publicistu a člena hnutí Trikolóra Aleše Dvořáka.

Foto: Repro idnes TV

Popisek: Zuzana Majerová Zahradníková na tiskové konferenci hnutí Trikolóra

Oproti většině lidí, kteří ve studiu tíhnou buď k exaktním či technickým oborům, nebo naopak k vědám humanitním, vystudoval Aleš Dvořák jak matematicko-fyzikální fakultu, tak dějepis a občanskou nauku na fakultě pedagogické. „Souvisí to s tím, že moje spektrum zájmů bylo vždy široké, nebyl jsem vyhraněn na jednu věc. Zajímal jsem se třeba o astronomii, ale současně jsem měl v rodině i lidi, kteří znali dobře historii. Strýc byl politický vězeň…“ vysvětluje muž, který maturoval ve zlomovém roce 1989, kdy nikdo nevěděl, co se stane na podzim. „Ve vzduchu to bylo, ale bylo to nakonec velmi rychlé. Raději jsem tedy šel na exaktní obor, exaktní vědy byly sympatičtější, protože v nich nebyla ideologie. Jedna plus jedna budou vždycky dvě.“

Jako praktikující katolík se postupně v učitelské dráze vypracoval až na zástupce ředitele Arcibiskupského gymnázia. Co se týče skladby věřících a nevěřících, odhadoval to Aleš Dvořák tak „půl na půl“. V poslední době se poměry ale „rozvolňují“ a škola, podobně jako mnoho ostatních, prosazuje jiné náboženství – liberální demokracii a euroideologii, kterou se snaží dětem do hlav nasunout. Na začátku února například vedení gymnázia domluvilo besedu s Manfredem Weberem, německým europoslancem, předsedou poslaneckého klubu Evropské lidové strany a neúspěšným kandidátem na předsedu Evropské komise, a jeho kolegyní, českou europoslankyní Michaelou Šojdrovou. To je ta paní, která v rámci své předvolební kampaně sháněla v uprchlických táborech sirotky a snažila se je dovézt do České republiky.

Tato všeobjímající levicová ideologie samozřejmě pronikla i na ministerstvo školství, respektive ryba vždy zapáchá od hlavy. Aleš Dvořák však na ministerstvo nastupoval po éře Josefa Dobeše, ministra z Nečasovy vlády. Ten byl médii hlavního proudu, která sdílejí stejné globalistické vidění světa, hojně kritizován, neboť zastával konzervativnější a tradičnější pohled na školství. „Dobeš už byl pryč, ale byli tam i ještě lidé z jeho éry, konzervativnějšího ražení. Pak přišly čistky. Několik let jsem byl opatrnější, aby nepřišli i na mě, ale situace se teď změnila a opatrnost jsem odhodil, takže tady můžu mluvit s vámi otevřeně,“ prozradil Dvořák a poodkryl, co se na ministerstvu školství dělo poté. „Za ministryně Valachové tam začali chodit kovaní neomarxisté a kariéristé, kteří se už ani nestyděli říct, že jim o to, co se na školách děje, vůbec nejde. Plnili jen dokumenty Rady Evropy. Bojoval jsem s nimi, především s ředitelem odboru předškolního, základního, základního uměleckého a speciálního vzdělávání Jaroslavem Faltýnem, který po mně šel, jak mohl…“ Nakonec, když už nevěděl, jak se názorově nepohodlného člověka zbavit, uplatnil obvyklý trik, kterým se obchází služební zákon – vyhlásil reorganizaci.

A jaký je podle odborníka celkový stav českého školství? „V nedobrém, když to řeknu diplomaticky. V roce 1990 stačilo školství odideologizovat a debolševizovat. Mělo dojít k postupné reformě, která by vybalancovala volnost a pořádek. Jenže se to vydalo úplně jiným směrem. Nejprve v zájmu volnosti se bouraly i věci, které s komunismem nesouvisely.“

„S vaničkou se zkrátka vylily i děti. Kateřina Valachová z ČSSD sice dílo zkázy dokonala, ale rozklad začal již mnohem dřív. Nový školský zákon v roce 2003 za Špidlovy vlády už byl pod ideologickým tlakem, byla to cestička, jak nalít ideologii do osnov,“ připomíná působení premiéra, který proslul prosazováním utopických eurovizí z Bruselu s nebývalým fanatismem. „Další cesta je školení učitelů – absolventi přicházejí zpracovaní už z fakult. A třetí cesta jsou aktivity neziskovek na školách. Znám ředitele, kteří jsou schopni se tomu bránit, pokud mají dost osobní odvahy, ale netvoří většinu.“

V mladých hlavách se tak podporuje myšlení, které má i svůj odborný psychiatrický termín – oikofobie. Ve své knize z roku 2004 použil toto slovo i britský konzervativní filozof Roger Scruton s významem „odmítnutí dědictví a domova“. Píše, že jde o „fázi, kterou normálně prochází duše adolescenta“, ale že jde také o vlastnost některých, typicky levicových, politických podnětů a ideologií, která se projevuje v upřednostňování cizích kultur. Obzvláště v nesebevědomém Česku se tato diagnóza rozšiřuje rychleji než kůrovec – vše domácí je špatné a zaostalé, naopak to ze Západu je skvělé, úžasné, pokrokové a nutné následování. I kdyby to nakonec mělo vést ke stejnému rozkladu, jaký probíhá třeba v Německu, Francii nebo ve Švédsku. Zničíme sami sebe, jenom abychom se zavděčili?

Mezi oikofoby by se dali možná zařadit i politici Petr Fiala či Jiří Pospíšil, o kterých se v pořadu mluvilo v souvislosti s tím, proč Aleš Dvořák opustil ODS a stal se členem Trikolóry Václava Klause mladšího.

„Petr Fiala asi zapomněl, že byl před deseti lety odpůrcem Lisabonské smlouvy, a nyní se spojuje s lidmi jako Jiří Pospíšil. Pominu to, že Pospíšil utekl z ODS a v Plzni zanechal největší dluh ze všech krajských organizací. Je to ale jeden z největších eurofanatiků,“ připomněl Aleš Dvořák někdejšího ministra spravedlnosti, který přeběhl do TOP 09 a vyhřívá se v Evropském parlamentu, kde se svazáckým nadšením prosazuje bruselskou agendu. Odejít z ODS chtěl Dvořák již delší dobu, tou poslední kapkou se stalo ale vyhození poslance Klause mladšího. „Vyhodit někoho z pravicové strany proto, že měl názory víc vpravo než předseda, to jsem považoval za urážku.“

Nově zvolený europoslanec za SPD Ivan David kdesi prohlásil, že se dnes stírá rozdíl mezi pravicí a levicí a skutečnost, že si rozumějí i lidé napravo s těmi nalevo, značí, že je něco hodně špatně a že jde doslova o život. Doba je tak zmatená, že někdejší levičák má dnes stejné názory jako zarytý pravičák a názory nových levičáků nemůže ani cítit. „Právě s Ivanem Davidem jsem si nedávno skvěle popovídal. Nikdy bych býval nevěřil tomu, že si jednou budu rozumět se členem Zemanovy vlády…“ potvrzuje Aleš Dvořák, který se vyjádřil i k prodávání naší země korporacím, obraznému i faktickému. „Co bude mrzet nějaký skladový řetězec, že nám celou krásnou zemi od Šumavy po Krkonoše vybetonují a udělají z ní jeden velký sklad. Nebude je to mrzet vůbec. Ale nás by to mrzet mělo.“

 Jako hudební vložku pustil Stanislav Novotný píseň Karla Kryla z 90. let s názvem Demokracie. Ta v době svého vzniku mnoho lidí rozladila, protože se jim zdála k novým polistopadovým poměrům nemístně kritická a nespravedlivá. Smutné na tom je, že Kryl ani moc nepřeháněl – jen viděl víc než ostatní a sundal si včas růžové brýle. Nejtrefnější verš z oné písně zní: zaujímáme postoje, místo abychom stáli. „Stal se prorokem, protože v pedagogických dokumentech týkajících se mediální výchovy a podobně se výzva k zaujímání postojů neustále opakuje. Šlo o úžasné proroctví i v oblasti jazyka, jako kdyby to tušil,“ říká Dvořák, který patřil v 90. letech k těm, komu se Krylova slova nelíbila. „Tenkrát mi to nesedělo, jak byl superkritický, byl jsem z listopadu víc nadšen. Kroutil jsem nad tím trochu hlavou. Byl jsem členem klubu Karla Kryla a už v červenci 1990 jsem byl na festivalu v Sušici, kde na rozdíl od ostatních písničkářů, kteří ještě tepali komunismus, se pustil do Občanského fóra. Spousta lidí na to koukala s otevřenou pusou, včetně mě. Viděl víc, než my jsme byli schopni vidět.“

Na závěr Aleš Dvořák přečetl část básničky věnované tehdejšímu novému prezidentovi Československa Václavu Havlovi a jeho ústřední roli maskota v předem připraveném převratu a domluveném mocenském handlu s komunisty. Jak připomněl Stanislav Novotný, někdejší policejní prezident, který se snažil tyto věci odkrýt (a proto byl vyhozen), mnoho lidí si dodnes nechce připustit, že prezident Havel posloužil jen jako fíkový list, který měl „fakeový“ převrat přikrýt a posvětit. Více o tématu v tomto rozhovoru. Právě Karel Kryl to prokoukl jako jeden z prvních. Zde je slíbená básnička: „Mocnář zas hostí Otu Šika, též hodlá řečnit v Iráku, však nevadí mu, což je klika, že se mu půlí republika a že má svinčík v baráku.“

Pořad Na prahu změn, který si můžete poslechnout zde, každý týden poslouchá a shrnuje Milan Vidlák, šéfredaktor, vydavatel a autor časopisu Šifra. Nezávislý měsíčník vychází v tištěné i digitální podobě, www.casopis-sifra.cz