Germanizace Prahy v době okupační
Germanizace Prahy za okupace
O vzniku Prahy není historických zpráv. Jisto však jest, že jako sídelní město vládnoucího rodu přemyslovského, který panoval v českých zemích od nejstarších dob až do roku 1306, byla vždy městem ryze českým.
Vytvářela ji staletí, zdobila ji klenoty stavitelského umění, korunovala vavřínovým věncem slávy i trnovou korunou utrpení. Stala se předmětem úcty a lásky českého lidu. Její osud byl vždy osudem českého státu i národa. Proto také nacisté po okupaci všemožně usilovali, aby Prahu co nejrychleji poněmčili. Tento úkol přijal za svůj profesor německé university dr. Josef Pfitzner, který neváhal užíti jakékoli zbraně a učinil i vědu služkou tohoto nekalého snažení. Dovedl bez pocitu hanby pronésti lež, která by byla směšnou, kdyby její důsledky nebyly tragické, že totiž Praha byla a jest městem německým. Ve skutečnosti v prvé době okupace nebylo v Praze ani 4% Němců.
Aby měl volnou ruku pro nekalé a násilnické dílo, byli z pražské radnice odstraněni všichni, které považoval za překážku soustavného poněmčování. Byl to především primátor dr. Otakar Klapka, který byl zatčen v roce 1940 a později popraven. Zatčeni a utíráni byli prezidiální šéf dr. Ludvík Kremlička, představený osvětového odboru dr. Stanislav Raišl, finanční referent dr. Arnošt Wenig a Antonín Kinkal. Třicet čtyři zaměstnanci pražské obce byli popraveni, přes sto dvacet jich trpělo ve vězení a v koncentračních táborech a přes sedmdesát jich bylo persekvováno. Mnoho jich bylo dáno k disposici úřadu práce.
V čelo skoro všech magistrátních i státních úřadů byli dosazeni Němci a bylo ustanoveno, že úřad, jehož přednostou je Němec, je úřadem německým. Úřadování bylo německo-české; od něho se mělo v budoucnosti přejíti dokonce k úřadování jen německému. Úředníci měli spolu v úřadech hovořiti německy a byl jim předepsán nacistický pozdrav. Všichni se musili podrobit zkoušce z jazyka německého, a těm, kteří neobstáli, byl zastaven platový postup a nemohli se státi vedoucími. Při zkouškách propadli všichni, kteří nebyli považováni za spolehlivé, třeba němčinu ovládali.
Aby bylo docíleno zdání, že Praha jest německým městem, bylo odstraňováno vše, co dokumentovalo její český původ a ráz. Jména ulic byla změněna. Terronská ulice byla přejmenována na ulici Bedřicha Velikého, Svatoplukova na Gebhardovu, Pelléova na třídu gen. Roettiga, Horymírova na Gutensteinskou, Sladkovského na Hammerschmidtovu, Karlova na Heidenreichovu, Osvobozená na Helfenburskou, Šafaříkova na Höflerovu, Husova na Hohenlohovu, Fügnerova na Kirchmaierovu, Zeyerova na Macháčkovu, Na Marně na Memelskou, Masarykovo nábřeží na Vltavské, Palackého nábřeží na Lažnovského (jméno novináře-kolaboranta), Londýnská na Mnichovskou, Třebízského na Raabovu, Štítného na Schellerovu, třída maršála Foche na Schwerinovu, Bendlova na Tegetthofovu, Wilsonovo nádraží na Hlavní, Denisovo na Vltavské, Masarykovo na Hybernské, Jiráskův most na Dienzenhoferův atd. Všechna jména z českých dějin a literatury, z českého světa vědeckého a uměleckého a jmenovitě ta, která dosvědčovala český původ Prahy, byla nahrazena jmény německými. Byla volena jména těch, kteří národu českému ublížili a která byla každému uvědomělému Čechu odporná. Bylo to záměrné urážení národního cítění českých lidí, tvrdost a bezohlednost, jaké byli schopni jen nacisté. Odcizovali nejen statky hmotné, ale i morální. Mnoho umělecky a historicky cenných pomníků bylo zničeno.
Všechny orientační tabule, nápisy, vyhlášky a návěští byly nejprve německé a potom teprve v jazyce českém. Také firmy na obchodech a živnostenských provozovnách musily býti nejprve německé.
Brzo se do Prahy valily zástupy Němců ze všech končin Evropy. Dostávali po zatčených a popravených Ceších a po židech obchody, živnosti, průmyslové závody, pěkná místa v úřadech, nejlepší byty s celým zařízením. Oděvem se úmyslně odlišovali od českého obyvate1stva, na veřejných místech hovořili německy co nejhlasitěji, všude se chovali pánovitě a drze.
Dr Pfitzner z obecních peněz bohatě podporoval kulturní instituce německé. Německá kultura ovšem sloužila především germanizaci, glorifikaci nacistických předáků, propagaci nacistických idejí, a ovšem války.
Na Staroměstském náměstí, na Václavském náměstí a na posvátné půdě pražského hradu byly často pořádány německé slavnosti a přehlídky. Obyvatelstvo bylo donucováno vyvěšovat nenáviděné vlajky okupantů s hákovými kříži a často také asistovat při nacistických oslavách.
Pod německým hávem žila však přece jen česká Praha a čeští lidé čekali na chvíli, kdy bude možno strhnout komickou, ale i odpornou a potupnou masku z tváře milionového města. Dychtivě očekávaná chvíle přišla a vše, co Němci horlivě budovali celá léta, zmizelo za den. Germanizace Prahy, o níž Němci usilovali celá staletí, byla jednou provždy ukončena. Nelze nevzpomenout Kolárova věšteckého rčení: „Co sto bludných věků hodlalo, zvrtne doba.“
Z knihy „Šest let okupace Prahy“, publikaci redigoval Václav Buben, I. vydání v červenci 1946 vydal osvětový odbor hlavního města Prahy, nákladem Orbisu v počtu 3300 výtisků.
