České národní listy

Germanisace protektorátu

 a Bund Deutscher Osten 2

Památce univ. prof. PhDr. Jaroslava Hrocha, CSc., obhájce odkazu presidenta dr. Edvarda Beneše

Jiří Jaroš Nickelli, etnograf, ČSBS Boskovice

Schönererovi stoupenci v zemích habsburské monarchie včetně zemí Koruny České se organizovali především v tělocvičných turnérských spolcích. K nejznámějším v rakouských zemích patřil „Deutsche Volksverein“ ve Vídni a „Verein der Deutschnationalen“ ve Štýrském Hradci. Přestože rakouská monarchie dopřávala těmto německým spolkům plnou volnost, neváhaly tyto spolky provozovat doslova protistátní činnost. Roku 1870 vídeňský Volksverein požadoval naprosto státoprávní přeměnu monarchie tak, aby Němci nabyli územní převahy nad ostatními národy. Navrhovalo se odtržení Bukoviny a Haliče od rakouských zemí a naopak připojení Dalmácie k Uhrám. Tyto iredentistické proněmecko říšské spolky se často kryly názvy propagujícími školskou výchovu, jako byly „Deutscher Schulverein“, později dokonce „Allgemeiner Deutscher Schulverein zur Erhaltung Deutschtums im Ausland“. Jak by pravil mytický Poirot, o školství však vůbec nešlo, šlo o šovinistický imperialismus. To potvrdil i ustavující sjezd nového spolku „Verein für das Deutschtum im Ausland“, kde školství zmizelo a imperialismus spolku se projevil přímo manifestně. Jak se projevoval pangermanismus přímo v českých zemích v poslední třetině 19. století? Šlo o nevinné národovecké osvětové spolky, anebo šlo o iredentu a pangermánský imperialismus? Heslem všech pangermánů přece bylo „Deutschland über Alles! Německo nade vše. Německo a nic jiného! Jen my jsme určeni božskou Prozřetelností vládnout světu, my příslušníci čisté germánské rasy a nikdo jiný“. (Kuczynski 1950, 119–128.)

Jeden z předsedů Všeněmeckého svazu profesor Hasse tvrdil: Kolonisace sousedních zemí je staletým odkazem německých předků (Hasse 1906, 168.) Pangermáni v českých zemích se nijak neodlišovali od říšských nebo rakouských Všeněmců. Projevilo se to například roku 1890 na Všeněmeckém srazu pangermánů pod vedením Alfreda Hugenberga, zakladatele „Allgemeiner Deutscher Verbandu“. Ano, byl to týž Hugenberg, který později financoval Adolfa Hitlera a jeho NSDAP, a stal se rovněž vedoucím Kruppových zbrojovek v Essenu. Předsedou svazu se stal bankéř Karl von der Heydt, k předním členům vedle zástupců německé junkerské šlechty naleželi i význačný etnograf profesor Ratzel, antropolog Haeckel, ředitel Východoafrické koloniální společnosti Lusac, a jiní.

V českých zemích, zvláště v pohraničních okresech, koncem 19. století rostly pangermánské spolky jako houby po dešti. Tak v jižních Čechách to byl „Deutscher Böhmerwaldbund“ založený v českých Budějovicích roku 1884 o 32 tisících členech. Měl 344 místních skupin a tvrdě vyhazoval z práce české dělníky, učně a služebné. Na severní Moravě to zase byl „Bund der Deutschen Nordmährens“ založený v Olomouci roku 1886 s 30 tisíci členy v 380 pobočkách. Na Opavsku působil spolek „Nordmark“. Ptáme se, proč tento název? K roku 1890 tu žilo 45 procent Němců, 33 procent Poláků a 21 procent Čechů – proto tu pracovaly spolky jako „Turnverein“, „Sportverein“ nebo „Sprachverein“ (tedy Cvičební, Sportovní nebo Jazykový spolek – viz Jaroš 2001, 38–39.) Na jižní Moravě sdružoval pangermánské nacionalisty „Sudmährensbund“ se sídlem ve Znojmě s 5 tisíci členy ve 106 odbočkách. Naproti tomu na Plzeňsku, Chebsku a Teplicku se aktivizovaly spolky „Bund der Deutschen in Westböhmen“, „Bund der Deutschen in Nordwestböhmen“ a „Bund der Deutschen in Egerkreis“. Co činily tyto spolky? Léta germanizovaly naše pohraničí. Zapisovaly děti českých dělníků nuceně do německých škol, vykupovaly půdu českých rolníků pro německé kolonisty.

Co je pro etnografa velmi zajímavým momentem ve zkoumání těchto ideologické náplně a aktivit těchto pangermánských spolků? Především skutečnost naprosté, absolutní absence jakéhokoli náznaku usilování o sudetoněmeckou identitu.

Všechny tyto spolky jak v teorii tak v praxi usilovaly o jediné – o prosazení velkoněmectví v duchu konstituované německé říše. Nikde a nikdy se neobjevila snaha sebeuvědomění v duchu „zvláštního sudetoněmeckého kmene“ nehledě dokonce na sebeuvědomění jakéhosi etnika, národa „Sudetoněmců“. To vše až do konce 19. století de facto neexistovalo – až do doby, kdy někteří němečtí ideologové a medialisté (Perger 1900 a Jesser po r. 1903) začali užívat pro označení geografických skupin Němců v Německu, v Rakousku a v českých zemích zeměpisné názvy dle tehdejšího úzu monarchie – rozdělení na alpské, krasové a sudetské Němce, a to bez jakéhokoli původního nároku na „alpskou“, „krasovou“ či „sudetskou“ kmenovost či etnicitu! (Srovnej Bechyně R., 1947, 205–208 nejen potvrzuje z autopsie toto rozdělení, ale také konstatuje, že Němci v českých zemích nikdy a nikde neutvořili v dějinách zvláštní národ ani kmen, nebyli národem, nýbrž národnostní menšinou v prostředí jiného svérázného národa.)

Bylo by nošením dřívím do lesa popisovat podrobně další rozvoj pangermanismu v českých zemích od I. světové války, přes vznik I. ČSR, kdy došlo k první iredentě Němců a ustavení čtyř německých provincií, chtějících se připojit k Německé říši nebo k Rakousku (Deutschböhmen – severní Čechy, Böhmerwaldgau – Šumava, Deutsch Südmähren – jižní Morava, a teprve čtvrtá provincie zahrnující pouze území severu Moravy a Slezska nesla název Sudetenland! Viz Hruška E., 2008, 9.)