České národní listy

Prorevoluční tendence se projevily ve dnech 13.-19.12.1917 v generální dělnické stávce, která reagovala na předchozí negativní jevy carského státu. Dělnické organizace obsadily poštovní úřady a kontrolovaly telefony, telegraf, také protirevoluční síly byly pod kontrolou. Dělníci se dožadovali převzetí moci proletariátem. 6.12.1917 byla vyhlášena nezávislost Finska. K výkonu moci byl ustanoven říšský správce, což byl náznak toho, že se Finsko nemusí definitivně odtrhnout od Ruska. Ministerským předsedou se stal A. O. Tokoi, což naznačovalo tendence po odtržení od Petrohradu. Rada komisařů s převahou komunistů uznala nezávislost Finska 31.12.1917. Až do roku 1926 Finsko spravovala koalice složená z finské koaliční strany, strany agrární. Mladofinské politické myšlení se formovalo do finské pokrokové strany, ve které sílil vyhraněný nacionální vliv. Realizoval se omezováním švédské menšiny, která se vracela k tradicím švédsko-finského uspořádání.

Konzervativní frakce mladofinského směru se orientovala na velkostatkáře, bývalé důstojníky minulého režimu, na duchovenstvo, na agrárnické organizace nejrůznějšího typu. Podobný vývoj se projevoval i u agrární strany v Československu v letech 1918 -1928. Politologicky se uplatňovaly tendence k lidově demokratickému programu, na druhé straně k militaristickému řešení. Přinášelo to protisovětské akce. Obě zmíněné tendence se utkaly i v diplomatické rovině. 1.3.1918 se uzavřela smlouva mezi Finskem a sovětským státem v Petrohradě, 7.3.1918 se uzavírá také smlouva Finsko-německá, která se realizuje ujednanou německou intervencí ve Finsku. Rozdvojenost finské vládní politiky byla zřetelnou realitou. Německo prohrávající první světovou válku by se rádo uchytilo v Pobaltí, tedy v Litvě, Estonsku a Lotyšsku, bylo tedy ochotno zajistit to i silou německých jednotek.

Ve dnech 3.-5.4.1918 se německý expediční sbor vylodil na březích Finska. Dohodové mocnosti proti tomu nezakročily, převládala politika zničení rodícího se sovětského státu, Finsko se stalo vhodnou záminkou pro intervenci. Německá intervence stabilizovala buržoazní systém a rudé oddíly opustily před přesilou území Finska. S jistým zpožděním, jako poučení z porážky, vznikla 29.8.1918 Komunistická strana Finska. Stala se předmětem perzekuce. Pracovala v ilegalitě až do roku 1944. Do komunistické strany se uchýlila skupina levicově orientovaných sociálních demokratů. Obdobný vývoj proběhl také v Litvě, kde pravicová vláda uzavřela s Německem celní, vojenskou a hospodářskou smlouvu. Smlouva s Německem umožňovala vznik monarchistického státu, králem se měl stát Vilém z Urlachu.

Když se finská a litevská vláda pokoušela, zatím v primitivní formě, organizovat zpravodajskou práci proti Sovětskému svazu a hromadné výsledky předávat do Berlína, zvýšilo to nedůvěru v Petrohradu a v Moskvě. Současně se tím prokazovala touha poraženého Německa dostat se znovu do mocenské pozice.

O spolupráci s Německem stál také finský správce baron Mannerheim. Záhy se stal velitelem finské kontrarevoluční armády. Po definitivní kapitulaci Německa padla pod stůl také navrhovaná monarchie Finska německého aristokrata B. K. Hesenského, zvoleného za krále 24.10.1918. Abdikoval však 29.12.1918. Vzniklo neklidné prostředí.

Politologicky lze v Pobaltí, i ve Finsku, zjistit kontinuitu v politicko-mocenských systémech, od pravicových buržoazních vlád, k vládám militaristickým až k vládám fašistického typu. V pozadí vždy najdeme nějaké dohody s Německem, centrem reakčních sil. V Pobaltí existovala nestabilita politických poměrů, což také přispělo k fašizaci. V Estonsku se vystřídalo v období 1918-1934 celkem 20 vládních kabinetů, v Litvě se vystřídalo 14 vlád, v Estonsku bylo 23 politických stran a v Lotyšsku neuvěřitelných 140 kandidátek. Pravicové strany rychle mění pojmenování svých stran, když dojdou k názoru, že dosavadní strana by nebyla úspěšná ve volbách. Vznikaly strany na jedno použití. Jev, který známe u nás i dnes. Sjednocovací touhy vedly ke vzniku jedné autoritativní strany fašistického charakteru. K tomu přispěla i neschopnost řešit nezaměstnanost. Nechyběl ani územní revizionismus, když například Švédsko obsadilo Aalandské ostrovy. Ve Švédsku fašismus neměl podmínky, ale obsazení Aalandských ostrovů vyvolalo vlnu nacionalismu a z toho zase těžili fašistické a militaristické kruhy.

Ve Finsku určitým náběhem k fašismu byl prezidentský systém. Kdy sice ústava zaručovala formální buržoazní svobody, ale prezident zvolený 7.4.1920 měl téměř diktátorské pravomoci a dovedl je využít i proti parlamentu. Po stránce národnostní švédské menšině byla zaručena menšinová práva, což bylo prozíravé a Aalandským ostrovům byla poskytnuta autonomní samospráva, nacisté tím přišli o vítr z plachet. V březnu a dubnu 1920 karelští nacionalisté vyvolali hnutí za připojení Karelie k Finsku.

Zahraniční politika Finska měla své proměny, budou ovlivňovat budoucí dění. 19.9.1921 Finsko podepsalo v Tartu mírovou dohodu se sovětským státem (RSFSR). V mírové smlouvě se obnovila hraniční linie bývalého velkoknížectví z let, kdy bylo Finsko součástí carské monarchie, což územně bylo pro Finy výhodné. 8.6.1920 se vytvořila Karelská pracovní komuna. Sovětská moc umožnila přístup Karelie k nezamrzajícímu přístavu v Petsamo. V říjnu 1922 nastalo zhoršení vztahů, když Finsko neoficiálně podporovalo agrární kruhy bohatých sedláků ve východní Karelii, usilujících o připojení Karelie k Finsku. Ještě v říjnu vznikl Prozatímní komitét pro Karelii a s dobrovolníky vystoupil proti oddílům Rudé armády. Válečné akce skončily až 17.2.1923. Připojení celé Karelie k Finsku se nerealizovalo, ale myšlenka na rozšíření Finska nezanikla. Oživovala se ve finském fašistickém hnutí po 7.7.1930, kdy vzniklo pod názvem Lappua. Název byl zvolen podle místa, kde bylo centrum finského fašistického hnutí. O členy tohoto hnutí se intenzivně zajímala německá rozvědka s cílem získat zde agenty pro špionážní službu proti sovětskému státu. Fašistické hnutí Lappua se sytilo ideologickými myšlenkami italského fašismu a uspořádalo pochod na Helsinky v roce 1930. Finští fašisté požadovali zákaz komunistické strany. Zákazem komunistické strany se částečně fašistické hnutí zklidnilo. Finsku potom vládla koalice pod agrárním vedením. Hnutí Lappua se 7.7.1930 pokusilo o druhý státní převrat. Dosavadní vláda odstoupila a nový pravicový ministerský předseda P. E. Svinhftvud dostal diktátorské pravomoci a vyhlásil zákon na obranu Finska. Zákon byl využíván proti komunistům. KS Finska byla natrvalo zakázána. To později zaujalo Adolfa Hitlera, který si nechal vypracovat právní rozbor.

V únoru 1933 se hnutí pod vedením důstojníka generálního štábu K. Walleiusse znovu pokusilo o státní puč. Protiopatřením oficiální vlády bylo fašistické hnutí Lappua zakázáno, ale pod vlivem finské pravice nahrazeno "Vlasteneckým lidovým hnutím". Přejmenovávací taktika měla opět zakrýt fašistické tendence finské kapitalistické společnosti. Nutno dodat, že v té době se různé převraty organizovaly i v sousedních pobaltských státech, vždy s protikomunistickým zaměřením.

Dočasná politická stabilizace finských poměrů nastala za agrárního představitele, prezidenta K. Kalio. V té době se již přiostřila mezinárodní situace vinou nacistického Německa. V Norsku byl vládní rozpočet zaměřen na obranu norské neutrality (1937). Komunistická strana Norska navrhovala skandinávský obranný spolek proti fašismu (1938), Belgie, Nizozemsko, Lucembursko a skandinávské státy vyhlásily neutralitu (1938), ale současně se uplatnila tendence uchlácholit nacistické Německo 31.3.1939 uznáním de iure fašistického režimu ve Španělsku. Politiku usmiřování nedělá jen Francie a Velká Británie. Dánsko 31.5.1939 uzavřelo s Německem Pakt o neútočení na deset let a 7.6.1939 tak učinily Estonsko a Lotyšsko. Sovětská diplomacie těmto smlouvám nevěřila, hodnotila je jako přípravu na německou útočnou angažovanost pro období 1939-1940. Pravdivost tohoto poznatku se potvrdila 22.3.1939, kdy Litva odstoupila Memel (Klajpedu) po ultimativním požadavku a Memel se stal součástí Německa. Pravicový tisk ve Finsku reagoval na mezinárodní vývoj příklonem článků v tisku k německému nacistickému hnutí.

Politické události v Pobaltí a ve Finsku měly dlouhodobější význam. Adolf Hitler ve svých plánech počítal i s tím, že jednou napadne sovětský stát a poučen militaristickou četbou věděl, že si pro efektivitu agrese musí zajistit pravý a levý bok. Na jihu mohl doufat, že mu pomůže fašistické Maďarsko, monarchistické Rumunsko, agrofašistické Bulharsko, dokonce si dělal naději, že by se dalo využít i monarchofašistická královská militaristická Jugoslávie. V Řecku se střetával jeho zájem o strategické úvahy Velké Británie. Severní bok mohlo chránit Finsko s fašistickými organizacemi a k fašismu směřující pobaltské státy, Litva Lotyšsko a Estonsko, s vlivnými německými menšinami. Na severu by mu stačila švédská neutralita s dodávkami železa, zajištěná okupovaným Norskem. Z těchto i jiných důvodů se stane Norsko záhy předmětem zájmu a objektem útoku (1940). V létě 1939 s vysokým stupněm utajení navštívil Finsko náčelník generálního štábu německé armády Halder. Ve finské armádě působilo i několik německých instruktorů a i československá rozvědka zjišťovala nacistické šmejdění v Litvě, Lotyšsku a v Estonsku. Mnohem podrobnější poznatky měla sovětská rozvědka. Z podnětu sovětské vlády bylo Finsku nabídnuto řešení, územní region poblíž Leningradu v rozloze 2 761 km2 a u Ladožského jezera vyměnit za 5 529 km2 sovětského území v severní Karelii. Ke konstruktivní dohodě nedošlo a finská armáda z celkového počtu 15 divizí uspořádala v pohraničí v počtu 7 divizí cvičení. V pohotovosti bylo i 270 finských letadel. Nacistické Německo dávalo na vědomí ochotu podpořit Finsko v případě vojenského konfliktu s SSSR. Německo počítalo, že získá nejméně 15 divizí finské armády. V hlavě A. Hitlera se zrodil ještě další plán. Konflikt finsko-sovětský rozšířit na širší konflikt kapitalistických států proti Sovětskému svazu. Hitler si byl téměř jist, že existující evropské fašistické státy mají přímo v popisu práce boj proti komunistům a další státy s formální demokracií toto tažení podpoří, případně zůstanou neutrální.

S odstupem času, po roce 1945, si světová veřejnost mohla přečíst studie vojenských historiků, že z kapitalistických států získalo Finsko 250 letadel, 5 000 děl, 6 000 kulometů, 100 000 pušek a značné množství nábojů. Ve Francii se dokonce uvažovalo, zda by polská exilová armáda nemohla být využita na sovětském bojišti. Sovětští historikové prokázali, že se v kapitalistických státech připravovalo fašismem ovlivněných 1 500 dobrovolníků. Dodatečně musím připomenout i úvahy prezidenta E. Beneše, který v mnichovských dnech měl obavu, že pomoc sovětského státu by vyvolala celokapitalistické akce, aby naplnil cíl zničit nekapitalistický a protikapitalistický stát, což se nepodařilo hned po sovětské revoluci. Válečný konflikt s Finskem byl ukončen 13. března 1940, ale při vpádu nacistické armády do Sovětského svazu se na východní frontě znovu objevila finská armáda. Historický vývoj prokázal, že A. Hitler to nemyslel s Finskem upřímně. Německý historik Friedemann Bedünftig prokázal po studiu archivních pramenů, že nacistické Německo v Paktu o neútočení v roce 1939 se zřeklo zájmu o Finsko. Nutno dodat, že jen dočasně. 22.6.1941 se Finsko podílí na válce s SSSR. Finská polní armáda zahrnovala 470 000 vojáků a byla členěna do 16 divizí.

Profašistické tendence ve Finsku realizoval Carl Gustav von Mannerheim (1867-1951). Původním povoláním důstojník carské armády v hodnosti plukovníka finského původu. V letech 1917-1918 vedl protisovětskou jednotku, která potírala finskou levici. Prosazoval finskou suverenitu s ostře pravicovým zaměřením. V letech 1931-1939 byl předsedou finské válečné rady a po příchodu Hitlera k moci inklinoval k nacistickému režimu.

V roce 1933 ho finská vláda jmenovala maršálem. Podél sovětsko-finských hranic, v délce 120 kilometrů začal budovat pevnostní linii tzv. Mannerheimovu linii. Byla prolomena až v sovětsko-finské válce. Pod jeho velením se podílelo Finsko ještě na válce německo-sovětské v letech 1941-1944. Mocenské prostředky soustředil do jednoho centra, a to jako vrchní velitel armády a prezident Finska (1944-1946). Reálnější pohled na vývoj války ho přiměl, aby 19.9.1944 uzavřel příměří se Sovětským svazem. Německé prameny potvrzují, že malé Finsko poskytlo německé armádě až 18 divizí, lidnatější Rumunsko vypravilo na frontu 12 divizí pěchoty, 4 brigády jezdectva, 2 pevnostní divize a jednu pancéřovou brigádu. Slovensko přispěchalo s 2 pěšími divizemi a s jednou motorizovanou brigádou, Maďarsko s 2 částečně motorizovanými divizemi a jednou jezdeckou brigádou a Itálie se 3 motorizovanými divizemi. Útvary SS se chlubily, že v jejich řadách do konce roku 1944 sloužilo 920 000 mužů německé národnosti, 250 000 tzv. Volksdeutsche z mimoříšského území, dále 75 000 Nizozemců, 22 000 Francouzů, 15 000 až 20 000 Volanů, 60 Dánů, 10 000 Norů, 450 Švýcarů, 450 Švédů, 25 000 Flámů a 2 000 Finů.

Mannerheim odstoupil na nátlak demokratických sil. Přiznávala se mu zásluha, že Finům nedoporučoval vstup do SS. Dovolil však slavnostní loučení s německou armádou, když byla vytlačena z Finska. Jeden prapor finských dobrovolníků v řadách SS byl na maršálův pokyn vrácen do Finska a neměl se rozšiřovat. Maršál měl nechuť nechat se kompromitovat zločiny SS. Také kladl překážky k pronásledování židů na území Polska. Zločiny finských SS se zametly pod koberec.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz