Farizejské lkaní nad Ukrajinou nevyváží hanebné mlčení o Srbsku
Farizejské lkaní nad Ukrajinou nevyváží hanebné mlčení o Srbsku
Jiří Jaroš Nickelli, ČSPB Moravská Třebová
Současné pláče a farizejské nářky nad domnělým a někdy i skutečným utrpením obyvatel státu nazývaného Ukrajina dnes plní všechna možná i nemožná média, a projevy kariérních politiků a ideologů, přitakání zástupců rozličných orgánů nevyjímaje. Tak se dozvídáme, jak ruský okupant řádí na území suverénního státu, páchá tam zvěrstva, utlačuje a tyranizuje loajální obyvatele, a dokonce je nutí k jakýmsi referendům. Protivná strana ovšem přináší opačné příklady, které však pro nás jsou lžipropagandou a jakýmisi mediálními podvrhy. Dnes nelze ještě generalizovat historická fakta, když nejsou po ruce ověřené dokumenty a důkazy z obou stran. I když už dnes bývají publikovány z obou stran jisté indicie...
Ovšem před dvaceti lety nic podobného nezaznívalo nad válkou postiženými Srby a nad jejich persekucí a dokonce i genocidním vražděním se strany teroristické organizace zvané UCK. Té organizace, jejíž velitel se posléze stal i premiérem vlády pseudostátu zvaného Kosovo a nikoli, jak by se slušelo Kosovo a Metohija (název Metohija odpovídá srbské pravoslavné podstatě země). Přitom původně byla UCK samotnými Spojenými státy zařazena na seznam teroristických organizací, odkud pak záhadně vypadla v průběhu měnící se vojenské a politické situace na Balkáně. Dnes je tzv. Kosovo neuznané všemi státy OSN, zemí s nechvalnou pověstí terorismu, narkomafie, a zemí řezačů lidských orgánů pro západní zákazníky dokonce i ze srbských dětí, jak to prokazuje eurokomisařka Carlo da Ponte ve svých knihách. Zemí, odkud dnes utíkají i ti Albánci, pro které byla dobyta...
Rovněž se též mlčí o účasti muslimských bojovníků samotného Usámy bin Ládina v době, kdy byl přítelem Spojených států (dokonce tam studoval podle pamětí jeho manželky) v bosenské válce. Poté, když se týž Usáma stal nepřítelem číslo jedna svobodného světa, jeho bojovníci v Bosně rázem zmizeli z mediálních a oficiálních zpráv západního světa. Dnes se u nás dokonce mlčí o posmrtné rehabilitaci presidenta Miloševiče v Haagu, kde jej předtím nechali zemřít za neobjasněných okolností...
Naše média se k válce v Bosně a v Srbsku chovala protektorátním stylem. Žádné zprávy o masovém vyhánění Srbů z jejich historického Kosova, které kdysi zastavilo Turka na cestě za dobytím Evropy. Nic takového. Nic jsme se nedozvěděli o genocidě srbského obyvatelstva na Kosovu s výjimkou neohroženého profesora Dolečka, pana Foldyny a režiséra Dvořáka (a rovněž autora této stati). To vše přehlušily mediální kampaně o jakési vymodelované Srebrenici, o jakémsi vymodelovaném Račaku, a obecně o "bandě Srbů", které je "nutno potrestat" za nikým neprokázané "zločiny" humanitárními bombami. Nic jsme se nedozvěděli o hanebných akcích jisté albánské chátry - pozor, neviním celý albánský národ! - proti srbským tisíciletým klášterům- a dokonce proti pravoslavným hřbitovům - nic jsme se nedozvěděli o houfném zapalování srbských usedlostí. Dokonce i církev mlčela, když tato chátra vypalovala kláštery, některé dokonce pod ochranou UNESCO, když vykopávala nebožtíky ze srbských hrobů a když ničila pravoslavné chrámy a kříže, a kradla církevními soukromý majetek. Jen jednou vystoupil i balkanista vědec pan Pelikán a pravil: "kdyby z Kosova zmizelo dvěstě tisíc zpěvných ptáků, protestovali by přírodovědci celého světa. Když zmizelo z Kosova 250 tisíc Srbů, nikomu to za to nestálo..." Kvůli této kampani se dokonce dostali do křížku naši dva presidenti - pan Havel a pan Klaus. Nakonec se ukázala holá fakta na straně pana Klause, pana Dolečka, pana Foldyny (a pisatele) a výroky pana našeho presidenta pravdy a lásky se odhalily ve světle skutečnosti jako pouhé propagandistické bláboly. Když se pak po drahné době pan president Zeman omluvil presidentu Vučičovi za svolení přeletu tzv. humanitárních bombardérů na Srbsko přes naše území, bylo to velké pokání hodné presidenta... Zatímco pan Havel se nikdy za svého života za své výroky o bombách neomluvil...pravdolásce za to Srbové nestáli. Nakonec uvedu svou osobní zkušenost.
Když jsem žádal cizineckou policii o uprchlický asyl pro své srbské příbuzné, odpověděla takto: Nemají nárok, nejsou členy UNIE! A dnes? Co vidíme v případě ukrajinských uprchlíků? Nejsou členy UNIE a přesto dostali statut v zemi EU. Je jich u nás téměř půl milionu. Ze Srbska nedostal asyl, pokud je mi známo, nikdo Proto říkám - vy, proukrajinští humanitáři, mlčte! Kde jste byli při válkách na Balkáně?
