České národní listy

Evropské hodnoty - minulost známe, jaká bude budoucnost? IV

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Zaznamenávání úpadkových jevů nepřišlo jako blesk z čistého nebe.  Na varovné příznaky kulturně hodnotových deformací reagovali svým způsobem  J. J. Rousseau, romantičtí básníci i realističtí spisovatelé, socialisté utopisté, Marx, Masaryk, humanisté, existencialisté, ekologové, urbanisté a mnozí jiní. Někteří  věštili blízký zánik euroamerické civilizace, např. Spengler, Toynbee.

 Ale vlastně  ani zakladatel teorie pokroku, J. B. Vico,  nebyl slepě důvěřivý optimista. Ve vývoji

k uskutečnění ideje lidskosti vyznačil pět stupňů proměny lidské povahy : surovost, přísnost, jemnost, změkčilost, nespoutanost. Všechno nasvědčuje tomu, že po období rozkvětu se  euroatlantická civilizace  ocitá v období úpadku, na stupni Vicovy „změkčilosti“ a „nespoutanosti“.

V hojných publikacích časopiseckých i knižních kritizují autoři  různého názorového zaměření nedostatky současné civilizace, v níž „vichr globalizace“ a „spodní vody“ neoliberalismu podemílají tradiční hodnoty, na kterých dlouhodobě spočíval náš společenský konsensus. Mají na mysli odkaz řecké filozofie (lásky k moudrosti), římského práva, židovského Desatera, křesťanské lásky k bližnímu a renesanční vědy. Místo toho  se staly ústředními hodnotami trh, tržní hospodářství, trh práce, soukromé vlastnictví a podnikání. Všechno ostatní se jeví jako zbytečné přežitky, které  jen překážejí úspěchu. Hlasití  tvůrci veřejného mínění se shodují v názoru, že je v zájmu klidu a míru ve společnosti potlačit všechny lidské  city a vášně a věnovat se jen ekonomickým činnostem. Ty uspokojují individuální potřeby a zájmy, konzumní chování a obchodnicky kulantní chování mezi lidmi. A o víc prý  ve společnosti  nejde.

Takové „ideály“ se snaží pod egidou evropských hodnot  některé západní země vnášet   i  do zemí jiných kultur. Vedou boje za „šíření demokracie“, „za lidská práva“, za „likvidaci  despotismu“atp. Svědčí to jen o nerespektování výsledků antropologických studií  a o  odmítání důvodného  doporučení snažit se  pochopit  jiné kultury pomocí jejich (ne našich) představ a  pojmů.  Ideálem je zachovat rozmanitost jedinečných kultur, nevyměnit ji za vyhlášený „melting pot“, americký „tavící kotel“. Takový kotel rozvaří různá etnika a jejich kultury na „rajskou polévku“, „případně na salát“. Jde prostě o asimilaci, o splývání s vládnoucí kulturou. S důsledky  hrubě  necitlivého zacházení s jinými  kulturami  budeme teď  velmi vážně konfrontováni. Masová imigrace  uprchlíků z Blízkého východu a z Afriky dolehne i na nás.

Ukazuje se, že sociální smír vnitřní i vnější (zvláště se zeměmi islámu) může zabezpečit jen institucionalizovaná koncepce lidských odpovědností. K těm odpovědnostem patří i ochrana kulturního dědictví. Koncepce lidských práv a svobod, odhlédající od specifik národních a národnostních kultur, jak se dnes z vládnoucích ideologických center hlásá, je nebezpečně jednostranná.

Dnešní Evropa je výslednicí přemnoha bojů a válek. Po římském období se střídali hegemoni různého původu, utkávali se v bojích o državy, zápasili o charakter a vymezení moci duchovní a světské, vedli křížové výpravy proti pohanům, jinověrcům, kacířům. Těžili z objevných cest, zakládali zámořské državy. Účast na reformaci a protireformaci je přiměla vést válku – třicetiletou. Postupně se o slovo hlásily nové národy a mluvčí nových společenských tříd. K válkám přibyla povstání a revoluce. Pokrok civilizace, zejména věd a techniky, činil zbraně stále účinnějšími a válku ničivější a nebezpečnější. Přitom rostla nepotlačitelná žádost mít nové zdroje bohatství, surovin, energií, odbytišť. Žádal se nový prostor, nové sféry vlivu, nové  kolonie a závislé země, žádalo se vládnout celému světu.

Napětí mezi rivaly, vyvolané hospodářskými a vojenskými zřeteli, vedlo ve 20. století ke dvěma světovým válkám. Neuvěřitelný rozsah zkázy, kterou způsobila ta první v letech 1914 – 1918 byl ještě mnohonásobně překonán rozsahem utrpení, ztrát a škod (včetne holocaustu) způsobených tou druhou v letech 1939 – 1945. Pak  přišla ještě válka „studená“, měření sil  dvou světových velmocí a jejich ideologií. K otevřenému vojenskému střetu nedošlo. Ale nedošlo ani  k uskutečnění humanistického snu o konvergenci obou systémů a jimi  konfrontovaných hodnot, na jedné straně individuálních svobod a práv, na druhé straně sociální rovnosti a spravedlnosti.

Po pádu jedné z velmocí  a po odstranění  „železné opony“, která Evropu rozdělovala, už neplatí rovnováha sil  obou mocensko-politických bloků, neplatí  ani rovnováha strachu v bipolárně rozděleném světě. Evropané se octli v nové situaci, která vyžaduje nová řešení kolizí, aby   bylo  možno  odvrátit nebezpečí  válečných konfliktů.

Mírové (irénické) snahy mají v Evropě  svou historickou  tradici (u nás např. Jiří Poděbradský, Jan Amos Komenský, Tomáš G. Masaryk.) Ale existuje i  fascinace válkou a jejím  stimulačním a  revitalizačním vlivem.  I vítězný boj  a  triumf moci a síly má své vyznavače. Cestu k míru a  k mírové spolupráci mezi národy a k jejich osvícenému  soužití  nepřestávají hledat novodobí propagátoři principu mezinárodní spolupráce, integrace a federalizace Evropy. Připomeňme jen „Novou Evropu“ a „Demokratickou unii Střední Evropy“ T.G.Masaryka z doby 1. světové války.    Návrh integrace aristokraticko-elitářské  povahy,  včetně imigrace  barevných  pracujících , navrhoval R. Coudenhove Kalergi ve své „Panevropě“ v době  poválečné. Vytrvalým   hlasatelem demokratického federalismu  byl F.W.Foerster. My jsme se seznámili s jeho názory až  po r. 1945.

Po pokusech o mezinárodní spolupráci ve „Společnosti národů“ po 1. světové válce a v „Organizaci spojených národů“ po 2. válce světové, došlo   k ustavení třetího společenství -  „Evropské unie“.

E v r o p s k á   u n i e   vznikla jako  projekt  k  zabezpečení míru mezi sousedními státy hned  jak 2. světová válka skončila (1945). Původně  šlo o  montánní společenství „uhlí a oceli“ mezi  šesti západními zeměmi, v čele s  Francií a Německem.

Od padesátých  let byla  Evropa poznamenána rozkolem vinou  „ studené války“. Ekonomický  vzestup  západoevropských  zemí  spolu  s rozšiřováním  počtu členských států Evropské unie  vzrostl  po pádu Berlínské zdi  r.1989. (Země tzv. Východního bloku zůstávaly mimo. ) Evropská unie spojila  postupně   28 zemí  do jednoho svobodného prostoru, Schengenského, podle  jména  lucemburské obce, kde byla  smlouva uzavřena. Smlouva, vítaná a oslavovaná v době svého vzniku s velkou pompou,  zaručuje zúčastněným  zemím  společný prostor pro volný pohyb zboží, osob, služeb a peněz.  Proces politické, ekonomické a administrativní integrace Evropské unie však  není bez problémů. Mluví se o demokratickém deficitu, o  zanedbání práva jednotlivých států na sebeurčení, o nerespektování jejich práva na  rovnoprávnou participaci  při řízení integrativních procesů, o otázkách právního řádu a  o ochraně lidských práv a svobod jednotlivců. Také ochrana evropského kulturního dědictví stejně jako ochrana  kulturní identity malých národů  zasloužila by  si zvýšenou pozornost.  Ani opatření k odvrácení válečných konfliktů nejsou zcela spolehlivá, jak ukazuje osud Jugoslávie nebo Ukrajiny, podobně jako podíl členských států EU na rozvratec a válkách  v arabských zemích. Velkou zatěžkávací zkouškou pro Evropskou unii  stalo se následkem toho současné převrstvení akutní civilizační krize rozmáhající se  krizí migrační. Po odchodu Velké Británie z EU  se nad budoucností evropského společenství vznáší otazník. Idea evropské kulturní sounáležitosti a  demokratické součinnosti evropských států při zachování jejich národní svébytnosti a kulturní identity zůstávají  ovšem našim ideálem.