Evropské hodnoty - minulost známe, jaká bude budoucnost? III
Evropské hodnoty - minulost známe, jaká bude budoucnost? III
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Jistě, báje o Prométheovi je mýtus o zrození lidské civilizace. Ale sotva jej můžeme kriticky
odmítat. Cožpak můžeme říci, že jen předcivilizační úroveň dává lidem štěstí? Máme se vrátit do období, kdy člověk neměl oheň, nástroje, písmo, řeč? Máme se vrátit do stavu nerozvitého živočišného vědomí? Cožpak neexistuje jiná alternativa ke gigantickému stupni dnešní produkce a konzumu, k ustavičnému zvyšování tempa, produktivity a efektivity práce, ke ztrátě smyslu života kromě hromadění majetku a materiálních požitků? Cožpak musíme přijmout posledni, úpadkovou náhradu monoteismu, jíž je financialismus s kultem lichvářského a spekulativního zisku?
Můžeme uzavřít. Ani naivní biblický antropocentrismus ani kritická racionalita
antické filozofie, ani věda a technika počínajícího průmyslového věku, ba ani světový názor renesanční anebo osvícenský nejsou viníky. Umožnily pozitivní vývoj, kulturu a vzdělanost moderního člověka. Na vině je jen to, co vyvolalo nestejnoměrný vývoj společnosti, hegemonií finančního využití vědy a techniky, potlačení morálních zřetelů a despekt k hodnotám, které nejsou za peníze.
Čemu učí kulturologie
Slovo kultura jako protiklad k slovu barbarství znala už antika. Cultus (-a, -um) znamená pěstěný, vzdělaný, upravený, zušlechtěný – prostě kultivovaný. A může se to týkat jak péče o půdu a o dobytek, tak i o výchovu dětí, jak uctívání bohů a vládců, tak i úpravy oděvu, pokrmu, domácnosti, zábavy, celého způsobu života. Kulturu si člověk vytváří v zápase s přírodní nutností tak, že překračuje to, co je dáno přirodou a vytváří svět jiný, umělý, nepřírodní. Nad otázkou, co je dáno přírodou (fysei) a co vzniklo z lidského ustanovení (thesei) nebo zákonem (nomó) se zamýšleli již sofisté.To lidské viděli jako proměnlivé a závislé na lidských zájmech.
Do novodobého myšlenkového světa uvedl pojem kultura E. B. Tylor, autor díla „Primitive Culture“ (1871).Stal se průkopníkem sociální a kulturní antropologie. Jeho definice předmětu této vědy zní: „Kultura neboli civilizace je komplexní celek, který zahrnuje poznání, víru, umění, právo, morálku, zvyky a všechny ostatní schopnosti a obyčeje, jež si člověk osvojil jako člen společnosti.“ Dodejme, že někteří jeho pokračovatelé rozdělili obsah pojmu kultury v širším slova smyslu na civilizaci jakožto materiální kulturu a kulturu v užším smyslu jakožto kulturu ducha. L. H. Morgan z historického celku kultury vyčlenil tři epochy vývoje: divošství, barbarství a civilizaci.
Rozkvět zaznamenala kulturní antropologie od konce 19. století do poloviny století 20. Navázala na zprávy z objevitelských cest 15. a 16. stol, na svědectví obchodníků, cestovatelů, misionářů a kolonizátorů století 17. a 18. Zasadila se o přímé pozorování na všech kontinentech a vypracovala řadu metod terénního výzkumu. Vděčíme jí za věrohodný obraz života severoamerických Indiánů, indiánských kmenů v poříčí Amazonky, Eskymáků, původních etnik v Jižní a Střední Americe, v Austrálii, Oceánii, Africe, Asii...
Badatelé přispěli jak k poznání naší pradávné minulosti, tak k respektu k ještě žijícím „posledním svědkům pravěku“ a snesli množství důkazů o nesmírné rozmanitosti a různorodosti lidské tvořivé činnosti i o jednotě lidského pokolení ve smyslu deklarace lidských práv:
„Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.“
Připomeňme jména dvou českých vědců, jejichž přínos světové vědě o člověku a jeho kultuře je nepřehlédnutelný: Aleš Hrdlička a Jindřich Matiegka. Zkoumali člověka nejen jako biologickou bytost, ale i jako tvůrce a produkt kultury, účastníka kulturní evoluce.
Rozpad koloniální soustavy po druhé světové válce a nástup tzv. globalizace v dalších desítiletích vytvářejí novou situaci. Tradiční předmět výzkumu mizí, izolovaná předliterární společenství přestávají existovat. Nově se klade problém transkulturní komunikace mezi různými národy světa. Mezikulturní srovnávací výzkumy v celém světě by měly umožnit smysluplnou komunikaci
přes hranice etnicity, jazyka, rasy, náboženství, společenské třídy, pohlaví. Měly by vést k porozumění mezi národy, k vzájemné toleranci a respektu k národním kulturám i malých a nejmenších etnických skupin, protože národní a etnické kultury jsou základem jejich nejvlastnější identity a představují bohatství lidské neredukovatelné autenticity. Neděje se tak.
V úvaze o evropských hodnotách patří důležité místo teorii p o k r o k u, která ovládala myšlení
Evropanů po celou novou dobu, ať již byla přímo vyslovena nebo jen mlčky předpokládána. Každý vycházel z přesvědčení, že se ve společnosti zákonitě uskutečňuje pokrok. Rurální období znalo sice historické děje, pohyby, změny, nikoho však nenapadalo hovořit o pokroku. Svět se zdál přes všechno dění stálý a stále stejný. Něco jiného přišlo s dobou průmyslovou, počínaje zřízením manufaktury. Stále se zrychlující zdokonalování techniky a technických objevů a konstrukcí, stálé směřování k vyššímu stupni účinnosti způsobilo, že pokrok se stal viditelným a nápadným.
Již F. Bacon (1551 - 1626) psal ve své utopické „Nové Atlantidě“ nadšeně o lidech, kteří tam vládnou vyspělou technikou a kteří tam racionálně a ve prospěch všech vyřešili i problémy jejich vzájemného soužití.
J. A. Komenský (1592 – 1670) chtěl naučit všechny všemu podstatnému a věřil, že si pak lidé budou navzájem rozumět, že budou tolerantní, že uskuteční „všenápravu“, a že korunou nápravy všech věcí bude věčný mír.
První, kdo psal výslovně o p o k r o k u a založil jeho teorii, byl patrně G. B.Vico (1668 – 1744). Odhalil, že nenáhlým vývojem se v průběhu dějin uskutečňují ideje lidskosti.
Řadou bychom mohli uvádět jména těch, kteří po něm koncipovali své úvahy a rozvíjeli předpoklad, že se lidský duch zdokonaluje, prochází během dějin stupňovitým vývojem
a řadou epoch, až dospívá současné nejvyšší epochy, nejvyšší mety kulturní, intelektuální a morální. Věřilo se např., že člověk koná dobro nejdříve ze strachu z trestu, pak pro odměnu, nakonec pro dobro samo.
Osmnácté i devatenácté století věřilo v neomezený pokrok. Ten byl patrný ve vědách a zvláště v technice, kterou se člověk obklopil. Ale byl patrný pokrok i v rozšiřování a upevňování lidskosti, jak očekávali teoretičtí hlasatelé pokroku? Přišly dvě zdrcující světové války. A přišel ohromující „holocaust“, po němž, jak bylo řečeno, již nic nebylo jako dříve. Mluví se o globální k r i z i lidskosti.
Zjišťuje se, že pokrok ve vědách a v technice nebyl provázen pokrokem mravním. Současnou destrukci společnosti zavinil dominantní vývoj ekonomický, ekonomicko-sociální , oproštěný od všech mimoekonomických ohledů. Kulturní mezera se hrozivě prohlubuje.
