Esej o hodnotách západní civilizace 3
Esej o hodnotách západní civilizace 3
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Po Logu (myšlenkovém řádu) přišla Fides ( náboženská víra)
V atmosféře duchovního rozkladu římského impéria vzniklo v rámci judaismu v Palestině nové náboženství. Křesťanství. Vedle řeckořímské antiky se stalo rovněž zdrojem evropské kulturní identity, součástí západní civilizace. Vypráví, že za císaře Augusta se v Palestině narodil Ježíš Nazaretský. Za císaře Tiberia dospěl a zahájil své reformně náboženské působení. Vyšel z židovského Starého zákona, ale přetvořil jej. Neopakoval již starou zásadu „Oko za oko, zub za zub“, ale přišel s novým přikázáním: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého“. Křesťanství bylo zpočátku krutě pronásledováno. Avšak r. 313 se mu dostalo státní podpory. Dvůr Konstantina Velikého v něm našel působivý ideologický prostředek působení na obyvatelstvo. Křesťanství bylo nejdříve státem uznané a potom povinné. Stalo se oficiálně nařízeným a nedotknutelným státním náboženstvím.V této pozici setrvalo po dlouhá staletí. Až nová doba jeho působení oslabila.
Jako okruh řeckých bájí ani okruh biblických příběhů nepřestal být pramenem inspirací, sdílení a prožívání pro příslušníky dalších období vývoje naší civilizace.
Výklad křesťanství podává „Nový zákon“. Jsou to především čtyři „Evangelia“, spisy o životě a působení Kristově. Sepsali je Matouš, Marek, Lukáš a Jan. „Nový Zákon“ navazuje na původní židovské kulturně historické texty „Starého Zákona“. Ten se nepřestává uznávat a ctít. I proto, že se v něm prorokuje příchod Mesiáše, Spasitele. A to je podle křesťanů Ježíš Nazaretský. Kristus sám prohlásil, že dosavadní náboženství nepřišel zrušit, ale naplnit. Přinesl ovšem mnoho změn vlivem měnící se společnosti a vlivem pokročilejšího mravního citu.
K archaickým mysterickým prvkům nového náboženství patří křest, magická svátost očisty „živou vodou“ a „večeře Páně“ čili „přijímání“. Je to zvláštní symbolická oběť, při níž se pojídá „tělo a krev Páně“, kousek boha, kousek božího pneumatu. Věřící tím získá odpuštění hříchů na zemi a po smrti život věčný na nebesích. Tělo boží při obřadu zastupuje chléb (hostie) , krev představuje červené víno. Pojídání boha, teofagie, existovalo dříve, např. v kultu Dionýsově. Nepřítomného boha tu zastupoval a rituálně se pojídal kolouch. Dnešní věřící vnímají „večeři Páně“ jen jako abstraktní symbol.
Křesťanství doznívajícího starověku a raného středověku je náboženstvím doby válek, převratů a ukrutností. Ozbrojené houfy „barbarů“ táhnou celým známým světem a rozbíjejí dosavadní společenské instituce a zvyky. Potrvá celá staletí než budou položeny základy nových, stabilizovaných států a uznávaných mezinárodních vztahů. A tak křesťané na troskách starých říší dlouho věří na brzký zánik světa, apokalypsu, po které znovu přijde Kristus a bude vládnout pro nápravu křivd a pro udílení milosti a blaha všem trpícím. Jeho vláda na Zemi bude trvat 1000 let.
A protože řecky se 1000 řekne chilioi, dostalo toto hnutí jméno „chiliasmus.“
V době všeobecně zjitřené, horečnaté, plné okultismu a mystiky, vizionářů, proroků, kouzel a znamení, obrnili se vyznavači Kristova učení rezignací, důvěrou v Boha a v tajemství vykoupení. Na místě se šířila lhostejnost k věcem tohoto světa, vždyť šlo přece o spásu duše! Proti naturalismu klasické antiky zavládl supranaturalismus, vláda nadpřirozena. Je třeba potlačovat tělo a smysly (askeze), odumřít světu časnému, snášet trpělivě strasti a svízele. Chudoba a odříkání vedou k věčné blaženosti, mučednictví k svatosti. A Bůh zjedná nápravu za pozemské strádání: „Bohatí se mají dobře na zemi, chudí se budou mít dobře na nebi“.
Proti antickému racionalismu postavilo křesťanství supraracionalismus. Bůh a svět jsou našemu poznání objekty nedostupné, pokusy poznávat je jsou bezbožné. Lépe je žít v lásce k Bohu. Víra v nadpřirozeno je podmínkou vykoupení a spásy.
Skupiny věřících postupně vytvořily společnou organizaci - Kyriaké oikia, Dům Boží, Církev obecnou (katolickou). Zpočátku křesťané trpěli útlakem a pronásledováním. Byla to církev „trpící“. V té době se někteří stoupenci zabývali apologetikou, obhajobou víry. Hledali kontinuitu s minulostí, která by jejich učení ospravedlnila. A tak si také přivlastnili Logos. Božský Logos je podle nich rozšířen po celém světě. Logos je syn Boží, moudrost sama, pravda Boží. Prostřednictvím Logu Bůh stvořil a řídí svět. Ale od r.313 již křesťané apologetiku nepotřebovali. Císař si církev přisvojil z ideologických důvodů jako prostředek k ovládání obyvatelstva. A tak se úloha církve změnila. Teď už nebyla „trpící“, teď byla „vítězná“. A sama přikročila k bezcitnému pronásledování pohanů a kacířů.
Přirozené rozdíly mezi západní (Řím) a východní částí impéria (Konstantinopolis, dříve Byzantion) se prohloubily r.395 rozdělením říše na dvě části. Od prohlášení církve za státní instituci stal se její hlavou císař. To na východě zůstalo trvale v platnosti (césaropapismus). Avšak na západě, po pádu říše ( r.476) a po nástupu nestabilních vlád germánských kmenů, hrál stále významnější roli římský biskup. Stál v čele církve, jediné tehdy fungující instituce, která neformálně spravovala síť dílčích organizací na celém území. Prohlásil se za nástupce apoštola Petra a činil si nárok být duchovní hlavou nejen církve, ale i státu, celého západního světa.
Pozdější spojení s franskými panovníky přineslo římskému papeži vlastní stát (Vatikán) a stálý růst vlivu i v důsledku pokřestění Irů, Germánů, západních Slovanů. Do tohoto období spadá i historie Velké Moravy a cyrilometodějská tradice, která se trvale ujala u východních a jižních Slovanů. Na misijním území Velké Moravy se tehdy střetly zájmy Franské říše se zájmy říše Byzantské.
Římský papež měl časté spory s východními patriarchy a s jejich císařem-papežem. I misijní činnost bratří ze Soluně patřila mezi ně. Skončila vítězstvím Říma a Franků. R.1054 nastal definitivní církevní rozkol. Oba vrcholoví hodnostáři se dali vzájemně do klatby a na světě byla od těch dob církev římskokatolická a církev východní, pravoslavná. Obě se pokládají za „pravé“. A tady se zřejmě natrvalo oddělila byzantská civilizace od civilizace západní. I když základy mají společné. Když r.1453 padl Cařihrad (Konstantinopol, dnes Isatnbul) do rukou Osmanských Turků, přeneslo se sídlo hlavy pravoslavné círve do Moskvy. Moskva se stala „třetím Římem“. Končí civilizace byzantská a začíná civilizace pravoslavně slovanská. Uplatňuje se tu vliv dělení křesťanství na východní a západní.
Jsou militantně ladění autoři, kteří kořeny západní civilizace vidí v imperiálním římanství, v křesťanství západního ritu a v germánství. Jsou zastánci mírových tradic a ti uvažují o humanitním odkazu řeckořímské antiky, o nerozděleném křesťanství a o přínosu řady nebojovných evropských národů.
Západní i východní duchovní otcové (patres) se od počátku křesťanství vyrovnávali s myšlenkovým odkazem řeckořímské antiky, jak jej našli v pokleslé a fragmentární podobě, provázející zánik antické civilizace. Z konglomerátů různých směrů a kultů konstituovali věrouku, učení, které nečinilo rozdílu mezi filosofií a teologií. Vynikajícím představitelem tohoto období duchovních otců, patristiky, je Aurelius Augustinus (354 – 430). Chtěl věřit, aby rozuměl a jeho cílem bylo poznávat Boha a duši. K základním antickým ctnostem, moudrosti, spravedlnosti, statečnosti a uměřenosti, přidal tři ctnosti křesťanské: víru, naději a lásku.
Od 9.stol. (doba Karla Velikého) se v centru říše probouzí nový zájem o vzdělání. Vzniká školská učenost, scholastika. Kromě křesťanské věrouky se studuje 7 svobodných umění, dědictví antiky.
Je to trivium, gramatika, dialektika (logika), rétorika a quadrivium, geometrie, aritmetika, astronomie a musika. Ale to se týká jen církevních institucí. Světská šlechta na hradech pěstuje rytířské ctnosti: jízdu na koni, plavání, střelbu z luku, šerm mečem a zápas, lov, hru v šachy, veršování. A prostý lid v podhradí se věnuje manuální práci. Učí se leda jeden od druhého.
V neděli pak povinně chodí do kostela.
Scholastická učenost činí pokroky. Pozdní období zná Aristotela už nejen ve zlomcích, ale v celé šíři. I dík arabským a židovským učencům ve Španělsku. Vrchol scholastiky představuje Tomáš Akvinský (1223-1274), tvůrce systému, který spojil křesťanství s učením Aristotelovým. Systém žije dosud, modernizovaný jako novotomismus.
Pro příští vývoj bylo důležité, že Tomáš Akvinský převzal geocentrický obraz kosmu, jak jej ve 2.stol. n.l. vypracoval alexandrijský astronom, aristotelik Klaudius Ptolamaios. Jeho 13 knih bylo v 9.stol. přeloženo do arabštiny jako Almagest, v 15. stol. převeden do latiny. Geocentrismus se stal závazným dogmatem. Co bojů, utrpení, pronásledování a smrtí stálo, než se podařilo prosadit heliocentrický názor Mikuláše Kopernika, nový obraz sluneční soustavy! Koperník jej podal v 6 knihách r.1543. Skrýval jej až do své smrti. Církev jej připustila až roku 1822.
Ve středověku nepřišla zkázonosná apokalypsa, kterou prorokuje ve svém Evangeliu sv. Jan. Nepřišel Starým Zákonem očekávaný Mesiáš, nevrátil se ani Kristus z Nového Zákona, aby nastolil na zemi „Tisícileté“ Boží království. Ani kacíři v 15. a 16. stol. se toho nedočkali. Zato se vrátilo leccos z kulturního dědictví řeckořímské antiky.
Renesance. Vzpomínka na antiku.
Nová životní nálada se vzmáhá v 15. a 16. stol. v bohatých italských městech a šíří se po západní Evropě. Ani papežský stolec jí neunikne. Vyznačuje ji odvrat od přísného středověkého supranaturalismu a obrat ke skutečnému světu a k pozemským radostem. Něco jiného je učení nebeské, něco jiného pozemské. A tomu pozemskému je třeba dát přednost.
Odevšad zaznívá heslo „příroda“ (naturalismus). Hlavním cílem života je lidský jedinec a jeho svobodný rozvoj (individualismus) a užívání darů života (hedonismus.) Myšlení již nesměřuje ke křesťanství a církvi, ale k státu a k všelidské humanitě. Středověké ideje blednou samy v jasu nového života. Vede se výnosný obchod s Levantou, v níž Turci postupně vyřadí Byzanc z konkurence, uskutečňují se objevné zámořské cesty, udivuje nevídaný hospodářský pokrok a růst bohatství.
Rozšíření a uvolnění duchovního života se připravovalo již dříve. Působili scholastičtí nominalisté a vykladači antické literatury, kterých přibývalo hojnějším stykem s Východem. Po loupeživých křižáckých výpravách ze Západu sama Byzanc hledá spojení s Římem před Turky (14.-15. stol.).
Po pádu Cařihradu (1453) mnozí řečtí učenci emigrují do Itálie. V Evropě se šíří vedle latiny i řečtina, řecké originály se čtou v bohatším výběru a novýma očima. Ne již pro potřebu církve a pro zdůvodňování dogmat, ale pro obohacení života. Je to hnutí „humanismu“ v čele s Erasmem Rotterdamským. Učenci z celé Evropy si s ním dopisují. I čeští.
Novou vnímavost již dříve podnítili literáti, jako básníci Dante a Petrarca a prozaik Boccaccio. Nadšení pro antické památky a vzory inspirovalo dodnes obdivované malíře, sochaře, architekty. Nelze nepřipomenout alespoň Michelangela a Leonarda da Vinci, Botticelliho, Giotta nebo Tiziana. Za mnohé desítky dalších umělců, jejichž díla dodnes obdivujeme v nádherných galeriích města Florencie.
Ve Florencii se v době vlády rodu Medicejských „platonsky“ filosofuje a se zřetelem na současnost se politizuje. Vede v tom Nicolo Machiavelli (1469 – 1527). Doporučuje vládě státu v zájmu upevnění moci např. utilitární zásadu „účel světí prostředky“. Ale politizuje se i jinde.
O dokonalé společnosti z hlediska lidu uvažuje Angličan Thomas More (1478 – 1535), autor spisu „Utopie“ a Ital Thomas Campanella (1568 – 1639), spisovatel „Slunečního státu.“ Nelíbili se mocným tehdejšího světa. Toho prvního dal popravit anglický král Jindřich VIII., ten druhý byl prý za podněcování Italů proti španělskému útlaku 27 let vězněn a mučen.
Nová věda se objevuje nejdříve ve spojení s magií, astrologií, mystikou, ale imponuje obrovskou zvídavostí a prvními objevy. Církev, která měla až dosud monopol na veškeré vědění, se k novým poznatkům chová nepřátelsky.
Mikuláš Koperník (1473 – 1542), z polské Toruně, tají své heliocentrické výpočty ze strachu o život až do své smrti. Galileo Galilei (1564 – 1642) je přísným dekretem papežským donucen výsledky svého pozorování dalekohledem odvolat, popřít. Giordano Bruno (1548 – 1600) je pro své neortodoxní názory (tendence k panteismu) benátskou a římskou inkvizicí krutě mučen a upálen.
