Esej o hodnotách západní civilizace, část 3
Esej o hodnotách západní civilizace 3
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Od Ananké (neproniknutelné nutnosti) k Logu (důvodnému řádu)
Nové paradigma duchovního života ve starém Řecku přinášejí první filosofové. Opouštějí fantazie Mýtu, usilují o poznání světa pozorováním a úvahou, racionální reflexí. Kladou si svobodně své otázky po počátku a po pralátce světa a na základě vlastního osobitého zobecnění si na své otázky odpovídají. Dospívají k názoru, že světu vládne Logos, světový rozum a harmonický řád vesmíru.
Obdivuhodný vzestup řeckého ducha („řecký zázrak“) vrcholí po slavných vítězstvích v perských válkách. Byly to války za svobodu a nezávislost. Řecko se ubránilo perské imperiální agresi a pocítilo obrovský podnět vzněcující k rozmachu. K rozmachu ve všech sférách lidské činnosti, ve vzdělanosti a ve sportu, ve výrobě a obchodu, ve výstavbě, v architektuře, v sochařství, v literatuře, v divadle. Rozmach řecké společnosti podpořil všeobecné přesvědčení o vládě Logu, kterou hlásali filosofové.
Logos má svůj podíl na sporu Sokrata se sofisty i na Sokratově obratu myšlení od přírody k člověku. Na antropocentrickém obratu. Ale stejně tak Logos spočívá i v základech klasických filosofických systémů, jako byly platonismus, aristotelismus, epikureismus a stoicismus. Jsou to dodnes obdivované soubory myšlenek věčně živých. Osvobodit od závislosti na moci však Logos nedokázal. Např. již zmíněný Sokrates byl křivě obviněn, nespravedlivě souzen a odsouzen k vypití číše smrtícího bolehlavu.
Kolo dějin se ovšem nepřestává točit. Hospodářský rozmach, hromadění majetku a koncentrace kapitálu podkopaly soudržnost uvnitř řeckých obcí i mezi nimi navzájem. Dřívější orientace občanů na obecné blaho je vystřídána ohledem na vlastní zájem. Bezohledná ziskuchtivost vlivných skupin vede k vleklé domácí válce, k všeobecnému oslabení, posléze k ztrátě samostatnosti pod nadvládou mocenské expanze makedonských vládců, Filippa, Alexandra a jeho nástupců. Nakonec se Řecko stává římskou kolonií. Řecká kultura se latinizuje a šíří se po celém Římském impériu. Řečí vzdělanců se stává řečtina. Vrchol řecko-římské antiky spadá do období sklonku římské republiky a vlády císaře Augusta. Je to období lesku veliké moci, ale i jejího pokračujícího úpadku.
Přibývající krizové jevy helenistického a posléze římského impéria oslabily víru v moc a sílu lidského poznání. Společenské zvraty a obraty zpochybnily existenci rozumného světového řádu. Rozšířila se skepse a nekritické mísení různých nesourodých, fantastických a pověrečných názorů. Svět Logu odchází spolu se světem řeckořímské antiky a na jeho místo nastupuje svět náboženské víry a svět nových říší, zbudovaných na troskách Římského impéria. Nové názorové paradigma charakterizuje Fides (víra), náboženské přesvědčení (fideismus).
Po Logu (myšlenkovém řádu) přišla Fides ( náboženská víra)
V atmosféře duchovního rozkladu římského impéria vzniklo v rámci judaismu v Palestině nové náboženství. Křesťanství. Vedle řeckořímské antiky se stalo rovněž zdrojem evropské kulturní identity, součástí západní civilizace. Vypráví, že za císaře Augusta se v Palestině narodil Ježíš Nazaretský. Za císaře Tiberia dospěl a zahájil své reformně náboženské působení. Vyšel z židovského Starého zákona, ale přetvořil jej. Neopakoval již starou zásadu „Oko za oko, zub za zub“, ale přišel s novým přikázáním: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého“. Křesťanství bylo zpočátku krutě pronásledováno. Avšak r. 313 se mu dostalo státní podpory. Dvůr Konstantina Velikého v něm našel působivý ideologický prostředek působení na obyvatelstvo. Křesťanství bylo nejdříve státem uznané a potom povinné. Stalo se oficiálně nařízeným a nedotknutelným státním náboženstvím.V této pozici setrvalo po dlouhá staletí. Až nová doba jeho působení oslabila.
Jako okruh řeckých bájí ani okruh biblických příběhů nepřestal být pramenem inspirací, sdílení a prožívání pro příslušníky dalších období vývoje naší civilizace.
Výklad křesťanství podává „Nový zákon“. Jsou to především čtyři „Evangelia“, spisy o životě a působení Kristově. Sepsali je Matouš, Marek, Lukáš a Jan. „Nový Zákon“ navazuje na původní židovské kulturně historické texty „Starého Zákona“. Ten se nepřestává uznávat a ctít. I proto, že se v něm prorokuje příchod Mesiáše, Spasitele. A to je podle křesťanů Ježíš Nazaretský. Kristus sám prohlásil, že dosavadní náboženství nepřišel zrušit, ale naplnit. Přinesl ovšem mnoho změn vlivem měnící se společnosti a vlivem pokročilejšího mravního citu.
K archaickým mysterickým prvkům nového náboženství patří křest, magická svátost očisty „živou vodou“ a „večeře Páně“ čili „přijímání“. Je to zvláštní symbolická oběť, při níž se pojídá „tělo a krev Páně“, kousek boha, kousek božího pneumatu. Věřící tím získá odpuštění hříchů na zemi a po smrti život věčný na nebesích. Tělo boží při obřadu zastupuje chléb (hostie) , krev představuje červené víno. Pojídání boha, teofagie, existovalo dříve, např. v kultu Dionýsově. Nepřítomného boha tu zastupoval a rituálně se pojídal kolouch. Dnešní věřící vnímají „večeři Páně“ jen jako abstraktní symbol.
Křesťanství doznívajícího starověku a raného středověku je náboženstvím doby válek, převratů a ukrutností. Ozbrojené houfy „barbarů“ táhnou celým známým světem a rozbíjejí dosavadní společenské instituce a zvyky. Potrvá celá staletí než budou položeny základy nových, stabilizovaných států a uznávaných mezinárodních vztahů. A tak křesťané na troskách starých říší dlouho věří na brzký zánik světa, apokalypsu, po které znovu přijde Kristus a bude vládnout pro nápravu křivd a pro udílení milosti a blaha všem trpícím. Jeho vláda na Zemi bude trvat 1000 let.
A protože řecky se 1000 řekne chilioi, dostalo toto hnutí jméno „chiliasmus.“
V době všeobecně zjitřené, horečnaté, plné okultismu a mystiky, vizionářů, proroků, kouzel a znamení, obrnili se vyznavači Kristova učení rezignací, důvěrou v Boha a v tajemství vykoupení. Na místě se šířila lhostejnost k věcem tohoto světa, vždyť šlo přece o spásu duše! Proti naturalismu klasické antiky zavládl supranaturalismus, vláda nadpřirozena. Je třeba potlačovat tělo a smysly (askeze), odumřít světu časnému, snášet trpělivě strasti a svízele. Chudoba a odříkání vedou k věčné blaženosti, mučednictví k svatosti. A Bůh zjedná nápravu za pozemské strádání: „Bohatí se mají dobře na zemi, chudí se budou mít dobře na nebi“.
Proti antickému racionalismu postavilo křesťanství supraracionalismus. Bůh a svět jsou našemu poznání objekty nedostupné, pokusy poznávat je jsou bezbožné. Lépe je žít v lásce k Bohu. Víra v nadpřirozeno je podmínkou vykoupení a spásy.
Skupiny věřících postupně vytvořily společnou organizaci - Kyriaké oikia, Dům Boží, Církev obecnou (katolickou). Zpočátku křesťané trpěli útlakem a pronásledováním. Byla to církev „trpící“. V té době se někteří stoupenci zabývali apologetikou, obhajobou víry. Hledali kontinuitu s minulostí, která by jejich učení ospravedlnila. A tak si také přivlastnili Logos. Božský Logos je podle nich rozšířen po celém světě. Logos je syn Boží, moudrost sama, pravda Boží. Prostřednictvím Logu Bůh stvořil a řídí svět. Ale od r.313 již křesťané apologetiku nepotřebovali. Císař si církev přisvojil z ideologických důvodů jako prostředek k ovládání obyvatelstva. A tak se úloha církve změnila. Teď už nebyla „trpící“, teď byla „vítězná“. A sama přikročila k bezcitnému pronásledování pohanů a kacířů.
Přirozené rozdíly mezi západní (Řím) a východní částí impéria (Konstantinopolis, dříve Byzantion) se prohloubily r.395 rozdělením říše na dvě části. Od prohlášení církve za státní instituci stal se její hlavou císař. To na východě zůstalo trvale v platnosti (césaropapismus). Avšak na západě, po pádu říše ( r.476) a po nástupu nestabilních vlád germánských kmenů, hrál stále významnější roli římský biskup. Stál v čele církve, jediné tehdy fungující instituce, která neformálně spravovala síť dílčích organizací na celém území. Prohlásil se za nástupce apoštola Petra a činil si nárok být duchovní hlavou nejen církve, ale i státu, celého západního světa.
Pozdější spojení s franskými panovníky přineslo římskému papeži vlastní stát (Vatikán) a stálý růst vlivu i v důsledku pokřestění Irů, Germánů, západních Slovanů. Do tohoto období spadá i historie Velké Moravy a cyrilometodějská tradice, která se trvale ujala u východních a jižních Slovanů. Na misijním území Velké Moravy se tehdy střetly zájmy Franské říše se zájmy říše Byzantské.
Římský papež měl časté spory s východními patriarchy a s jejich císařem-papežem. I misijní činnost bratří ze Soluně patřila mezi ně. Skončila vítězstvím Říma a Franků. R.1054 nastal definitivní církevní rozkol. Oba vrcholoví hodnostáři se dali vzájemně do klatby a na světě byla od těch dob církev římskokatolická a církev východní, pravoslavná. Obě se pokládají za „pravé“. A tady se zřejmě natrvalo oddělila byzantská civilizace od civilizace západní. I když základy mají společné. Když r.1453 padl Cařihrad (Konstantinopol, dnes Isatnbul) do rukou Osmanských Turků, přeneslo se sídlo hlavy pravoslavné círve do Moskvy. Moskva se stala „třetím Římem“. Končí civilizace byzantská a začíná civilizace pravoslavně slovanská. Uplatňuje se tu vliv dělení křesťanství na východní a západní.
Jsou militantně ladění autoři, kteří kořeny západní civilizace vidí v imperiálním římanství, v křesťanství západního ritu a v germánství. Jsou zastánci mírových tradic a ti uvažují o humanitním odkazu řeckořímské antiky, o nerozděleném křesťanství a o přínosu řady nebojovných evropských národů.
Západní i východní duchovní otcové (patres) se od počátku křesťanství vyrovnávali s myšlenkovým odkazem řeckořímské antiky, jak jej našli v pokleslé a fragmentární podobě, provázející zánik antické civilizace. Z konglomerátů různých směrů a kultů konstituovali věrouku, učení, které nečinilo rozdílu mezi filosofií a teologií. Vynikajícím představitelem tohoto období duchovních otců, patristiky, je Aurelius Augustinus (354 – 430). Chtěl věřit, aby rozuměl a jeho cílem bylo poznávat Boha a duši. K základním antickým ctnostem, moudrosti, spravedlnosti, statečnosti a uměřenosti, přidal tři ctnosti křesťanské: víru, naději a lásku.
Od 9.stol. (doba Karla Velikého) se v centru říše probouzí nový zájem o vzdělání. Vzniká školská učenost, scholastika. Kromě křesťanské věrouky se studuje 7 svobodných umění, dědictví antiky.
Je to trivium, gramatika, dialektika (logika), rétorika a quadrivium, geometrie, aritmetika, astronomie a musika. Ale to se týká jen církevních institucí. Světská šlechta na hradech pěstuje rytířské ctnosti: jízdu na koni, plavání, střelbu z luku, šerm mečem a zápas, lov, hru v šachy, veršování. A prostý lid v podhradí se věnuje manuální práci. Učí se leda jeden od druhého.
V neděli pak povinně chodí do kostela.
