Esej o hodnotách západní civilizace, 2
Esej o hodnotách západní civilizace 2
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Nejen antická tragédie znala korumpující vliv moci na vládce a na ovládané. Známe třeba i humornou anekdotu na dané téma: „Platón, spatřiv Diogena prát zeleninu, přistoupil k němu a klidně mu řekl: „Kdyby sis vážil Dionýsia (vladaře), nemusel bys prát zeleninu.“ Diogenés mu stejně klidně odpověděl: “A ty, kdybys pral zeleninu, nemusel by sis vážit Dionýsia.“
Anekdota dává k úvaze možnost volby. Člověk může volit mezi úctou a poslušností moci a tím si zabezpečit existenci, a mezi osobní svobodou a nezávislostí, která vede při nejmenším od existenční nejistoty až k ohrožení života. Taková nezávislost přináší ovšem nemateriální přepych věrnosti vlastnímu přesvědčení. Moc korumpuje vládce i podřízené, a její zápas se svobodným myšlením se vede s kolísavými a často tragickými výsledky v naší civilizaci od nepaměti. Dnešní moc má ovšem k dispozici velmi rafinovanou techniku rozmanitých forem manipulace občanů k žádoucím postojům a chování.
Začátky evropské kultury, základy západní civilizace
Z antropologických studií víme, že jednou probuzené vědomí člověka bylo na každém kroku uváděno v úžas. Tolik věcí ho znepokojovalo! Bouře, hromy a blesky. Zrození a smrt. Sny. Záhada světa, záhada života. Odkud? Kam ? Proč? Potřeba orientovat se ve světě je zároveň potřebou uspořádaného světa. Člověk si všímá pravidelností, objevuje příčiny a následky dění, formuluje principy, které trvale platí. Chce se dopátrat celku, syntézy a smyslu toho, co ho obklopuje. Činí tak za pomoci fantazie. Fantazie oživuje a personifikuje jevy podle lidských prožitků a ve shodě s nimi. Připodobňuje dění člověku. Všude působí bytosti, jimž se člověk podobá, ale které ho po všech stránkách předčí. Jsou to bozi. Bozi sídlí na Olympu, ale jsou také v moři i v podsvětí.
A ve vodách, ve skalách a v lesích je možno uvidět půvabné nymfy, dryády a oreády. Podivuhodný svět obklopuje člověka, plný tajemství a záhad, darů i protivenství. A lidé shromažďují a tradují zkušenosti silně emotivně prožívané. Z generace na generaci si předávají obrazy a pokusy o vysvětlení pozoruhodných jevů, hledají analogie s vlastním životem, zobecňují jednotliviny a jejich význam. Ustalují symboliku vztahů, rituálů a obřadů, včetně gest, pohybů, poezie slov, rytmů, barev a tvarů nebo tónů.
Tak vzniká mýtus, nejstarší pokus podat a vysvětlit obraz přírody a života. Mýtus jako věkovitá, citově prožitková zkušenost generací, tradovaná příběhem, podobenstvím, parabolou. Mýtus ztvárňovaný v rozmanitých kultech i v jednotlivých druzích umění. Přírodní děje, zrození a smrt, zločin a trest, všechno v epoše mýtů řídí neúprosná Ananké (Nutnost). Ta vládne nad přírodou i nad osudem bohů a lidí.
Na mýtech spočívají nesmrtelné eposy, „Ilias“ a „Odyssea“. Zbásnil je Homéros, asi v 8. stol. př. n.l. A v téže době sestavil Hesiodos celou soustavu řeckých bohů v díle „Theogonia“ (Zrození bohů). Bohové jsou hlavními činiteli světového a životního názoru „starých Řeků.“ A moderní vtip zná staré Řeky jako „staré, kteří nikdy nesestárnou.“ Stále jsou s námi a něčemu nás učí.
O osm století později podal 250 řeckých bájí kultivovanou formou ve verších římský básník P. Ovidius Naso ve sbírce „Metamorfosy (Proměny)“. Bylo to r. 18, v prvním století našeho letopočtu. V básni „Čtvero věků“ uvádí Ovidius mýtus o proměnách lidského světa. Na počátku byl prý zlatý věk. Člověk žil v podnebí věčného jara a země mu dávala veškerou obživu sama od sebe – nemusel pracovat. Žil v rajské nevinnosti, bez viny a strachu, svobodně, bez vládní a soudní moci nad sebou. Se stříbrným věkem přišlo čtvero ročních období, nutnost rozdělávat oheň, stavět obydlí, krotit zvířata a vzdělávat pole. Bronzový věk přinesl zpracování kovů, zbraně a tvrdost mravů. Život byl drsný, ne však zločinný. Zločin přišel až ve věku železném, nejhorším ze všech. Na místo pravdy, poctivosti a studu za hřích nastoupil klam a podvod a šalba, násilí, úklady, lest a „zločinná k majetku láska“. Nikdo si není jist, ani mezi nejbližšími. Žije se z loupeže, kvete zámořská plavba a obchod, těží se rudy, hledá se nejen ocel, ale i zlato, dráždidlo hříchu, a z touhy po něm vzchází i zločinná válka, co „řinčící zbraň má v krvavých rukou a prudce jí mává“. Tak podává starý mýtus básník doby Augustovy. A moderní člověk žasne. Už ve starých bájích se obnažuje morální zlo „železného věku“, zlo tak velice současné? Ale u Hesioda najdeme ještě varovnější věk pátý. Věk konce a zkázy, morálního úpadku a všudypřítomné špatnosti. Mezi lidmi zmizí úcta, vděk a láska, pravda a poctivost. Vládnout bude faleš, závist, zlomyslnost a násilí. Lidem zůstanou jen nekonečné útrapy, bez vysvobození, bez vykoupení. Je to varování pro dnešek?
Byl-li člověk „železného věku“ svědkem tak mnoha špatností, není divu, že snil o jiném světě, o zemi, která je ideální, a kterou nelze najít. Která je a-topos, bez místa, je to - utopie. Sen o lepším životě než byl ten v Římském impériu zaznamenal jako zajímavou epizodu ve svém obsáhlém cestopise historik Diodoros Siculus v 1. stol. př. n.l. Vypravuje, jak se obchodník Lambulus se svými přáteli dostal s lodí na moři nejdříve do egyptského zajetí a pak na neznámé, půvabné ostrovy, kde lidé uctívají Slunce a žijí neobyčejně šťastně. Jsou to Sluneční ostrovy, okrouhlé, a je jich sedm. Urostlí a hezcí obyvatelé se tu sdružují do skupin asi po 400 členech a vládne jim nejstarší z nich. Vzájemně si pomáhají, pěstují láskyplnou pospolitost a svornost. Jsou si rovni. Neznají sváry, neznají žárlivost. Děti vychovávají společně. Žijí prostě. Mají nadbytek všeho, ale nevyhledávají žádné zbytečné zábavy a požitky. Mají jen společné oslavy Slunce a přírody. Spokojí se s holou nutností svých střídmých potřeb. A dožijí se až 150 let. Ze života odcházejí dobrovolně. Na zvláštním místě na ostrově rostou na trávníku byliny čarovné moci. Když na ně člověk ulehne, upadne nejdříve do stavu zapomnění, pak do spánku, a z něj už se neprobudí. Na Slunečních ostrovech je věčný mír.
Válka a mír se v dějinách Evropy střídají od nepaměti. Řeky za časů mýtů vedl do bitev bůh Ares, u Římanů dostal jméno Mars. ( Dodnes můžeme v Paříži vidět hned vedle Eiffelovky prostorné cvičiště Vojenské akademie. Má parkovou úpravu a jmenuje se Martovo pole). Řekové uctívali i bohyni Eiréné, zbožněnou personifikaci míru. Přinášela klidný život, blahobyt a bohatství, zvláště zemědělcům.
Římané chápali mír (pax) jako trvalé podrobení nepřítele, který se přestal bránit. Až v době císařské postavili sochu bohyni Pax, ale ona zůstala i nadále jen ztělesněním moci a vynuceným klidem podrobených a podřízených. Pověstný mír „Pax romana“ dnešním globalistům imponuje. „Pax americana“ jim nezní špatně. Globalističtí vykladači civilizace chtějí navazovat na římský imperialistický vzor. Mír jako trvalé podrobení nepřítele světovou mocí. K humanitnímu dědictví antiky však patří spíše „pax gentium“, mír národů a úsilí o jejich mírovou spolupráci.
Postupným civilizačním vývojem staré řecké společnosti, s přibývajícími zkušenostmi a s novými způsoby získávání a dobývání obživy a s vyšší kvalitou způsobu života přibývá jak vědění, tak kritičnosti myšlení. Prvotní mýtus již nestačí. Štěpí se. Vyděluje se z něj filosofie (a z ní postupně jednotlivé vědy), osamostatňuje se umění a náboženství.
Náboženství soustřeďuje obřady, rituály, kult. Rozvíjí nadpřirozené, iracionální zdroje poznání (sny, věštby, zjevení, extáze, zázraky, mystiku). Prastará animistická víra v nadpřirozené bytosti a síly získává v náboženství uspořádanější podobu. Pracují na ní generace vykladačů a ctitelů kultu „jiného světa“ a vyšších bytostí. Nauka o nich se stává posléze náročným studijním oborem – teologií.
Umění uchovává fantazijní obrazy a soustřeďuje se na tvorbu smyslově vnímatelných forem zobrazení skutečnosti a sebevyjádření tvůrců. Využívá názornosti, bohatství a plnosti smyslů, skutečnost napodobuje nebo různým způsobem přetváří, interpretuje, vyjadřuje. Vypovídá o skutečnosti přímo nebo prostřednictvím symbolů. Výpovědi umělců mohou být spíše smyslově emocionální nebo naopak smyslově racionální. Dějiny umění o tom bohatě svědčí.
Filosofie, další postmýtický útvar, převzala od mýtu snahu vyložit dění kolem člověka, jeho podstatu, celek a smysl. Za zdroj poznání přijala zkušenost s rozumovou úvahou a kritičností. Ne tedy víru v nadpřirozeno a tajemno, ne obskurantismus a okultismus. Vytváří obecný rámec pro přirozený světový a životní názor člověka, rámec pro obecnou reflexi o světě a o životě, východisko pro chápání objektivní skutečnosti i pro subjektivní sebepochopení člověka. Závazné jsou pro ni zákony logiky: identity, sporu, dostatečného důvodu.
Z filosofie se postupně vydělily na základě orientační specializace věda, vědní disciplíny. Filosofie zkoumá skutečnost jako celek, komplexně, tíhne k všeobecné syntéze.Vědy zkoumají specifické části skutečnosti, každá podle svého předmětu. Rozvinuly bohatství výzkumných metod, pozorování, pokusy, rozumové analýzy. Ideálem v nové době se stala exaktnost a matematický výpočet. Bezpodmínečně se ve vědách sleduje objektivizace, verifikace, praktická použitelnost.
Postmýtické útvary se osamostatnily jako svébytné, ale jejich společné kořeny mohou v různých dobách a v různých kulturně historických kontextech vést k vzájemnému ovlivňování. Osvícenství striktně oddělilo filosofii a náboženství, filosofii a vědu. Současná postmoderna leccos opět zproblematizovala a znejistila.
Mimo mýtus a jeho dělení zůstala techné, řemeslo, praktická výrobní dovednost. Její vzestup se důrazně prosadí až v novověku. Žijeme ve světě vědotechniky.Technika je životní prioritou.
